22 Cdo 3413/2023

22 Cdo 3413/2023-625

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně SYNOT REAL ESTATE, k.s., IČO 26221276, se sídlem v Uherském Hradišti, Jaktáře 1475, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným 1) M. M. a 2) Z. V., oběma zastoupeným Mgr. Markem Davidem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 777, o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 15/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2023, č. j. 71 Co 71/2022-541, a doplňujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2023, č. j. 71 Co 71/2022-569, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2023, č. j. 71 Co 71/2022-541, ve výrocích I, III a IV a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2023, č. j. 71 Co 71/2022-569, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se domáhala určení existence služebnosti, a to existence práva služebnosti zřízení a umístění jímacích studní, zřízení a vedení vodovodu, umístění čerpacího zařízení, dalších zařízení potřebných pro jejich provoz, zřízení a vedení kanalizace, vodovodu, umístění čerpacího zařízení, dalších zařízení potřebných pro jejich provoz a přístupu za účelem jejich kontroly a provádění oprav váznoucí na blíže specifikovaných služebných pozemcích ve vlastnictví žalovaných (dále jen „služebné pozemky žalovaných“) ve prospěch každého vlastníka níže specifikovaných pozemků (dále jen „panující pozemky žalobkyně“), na základě smlouvy o služebnosti uzavřené mezi právními předchůdci žalobce a žalovaných (dále též jen „primární petit“). V průběhu řízení pak žalobu doplnila o eventuální petit tak, že se domáhala určení existence práva služebnosti zřízení a umístění stejných staveb včetně práva přístupu za účelem jejich kontroly a provádění oprav na služebných pozemcích žalovaných ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků žalobkyně, a to v rozsahu dle geometrického plánu ze dne 12. 5. 2021, č. plánu 3186-98a/2021, vyhotoveného společností NeoGeo cz, s.r.o., IČ: 06695388, se sídlem Pod Šternberkem 306, 763 02, Zlín, ověřeného Ing. Lukášem Fryštákem (dále jen „eventuální petit“). Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil.

2. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 7 C 15/2020-481, určil existenci práva služebnosti zřízení a umístění jímacích studní, zřízení a vedení vodovodu, umístění čerpacího zařízení, dalších zařízení potřebných pro jejich provoz a přístupu za účelem jejich kontroly a provádění oprav váznoucí na pozemcích parc. č. XY, XY (jeho součástí je nyní také pozemek parc. č. XY, který byl v době podání žaloby samostatným pozemkem), XY a XY (jeho součástí je nyní také pozemek parc. č. XY, který byl v době podání žaloby samostatným pozemkem), to vše v katastrálním území XY, ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, st. p. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), dále určil existenci práva služebnosti zřízení a vedení kanalizace, vodovodu, umístění čerpacího zařízení, dalších zařízení potřebných pro jejich provoz a přístupu za účelem jejich kontroly a provádění oprav váznoucí na pozemcích parc. XY (jeho součástí je nyní také pozemek parc. č. XY, který byl v době podání žaloby samostatným pozemkem) a parc. č. XY v katastrálním území XY ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, st. p. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, (výrok II.), zamítl vzájemný návrh na zrušení služebnosti vzniklé na základě smlouvy o služebnosti ze dne 16. 12. 1957, uzavřené mezi Závodním výborem ROH, n.p., Tatra Kopřivnice a C. a M. M. bez přiměřené náhrady (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, který spolu s dalšími pozemky (mimo jiné) parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY slouží k provozu rekreačního zařízení pod názvem XY. Dále je žalobkyně vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je objekt bez č. p./č. e. – technická vybavenost (dále výše uvedené nemovitosti společně jen „XY“). K XY náleží (mimo jiné) také vodárna, studna, vodovod, čistička odpadních vod, kanalizace dešťová, splašková, elektrokabel (dále jen „vodní dílo“). Toto vodní dílo se nachází z části také na služebných pozemcích ve vlastnictví žalovaných.

4. Dne 16. 12. 1957 uzavřeli Závodní výbor ROH Tatra n.p. na jedné straně a C. a M. M. (dále jen „manželé M.“) na straně druhé, smlouvu o služebnosti. Podle bodu I smlouvy se manželé M. zavázali zřídit vlastníku nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. XY k. ú. XY „právo věcné služebnosti zřízení jímacích studní, čerpacího zařízení a vodovodu“ na pozemcích tam uvedených a v rozsahu uvedeném sub II této smlouvy a právo kdykoliv vstoupit na pozemek a provádět potřebné práce za účelem opravy zařízení.“ V čl. II smlouvy o služebnosti se manželé M. zavázali zřídit na služebných pozemcích „právo služebnosti vybudovat a zřídit potřebný počet čerpacích studní se vším zařízením pro čerpání vody jakýmkoliv způsobem a právo vedení vodovodu po tomto i v pozemku podle přísl. projektu, a to i přes ostatní pozemky, jak budou v projektu označeny.“ Kromě toho se manželé M. zavázali nevyužívat služebné pozemky způsobem, který by ohrožoval „kvalitu nebo poživatelnost vody“. V článku V smlouvy o služebnosti se zavázali zřídit na svých parcelách č. XY a XY, zapsaných v knihovní vložce č. XY k. ú. XY a č. XY, zapsaném v knihovní vložce č. XY k. ú. XY ve prospěch vlastníka nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. XY k. ú. XY „právo vedení vodovodu a kanalizace po a v těchto pozemcích, jakož i právo vybudovat a udržovat všechna zařízení na čerpání, kontrolu a opravu vodovodního a kanalizačního vedení a veškerá zařízení spojená s jejich funkcí v potřebné míře. Současně se povoluje oprávněné straně kdykoliv přístup k těmto zařízením za účelem kontroly a opravy.“ Z čl. XII smlouvy o služebnosti soud prvního stupně zjistil, že si její strany sjednaly, že svolují, aby podle této smlouvy byla „poznamenána“ v pozemkové knize vložce č. XY pro katastrální území XY služebnost – právo zřízení čerpacích studní, vodovodu a ostatních zařízení po a v parcele č. XY jakožto statku služebném, dále předkupní právo k parcele č. XY, a právo zřízení a vedení vodovodu a kanalizace po a v parcele č. XY a XY. Dále si v tomto článku smlouvy o služebnosti její strany rovněž sjednaly, že svolují, aby podle této smlouvy byla v pozemkové knize vložce č. XY „poznamenána“ služebnost - právo vedení vodovodu a kanalizace po a v parcele č. XY jakožto statku služebném; to vše ve prospěch vlastníka knihovní vložky č. XY jako statku panujícího.

5. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalovaných, že smlouva o služebnosti je neplatná pro neurčitost, neboť z ní není patrné, v jakém rozsahu mají být služebné pozemky zatíženy, což nelze překlenout ani jejím výkladem. Aplikoval na daný případ výkladová pravidla § 31 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák. 1950“), který na daný případ dopadá z hlediska časové působnosti (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“, a § 854 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“) a dovodil, že smlouva o služebnosti je platná.

6. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 4. 2023, č. j. 71 Co 71/2022-541, změnil výrokem I rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu primárního petitu zamítl, výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu zrušil a řízení v této části zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 6. 2023, č. j. 71 Co 71/2022-569, zamítl žalobu i pokud jde o eventuální petit (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

7. Odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci; smlouva o služebnosti je podle něj neplatná, a to z důvodu nedostatku právní subjektivity závodního výboru Revolučního odborového hnutí (dále jen „ZV ROH“) k takovému úkonu, a je rovněž neurčitá. Odvolací soud uvedl, že okresní soud sice správně dovodil, že ZV ROH mělo právní subjektivitu, nesprávně však z toho dovodil oprávnění tohoto subjektu činit právní jednání „navenek“ a uzavírat smlouvy s třetími osobami. Rozsah oprávnění byl v době uzavření smlouvy upraven stanovami z roku 1955, zejména pak článkem 52, a z nich vyplývalo, že „veškerá činnost závodní odborové organizace směřovala do její vnitřní struktury, omezovala se na její členskou základnu a na plnění kolektivní smlouvy ve vztahu k jedinému subjektu, jímž byl příslušný závod, jehož zaměstnance sdružovala. Z takto vymezené působnosti nelze dle odvolacího soudu dovodit oprávnění jednat navenek s třetími osobami a vstupovat tím do různých závazkových či jiných vztahů.“

8. K neurčitosti smlouvy o zřízení služebnosti, kterou z tohoto důvodu považoval za neplatnou podle § 32 obč. zák. 1950, odvolací soud uvedl, že bylo-li ve smlouvě uvedeno, že služebnost zatíží části pozemků žalovaných a tyto části nebyly následně odděleny geometrickým plánem a specifikovány, pak je smlouva neplatná, neboť z ní není zřejmé, které části pozemků jsou služebnými. Poukázal na to, že celková výměra všech pozemků žalovaných (ve smlouvě uvedených) byla 8.979 m2 a že předmětem služebnosti bylo zřízení vodovodu a kanalizace (se vším příslušenstvím) z pozemků předchůdců žalovaných k rekreačnímu středisku, které ještě neexistovalo. Potřebná specifikace toho, kterými místy zatížených pozemků bude vodovod a kanalizace probíhat, však ve smlouvě uvedena nebyla. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 507/2021 (správně sp. zn. 22 Cdo 507/2001 – pozn. dovolacího soudu) k určitosti ujednání, že kanalizační stoka (analogicky i vodovodní přípojka) může být vedena kdekoliv, a dodal, že to ovšem neznamená, že se původní umístění těchto zařízení může v průběhu času měnit či rozšiřovat tak, jak tomu bylo v posuzované věci (poukázal na „kvazi opravy“ vodovodu v letech 1982 a 2017 a kanalizace v roce 2016 realizované vybudováním nového vedení v jiném než původním místě).

9. K tvrzení žalobkyně, že i kdyby smlouva o služebnosti nebyla způsobilým titulem pro založení práva odpovídajícího věcnému břemenu, pak by v rámci mimořádného vydržení nabyla právo přímo žalobkyně, a to k 1. 1. 2019, odvolací soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 50/2004 obsahující závěr, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Držba nemovitosti, která se opírá o smlouvu neplatnou z důvodu nedostatečně určitého předmětu smlouvy, nemůže vést k vydržení, neboť držitel nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje.

10. Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 6. 2023, č. j. 71 Co 71/2022-569, odvolací soud zamítl žalobu i pokud jde o eventuální petit. Odvolací soud odkázal na své rozhodnutí týkající se primárního petitu, shrnul důvody zamítnutí a uvedl, že tyto důvody se plně uplatní i pro zamítnutí žaloby ve vztahu k eventuálnímu petitu, který se liší „pouze" ve vymezení služebnosti výše označenými geometrickými plány. Dodal, že pokud by měl odvolací soud žalobě v eventuálním určení existence služebnosti vyhovět, znamenalo by to zřídit tuto služebnost „nově“, neboť tyto geometrické plány poprvé vymezují služebnost v rozsahu, ve kterém ji míní vykonávat žalobkyně aktuálně, po všech předchozích změnách a úpravách. II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti rozsudkům odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovoláním napadá oba rozsudky v plném rozsahu, s výjimkou výroku týkajícího se vzájemného návrhu na zrušení věcného břemene. Uvádí, že přípustnost dovolání zakládají tři základní právní otázky, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu.

1) Otázka právní subjektivity ZV ROH, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1670/99 a sp. zn. 28 Cdo 3313/2010), podle kterých ZV ROH byly samostatnými právnickými osobami, které mohly nabývat majetek a tento také obhospodařovat, či uzavírat smlouvy s třetími osobami, měly tedy způsobilost k právům a povinnostem a teoreticky mohly samostatně nabývat majetek (včetně nemovitostí) a nakládat s ním.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 311/2002 považuje za rozhodnutí nesprávné, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ojedinělé, které na danou věc ani nedopadá, neboť v době uzavření Smlouvy o služebnosti zákon č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí, ještě neplatil. Z opatrnosti však poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu v tomto směru. Odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 1952, sp. zn. 10 Ok 199/52, podle kterého „ROH je oprávněno ke zřizování závodních skupin na základě § 2 odst. 2 ZoJOO a stanov a že tyto závodní skupiny ROH vznikají a existují jako samostatné právnické osoby s vlastní právní subjektivitou“ a na znění čl.

64 stanov Revolučního odborového hnutí schválených 22. 5. 1955, podle kterého je ZV ROH právnickou osobou, měl proto právní subjektivitu (odkazuje na § 18 obč. zák. 1950). Tomu odpovídají i závěry rozhodnutí Najvyššieho súdu ze dne 31. 10. 1962, sp. zn. 6 Cz 29/62. Dodává, že uzavření Smlouvy o služebnosti odpovídá činnosti dle čl. 52 stanov ROH (opatření pro zlepšení kulturní, zdravotní a sociální péče o dělníky a další zaměstnance). 2) Dále dovolatelka formuluje právní otázku, zda je smlouva o služebnosti neplatná pro neurčitost, pokud neobsahuje určení rozsahu služebnosti, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 3833/2012, 22 Cdo 4153/2014, nebo 22 Cdo 584/2021.

Odvolacímu soudu vytýká, že při pochybnostech o obsahu právního jednání nepoužil výkladová pravidla ke zjištění obsahu smlouvy o služebnosti, respektive ke zjištění vůle stran, přestože úmysl smluvních stran je obsažen přímo ve smlouvě (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1767/2019). Odkázala dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 403/12 k interpretaci soukromoprávní smlouvy a na výkladová pravidla v § 31 odst. 1 obč. zák. 1950 a judikaturu k obsahově odpovídajícímu § 35 odst. 2 obč. zák.

Podle názoru dovolatelky je zřejmé, že služebnost měla být stanovena v závislosti na tom, jak bude účel smlouvy (zásobování rekreačního střediska) proveditelný, proto byl úmysl stanovit služebnost tak široce. V době sjednání smlouvy nebylo známo ani to, v jaké části pozemku a v jakém počtu bude třeba vybudovat čerpací studně, aby bylo zajištěno dostatečné množství pitné vody. Tomu odpovídá i sjednaná cena za zřízenou služebnost, která odpovídala 85 % hodnoty nemovitosti. Projekt, na který smlouva odkazovala, součástí smlouvy být neměl a ani nemohl, neboť vznikl až následně.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 507/2001 je postaveno na skutkově odlišném základu, neboť služebnost na pozemcích žalovaných měla být dle vůle smluvních stran zřízena kdekoli („v potřebné míře“, „podle přísl. projektu“). Odkázala také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 k prioritě výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 k určitosti sjednaného věcného břemene cesty, na které Nejvyšší soud odkazuje v řadě svých dalších rozhodnutí.

Odvolacímu soudu také vytýká, že směšuje otázku určitosti (platnosti) smlouvy a následné chování stran, které na platnosti smlouvy nic nemění, pokud uvádí, že požadavku určitosti vyhovuje i ujednání, že kanalizační stoka či vodovodní přípojka mohou být vedeny kdekoli, to však neznamená, že původní umístnění se může v průběhu času měnit či rozšiřovat. Zároveň v těchto závěrech shledává vnitřní rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku. 3) Otázka, zda lze nabýt právo vydržením, pokud smlouva neobsahuje určení rozsahu služebnosti, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, podle kterého hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení.

Dovolatelka připomněla, že služebnost, jejíhož určení se domáhá, byla zapsána do pozemkových knih, smlouva proto musela být shledána jako způsobilý podklad zápisu, což musí mít význam i pro posuzování dobré víry (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10, I. ÚS 670/05 a I. ÚS 2219/12), stejně jako několik desetiletí trvající nerušená držba (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, 22 Cdo 2520/2011 a 22 Cdo 1124/2015). S argumentací směřující k možnosti mimořádného vydržení se odvolací soud nijak nevypořádal.

12. Řízení před odvolacím soudem je podle dovolatelky rovněž stiženo vadou spočívající v odklonění od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování. Není zřejmé, z čeho odvolací soud vyšel při svém závěru, že služebnost nebyla ani součástí smluv, na jejichž podkladě docházelo k převodům vlastnictví k panující nemovitosti rekreačního střediska XY.

13. Navrhla, aby dovolací soud žalobě vyhověl, případně aby oba rozsudky odvolacího soudu až na výrok, kterým byl výrok o zamítnutí vzájemného návrhu zrušen a řízení zastaveno, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání považují za nepřípustné, případně za nedůvodné. K otázce právní subjektivity ZV ROH odkazují na znění bodu 52 stanov, který definuje sféru působnosti této právnické osoby, a dovozují, že se jednalo o tzv. statutární právní subjektivitu, která je užší než právní subjektivita legální. Uzavření souvisejících smluv překračovalo i finanční možnosti ZV ROH. Rozhodnutí Najvyššieho súdu sp. zn. 6 Cz 29/62 považují za nepřiléhavé, neboť manželé M. nebyli socialistickou organizací a nešlo ani o smlouvu o tam řešeném obsahu.

Poukazují na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3833/2012 se týká práva cesty, a na rozpornou argumentaci žalobkyně, která uvádí, že zatíženy jsou celé pozemky a zároveň, že rozsah věcného břemene má určit povinný. Odkazují také na judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu právních úkonů činěných v 50. letech minulého století (sp. zn. 22 Cdo 4449/2008) a dodali, že žalobkyně se účelovou argumentací snaží maximalizovat zisk z objektivní neurčitosti smlouvy ve svůj prospěch. Připomínají, že sama žalobkyně uváděla částku kompenzace za zřízené věcné břemeno, která odpovídá výměře 8 978 m2, dožaduje se ale určení věcného břemene zatěžujícího 5 parcel o celkové výměře 14 122 m2, a to ve prospěch všech jejích nemovitostí včetně silnic, lesů a luk.

Je zřejmé, že právo služebnosti hodlá použít i pro další pozemky, kde plánuje výstavbu. Takový přístup považují za jednání v nepoctivém úmyslu, kterému by neměla být poskytnuta právní ochrana. Uvedli dále, že v čl. I smlouvy byla sjednávána služebnost věcná, v čl. II služebnost osobní, která je už z důvodu zániku ZV ROH v roce 1991 zaniklá. Odkázali také na znění zákona č. 95/1871 ř. z., obecného knihovního zákona, který neumožňoval, aby se smluvní strany zprostily povinnosti zevrubně rozsah služebnosti vymezit.

Vydržení podle jejich názoru brání absence zápisu služebnosti v katastru nemovitostí, narušení dobré víry výzvami k řešení situace od počátku 90. let a omezení vlastnického práva předchůdců žalovaných, kterým byly pozemky z tehdejšího JZD XY navráceny až v květnu 1993. Není ani zřejmé, v jaké trase a ve vztahu k jakým vodním dílům by k vydržení mělo dojít, neboť od roku 1957 bylo na pozemky žalovaných umístěno několik vodních děl, kanalizací a několik tras potrubí. Už z toho, že do pozemků žalovaných nezasahují vodní stavby a kanalizace v celé ploše, je zřejmé, že nebylo možné vydržet věcné břemeno ve vztahu k celé ploše pozemků.

Mimořádné vydržení vylučuje rovněž nepoctivý úmysl žalobkyně, která se domáhá vydržení v rozsahu nově umístěných staveb a vědomě nepravdivě tvrdí, že tento stav odpovídá stavu z doby zřízení služebnosti. Uvádějí řadu dalších skutečností, ve kterých nepoctivý úmysl žalobkyně spatřují, a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

III.

Přípustnost dovolání

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

17. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné, neboť odvolací soud vyřešil otázku právní subjektivity ZV ROH, otázku požadavku na určitost vymezení věcného břemene i otázku možného vydržení na základě neurčitého právního titulu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání K právní subjektivitě ZV ROH

18. Odvolací soud svůj závěr o tom, že ZV ROH neměl oprávnění činit právní jednání navenek a uzavírat smlouvy s třetími osobami odůvodnil zněním stanov z roku 1955, podle kterých je sice ZV ROH právnickou osobou, ve kterých je však popsána jeho činnost, kterou odvolací soud považuje za činnost směřující do vnitřní organizace a omezující se na členskou základnu a na plnění kolektivní smlouvy v příslušném závodě.

19. Vymezením činnosti ZV ROH ve stanovách však omezení jeho právní subjektivity nelze odůvodnit.

20. Podle § 18 odst. 1 obč. zák. 1950 způsobilost k právům a povinnostem mohou mít i osoby rozdílné od osob fysických - osoby právnické. K vzniku právnické osoby, která nebude zřízena přímo zákonem, je třeba, aby byla zřízena orgánem k tomu příslušným anebo s jeho přivolením (§ 18 odst. 2 obč. zák. 1950).

21. V rozsudku ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1670/99, Nejvyšší soud poukázal na to, jak byla v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dříve ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů a ve Sbírce rozhodnutí čs. soudů), vyložena otázka právní subjektivity odborových orgánů: Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 33/1953 Sbírky rozhodnutí čs. soudů byl zaujat právní názor, že závodní skupina tehdejšího Revolučního odborového hnutí je samostatnou právnickou osobou, která má způsobilost k právům i povinnostem. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 20/1958 Sbírky rozhodnutí čs. soudů bylo vysloveno, že Závodní výbory základních organizací tehdejšího Revolučního odborového hnutí jsou samostatnou právnickou osobou. Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 22/1963 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů bylo poukázáno na to, že závodní výbor tehdejšího Revolučního odborového hnutí je nepochybně právnickou osobou (s odkazem na článek IV. přílohy k zákonům č. 37/1959 Sb. a č. 65/1965 Sb.).

22. V rozsudku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3313/2010, pak Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1962, sp. zn. 6 Cz 29/62 (publikované v ASPI), ve kterém byla vyslovena teze, že „socialistické organizace jsou všechny organizace, které svojí činností napomáhají rozvoji výrobních sil v socialismu. Takovouto organizací je nepochybně i závodní výbor ROH, který je podle zákona č. 37/1959 Sb. právnickou osobou a vzhledem k účelu vyjádřenému v čl. 5 Ústavy (srov. též § 5 zákona č. 68/1951 Sb.) právnickou osobou socialistického charakteru.“ I z toho pak dovozuje, že dobrovolné organizace, které také spadaly mezi socialistické právnické osoby, měly způsobilost k právům a povinnostem. Jedním z prvků právní subjektivity je (i když z dobového pohledu relativní) majetková samostatnost, z čehož plynulo, že tyto osoby teoreticky mohly samostatně nabývat majetek (včetně nemovitostí) a nakládat s ním.

23. Se závěrem, že závodní výbor ROH, který byl nadán právní subjektivitou (na základě čl. 24 usnesení IV. všeodborového sjezdu, přílohy k zákonu č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů ROH), mohl mimo jiné svým jménem nabývat nemovitý majetek, se ztotožnil také Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. III. ÚS 116/99, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

24. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 311/2002, na který žalovaní odkazují, se týká postavení ZV ROH po roce 1972, tedy „až po vydání stanov ROH přijatých VIII. Všeodborovým sjezdem v roce 1972, které v čl. 50 přiznávají též závodním výborům v rozsahu jejich působnosti způsobilost nabývat práv a zavazovat se, ale nikoli jménem svým, nýbrž výslovně jménem Revolučního odborového hnutí“.

25. Není tu tedy nic, co by vylučovalo „majetkovou“ právní subjektivitu tohoto orgánu, zejména pak ve vztahu k rekreaci členů ROH a za situace, kdy žalobkyně tvrdí a dokládá, že ZV ROH byl jako vlastník panujících pozemků zapsán v pozemkové knize. K neurčitosti smlouvy o zřízení služebnosti

26. Odvolací soud opřel závěr o neurčitosti uvedené smlouvy o to, že v ní nebylo vymezeno, kudy vodovod (a s ním spojené stavby) a kanalizace povedou, tedy které části pozemků jsou služebnými. Dodal, že „dle judikatury NS sp. zn. 22 Cdo 507/2021“ (správně sp. zn. 22 Cdo 507/2001) by požadavku určitosti, potažmo platnosti, smlouvy vyhovovalo i ujednání, že kanalizační stoka (analogicky i vodovodní přípojka) může být vedena kdekoliv, to ovšem neznamená, že se původní umístění těchto zařízení může v průběhu času měnit či rozšiřovat tak, jak tomu bylo v posuzované věci.

27. Podle § 3028 odst. 3 věta první o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

28. Podle § 30 obč. zák. 1950 právním úkonem je zejména také projev vůle založit, změnit anebo zrušit právo nebo povinnost.

29. Podle § 32 obč. zák. 1950 projev, který byl učiněn osobou nezpůsobilou k právním úkonům nebo který není srozumitelný anebo vážný, je neplatný.

30. Podle § 166 obč. zák. 1950 věcná břemena omezují vlastníka věci ve prospěch někoho jiného, a to tak, že vlastník je povinen buď něco trpět, nebo se něčeho zdržet, anebo něco činit. Práva odpovídající věcným břemenům jsou buď spojena s vlastnictvím k určité nemovitosti, anebo svědčí určité osobě (§ 167 obč. zák. 1950).

31. Podle § 171 obč. zák. 1950 je-li obsah nebo rozsah věcného břemena pochybný, rozhoduje místní zvyklost, a není-li jí, má se za to, že obtížený je zavázán spíše méně než více.

32. Občanský zákoník 1950 tedy vycházel ze zásady, že oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně. Právo z věcného břemene nemůže být rozšiřováno, nicméně výklad jeho rozsahu musí přihlédnout k okolnostem, za kterých účastníci smlouvu uzavírali. Věcné břemeno by nemělo zatěžovat povinného v rozsahu, na který on nebo jeho právní předchůdci při sjednání břemene nemohli vzhledem k okolnostem konkrétního případu pomyslet. Výkonem práva z věcného břemene nesmí být povinný zatěžován nad dojednanou míru, případně nad míru, se kterou zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat. Oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno současně tak, aby povinnému nepůsobilo škodu, přičemž výkon práv vyplývajících z věcného břemene musí také být poměřován dobrými mravy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012).

33. Odvolací soud správně vycházel z toho, že požadavku určitosti ujednání o zřízení věcného břemene vedení vodovodních nebo kanalizačních sítí odpovídá také ujednání, že budou po služebném pozemku vedeny kdekoli. Při takovém ujednání je na vlastníkovi panujícího pozemku, případně na oprávněné osobě, kam konkrétně na služebný pozemek příslušné stavby umístí. Ujednání o tom, že právo z věcného břemene bude na služebném pozemku vykonáváno kdekoli, přitom nemusí být výslovné, taková vůle smluvních stran ponechávající volbu konkrétního umístění na vlastníkovi panujícího pozemku (oprávněné osobě) může vyplývat i z ostatního obsahu smlouvy (např. je-li zřejmé, že smluvní strany měly v úmyslu při uzavření smlouvy přesný rozsah věcného břemene nevymezovat, neboť rozsah má odpovídat potřebě panujícího pozemku, která v době uzavření smlouvy nebyla přesně známa). Pokud není dohodnuto, jaký bude obsah a rozsah věcného břemene, tedy zejména co vodovodní nebo kanalizační síť v konkrétním případě zahrnuje a v jakém rozsahu do služebného pozemku zasáhne, nebo jsou-li o vůli smluvních stran v tomto směru pochybnosti, rozhoduje místní zvyklost, a není-li jí, má se za to, že obtížený je zavázán spíše méně než více. Určení konkrétního obsahu nebo rozsahu služebnosti, u kterého se uplatní postup podle § 171 obč. zák. 1950, tak není podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení věcného břemene.

34. Ujednání o tom, že právo z věcného břemene umístění a vedení vodovodních a kanalizačních sítí může být vykonáváno kdekoli, dává možnost výběru umístění v rámci služebného pozemku osobě z věcného břemene oprávněné. Věcným břemenem je zatížen celý služebný pozemek. To však neznamená, že výkonem takového práva je možné zasahovat do celé plochy služebného pozemku nebo na něj umístit jakékoli zařízení nebo stavbu. Vznikne-li spor o rozsah nebo způsob výkonu práva vedení vodovodu a kanalizace a žalobce se domáhá uložení povinnosti strpět výkon práva v určitém rozsahu, nebo povinnosti zdržet se výkonu takového práva nad určitý rozsah, pak musí být součástí žaloby vymezení konkrétního rozsahu nebo způsobu výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu (k problematice určení rozsahu a způsobu výkonu věcného břemene, který nebyl určen právní skutečností je zakládající, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, publikovaný pod č. 7/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

35. Sporný obsah nebo rozsah, který může být určen § 171 obč. zák. 1950, ani případné užívání služebného pozemku nad dojednanou míru, případně nad míru, která odpovídá místní zvyklosti nebo se kterou zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat, se však nedotýká určitosti smlouvy, kterou bylo věcné břemeno zřízeno.

36. Platnost právního úkonu (smlouvy) je třeba vždy posuzovat k okamžiku a podle okolností existujících v době, kdy byl právní úkon učiněn (smlouva uzavřena) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

37. Odvolací soud vycházel při úvahách o určitosti smlouvy o zřízení věcného břemene s ujednáním o možnosti umístění vodovodní a kanalizační sítě kdekoli na služebném pozemku ze skutečností, které nastaly až po uzavření smlouvy (následná změna umístění sítí a jejich rozšíření), a nezabýval se možností určit sporný obsah nebo rozsah věcného břemene podle § 171 obč. zák. 1950. I v části týkající se právního posouzení otázky 2) tak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K vydržení služebnosti

38. Názor odvolacího soudu, že absolutní neplatnost smlouvy (nabývacího titulu) pro neurčitost vylučuje dobrou víru držitele ve vztahu ke všem okolnostem, není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 50/04, odkázal i při řešení otázky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, a to v usnesení ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2372/2014, a uvedl, že absolutní neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene pro neurčitost vylučuje dobrou víru k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. V rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je však závěr, že takový nedostatek dobré víry držitele brání také vydržení mimořádnému, kterého se žalobkyně rovněž dovolávala.

39. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

40. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, případně jeho právního předchůdce. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby úmyslně nebylo poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.

41. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“

42. Pro mimořádné vydržení není průkaz právního důvodu chopení se držby nezbytný. Samotná absence platného právního titulu ještě jistě nevytváří nepoctivý úmysl, a tak není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022, nebo ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1074/2024).

43. Závěr odvolacího soudu o tom, že mimořádné vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu je vyloučeno pro nedostatek dobré víry držitele způsobený neurčitostí nabývacího titulu, spočívá na nesprávném právním posouzení. K namítané vadě řízení

44. Odvolací soud nezatížil řízení vadou, když dospěl k jinému skutkovému závěru o obsahu listinného důkazu než soud prvního stupně, aniž tento důkaz zopakoval. Dovolací soud opakovaně uvedl, že listiny, jimiž byl proveden důkaz před soudem prvního stupně, může odvolací soud sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, nebo jeho usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4433/2014). Vzhledem k tomu, že se odvolací soud odchýlil od jednoznačného zjištění soudu prvního stupně, podle kterého je v převodní smlouvě sporné právo „výslovně uvedeno“, bylo však třeba tento závěr v odůvodnění blíže vysvětlit. Absence hodnocení tohoto důkazu nicméně nemá vliv na správnost rozhodnutí, neboť služebnost přechází na právní nástupce „ex lege“, „vázne“ na panujícím i služebném pozemku, takže její neuvedení v pozdější převodní smlouvě nemá přímý důsledek pro její existenci. V. Závěr

45. Rozsudky odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro jejich změnu, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudky v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

46. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

47. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu