22 Cdo 2709/2024-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. N. a b) M. N., obou zastoupených Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Ondřejem Palátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 15/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, č. j. 35 Co 57/2024-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Ondřeje Paláta, advokáta se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 17 C 15/2023-70, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozemek parc. č. XY o výměře 5 m2, v k. ú. XY, obec XY, jak je tento definován geometrickým plánem č. 409-17/2006 ze dne 26. 3. 2007, vypracovaný Ing. Jaroslavem Königsmarkem, je zatížen věcným břemenem, opravňujícím každého vlastníka pozemku parc. č. XY o výměře 247 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení), pozemku parc. č. XY o výměře 740 m2 (zahrada), pozemku parc. č. XY o výměře 107 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č.p. XY (objekt k bydlení), a pozemku parc. č. XY o výměře 32 m2 (zahrada), v k.ú. XY, obec XY, a spočívajícím v právu stavby (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě žádosti žalobců bylo vydáno dne 21. 3. 2006 rozhodnutí o umístění stavby č. j. P19 5054/2006-OV/DO, na jehož základě měla být na pozemku žalobců parc. č. XY na hranici s pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v k.ú. XY, umístěna stavba rodinného domu ve tvaru dvou posunutých obdélníků půdorysných rozměrů 9,20 m x 5,33 m x 5,52 m, a sice tak, jak je zakresleno v situačním výkresu v měřítku 1:200, který je součástí ověřené projektové dokumentace. Rodinný dům byl však postaven v rozporu s tímto povolením a projektovou dokumentací, neboť oproti původně povolenému návrhu stavby byla podle předloženého geometrického plánu stavba realizována kromě pozemku žalobců parc. č. XY také na pozemcích parc. č. XY a XY. Na pozemek parc. č. XY, který je ve vlastnictví žalovaného, přesahuje stavba rodinného domu v šířce 0,45 m a o celkové délce 11,02 m, tedy o ploše cca 5 m2. Tato nepovolená změna stavby před dokončením byla provedena bez vydání rozhodnutí nebo jiného opatření stavebního úřadu. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že žalobci a žalovaný se nikterak nedohodli na vypořádání takto vzniklé neoprávněné stavby. Žalobci proto nejprve podali žalobu proti žalovanému na určení vlastnického práva ke vzniklému přestavku. Žaloba v předešlém řízení, vedeném rovněž u soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 344/2017, však byla pravomocně zamítnuta, a dovolání v dané věci Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 121/2022 (toto usnesení je - shodně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), odmítl. Žalobci tak následně podali žalobu na zřízení věcného břemene (práva stavby), o níž bylo rozhodováno v nynějším řízení. Tento návrh odůvodnili odkazem na § 135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále také „obč. zák.“), neboť tvrdili, že stavěli v dobré víře a k přestavení došlo nedopatřením, přičemž stavba stojí od roku 2006 a uplynula desetiletá lhůta k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Odstranění stavby by dle nich pro časový odstup 17 let a nemožnost oddělení přesahující části stavby bylo neúčelné a s případným prodejem pozemku žalovaný nesouhlasil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jelikož žalobci nedodrželi podmínky a parametry, které byly stanoveny na základě zakreslení v ověřené projektové dokumentaci, respektive tyto porušili, neboť realizovali stavbu částečně nepovolenou, jež byla kromě pozemku žalobců postavena i na sousedních pozemcích, je nutno v jejich případě konstatovat nedostatek dobré víry v to, že stavějí pouze na svém pozemku. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobcům právo na zřízení věcného břemene ve smyslu § 135c odst. 3 obč. zák. nenáleží.
3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 35 Co 57/2024-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními konkluzemi. Konstatoval, že v projednávané věci nemohli být žalobci v dobré víře, že jejich stavba nezasahuje do pozemku žalovaného. Tento svůj názor opřel v prvé řadě o skutečnost, že žalobci se při výstavbě rodinného domu odchýlili jeho tvarem (kdy na místo dvou posunutých obdélníků byly vystavěny dva nepravidelné lichoběžníky) a rozměry (kdy namísto toho, aby stavba byla postavena na hranici s ostatními pozemky, tak zasáhla na tyto sousední pozemky), čehož si mohli povšimnout, neboť dle projektové dokumentace měla stavba kopírovat půdorys stavby předchozí.
Dále poukázal na fakt, že za daných okolností se žalobci měli seznámit s průběhem vlastnické hranice, a pokud tak neučinili, tak nebyla z jejich strany zachována obvyklá míra opatrnosti, kterou na nich bylo rozumné požadovat; to samo o sobě nesvědčí pro existenci jejich dobré víry. Závěrem pak odvolací soud uvedl, že ochrana ve smyslu §135c odst. 3 obč. zák. je mimořádným opatřením, k jehož aplikaci soud může dospět pouze tehdy, svědčí-li tomu mimořádné okolnosti případu; v projednávané věci však odvolací soud takové okolnosti neshledal.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Mají za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a dále na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Dovolatelé za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu považují právní otázku, zda podmínkou existence dobré víry stavebníka ve smyslu § 135c obč. zák., je i splnění povinností vyplývajících z veřejného práva v rámci realizace trvalé stavby, která nepatrnou částí zasahuje jen na malou část cizího pozemku, konkrétně zda podmínkou existence dobré víry stavebníka je i zaměření stavby a nemožnost změny stavby v rámci její realizace (před dokončením), resp. zda případné nesplnění uvedených povinností vyplývajících z veřejného práva a/nebo veřejnoprávního povolení vylučuje dobrou víru stavitele a/nebo je i v takovém případě stavebník chráněn jednáním v omluvitelném omylu.
7. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe při řešení otázky, zda bude nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu stavebníka situace, kdy si ani vlastník sousedního pozemku (žalovaný) neuvědomil, že žalobci drží část jeho pozemku, a vystavěl na části vlastního pozemku stavbu, která přiléhá k stavbě realizované žalobci i na části sousedního pozemku žalovaného, dovolatelé poměřovali se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, a s konkluzemi rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, při řešení otázky, zda v případě, že vlastník pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby, není jeho jednání šikanou. Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že neaplikoval ustanovení § 213 o. s. ř. a ani § 213a o. s. ř. a nedoplnil dokazování k otázce stavebně-technických a pozemkových poměrů a založení stavby v době a místě její realizace, a tím implicitně vyložil uvedená ustanovení, jakož i § 132 o. s. ř. o hodnocení důkazů tak, že v daném případě nebylo jeho povinností dokazování doplnit a učinil závěry bez provedených důkazů, tedy je nemohl ani hodnotit; tím jsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené. Ve vztahu k řešení této otázky dovolatelé odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, s nimiž je dle jejich mínění výše předestřený postup odvolacího soudu v rozporu.
8. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Zdůraznil, že dovolatelé v textu dovolání pouze polemizují, jak se závěry odvolacího soudu, tak i se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení ze dne 23. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 121/2022-232, jímž dovolací soud rozhodoval o dovolání žalobců v řízení, kterým se proti žalovanému domáhali určení vlastnického práva k přestavku realizované stavby rodinného domu (viz výše). Žalovaný konstatoval, že žalobci si od počátku byli vědomi omezení, která jsou dána jejich pozemkem, a přesto záměrně postavili dům i na dvou sousedních pozemcích.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
14. Dovolání není přípustné.
15. Právní posouzení věci se řídí podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1. 2014 [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, a odborná (komentářová) literatura (Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva /§ 976-1474/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1235)].
16. Podle § 135c obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil. Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
17. Dovolatelé v projednávané věci předložili k dovolacímu přezkumu otázku, zda nesplnění povinností vyplývajících z veřejného práva nebo veřejnoprávního povolení vylučuje dobrou víru stavebníka anebo je možné, aby i v takovém případě byl stavebník (dovolatelé) chráněn jednáním v omluvitelném omylu, tj. může být u něj dána dobrá víra ve smyslu §135c obč. zák. V této souvislosti je nejprve třeba připomenout, že při interpretaci starší judikatury je nutno přihlížet k § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného; to platí i pro aplikaci § 135c obč. zák. (viz § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále „o. z.“). To částečně relativizuje význam stavebního povolení v řízení podle § 135c obč. zák. Z četné judikatury k otázce vztahu neoprávněné stavby a stavby nepovolené lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2106/2015, ve kterém se uvádí, že podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011. Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. V rozsudku ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, pak Nejvyšší soud uvedl: „Uvedené však neznamená, že by absence veřejnoprávního povolení byla v tomto řízení irelevantní. Existence veřejnoprávního povolení sice není rozhodná pro závěr o oprávněnosti stavby, ale soud by i k této skutečnosti měl přihlédnout v rámci zvoleného způsobu vypořádání neoprávněné stavby.“
18. Jedním z kritérií pro rozhodnutí o neoprávněné stavbě je však dobrá víra stavebníka, že staví na svém, resp. že má právo zřídit na cizím pozemku stavbu. Tato dobrá víra může být podpořena i tím, že stavěl v souladu se stavebním povolením; naopak nedostatek stavebního povolení, jeho nerespektování nebo porušení jiné veřejnoprávní povinnosti, dobrou víru stavebníka zpochybňuje. I když to, že stavebník stavěl bez stavebního povolení, nevylučuje možnost zřízení věcného břemene k zastavěnému pozemku ve prospěch stavebníka, jde o významnou skutečnost pro posouzení jeho dobré víry, kterou se soudy musí vždy zabývat a vyhodnotit ji v kontextu všech zjištěných skutečností.
19. Z těchto judikaturních závěrů plyne, že je-li uplatňování soukromého práva zásadně nezávislé na uplatňování práva veřejného, pak na zpochybnění dobré víry stavebníka nemá bez dalšího vliv pouze skutečnost, že se stavebník při realizaci stavby odchýlil od stavebního povolení (tím spíše, nemá-li na zpochybnění dobré víry bez dalšího vliv, že stavebník stavěl bez souhlasu správního orgánu). To ale neznamená, že by tato skutečnost musela být vždy bez významu. Podstatné je také to, že ustanovení § 135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Bylo tedy na odvolacím soudu (jakožto i na soudu prvního stupně), aby na základě skutkových zjištění posoudily, zda jednotlivé okolnosti v souhrnu zakládají absenci dobré víry.
20. V projednávané věci soudy nižších stupňů absenci dobré víry dovolatelů nevyvodily pouze z porušení veřejnoprávního povolení, nýbrž dostatečným způsobem předestřely, že dobrou víru u dovolatelů nebylo možné shledat, neboť je zřejmé, že oni sami o přesahu stavby na pozemek žalovaného museli vědět již nejméně od 26. 3. 2007, kdy byl vypracován geometrický plán Ing. Jaroslavem Königsmarkem. Dobrou víru dovolatelů pak vyloučil i jejich postup při výstavbě, kdy stavba měla podle projektové dokumentace kopírovat půdorys dřívější stavby, která vyplňovala hranice jejich pozemku, přičemž dovolatelé nikterak nezajistili řádné zaměření nových základů, čímž nezachovali ani obvyklou míru opatrnosti, když se ani neseznámili se skutečným průběhem hranic (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Ačkoliv žalobci poukazovali na nepřesnost dobových katastrálních map, tak i s touto argumentací se odvolací soud vypořádal, když konstatoval, že pouze touto skutečností nelze ospravedlnit zásah do vlastnického práva žalovaného, jenž způsobila dispoziční změna, kterou dovolatelé mohli zjistit, když i z laického pohledu je možno odhalit při výstavbě nepřesnost v desítkách centimetrů či nedodržení pravých úhlů.
21. Sluší připomenout, že smyslem §135c obč. zák. není poskytnout ochranu nedbalému stavebníkovi, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že staví na svém pozemku, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný. Při posuzování, zda je dána dobrá víra, je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Zpochybnit posouzení dobré víry lze jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod č. 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
22. Z výše uvedených konkluzí tak pro projednávanou věc lze uzavřít, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepochybil, pokud uzavřel, že zjištěný skutkový stav neprokazuje existenci dobré víry dovolatelů při stavbě na pozemku žalovaného. Přičemž výše označená rozhodnutí deklarují, že dovolateli předložená otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Sluší se i podotknout, že odvolací soud se této judikatuře dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil. Naopak postupoval zcela v souladu s ní, když s odkazem na její závěry konstatoval, že postup dle §135c odst. 3 obč. zák. je pouze mimořádným opatřením, které lze aplikovat pouze ve výjimečných případech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4434/2013). Bylo tak na odvolacím soudu (potažmo na soudu prvního stupně), aby shledal, zda jsou tu okolnosti podmiňující užití tohoto mimořádného opatření. Odvolací soud tyto důvody neshledal a dostatečně svoji úvahu odůvodnil; dovolací soud přitom neshledal ani zjevnou nepřiměřenost této úvahy.
23. Namítají-li dovolatelé rozpor závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, pak i tato námitka je lichá. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí v souvislosti s posuzováním omluvitelného omylu držitele dovodil, že ,,jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu“. Rozhodnutí odvolacího soudu není s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu v rozporu, neboť žalobci, jak výše uvedeno, nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem daného případu po každém požadovat. Žalobci si museli být vědomi, že staví na cizím pozemku, jestliže postavili stavbu jiného tvaru, rozměrů a zejména mimo základy původní odstraněné stavby, než byla stavba, na kterou jim bylo vydáno stavební povolení, které stavbu podle stavební dokumentace umístilo na hranici pozemků žalobců a žalovaného, namísto původně odstraněného domu. Namítají-li dovolatelé, že je v dobré víře utvrzovala i skutečnost, že žalovaný následně postavil na svém pozemku stavbu přiléhající k jejich stavbě na pozemku žalovaného, je třeba uvést, že žalobci po dokončení své stavby měli pro účely kolaudace k dispozici geometrický plán č. 409-17/2006 ze dne 26. 3. 2007, z něhož vyplývá, že jejich stavba je umístěna i na pozemku žalovaného. Nad rámec uvedeného lze též uvést, že ze zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá závěr, že by okolnost, že vlastník sousedního pozemku nic nenamítal proti stavbě, zakládala dobrou víru stavebníka; jde jen o jednu z mnoha okolností, ke které je třeba přihlédnout.
24. Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu nelze poměřovat ani se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002. Již odvolací soud správně konstatoval, že odkazované rozhodnutí není na projednávanou věc přiléhavé, neboť se týká účelnosti odstranění neoprávněné stavby, tedy „nejpřísnějšího“ způsobu jejího vypořádání, který není předmětem tohoto řízení, a úvahy o jeho aplikaci, k nimž by mohlo být s ohledem na povahu řízení (srovnej § 153 odst. 2 o. s. ř.), nepředkládá ani žalovaný. V odkazované věci dovolací soud uvažoval o tom, že skutečnosti, že vlastník drženého pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby, může představovat důvod pro neodstranění neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
25. I řešení druhé dovolateli vymezené otázky hmotného práva, týkající se chování vlastníka pozemku či jeho nečinnosti proti neoprávněné stavbě, tak již bylo reflektováno v judikatuře Nejvyššího soudu a závěr odvolacího soudu, že se jedná pouze o jednu z mnoha okolností, k níž soud při úvaze o existenci dobré víry vlastníka neoprávněné stavby přihlíží, se rozhodovací praxi dovolacího soudu neprotiví.
26. Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud dospěl k závěru o absenci jejich dobré víry na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť nedoplnil dle jejich návrhu dokazování k osvětlení stavebně-technických a pozemkových poměrů na místě výstavby. Dovolatelé ovšem v souvislosti s touto námitkou nevymezili žádnou otázku procesního práva, kterou by předložili dovolacímu soudu k řešení; toliko namítají, že odvolací soud neaplikoval § 213, § 213b, a § 132 o. s. ř. a k tomu označili rozhodnutí dovolacího soudu, se kterými má být tento postup odvolacího soudu v rozporu, a sice usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013.
27. Povaha námitek, jimiž dovolatelé rozvíjejí výtku o vadách dokazování a o nesprávně zjištěném podkladu pro rozhodnutí, je výlučně skutková. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy (již od 1. 1. 2013) vázán [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 311/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, a dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6 odůvodnění, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 odůvodnění (tato usnesení jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz], přičemž k námitkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 nemá dovolatel k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobci tak ve skutečnosti nezpochybňují správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil, což je zřejmé z textu dovolání v bodech 19 až 30. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelů odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
28. Ostatně, pokud by námitka žalovaných o nesprávně či nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci měla být brána jako otázka procesního práva, což je úvaha s ohledem na parametry současné právní úpravy institutu dovolání pouze akademická, pak ani tehdy by nebylo možné tvrzený rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu poměřovat s dovolateli odkazovanými rozhodnutími. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, otázku dokazování vůbec neřeší, neboť posuzuje přiměřenosti úvah odvolacího soudu při řešení problematiky dobré víry držitelů části cizího pozemku odvíjející se od možných pochybností, zda výměra koupeného pozemku koresponduje ploše pozemku drženého. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, pak byla posuzována správnost postupu obecního úřadu při provedení vidimace a posouzení věrohodnosti vidimované listiny. V projednávané věci sice odvolací soud převzal skutkové zjištění o tom, že žalobci neprovedli zaměření stavby před její realizací odborně způsobilou osobou od soudu prvního stupně, avšak ten vycházel z usnesení odboru výstavby a územního rozhodování Městské části Praha 18 ze dne 9. 10. 2017, č. j. MC18 28523/2017 OÚVR. Na rozdíl od případu popsaného v odkazovaném rozhodnutí bylo v nynější věci dané skutkové zjištění učiněno nalézacími soudy na základě provedených důkazů a jejich hodnocení. V odkazované věci odvolací soud převzal od soudu prvního stupně zjištění o právně významné skutečnosti, které ovšem soud prvního stupně neučinil, neboť provedený důkaz (svědeckou výpověď) nehodnotil v tom smyslu, zda pro věc významná skutečnost jím byla prokázána či nikoliv.
29. Dovolatelé také odvolacímu soudu vytýkají tzv. opomenuté důkazy a odkazují přitom na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23. Sluší se k problematice tzv. opomenutých důkazů uvést, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. V praxi se lze totiž setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3167/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
30. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, kdy je třeba zdůvodnit i to, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud soud důkazním návrhům vzneseným účastníky nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07].
31. V poměrech projednávané věci odvolací soud dostatečně popsal skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně při právním posouzení věci vycházel (viz bod 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), poukázal i na obdobnou - v této věci využitelnou - skutkovou situaci z řízení o určení vlastnického práva („o přestavku“) vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 60 C 344/2017 (viz bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a ztotožnil se s úplností i správností zjištěného skutkového stavu (viz bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy i s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně, jež se vyjádřilo k nadbytečnosti dalšího dokazování dle návrhů žalobců (viz bod 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nelze přitom - jako v odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23 - dovodit, že by byly důkazní návrhy žalobců odbyty lakonickým konstatováním o „nadbytečnosti“. Soud prvního stupně vysvětlil, které důkazy již neprovede s odůvodněním, že provedené dokazování je dostatečné k přijetí závěru o právním posouzení věci, přičemž implicitně je tento přístup soudů nižších stupňů podpořen již výsledky dokazování z předchozí pravomocně skončené právní věci, v němž se staly předmětem dokazování shodné skutkové okolnosti, jejichž prostřednictvím, byť v intencích jiného právního posouzení věci (viz § 1087 odst. 1 o. z.), byla posuzována i dobrá víra žalobců jako vlastníků stavby, jež byla vybudována zčásti na cizím pozemku.
32. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobců není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý věcný výrok I rozsudku soudu prvního stupně), podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. Protože dovolatelé uvedli, že rozsudek odvolacího soudu napadají „do celé výrokové části“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
34. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 11. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu