USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce P. S., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalovanému V. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Zuzanou Zádrapovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Nádražní 879/27, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 189/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2021, č. j. 57 Co 429/2014-1415, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2021, č. j. 57 Co 429/2014-1415, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 600 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Pulcera, advokáta se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 3117/61.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karviné („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 22 C 189/2007-419, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k blíže specifikovaným nemovitým věcem a nařídil jejich prodej v dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi žalobce a žalovaného rovným dílem. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 57 Co 429/2014-499, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil co do náhrady nákladů státu.
Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 5345/2015-544, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 57 Co 429/2014-791, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Následně Krajský soud v Ostravě k zmatečnostní žalobě žalovaného rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 57 Co 429/2014-1097, ve znění opravného usnesení ze dne
30. 4. 2019, č. j. 57 Co 429/2014-1100, svůj předchozí rozsudek ze dne 27. 4. 2018 zrušil. Krajský soud v Ostravě znovu rozhodl o odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 57 Co 429/2014-1415, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ve správném znění potvrdil a změnil co do nákladů řízení. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o.
s. ř.“); napadené rozhodnutí má záviset na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o.
s. ř.). Dovolání není přípustné. Ke zvolenému způsobu vypořádání: Dovolatel zpochybňuje postup odvolacího soudu, který nařídil prodej nemovitých věcí v dražbě a následné rozdělení výtěžku mezi účastníky řízení; tvrdí, že soud porušil zákonem stanovený postup při vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť měl společné nemovité věci reálně rozdělit mezi účastníky (podle dovolatele bylo dobře možné rozdělení domu na dvě bytové jednotky), případně některému z nich za náhradu přikázat (dovolatel měl o společné věci zájem a měl finanční prostředky na vypořádání).
Pokud soud nerespektoval zákonné pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví a rovnou nařídil prodej společných věcí v dražbě, odchýlil se např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015. K tomu dovolatel odkazuje také na další judikaturu týkající se reálného rozdělení společných věcí či jejich přikázání do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků. Zákon č.
89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), kterým se soudní vypořádání spoluvlastnictví v této věci řídí, stanoví způsoby vypořádání a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Primárně má být společná věc rozdělena mezi spoluvlastníky (§ 1144 o. z.); pokud to není dobře možné, má být přikázána jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu (§ 1147 věta první o. z.), a teprve nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků (nebo nemá-li prostředky na zaplacení vypořádacího podílu), nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 věta druhá o.
z.). Společnou stavbu lze rozdělit mezi spoluvlastníky také jejím rozdělením na jednotky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015), přičemž k posouzení dělitelnosti budovy na jednotky lze v zásadě použít dosavadní judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015). K rozdělení na jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu o správě společné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Hypotetická možnost komplikací, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže však sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky, stejně jako samotná skutečnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení.
Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009). V poměrech posuzované věci vyšly soudy ze zjištění, že „vztahy mezi účastníky řízení jsou extrémně vyhrocené, účastníci nejsou schopni se na ničem dohodnout, podávali na sebe navzájem trestní oznámení, oprava střechy je předmětem dlouhodobých neshod, výsledkem jejich dlouhodobých neshod je chátrající rodinný dům.
Žalovaný označuje žalobce jako člověka, který proti němu a jeho rodině páchá trestnou činnost, brání jim v užívání domu, v jeho vytápění, v opravách střechy, což skončilo obviněním žalobce dne 19. 12.
2013, žalovaného měl s rodinou vyštvat z předmětného domu, protože v takových podmínkách žalovaný s rodinou nemohl bydlet, manželku žalovaného měl dle žalovaného zastrašovat zabitím, dle žalovaného měl vyvolávat spory, škodit žalovanému a jeho rodině, šířit o nich pomluvy.“
Dospěl-li odvolací soud na základě takových zjištění k tomu, že „intenzita konkrétních neshod mezi účastníky dosahuje míry, jež brání rozdělení domu na jednotky“, Nejvyšší soud neshledává takovou úvahu zjevně nepřiměřenou. Co se týká zájmu dovolatele o společné věci, soud uvedl, že „původně oba účastníci navrhovali, aby předmět spoluvlastnictví byl přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž u posledního soudního jednání před okresním soudem žalovaný změnil své stanovisko a nesouhlasil s přikázáním nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví, pročež okresní soud nařídil prodej nemovitostí“.
S navrženým vypořádacím podílem pak žalovaný nesouhlasil „z důvodů zcela irelevantních a účelových a směřujících k prodloužení tohoto řízení (porada s rodinou, posouzení nemovitostí s jeho znalcem, nepravdivá námitka, že není seznámen se stavem nemovitostí, ač byl v roce 2021 přítomen místnímu šetření znalce Ing. Balnara)“. Pokud za této situace odvolací soud uzavřel, že žalovaný o nemovitosti neměl skutečný zájem, nýbrž se jen snažil prodlužovat řízení, není podle Nejvyššího soudu ani taková úvaha zjevně nepřiměřená.
K rovnosti vypořádacích podílů:
Dále tvrdí, že i pokud by bylo vypořádání nařízením prodeje společných věcí a rozdělením výtěžku mezi účastníky správné, odvolací soud nesprávně rozhodl, že výtěžek má být mezi účastníky rozdělen rovným dílem; dovolatel tvrdí, že opakovaně namítal a prokázal, že žalobce způsobil na společných věcech škodu. Dovolací soud by se měl zabývat dosud neřešenou otázkou, „zda a za jakých podmínek je možné odchýlit se od rovnoměrného rozdělení výtěžku prodeje“. Na předložené otázce napadené rozhodnutí nezávisí.
Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda a za jakých podmínek je možné odchýlit se od rovnoměrného rozdělení výtěžku prodeje společných věcí; s takovým požadavkem přichází žalovaný až nyní v dovolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Z obsahu dovolání i z obsahu spisu je patrné, že dovolateli jde ve skutečnosti o vypořádání spoluvlastnictví v tzv. širším slova smyslu (§ 1148 o. z.); snaží se dosáhnout vypořádání mj. tvrzené pohledávky z titulu náhrady škody na společných nemovitostech. K tomu lze s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci uvést, že vzájemnou žalobu žalovaného na vypořádání v širším slova smyslu soud prvního stupně pravomocným usnesením odmítl. K procesním námitkám:
Dovolatel namítá také porušení procesních předpisů.
Odvolací soud zamítl některé důkazní návrhy dovolatele, aniž by tento postup řádně odůvodnil, čímž „postupoval v rozporu s § 213 a § 120 o. s. ř.“ Dále se odvolací soud nezabýval námitkou podjatosti soudců senátu 57 Co Krajského soudu v Ostravě, čímž „postupoval v rozporu s § 15a a § 16 o. s. ř.“. A konečně odvolací soud v rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci „účastníky nepoučil, že bude ve věci postupovat podle OZ, a že mohou činit návrhy na doplnění dokazování“. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; jedná se o obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, se. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené bylo potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkajícím se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
K prvním dvěma námitkám (zamítnutí důkazních návrhů a podjatost soudců odvolacího soudu) dovolatel výslovně nevymezuje přípustnost dovolání a ani z obsahu dovolání se takové vymezení nepodává; dovolací soud se proto nemohl těmito námitkami zabývat. Co se týká poučení účastníků o tom, že odvolací soud „bude ve věci postupovat podle OZ, a že mohou činit návrhy na doplnění dokazování“, přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že se měl odvolací soud odchýlit od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, pokud účastníky znovu o těchto skutečnostech nepoučil.
V rozsudku ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 Cdo 5345/2015-544, Nejvyšší soud uvedl, že od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb., přičemž o tom má soud účastníky vyrozumět a umožnit jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 zákona č. 40/1964 Sb. nebyly významné. Z uvedeného rozhodnutí nicméně nevyplývá požadavek na to, aby odvolací soud po zrušení rozhodnutí ze dne 29.
6. 2015 účastníky znovu o této skutečnosti poučil; postupu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si museli být účastníci vědomi jak ze zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu, tak také z rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to včetně možnosti přinášet nová tvrzení a navrhnout důkazy na jejich podporu. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci. Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o.
s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.