USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně města Beroun, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 68, IČO: 00233129, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti žalovanému K. Š., zastoupenému JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem ve Voticích 1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 438/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 315/2022-444, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalovaný je povinen nahradit vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce vedlejšího účastníka.
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 10 C 438/2020-348, určil, že žalobkyně je vlastnicí a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových má příslušnost hospodařit s pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY, který byl vytvořen oddělením z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku, jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok IV).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 27 Co 315/2022-444, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku II ve správné výši náhrady nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž formuloval řadu právních otázek (konkretizovaných dále), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, resp. v jednom případě šlo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Každou z formulovaných otázek spojil s obšírným popisem skutkových okolností případu, citacemi pasáží jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího, resp. Ústavního soudu, a právní argumentací, prostřednictvím které namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, jestliže žalobě vyhověl, neboť vlastníkem předmětného pozemku není žalobkyně, ale žalovaný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizovala s jednotlivými dovolacími argumenty žalobce, považovala je za nedůvodné a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
5. Vedlejší účastník na straně žalobkyně ve vyjádření k dovolání taktéž polemizoval s jednotlivými dovolacími argumenty žalobce, považoval je za nedůvodné a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky jde o dlouhodobé řešení vzájemných vztahů, které v rovině probíhajících soudních řízení přesahuje již 30 let, a dále k tomu, že dovolání žalovaného přesahuje 50 stran, považuje dovolací soud úvodem za potřebné provést sumarizaci okolností a skutečností podstatných pro rozhodnutí v této konkrétní věci.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na základním východisku, že pokud právní předchůdci žalovaného, resp. žalovaný sám, neuplatnili nárok k danému pozemku prostřednictvím tzv. restitučních předpisů, pozbyli k němu vlastnické právo, vlastníkem se stal stát a nemohou se v současné době domáhat nároků k tomuto pozemku mimo restituční předpisy. Současně pak odvolací soud zdůraznil (vzhledem ke skutečnosti, že tuto okolnost považoval soud prvního stupně za podstatnou), že „za uvedených okolností je otázka vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní, resp. vedlejším účastníkem, už jen subsidiárním důvodem pro úspěch žaloby“, současně se pak odvolací soud podrobně zabýval i otázkou vydržení. Zde shledal správným závěr soudu prvního stupně, že by byly splněny i podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením na straně vedlejšího účastníka na straně žalobkyně.
11. Dovolatel v dovolání napadá oba důvody, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
12. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (dostupném, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby nebo k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
13. V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, založil na dvou nosných závěrech, jak uvedl dovolací soud výše. Napadené rozhodnutí tak spočívá na dvou důvodech, z nichž každý by sám o sobě vedl k rozhodnutí o žalobě. Jestliže obstojí v dovolacím přezkumu alespoň jeden z těchto důvodů, věcný přezkum posouzení důvodu druhého již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání by tak bylo jako celek nepřípustné.
14. Závěru o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem oponuje žalovaný formulací následujících právních otázek: a) zda zjištění držitele, že část předmětu jeho nabývacího titulu si vlastnicky nárokuje jiná osoba na základě kupní smlouvy, a zbylé části předmětu nabývacího titulu si vlastnicky nárokují další jiné osoby na základě dědění, je či není způsobilé založit pochybnosti držitele o tom, že mu předmět nabývacího titulu patří, a navodit tak zánik jeho dobré víry během oprávněné držby – zde se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1568/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, b) zda obdrží-li podle § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 146/1971 Sb. držitel pozemku v pozici MNV kupní smlouvu ze státního notářství o převodu vlastnictví k pozemku, o kterém je držitel v dobré víře, že je jeho vlastníkem na základě nabývacího titulu o převodu nemovitosti od téhož převodce, a „vydá-li rozhodnutí o vydání souhlasu“ s převodem takové nemovitosti podle § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 146/1971 Sb. mezi původním převodcem a třetí osobou, pak zda taková skutečnost je či není způsobilá založit pochybnosti držitele v pozici MNV o tom, že mu předmět nabývacího titulu patří, a navodit tak zánik jeho dobré víry během vydržecí lhůty – zde se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1568/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, c) zda se § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého „do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24.
5. 1991) přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům“, vztahuje rovněž na situaci, v níž věc ke dni účinnosti zákona podle názoru odvolacího soudu ve vlastnictví České republiky nebyla – zde jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, případně otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2719/20.
15. Potřeba řešení těchto otázek by byla namístě, pokud by neobstál klíčový právní závěr, který vedl odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, tj. závěr o nabytí vlastnického práva žalobkyní v důsledku aplikace tzv. vztahu obecných a restitučních předpisů. Závěrům v tomto směru formulovaným oponuje dovolatel formulací právní otázky, zda v důsledku neuplatnění restitučního nároku zanikne vlastnické právo: a) fyzické osoby, která byla po celou dobu jako vlastník evidována v katastru nemovitostí bez duplicit, b) za situace, ve které podle tehdejší judikatury bylo podřazení daného skutkového stavu pod některý z restitučních důvodů vyloučeno, c) a k podřazení daného skutkového stavu pod jakýkoliv z restitučních důvodů bylo judikaturou akceptováno až za 15 let po uplynutí lhůt k uplatnění restitučního nároku, d) a současně za situace, v níž ve lhůtě k uplatnění restitučních nároků nikdo stav odpovídající podřazení daného skutkového stavu podle některých z restitučních důvodů nenamítal, a taková námitka byla uplatněna až po více než 20 letech po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku – zde se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, 22 Cdo 4560/2011 a 28 Cdo 2609/2010, a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 709/09, I. ÚS 3206/10, IV. ÚS 2719/20 a IV. ÚS 42/09.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu při řešení nabytí vlastnického práva státem a vztahu restitučních a obecných právních předpisů vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2135/2017, který se týkal žalovaného v pozici žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně v pozici žalovaného a také předmětného pozemku.
17. V této souvislosti poukazuje dovolací soud na to, že dovolatel v dovolání provádí podrobnou analýzu jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu ve snaze prokázat skutkovou odlišnost v nich řešených situací oproti poměrům dané věci; s uvedenými rozhodnutími však rozsudek odvolacího soudu v dané věci v rozporu není. Ostatně (vyjma rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2719/20) všechna rozhodnutí, na která dovolatel poukazuje, a s nimiž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, jsou uvedena právě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2135/2017.
18. V této souvislosti pak dovolací soud uvádí, že rozhodnutí řešící vztah obecných a restitučních právních předpisů se zpravidla vždy vyznačují jistými většími či menšími skutkovými odlišnostmi, smyslem a cílem judikatury Nejvyššího soudu je pak formulací obecnějších či obecných závěrů, které může soudní praxe při řešení daných otázek aplikovat, usměrnit praxi při řešení těchto právních otázek.
19. Sumarizující přístup soudní praxe je pak formulován právě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2135/2017. Zde Nejvyšší soud vysvětlil, že „v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Nejvyšší soud vyložil, že ‚restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku‘.
Rozhodovací praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že ‚vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů.
Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným‘. Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se pochopitelně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 13.
12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod číslem 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07). Převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy je z hlediska posouzení otázky vztahu restitučních předpisů k obecnému předpisu podřaditelné pod pojem ‚převzetí věci bez právního důvodu‘ [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů] – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005.
Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, pak však nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, a proto nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pak ani v takovém případě nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Naproti tomu, pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou vlastnické žaloby podle předpisů občanského práva věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016)“.
20. Ve vztahu k předmětnému pozemku pak v uvedeném rozhodnutí zaujal Nejvyšší soud názor, že „navzdory zápisu v evidenci nemovitostí (později v katastru nemovitostí) – vykonával v rozhodném období držbu stát, přičemž pro naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě bylo bez významu, zda se jedná o držbu oprávněnou či nikoliv. Původní vlastníci (manželé V.), respektive jejich právní nástupci, kteří později vystupovali na straně prodávající v kupní smlouvě uzavřené formou notářského zápisu dne 21. 8. 2000 s žalobcem, restituční nárok vedoucí k obnově jejich vlastnického práva požadavkem na vydání pozemku neuplatnili, přičemž pro opačný postup měli k dispozici rozumný důvod, neboť v obnoveném dědickém řízení vedeném u Státního notářství v Berouně pod sp. zn. D 1064/91 vznesl stát (v zastoupení MěNV v Berouně) námitky vůči zařazení předmětných pozemků do dědictví po zemřelém J. V.; tudíž k danému pozemku vlastnické právo nabyl rovněž stát. Kupní smlouva tak nemohla být platným titulem o převodu vlastnického práva k jednomu z předmětných pozemků na žalobce, pokud ji na straně převodců uzavřeli ‚nevlastníci‘.“
21. Dovolatel obecná judikaturní východiska vztahu obecných a restitučních předpisů nezpochybňuje, dovozuje však, že v daném konkrétním případě vlastnické právo manželů V. uplynutím lhůt k uplatnění restitučních nároků nezaniklo, a nepřešlo tak na stát (žalobkyni). Tento svůj názor opírá o přesvědčení, že manželé V., resp. jejich dědicové, neměli žádný rozumný důvod pro postup podle restitučních předpisů, neboť byli pořád zapsáni v katastru nemovitostí jako jeho vlastníci.
22. Odvolací soud se v dané věci jednoznačně přihlásil k závěrům formulovaným v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožnil a neshledal důvod se od nich odchýlit. Tím také vysvětlil (bod 22 a 23 odůvodnění) svůj odklon od předchozího právního názoru odvolacího soudu zaujatého v předchozím kasačním rozhodnutí.
23. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá dovolatelem opomíjený fakt, že výjimka ve prospěch ochrany vlastníka mimo restituční předpisy je spojena mimo jiné se zdůrazněným faktem, že danou věc ve lhůtě pro uplatnění restitučních nároků také jako vlastník užíval a vykonával k ní vlastnické právo formou nerušeného užívání. Tato úvaha odráží logický přístup vycházející z toho, že pokud byla daná osoba zapsána ve veřejném seznamu jako vlastník nemovité věci a tuto věc také jako vlastník nerušeně užívala a nikdo její vlastnické právo nezpochybňoval, neměla žádný rozumný důvod postupovat podle restitučních předpisů.
24. O takový případ však v dané věci bez jakýchkoliv pochybností nejde. Nalézací soudy vyšly z toho (a tato skutečnost je mezi účastníky ostatně nesporná), že dne 17. 12. 1979 uzavřel MNV Beroun s manželi V. kupní smlouvu, na základě které mělo dojít k prodeji mimo jiné i předmětného pozemku tehdejšímu Československému státu. Dále vyšly ze zjištění (skutkové okolnosti sporu a skutkové závěry nalézacích soudů jsou účastníkům dobře známy a není potřeba je opětovně reprodukovat), že „manželé V. ani žalovaný v žádném případě držbu uvedených částí pozemků nevykonávali, a to nejpozději od roku 1979 až do ukončení skládkování a později už vůbec ne“. Z uvedeného je patrné, že základní požadavek judikatury chránící práva vlastníka, jímž je nerušené užívání věci, v daném případě splněn není.
25. Platnost uvedené kupní smlouvy byla následně v soudních řízeních posuzována s ohledem na argumentaci, že podpisy manželů V. nejsou jejich vlastnoručními podpisy, a kupní smlouva je tak absolutně neplatná.
26. Odvolací soud v této souvislosti vysvětlil (bod 34 odůvodnění), že „námitka, že podpisy V. na smlouvě z roku 1979 nejsou jejich vlastnoruční, poprvé zazněla od dědiček pana V. … v dědickém řízení u jednání na státním notářství dne 10. 1. 1992. Do té doby dědičky J. V. nejprve v roce 1991 akceptovaly existenci kupní smlouvy, kterou jim vedlejší účastník v řízení doložil, a v obnoveném řízení vyňaly pozemky uvedenou smlouvou převedené státu z aktiv dědictví.“ Již z toho je patrné, že původně převod pozemků na stát nebyl dědičkami manželů V. zpochybňován a potvrzuje to okolnost, že stát držbu předmětného pozemku vykonával. Zásadní námitka zpochybňující platnost uzavřené kupní smlouvy z roku 1979 zazněla od dědiček pana V. v zákonné lhůtě pro uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. A samotná povaha dané námitky (absence podpisů na převodní smlouvě) je pojmově spojena se závěrem, že stát užívá majetek, ke kterému mu nesvědčí platný právní důvod. To platí tím spíše, jestliže uvedenou námitku vznášejí dědičky původních majitelů a ve spojení s tím, že (bod 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) „MÚ v Berouně přípisem ze dne 10. 5. 1991 vznesl námitku, že tento pozemek již dříve vykoupil kupní smlouvou z 17. 12. 1979“. Na posledně uvedenou okolnost pak poukázal Nejvyšší soud také ve věci 28 Cdo 2135/2017 jako na další důvod, pro který bylo namístě postupovat podle restitučních předpisů. Již v zákonném období pro uplatnění restitučních nároků tak jednak dědičky po J. V. samy namítaly, že převodní smlouva ve prospěch státu nemůže být platná pro absenci pravých podpisů na straně převodců, a jednak informaci o tom, že pozemek do dědického řízení nepatří právě pro jeho převod státu, uvedl v témže dědickém řízení vedlejší účastník. Rozumný důvod pro uplatnění nároku podle restitučních předpisů tak bez jakýchkoliv pochybností dán byl a podmínky pro výjimečné prolomení základního vztahu restitučních a obecných předpisů splněny nebyly.
27. Důvodná v této souvislosti není ani námitka, že převzetí věci bez platného právního důvodu jako okolnost podřaditelnou pod restituční předpisy dovodila judikatura až výrazně časově později.
28. Především je v této souvislosti jasné, že v zákonném období 1991– 1993 pro uplatnění restitučních nároků nemohla současně existovat již ustálená judikatura Nejvyššího soudu, která by výklad restitučních předpisů komplexně a kompletně provedla; to tím spíše při vědomí, že aplikace restitučních předpisů probíhá v praxi do současné doby. Existence restitučních předpisů však byla vedena základní myšlenkou, podle níž měly uplatňovat restituční nároky osoby, které pozbyly vlastnické právo ve prospěch státu v rozhodném období, a s tímto nabytím vlastnického práva státem nesouhlasí. To vyjádřil zákon č. 229/1991 Sb. (vedle dalších skutkových podstat) jednoznačně formulací mimo jiné restituční skutkové podstaty podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (svým způsobem zobecňující), podle níž je restituční důvod dán i u převzetí nemovitostí bez právního důvodu, tj. v případech, kdy stát žádný platný právní důvod pro nabytí vlastnického práva a převzetí věci neměl. Namítaly-li dědičky po J. V., že stát disponuje předmětným pozemkem na základě smlouvy, kterou převodci vůbec nepodepsali, jen obtížně lze učinit jiný závěr, než že je tím vyjádřeno, že stát takový pozemek nabyl bez právního důvodu, tj. bez platného právního důvodu.
29. Současně pak ve vztahu k restitučním souvislostem platí, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. Je právě na nich, aby vůči soudu argumentovali těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Ona výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3450/2019, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2542/2019, a ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021, a ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, či v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191 a násl.). Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. například nálezy ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, nebo ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Uvedený závěr o potřebě aplikace přijatých judikaturních právních závěrů na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí, se tak zjevně vztahuje i na případy, v nichž jde o první judikaturní právní názor týkající se výkladu konkrétního zákonného ustanovení.
30. Dovolatel v této souvislosti namítal, že „podle tehdejší judikatury bylo podřazení daného skutkového stavu pod některý z restitučních důvodů vyloučeno“.
31. Dovolacímu soudu není známa žádná, natož ustálená, judikatura dovolacího soudu, která by v období let 1991–1993 (tj. v období pro uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb.) formulovala pravidlo, že případy převzetí věci na základě absolutně neplatných právních úkonů ve spojení s trvalou a nepřetržitou držbou státu v tzv. rozhodném období představují situace, které jsou vyňaty z působnosti restitučních předpisů a u nichž dotčená osoba nemusí uplatnit své nároky prostřednictvím zákonné úpravy směřující k nápravě majetkových křivd. Naopak i obecná logika směřuje k úvaze, že pokud stát převzal cizí věc zcela bez platného právního důvodu (tj. i na základě absolutně neplatného právního úkonu), držby se ujal a vykonával ji po celé rozhodné období, pak obsah restitučních předpisů musí pojmově směřovat i k nápravě těchto situací a stavů. To platí v dané věci tím spíše, že důvody pro absolutní neplatnost převodní smlouvy byly v období pro uplatnění restitučních nároků známy a argumentují jimi právní nástupci oprávněné osoby ve svůj prospěch.
32. Samotná okolnost, že Nejvyšší soud provádí prvotní výklad právních předpisů a norem ve vztahu k událostem, které se staly v minulosti, je podstatou jeho činnosti, protože reaguje na spory, které se v praxi objevily a které vyžadují výklad právní úpravy právě Nejvyšším soudem. Pojmově tomu ani jinak být nemůže.
33. Prvotní závěr, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tak obstojí. Z pohledu dovolacího přezkumu je pak již nadbytečné – jak vysvětlil dovolací soud shora – zabývat se otázkou případného vydržení vlastnického práva, neboť i kdyby tato otázka správně posouzena nebyla, ve svém výsledku je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů závěr o vlastnickém právu žalobkyně správný. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že se věcí zabýval z pohledu dovolatele i optikou tzv. nabývání od neoprávněného, ale dospěl k závěru, že podmínky pro takové nabytí v dané věci splněny nebyly (bod 38 odůvodnění). S tímto závěrem pak dovolání nepolemizuje vůbec.
34. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
35. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu