ost.
22 Cdo 3764/2021-906 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. A., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému J. A., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kudrnovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 149/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 11 Co 1/2018-863, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odložení právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 11 Co 1/2018-863, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 826 Kč k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Zuzany Kudrnové, LL.M., tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Litoměřicích (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 16 C 149/2006-660, odmítl žalobu na vypořádání movitých věcí specifikovaných ve výroku I. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků movité věci blíže určené ve výroku II a do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci specifikované ve výroku III. Rozhodl, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc.
č. XY, vše v k. ú. XY (dále také jako „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“), se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, každému spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 (výrok IV). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu 127 495 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách 3 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok V). Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI), a uložil každému z nich povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 4 725 Kč (výrok VII).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 4. 7. 1974 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 1. 2006, č. j. 9 C 276/2005-8, který nabyl právní moci 18. 1. 2006. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění manželů. Své rozhodnutí založil na níže uvedených skutkových zjištěních a právních závěrech významných z hlediska obsahu podaného dovolání a rozhodnutí dovolacího soudu:
Pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, a to každému z nich spoluvlastnický podíl o velikosti id. ?. Každý z účastníků přitom požadoval přikázat nemovité věci do svého výlučného vlastnictví. Nalézací soud však vzal za prokázané, že ani jeden z nich nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na zaplacení vypořádacího podílu. Dále vyšel ze zjištění, že účastníci „získali“ dne 15.
4. 1977 družstevní byt č. XY, v XY, v XY, to výměnou za družstevní byt č. XY v témže domě, který „měla“ žalobkyně před uzavřením manželství, a za doplatek poskytnutý ze společných prostředků nabytých za trvání manželství. Dne 26. 3. 1995 uzavřela žalobkyně s příslušným bytovým družstvem dohodu o termínu převodu bytu do „vlastnictví člena družstva“. Za trvání manželství byl byt „prodán“, a to za částku 900 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že tyto finanční prostředky tvoří součást zaniklého společného jmění účastníků, ale vzhledem k tomu, že se o jejich nabytí zasloužila výlučně žalobkyně (s ohledem na výměnu bytů uskutečněnou v roce 1977), aplikoval ve vztahu k těmto prostředkům tzv. disparitu podílů ve výši 100 % v její prospěch.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 2781/2019-761, kterým dovolací soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2019, č. j.
11 Co 1/2018-716), rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 11 Co 1/2018-863, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného [výrok I písm. b) rozsudku odvolacího soudu], a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V potud, že „výše vypořádacího podílu činí 33 119 Kč, která je splatná ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,“ jinak jej v tomto výroku potvrdil [výrok I písm. c) rozsudku odvolacího soudu]. Stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do spoluvlastnictví účastníků. Přihlédl k tomu, že ani jeden z účastníků řízení s takovým způsobem vypořádání nesouhlasí a nejsou schopni se dohodnout na jejich společném užívání. Nemovitosti od roku 2004 výlučně užívá žalobkyně, avšak proti vůli žalovaného. Neopravuje je a neprovádí ani jejich běžnou údržbu. Jestliže by byly nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví, musela by zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu „minimálně“ 776 869 Kč, pravděpodobně však více, protože by nemovitosti musely být oceněny podle stavu ke dni zániku společného jmění manželů, a nikoliv podle stavu ke dni rozhodnutí soudu (srovnej předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, tedy rozsudek ze dne 25.
8. 2020, č. j. 22 Cdo 2781/2019-761). Protože žalobkyně disponuje pro účely zaplacení vypořádacího podílu finančními prostředky pouze ve výši cca 500 000 Kč, nebyla by schopna vypořádací podíl zaplatit. Přihlédl rovněž k tomu, že pokud by byly nemovitosti přikázány do vlastnictví žalobkyně, má v úmyslu je převést na svého vnuka. Tento zamýšlený postup žalobkyně nepovažoval odvolací soud za „spravedlivý“ vůči žalovanému, který má o užívání nemovitostí „skutečný zájem“. Ze všech těchto důvodů rozhodl o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného.
Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že součástí společného jmění jsou finanční prostředky ve výši 900 000 Kč získané za „prodej“ bytu č. XY, v XY, v XY. Při vypořádání těchto prostředků taktéž aplikoval disparitu podílů ve výši 2/3 ve prospěch žalobkyně a 1/3 ve prospěch žalovaného, a to s ohledem na zásluhy žalobkyně na nabytí bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I písm. b) a c), podává
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně předně nesouhlasí s přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Namítá, že část skutkových zjištění, na základě kterých rozhodl odvolací soud o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného (tedy zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně užívá nemovitosti proti vůli žalovaného a neumožňuje mu do těchto nemovitostí vstoupit; zjištění, že nemovitosti za dobu užívání žalobkyně pouze chátrají a ztrácí na hodnotě), nemá oporu v provedeném dokazování (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15.
3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Napadá rovněž postup odvolacího soudu při zjišťování její solventnosti, tedy schopnosti zaplatit vypořádací podíl žalovanému za předpokladu, že by byly nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Namítá, že pokud měl odvolací soud za to, že na základě provedeného dokazování nelze uzavřít, že je žalobkyně dostatečně solventní k zaplacení vypořádacího podílu žalovanému, měl ji poučit o nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy potřebné k jejich prokázání ve smyslu § 118a o.
s. ř. (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2560/2009). Nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu, který nesdělil žalobkyni alespoň přibližnou výši vypořádacího podílu za předpokladu, že by byly předmětné nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Má rovněž za to, že pro rozhodnutí o přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného nemůže být rozhodující, že je žalobkyně zvažovala převést na svého vnuka, který by jí poskytl finanční prostředky na zaplacení vypořádacího podílu.
Tento záměr žalobkyně (a jeho případné důsledky) nelze považovat za nespravedlivé vůči žalovanému, neboť žalovanému by se v takovém případě dostalo protiplnění v podobě vypořádacího podílu. Napadá také postup odvolacího soudu, který při výpočtu vypořádacího podílu zohlednil rovněž výtěžek z „prodeje“ družstevního bytu č. XY, v XY, v XY. Poukazuje na to, že byt byl „prodán“ v roce 2002, avšak společné jmění účastníků řízení zaniklo až o tři roky později. Část takto získaných finančních prostředků proto byla spotřebována ještě za trvání společného jmění manželů a část se nacházela ke dni zániku společného jmění účastníků řízení na účtu vedeném na jméno žalobkyně (přičemž i finanční prostředky vedené na účtu žalobkyně byly v projednávané věci vypořádány jako další aktivum tvořící společné jmění manželů).
Má za to, že v této souvislosti není v ustálené rozhodovací praxi vyřešena právní otázka, „zda výtěžek z prodeje majetku ve společném jmění manželů je pro účely výpočtu vypořádacího podílu aktivem společného jmění manželů v jeho původní výši, resp.
zda jsou soudy povinny v rámci dokazování zjistit jeho výši ke dni zániku společného jmění manželů.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jeho právním posouzením věci. Za správný považuje závěr odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví. Poznamenává, že pokud žalobkyně nedisponuje finančními prostředky nezbytnými k zaplacení vypořádacího podílu a žalovaný má zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Za nedůvodnou považuje námitku žalobkyně, že jí nebyla známa alespoň přibližná výše vypořádacího podílu. Hodnota nemovitostí byla stanovena na základě příslušného znaleckého posudku a nároky účastníků řízení byly zřetelně vypočteny v předchozích soudních rozhodnutích v této věci. Žalobkyni tak musela být známa výše vypořádacího podílu za předpokladu, že by nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. K přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného: Právní úprava společného jmění manželů obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ani v rámci úpravy vypořádání (§ 149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přihlédnout, což judikatura výslovně zdůraznila (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 444/2009). Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 obč. zák. představují podle závěrů vyslovených v odborné literatuře spíše hlediska rozhodná pro rozhodování o výši podílů (srovnej DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 245). Judikatura sama pak za jedno z hledisek rozhodných pro přikázání považuje účelné využití věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99). Navazující judikatura hledisko účelného využití věci akceptovala a nadále rozvedla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004). Akceptuje i to, že do jisté míry lze přihlédnout i k tomu, který z účastníků po rozvodu manželství věci užívá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003). V řízení o vypořádání společného jmění manželů musí soud dbát také na to, aby ten z účastníků, kterému je přikazován majetek ve větším rozsahu než druhému z nich, byl schopen rozdíl vyrovnat v penězích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015). V rozsudku ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 680/2005, Nejvyšší soud vyložil, že „manželovi, který požaduje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví a jemuž svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitostí, ale nemá prostředky na vypořádání podílu druhého manžela, resp. věrohodně nedoloží, že je bude mít k dispozici v přiměřené lhůtě, v zásadě nelze nemovitosti přikázat, zvláště je-li druhý z manželů solventní a rovněž žádá, aby mu byly nemovitosti přikázány.
Vypořádáním se má oběma manželům dostat (vychází-li soud z rovnosti jejich podílů) ze společného majetku stejné hodnoty, ať už formou přikázání věci nebo peněžního vyrovnání, a to zpravidla ve stejné době.“
Praxe dovolacího soudu pak vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů nižších stupňů, jaké řešení zvolí. Pro vypořádání nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný, dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání. V takovém případě je nezbytné úvahu o způsobu vypořádání jednotlivých součástí společného jmění manželů založit na vzájemném posouzení všech relevantních kritérií (která jsou obecně definována v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) v intencích skutkových okolností každé, jedinečné, konkrétně projednávané věci.
Úvahu soudů nižších stupňů dovolací soud zpochybní jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3655/2017). Žalobkyně v souvislosti s vypořádáním předmětných nemovitostí v prvé řadě namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu (na jejichž základě odvolací soud rovněž rozhodl o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného), že předmětné nemovitosti užívá žalobkyně proti vůli žalovaného a neumožňuje mu do nemovitostí ani vstoupit, nemají oporu v provedeném dokazování.
Uvádí také, že závěr odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti po dobu výlučné držby žalobkyně (tedy od zániku společného jmění manželů) chátrají a ztrácí na hodnotě, je v rozporu se skutkovými zjištěními. Žalobkyně však v souvislosti s provedeným dokazováním nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka neformuluje žádnou otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Odkazuje pouze na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, ze kterého se podává, že přípustnost dovolání mohou založit rovněž otázky procesního práva spojené s provedeným dokazováním. Žalobkyně však žádnou takovou otázku v dovolání neuvádí, pouze polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu získanými na základě provedeného dokazování. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz).
V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Nutno také poznamenat, že žalobkyně v souvislosti s námitkami směřujícími do těchto skutkových závěrů odvolacího soudu, tedy do provedeného dokazování, řádně nevymezuje v souladu s § 241a odst. 3 o.
s. ř., v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka totiž neuvádí, v čem má spočívat nesprávné právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, tedy jaký právní předpis nebo jeho ustanovení (místo právního předpisu nebo jeho ustanovení aplikovaných odvolacím soudem, které ale také nespecifikuje) měly být správně použity nebo jaký je jejich správný výklad. V projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně (týkajícími se užívání nemovitostí po rozvodu manželství a jejich stavu), na jejichž základě odvolací soud rovněž rozhodl o přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného.
V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé (tedy do závěrů odvolacího soudu o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného), jsou-li (částečně) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Dovolatelka dále namítá, že pokud odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně nedisponuje dostatečnými finančními prostředky pro zaplacení vypořádacího podílu žalovanému (a i z tohoto důvodu rozhodl o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného), měl ji poučit ve smyslu § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit relevantní tvrzení vztahující se k otázce její solventnosti a o povinnosti navrhnout k prokázání těchto tvrzení důkazy (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2560/2009, resp. považuje tuto právní otázku v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nevyřešenou). Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní).
Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, není v takovém případě ani důvod pro postup soudu podle § 118a o.
s. ř. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Jinými slovy k porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že se určité tvrzení nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene; pokud tomu tak není a soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, není ani žádný důvod pro postup soudu podle § 118a o.
s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019). V poměrech projednávané věci se z rozhodnutí odvolacího soudu podává, že nerozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene. Na základě zjištěného skutkového stavu věci totiž uzavřel, že jsou dány důvody pro přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného (a to i z toho důvodu, že žalobkyně nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu žalovanému v případě, že by nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví).
Z tohoto důvodu by nebyl postup soudů nižších stupňů podle § 118a o. s. ř. opodstatněný. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této souvislosti založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání založit nemůže.
Opodstatněná není v poměrech projednávané věci ani námitka žalobkyně, že soud jí měl sdělit alespoň předběžnou výši vypořádacího podílu (aby na tomto základě mohla žalobkyně tvrdit a prokazovat skutečnosti vztahující se k její solventnosti). Nutno uvést, že všem účastníkům řízení byla v průběhu odvolacího řízení známa obvyklá cena vypořádávaných nemovitostí stanovená na základě příslušného znaleckého posudku i hodnota dalších aktiv tvořících společné jmění manželů. V odvolacím řízení bylo po vyhlášení předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
8. 2020, č. j. 22 Cdo 2781/2019-761) také patrno, řešení kterých otázek je v této fázi odvolacího řízení podstatné pro rozhodnutí o věci (tedy především otázka obvyklé ceny předmětných nemovitostí). Žalobkyni tak bylo známo (a to na základě těch částí předchozího rozsudku odvolacího soudu v této věci, které v předešlém dovolacím přezkumu obstály), která další aktiva a pasiva tvoří společné jmění manželů a rovněž kterému z účastníků řízení budou pravděpodobně přikázána. Žalobkyni tak musela být na základě shora uvedeného zřejmá předpokládaná výše vypořádacího podílu za předpokladu, že by byly nemovitosti přikázány do jejího vlastnictví, a mohla tedy v průběhu odvolacího řízení po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrdit a prokazovat relevantní skutečnosti vztahující se k její solventnosti.
Neučinila-li tak, nelze se nápravy domáhat v tomto dovolacím řízení. Rovněž je v této věci s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu (vztahujícími se k závěru odvolacího soudu o solventnosti žalobkyně), na jejichž základě odvolací soud rozhodl o přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Také z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založit námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé (tedy do závěrů odvolacího soudu o přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného), jsou-li (částečně) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolacím přezkumu obstojí závěry odvolacího soudu o přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného (na základě skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, kterým je Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené vázán).
Je nutné zejména zohlednit, že sama žalobkyně nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu žalovanému.
Žalovaný projevil o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví zájem, přičemž i při takovém způsobu vypořádání má stále nárok na zaplacení celkového vypořádacího podílu ze strany žalobkyně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2009). Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobkyně (a v této souvislosti formulovaná právní otázka) směřující do závěru odvolacího soudu o opodstatněnosti přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovanému, jelikož odvolací soud nepovažoval vůči žalovanému za spravedlivý postup žalobkyně, která zvažovala v případě přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví jejich převod na jejího vnuka.
Nejvyšší soud shledává stěžejním důvodem rozhodnutí odvolacího soud o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného, že žalobkyně není dostatečně solventní, tedy nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu v případě přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, přičemž žalovaný projevil o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví zájem. Jelikož by v takovém případě bylo řešení žalobkyní nastíněné právní otázky čistě hypotetické a akademické, a nemohlo by tak ovlivnit rozhodnutí v této věci o přikázání nemovitostí žalovanému, tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá. K výši vypořádacího podílu: V této souvislosti žalobkyně především namítá, že část finančních prostředků, které účastníci získali řízení za „prodej“ bytu č. XY, v XY, v XY, byla spotřebována ještě během manželství a část těchto prostředků tvořila ke dni zániku společného jmění manželů zůstatek na účtu vedeném u příslušné banky na jméno žalobkyně. Má za to, že soudy byly povinny zjistit ke dni zániku společného jmění manželů, v jaké výši existoval výtěžek z „prodeje“ bytu č. XY, v XY, v XY.
Dovozuje, že z tohoto důvodu odvolací soud nesprávně stanovil výši vypořádacího podílu, neboť finanční prostředky nezohlednil při výpočtu vypořádacího podílu správně (nepřihlédl ke skutečnosti, že část těchto finančních prostředků byla za trvání společného jmění spotřebována; dále nesprávně zohlednil část finančních prostředků při výpočtu vypořádacího podílu dvakrát – jednou jako finanční prostředky získané za „prodej“ bytu č. XY, podruhé jako finanční prostředky tvořící ke dni zániku společného jmění zůstatek na účtu žalobkyně).
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn.
22 Cdo 4131/2010). Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení, a to ani po předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, rozsudku ze dne 25. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 2781/2019-761, žádné (až v dovolání uvedené) okolnosti vztahující se k částce 900 000 Kč získané za „prodej“ bytu č. XY, v XY, v XY netvrdila a nenavrhovala v této souvislosti žádné důkazy. Jestliže žalobkyně námitku neuplatnila v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohla a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobkyně až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Nutno také poznamenat, že podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Avšak tvrzení o tom, že část finančních prostředků získaných z „prodeje“ bytu č. XY, v XY, v XY, byla spotřebována v době trvání společného jmění účastníků řízení a část tvořila ke dni zániku společného jmění část zůstatku na účtu vedeném na jméno žalobkyně, je novým skutkovým tvrzením, které nelze v dovolání uplatnit.
Rovněž z tohoto důvodu tyto námitky žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.