USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Ch. proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o určení neexistence věcného břemene in rem, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 99/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2024, č. j. 18 Co 58/2024-264, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 8 C 99/2022-210, určil, že pozemek parc. č. XY, zapsaný u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále „pozemek parc. č. XY“), není zatížen věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY – dále „pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY“ (výrok I), a žalovanému uložil povinnost nahradit původním žalobcům J. S. a V. S. (jejichž právní nástupkyní je současná žalobkyně) k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 81 132,20 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 18 Co 58/2024-264, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 23 207,80 Kč (výrok II).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdci žalobkyně uzavřeli dne 8. 12. 2008 s žalovaným a jeho tehdejší manželkou, V. Š., smlouvu o zřízení věcného břemene (dále též „předmětná smlouva“), na jejímž základě bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy k tíži pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyně, respektive jejích právních předchůdců, ve prospěch osoby žalovaného a V. Š. Soudy nižších stupňů shledaly, že na základě této smlouvy bylo do katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. XY, chybně však ve prospěch pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY (náležejících do společného jmění manželů S., tj. žalovaného a V. Š., a následně od 28. 12. 2018 do výlučného vlastnictví žalovaného) a nikoliv ve prospěch osoby žalovaného a V. Š., jak vyplývalo z obsahu smlouvy. Konstatovaly přitom, že žalovaný právo odpovídající věcnému břemenu v podobě in rem nevydržel, neboť se nastal jeho poctivým držitelem ve smyslu ustanovení § 992 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), jestliže vůlí účastníků smlouvy v době jejího uzavření bylo zřídit osobní věcné břemeno. Podotkly rovněž, že neuplynula desetiletá vydržecí doba, neboť žalovaný minimálně od května 2015 právo odpovídající sjednanému věcnému břemeni nevykonával.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ačkoli účastníkem řízení nebyla jedna z účastnic smlouvy o zřízení sporného věcného břemene. Vyjadřuje též přesvědčení, že naléhavý právní zájem není na straně žalující dán ani proto, že rozhodnutí o neexistenci věcného břemene in rem, aniž by jakkoli určovalo existenci skutečně zřízeného věcného břemene, nezakládá právní jistotu mezi účastníky řízení. Dále se domnívá, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 12. 2008, potažmo vůle jednajících osob. Nesouhlasí ani s řešením otázky vydržení věcného břemene in rem, neboť právo odpovídající tomuto věcnému břemeni bylo zapsáno do katastru nemovitostí a uživatelé panujících nemovitostí je s vědomím jejich vlastníka (žalovaného) vykonávali. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. K otázce posouzení naléhavého právního zájmu a věcné legitimace:
9. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba je preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení dán, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 465/2020 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Naléhavý právní zájem na určení přitom zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
11. Nejvyšší soud rovněž konstantně vychází z názoru, že naléhavý právní zájem na určení práva je vždy dán tam, má-li být soudní rozhodnutí (určující právo) zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném seznamu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3703/2017).
12. Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle ustanovení § 80 o. s. ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí – jak již bylo naznačeno – též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. V rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010, uveřejněném pod číslem 118/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „řízení o určení věcného břemene ve prospěch panující nemovitosti, která je předmětem spoluvlastnictví, se musí účastnit všichni její spoluvlastníci.
Nechtějí-li někteří z nich vystupovat jako žalobci, musejí být označeni jako žalovaní.“ Tento závěr byl judikaturou rozšířen i na řízení o určení neexistence práv odpovídajících věcným břemenům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 795/2012). Z obou citovaných rozhodnutí vyplývá, že požadavek na účastenství všech spoluvlastníků (služebných i panujících) nemovitostí je svázán s tím, že i rozsudek v řízení o určení (ne)existence práva je závazný pouze pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o.
s. ř.) a nejsou-li jimi všichni ti, kdo mají věcnou legitimaci, tedy v případě věci ve spoluvlastnictví všichni spoluvlastníci, pak nelze vyloučit při nedostatku účastenství situaci, že by v jiném řízení mezi částečně jiným okruhem účastníků bylo o věcném právu rozhodnuto jinak, a právní stav by tak byl nejistý (k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2674/2011, a ze dne 28. 5.
2024, sp. zn. 22 Cdo 916/2024).
13. V projednávané věci jde o žalobu na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, tj. věcného práva, které se zapisuje do katastru nemovitostí. Jestliže je v katastru nemovitostí zapsáno právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, má žalobkyně, která tvrdí, že toto právo svědčí pouze určitým osobám, naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Určením neexistence práva a případným výmazem tohoto práva z katastru nemovitostí bude odstraněna nejistota v právním vztahu mezi žalovaným jako osobou oprávněnou (vlastníkem panující nemovité věci) a žalobkyní jako osobou povinnou (vlastnicí služebné nemovité věci) z věcného břemene. Naléhavý právní zájem na určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch žalovaného je dán, jestliže účelem žaloby je výmaz tohoto práva z katastru nemovitostí, jež jako věcné právo in rem zapsáno být nikdy nemělo. Namítá-li žalovaný, že určení neexistence sporného věcného břemene nenastolí ve vztahu mezi účastníky právní jistotu, je třeba podotknout, že cílem určovacích žalob není odstranění jakýchkoli případných budoucích sporů mezi účastníky řízení (takový závěr nevyplývá ani z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008). Podstatné v souzené věci je, že žaloba na určení vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, který je způsobilý budoucí spory účastníků odvrátit. Zcela vyloučit další spory však nebude možné nikdy.
14. V posuzovaném případě žalobkyně vymezila předmět řízení tak, že je jím určení neexistence věcného břemene spojeného s vlastnictvím nemovitostí (pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY). Věcná legitimace v takovém řízení pak svědčí oprávněnému a povinnému z věcného břemene. V okamžiku podání žaloby byly panující pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY ve výlučném vlastnictví žalovaného, což znamená, že řízení se účastní všechny dotčené osoby, a byla tak splněna podmínka pasivní věcné legitimace nezbytná pro vyhovění žalobě. Je přitom bez významu, zda mezi právními předchůdci žalobkyně, respektive žalobkyní, jako osobami povinnými a žalovaným a jeho bývalou manželkou V. Š. jako osobami oprávněnými bylo sjednáno právo odpovídající věcnému břemeni působícímu in personam. Nejisté právní postavení žalobkyně se neodvíjí od potřeby určit právo odpovídající věcnému břemeni založené smlouvou ze dne 8. 12. 2008, nýbrž vyplývá z toho, že v katastru nemovitostí je zapsáno věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. XY a parc. č. XY s tím, že zatížen je pozemek ve vlastnictví žalobkyně. Rozhodnutí se tudíž nedotkne práv osob, které nebyly účastníky řízení.
15. Ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. zakotvuje pravidlo, podle kterého je soud povinen rozhodnout výlučně o žalobou uplatněném právním nároku, případně (u žalob určovacích) o existenci či neexistenci určitého právního poměru či práva. Vázanost soudu žalobou se vztahuje rovněž na rozhodné skutečnosti, na kterých žalobce svou žalobní žádost zakládá. Právní kvalifikací uplatněného nároku soud ovšem vázán není, je na něm, aby jej samostatně právně posoudil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 405/2023). Soud není oprávněn přisoudit více, než čeho se žalobce žalobou domáhal, ani něco jiného, než čeho se žalobou domáhal. Soud tedy nemůže žalovanému uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2780/08, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
16. V posuzovaném sporu z žalobních vylíčení plyne, že se žalobkyně domáhá výmazu práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy zapsaného v katastru nemovitostí ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, jímž je v současnosti žalovaný, neboť tvrdí, že toto právo neexistuje. Soud tak nemohl rozhodnout o existenci či neexistenci jakéhokoli jiného práva, nebylo-li pozitivní či negativní určení takového (jiného) práva některým z účastníků procesně účinným způsobem navrženo.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3509/2014, posuzujícím situaci, kdy žalobce v řízení o určení, že v případě tam označených pozemků nejsou splněny podmínky pro „vznik přednostního práva z titulu nájmu uvedených pozemků podle § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby“, žaloval toliko Českou republiku – Státní pozemkový úřad (pronajímatele daných pozemků), avšak opomněl žalovat také nájemce, jejichž přednostní právo chtěl zpochybnit (oproti posuzované věci se tedy jednalo o skutkově a právně odlišnou situaci).
18. Závěry odvolacího soudu se nijak neodchylují ani od dalších dovolatelem odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2468/2012), jež se otázkou účastenství v řízení o určovací žalobě zabývají v kontextu individuálních skutkových okolností jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že „je-li předmětem řízení určení, že zcizené nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce a jeho manželky, musí být manželka žalobce v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na straně žalované.“ V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2468/2012, pak Nejvyšší soud dovodil, že je-li předmětem řízení určení, že dané nemovitosti jsou ve vlastnictví určité osoby s tím, že takový výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být tato osoba v řízení účastna. K výkladu právního jednání:
19. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1 a 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
20. Protože k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, jehož neexistenci žalobkyně žádá určit, došlo před 1. 1. 2014, postupoval Nejvyšší soud při posouzení tohoto nároku podle právní úpravy účinné v době uzavření smlouvy, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
21. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
22. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že případné pochybnosti o obsahu právního úkonu soud odstraní výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012). Ve vztahu k uvedenému je však třeba zdůraznit (a vyplývá to i přímo z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), že podmínkou přihlédnutí k vůli účastníků je, že tato vůle nesmí být v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního úkonu (kromě již výše citovaných rozhodnutí srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012). Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V případech, kdy projev vůle nelze takto vyložit, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
23. Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není zpravidla řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
24. Postup odvolacího soudu přitom obstojí z pohledu shora citované právní úpravy a rozhodovací praxe dovolacího soudu. V posuzovaném případě je předmět závazku v článku 2 předmětné smlouvy formulován takto: „Povinný zřizuje k nemovitosti ve prospěch oprávněného věcné břemeno – právo průchodu a průjezdu.“ Tomu koresponduje i znění intabulační doložky vyjádřené v článku 4
předmětné smlouvy: „Věcné břemeno průchodu a průjezdu na pozemku č. XY pro S.“, jakož i samotné označení smlouvy jako „smlouva o zřízení osobního věcného břemena“. Rovněž v úvodním prohlášení uvedeném v článku 1 předmětné smlouvy se uvádí, že „povinný hodlá k Nemovitosti zřídit věcné břemeno ve prospěch oprávněného“. Jestliže odvolací soud při výkladu předmětné smlouvy vycházel nejen z textu samotné smlouvy, ale na základě výsledků provedeného dokazování přihlédl i k dalším okolnostem (zejména k návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí), postupoval v souladu se zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Závěr odvolacího soudu, že předmětnou smlouvou nedošlo ke zřízení věcného břemene in rem, přitom není nikterak nepřiměřený, a to ani se zřetelem k osamocenému konstatování v článku 1 předmětné smlouvy, že povinní „zřizují věcné břemeno pro parcelu č. XY“. Dovolatelem namítaná okolnost, že zřízení věcného břemene in rem vyplývá z úvěru následně poskytnutého žalovanému a jeho bývalé manželce V. Š., se z obsahu spisu nijak nepodává. Úvaha dovolatele o důvodech, které žalobce vedly k zahájení probíhajícího soudního řízení až v roce 2022 (byla-li smlouva o zřízení věcného břemene uzavřena dne 8.
12. 2008), je pak ryze spekulativní.
25. Bez právního významu v projednávané věci je i argumentace dovolatele o potřebě respektovat závěry vyslovené Zeměměřičským a katastrálním inspektorátem v XY v řízení o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY pod sp. zn. OR-331/2021-406. Ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není jimi ovšem vázán. Závaznost vyřešení předběžné otázky pravomocným rozhodnutím správního orgánu je bezesporu vázána na existenci pravomoci tohoto orgánu předestřenou otázku (pro účastníky a jiné státní orgány závazně) vyřešit. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 6 As 238/2020 (tento rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz), konstatoval: „Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku ze dne 14. dubna 2016 č. j. 9 As 242/2015-55, proti provedenému vkladu se lze bránit jedině určovací žalobou podanou u civilního soudu (výslovná úprava je nyní obsažena v § 986 občanského zákoníku). Přijatý názor podporuje i odborná literatura: Jediným způsobem, kterým lze brojit proti vkladu práva provedenému na základě rozhodnutí o povolení vkladu, které bylo vydáno v rozporu se zákonem, nesprávně či jinak chybně, je podání určovací žaloby k soudu (§ 985, § 986 o. z.). ‚Chybný‘ zápis práva lze v katastru nemovitostí napravit pouze novým vkladem práva, jehož podkladem jako vkladová listina bude pravomocný rozsudek soudu o určení práva k nemovitosti. Pouhou opravou chyby v katastrálním operátu v žádném případě nelze dosáhnout téhož. […] Jediným případem, v kterém lze připustit opravu chyby v katastru nemovitostí zapsaných údajů je situace, že vklad, tj. zápis do katastrálního operátu, je proveden v rozporu s rozhodnutím, kterým byl tento vklad povolen (BAREŠOVÁ, E., BLÁHOVÁ, I., DOUBEK, B., JANEČEK, B., NEDVÍDEK, L., ŠANDOVÁ, H. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 308; shodně srov. BAUDYŠ, P. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 135–138).“ V situaci, kdy právní úprava svěřuje příslušnému správnímu orgánu rozhodovací kompetenci toliko ve vztahu k opravě chyby v katastru nemovitostí zapsaných údajů, nebylo v projednávané věci namístě bez dalšího vycházet z rozhodnutí vydaného v takovém řízení. K otázce nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu chůze a jízdy vydržením:
26. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 730/2021, s odkazem na § 3028 odst. 1 a 2 o. z. dovodil, že otázku nabytí (vlastnického) práva vydržením posoudí soud podle právní úpravy účinné právě k okamžiku nabytí takového práva (nikoliv podle právní úpravy účinné v době, kdy započala držba takového práva).
27. Protože k nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu chůze a jízdy vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014 (držba práva odpovídajícího věcnému břemeni započala v roce 2008), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.
28. Podle ustanovení § 1260 odst. 1 věta první o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.
29. Podle ustanovení § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
30. Podle ustanovení § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
31. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým držitelem podle ustanovení § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí úpravy, v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a to „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96].
32. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle ustanovení § 130 obč. zák. Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle ustanovení § 130 obč. zák. a poctivé držby podle ustanovení § 992 o. z. v zásadě nadále použitelná i pro posouzení poctivé držby dle ustanovení § 992 odst. 1 o. z. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023).
33. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Postačí, že takové objektivní pochybnosti o vlastnictví věci vyvolala v konkrétním případě jen jedna z okolností, které jsou obvykle pro posouzení dobré víry držitele určující.
34. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022).
35. Úvaha, na níž odvolací soud založil závěr, že žalovaný nikdy nebyl poctivým držitelem práva odpovídajícího věcnému břemenu in rem, přitom nepřiměřená není. Jak již bylo výše uvedeno, ze smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 12. 2008 je zřejmé, že věcné břemeno bylo (v souladu s ustanovením § 151n odst. 1 obč. zák.) zřízeno ve prospěch fyzických osob – tehdejších manželů S., přičemž sama okolnost, že obsahově shodné právo bylo následně zapsáno i do katastru nemovitostí, avšak s tím rozdílem, že jako oprávněné osoby nebyli zapsáni manželé S. (sjednané věcné břemeno in personam), ale každý vlastník panujícího pozemku (věcné břemeno in rem), nemohla nic změnit na konkluzi, že (z objektivního hlediska) tehdy (z věcného břemene) oprávněná osoba (žalovaný a jeho tehdejší manželka, dcera původních žalobců manželů S.) již z takto formulované věcné smlouvy věděla, resp. vědět mohla, že v daném případě se jednalo o zřízení věcného břemene in personam, nikoliv in rem (tj. že by bylo spojeno s vlastnictvím pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY).
36. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že jsou tu skutečnosti, které musely pochybnosti o vzniku věcného břemene in rem objektivně vyvolat a pro které nelze omyl žalovaného, že bylo zřízeno věcné břemeno pojící se s vlastnictvím pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, označit za omluvitelný, bylo již nadbytečné zabývat se dalšími okolnostmi, které pochybnosti o vzniku věcného břemene in rem nevyvolávaly. Také rozpor mezi takovými okolnostmi (dlouhodobá nerušená držba, evidence v katastru nemovitostí) a obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 12. 2008 (včetně následného návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí) vyvolává pochybnosti o skutečném stavu věci. Jestliže žalovaný neměl – jak již bylo výše rozvedeno – postavení poctivého držitele práva odpovídajícího věcnému břemeni in rem (ve smyslu ustanovení § 992 o. z.), postrádá přiléhavost polemika dovolatele o nepřetržitém vykonávání práva chůze a jízdy na dotčeném pozemku po dobu deseti let.
37. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu