U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem v
Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 2272/15, proti žalovanému P. S., zastoupenému
JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská
5/49, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 111/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 17 Co 259/2015-684,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
5. 2010, č. j. 23 C 111/92-391, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů
(dále též „BSM“) k věcem, které účastníci měli ke dni zániku manželství.
Žalobkyni přikázal hodnotu družstevního bytu, ve výši 2 228 516 Kč a hodnotu
šicího stroje Lada ve výši 1 500 Kč, celkem věci v hodnotě 2 230 016 Kč, a
žalovanému přikázal hodnotu osobního automobilu VAAZ 2001 ve výši 8 000 Kč.
Zároveň uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů
částku 1 111 008 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 11. 1. 2011, č. j. 17 Co 364/2010-417, rozsudek soudu prvního stupně
změnil co do určení hodnoty družstevního bytu, kterou snížil na 1 937 840 Kč; v
důsledku toho snížil i celkovou hodnotu podílu žalobkyně na 1 939 340 Kč a dále
částku, kterou má žalobkyně zaplatit žalovanému na vypořádání podílů, a to na
965 670 Kč. Žalobkyni též prodloužil lhůtu k zaplacení ze tří dnů na šest
měsíců; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výroky II.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku
(výroky III. a IV.).
Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j.
22 Cdo 1137/2012-469, zrušil výrok II. až IV. rozsudku odvolacího soudu a
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 23 C
111/92-629, vypořádal BSM účastníků tak, že žalobkyni připadá hodnota členského
podílu družstevního bytu ve výši 1 100 000 Kč, hodnota šicího stroje 1 500 Kč,
celkem tedy aktiva ve výši 1 101 500 Kč, žalovanému připadá hodnota osobního
automobilu VAAZ 2001 ve výši 8 000 Kč, uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému 364 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 17
Co 259/2015-684, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změnil
jen tak, že se hodnota členského podílu družstevního bytu žalobkyni
nepřikazuje, jinak tento výrok potvrdil (výrok I.) a ve výroku o nákladech
řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neřídil závazným právním
názorem dovolacího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo
1137/2012-469, když ani přes konkrétní direktivy neodstranil vady rozsudků
zrušených dovolacím soudem, zejména opomenutí důkazů zásadních pro rozhodnutí
ve věci. Odvolacímu soudu vytýká, že se nijak nezabýval výhradami, které
vznesla v odvolání, čímž se odchýlil od závazného právního názoru dovolacího
soudu. Odvolací soud sice posuzoval investice do společného bytu, dopustil se
však několika pochybení v hodnocení důkazů. Odvolací soud dospěl k závěru, že
investice žalobkyně do zateplení není podstatná vzhledem ke snížení hodnoty
členského podílu mezi lety 1989 a 2003. Argumentace znaleckým posudkem Ing. Záluského je nepřípadná, neboť tento posudek určil hodnotu členského podílu ke
dni vypracování, tedy k roku 2010 podle stavu v roce 1989. Stejně nepatřičný je
argument posudkem Ing. Jandy, určující hodnotu členského podílu ke dni 22. 10. 2004, kdy zaniklo společné užívací právo. Odvolací soud tedy chybně tvrdí, že
zná hodnotu členského podílu k roku 1989. Žalobkyně dále uvádí, že do zániku
společného užívacího práva mají oba uživatelé stejná práva a povinnosti. Pokud
soud viní ze snížení hodnoty členského podílu žalobkyni, diktuje jí povinnost
do bytu investovat, aniž by tuto povinnost, tedy i zodpovědnost za stav bytu,
přenášel také na žalovaného. Investice do zateplení domu zvyšuje hodnotu
členského podílu bez ohledu na ostatní faktory. Každý z manželů má právo na
náhradu investic, které vložil do zvelebení společného majetku. Soud sice
konstatuje investici a zvýšení hodnoty členského podílu, ale protože od rozvodu
manželství podle soudu došlo ke snížení ceny členského podílu, odpírá žalobkyni
náhradu této investice s tím, že žalobkyně zaplatí žalovanému menší částku na
vyrovnání. To považuje za nesprávný výklad práva, protože by mohl vést k tomu,
že nárok na náhradu investic bude mít účastník pouze v případě, že neklesne
hodnota členského podílu. Celá argumentace soudu je založena na mylném závěru
odvolacího soudu, že klesla hodnota členského podílu, soud však nemá údaj o
hodnotě předmětného členského podílu k roku 1989, navíc posudek jasně hovoří o
investicích. Rovněž se odvolací soud odchýlil od názoru vyjádřeného v rušícím
rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce dobrých mravů. Ač soudy přihlédly konečně
k násilným činům žalovaného, nově přišly s tvrzením, že na násilném a dalším
protiprávním chování žalovaného nese vinu i sama žalobkyně, která měla
žalovaného „odstavit“ od výchovy syna. Toto tvrzení má být údajně prokázáno
rozvodovým a opatrovnickým spisem, ve skutečnosti však nemá oporu v provedených
důkazech. Zdůrazňuje, že žalovaný byl agresivní a vždy konfliktní. Soudy obou
stupňů pochybily při skutkovém posouzení důkazního materiálu a hrubě znevážily
morální aspekt věci tím, že žalovaného do jisté míry omlouvá jeho vlastní ničím
nepodložené tvrzení o tom, že mu měla žalobkyně nějak bránit ve výchově syna.
Soudy nevěnovaly hodnocení otázky dobrých mravů v žádném případě takovou
vážnost, jakou jí přiřkl Nejvyšší soud. Navrhuje, aby soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc přikázal k projednání jinému okresnímu soudu než soudu
prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že z desetistránkového podání je zřejmé, že
zástupce žalobkyně řádně neprostudoval spis. Automobil zn. VAAZ byl prodán za
trvání manželství, do BSM účastníků nepatří. Závěrem se vyjadřuje k osobnosti
žalobkyně a dává podnět k tomu, aby byla zbavena „právní způsobilosti“.
Jelikož v dané šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před 1. 8.
1998, provádí se vypořádání podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98
(uveřejněný pod č. 20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud
zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť.
Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání
přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem
rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud
je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008
(uveřejněný pod č. C 8 042 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
V posuzovaném případě žalobkyně v dovolání neuvádí žádnou otázku přípustnosti
dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a proto ve shodě s obsahem
dovolání dovolací soud přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů toliko z toho
pohledu, zdali jimi byl v dovolatelkou předestřených námitkách dodržen závazný
právní názor vyjádření v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22
Cdo 1137/2012-469, načež shledal, že se soudy obou stupňů od uvedeného
rozhodnutí dovolacího soudu nijak neodchýlily.
Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo
1137/2012-469, uvedl, že při vypořádání BSM je třeba při úvaze o stanovení výše
vypořádacích podílů zohlednit i tu skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči
členům rodiny násilného jednání; přitom je třeba vzít do úvahy i jeho
intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv
na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů. Jde-li však o vypořádání
majetkového společenství manželů po rozvodu manželství, nelze při stanovení
podílů přihlížet k péči o rodinu (v užším smyslu, tedy o manžele a děti,
případně jiné její členy, žijící ve společné domácnosti), která již v původní
podobě zanikla. Naopak jiné skutečnosti v důsledku své povahy mohou být
významné i tehdy, když spadají až za okamžik zániku majetkového společenství
(např. potřeby nezletilých dětí). Dojde-li ovšem k násilí mezi bývalými manžely
až po zániku manželství, slouží k ochraně před ním a k reparaci vzniklé újmy
jiné právní prostředky. Jestliže tedy odvolací soud v prvním řízení pominul
právně významné tvrzení o tzv. domácím násilí v době trvání manželství, spočívá
jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se
nezabýval ani dalšími skutečnostmi, které v řízení žalobkyně uplatnila a jež
podle jejího názoru měly být při vypořádání zohledněny. Některé z nich přitom
žalobkyně uplatnila dostatečně konkrétně na to, aby mohly být předmětem
dokazování, např. tvrzení o zanedbávání výživy nezletilého syna účastníků
žalovaným, tvrzení o tom, že žalovaný veškeré svoje příjmy věnoval na úhradu
svých zálib a že věci do domácnosti pořizovala výhradně žalobkyně, nebo tvrzení
o chování žalovaného ve vztahu k družstevnímu bytu, včetně tvrzení o hrozbě
vyloučení z bytového družstva. Nebylo na místě nezabývat se těmito tvrzeními s
poukazem na to, že „zůstávají právě jen v rovině tvrzení a nezohledňují, jakým
způsobem manželé hospodařili, jaké byly jejich výdělkové poměry, kolik který z
nich přispíval do společného rodinného rozpočtu“. Žalobkyně odvolacímu soudu v
prvním dovolání též vytkla, že nezohlednil její platbu 63 359 Kč na zateplení
domu, v němž se nachází shora uvedený byt. Bude na nalézacích soudech, aby na
její tvrzení o platbě v dalším řízení reagovaly. Stejně tak se soudy budou
muset vypořádat s námitkou, že při určování hodnoty členského podílu v bytovém
družstvu se má vyjít ze stavu družstevního bytu a obvyklé ceny členského podílu
v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství
rozvedených manželů v družstvu.
V první řadě žalobkyně namítala nesprávné ocenění hodnoty členského podílu v
družstevním bytě. K uvedenému dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně po
rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu zadal vyhotovení nového znaleckého posudku
Ing. Tomášem Jandou, kterému zadal znalecký úkol provést ocenění členského
podílu k družstevnímu bytu podle stavu ke dni 22. 10. 2004 (tj. ke dni právní
moci rozhodnutí o tom, který z bývalých manželů bude výlučným členem bytového
družstva a výlučným nájemcem družstevního bytu“) a v obvyklých cenách k témuž
dni. Takový znalecký úkol je přitom zcela souladný s judikaturou dovolacího
soudu ohledně rozhodného období pro oceňování hodnoty členství v bytovém
družstvu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31
Cdo 2036/2008 (uveřejněný pod č. 47/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)]. Ing. Tomáš Janda stanovil hodnotu členského podílu v
bytovém družstvu na částku 1 100 000 Kč, kterou následně soudy obou stupňů
akceptovaly a převzaly do svého rozhodnutí. Jestliže dovolatelka zjištěnou
hodnotu jakkoliv zpochybňuje, nepřípustně rozporuje zjištěný skutkový stav,
který není dovolací soud v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Ostatně pokud by byla zjištěná hodnota členského podílu
vyšší, pak by to bylo k neprospěchu žalobkyně, neboť vzhledem k tomu by byla
nucena platit žalobci ještě vyšší vypořádací podíl. Uvedená námitka tedy není
důvodná.
K tvrzenému výdaji žalobkyně „na družstevní byt za zateplení“ je třeba
zdůraznit, že dovolací soud v rušícím rozhodnutí neuvedl, že soudy musejí k
tomuto výdaji přihlédnout pro účely vypořádání, toliko zdůraznil, že se s
tvrzením žalobkyně musejí náležitě vypořádat, což podle přesvědčení dovolacího
soudu odvolací soud učinil. Dále je nutno poukázat na to, že náklady na
zateplení ve výši 71 136 Kč měly být podle tvrzení žalobkyně (č. l. 506)
učiněny po zániku manželství v rozmezí let 1992–1994, přičemž do tří let od
zániku manželství, resp. ani do tří let od jejich vynaložení, nedošlo k jejich
uplatnění u soudu, a proto po uplynutí této lhůty nebyly soudy oprávněny je v
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vypořádat [srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007
(uveřejněný pod č. C 8 045 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2742/2012 (uveřejněné pod č. C 13 293 v Souboru)],
řádně neuplatněnou investici pak nelze v zásadě zohlednit ani v rámci úvahy o
disparitě vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (uveřejněný pod C 3396 v Souboru), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Především však ve vztahu k této námitce zcela
absentuje vymezení přípustnosti dovolání a určující právní otázky s tím
spojené, neboť dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů a případně skutková
zjištění poukazem na to, že „není možné argumenty soudu přezkoumat, protože
vycházejí z chybných základních premis a jsou v rozporu s důkazními materiály“.
Toliko pro úplnost lze dodat, že byť v posuzovaném případě odvolací soud
nepatřičně porovnával hodnotu bytu podle znaleckého posudku Ing. Záluského,
který stanovil hodnotu družstevního bytu podle stavu v roce 1989 ke dni 2. 4.
2010, na správnosti jeho rozhodnutí to nemá žádný vliv. Zmíněné dovolací
námitce proto dovolací soud nemohl přisvědčit.
V neposlední řadě žalobkyně rozporovala závěr o disparitě vypořádacích podílů v
poměru 2:1 v její prospěch, když podle rozhodnutí soudu prvního stupně
požadovala, aby žalovanému nebyla přiznána žádná náhrada.
Ani tato námitka není důvodná.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti
podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání
společného jmění manželů (v poměrech řešené věci bezpodílového spoluvlastnictví
manželů) nemusí být v zásadě stejný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů
či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů (bezpodílového
spoluvlastnictví manželů) – [k možnosti smluvní modifikace srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný
v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace
rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod
č. C 12 690 v Souboru)]. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita
podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo
3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Určení výše disparity vypořádacích
podílů je na úvaze soudu, učiněné na základě zohlednění všech okolností případu
[srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se
přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky
náležející do společného jmění manželů (bezpodílového spoluvlastnictví manželů)
či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002,
č. 2, str. 99)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v
manželství, jakož i zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti
(v poměrech individuálních případů například potřeby dětí svěřených do výchovy
jednomu z manželů, způsobení škody, placení výživného na dítě z předchozího
vztahu apod.). V posuzovaném případě odvolací soud spatřoval důvody pro
uplatnění disparity především v negativních okolnostech manželství, které měly
spočívat výlučně na straně žalovaného.
V rozsudku ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněném v časopise
Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214), se dovolací soud pokusil o sumarizaci
negativních jednání ovlivňujících manželství závěrem, podle kterého jednání,
která jsou v rozporu s § 18 zákona o rodině, resp. jednání, která lze podle
obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů,
mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným
způsobem promítají v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu.
Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním,
ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného
majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je
však nutno důsledně poměřovat okolnostmi každého individuálního případu, neboť
vzájemné vztahy manželů vzhledem ke své variabilitě ztěžují vyslovení obecných,
vždy aplikovatelných závěrů.
V rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněném pod č. C
12 237 v Souboru), pak dovolací soud uvedl: „Zákon stanoví jednoznačně
požadavek, aby soud rozhodující o vypořádání SJM přihlédl k péči o rodinu. Má-
li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž
platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o
různé strany téhož (k výše uvedenému viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, publikovaný např. v informačním systému
ASPI). Tak, jako zajišťování hmotných potřeb rodiny (výdělečnou činnost) jen
jedním z manželů plně kompenzuje péče o rodinu druhým z nich, tak i zajišťování
peněz pro rodinu může kompenzovat osobní péči, kterou výdělečně činný manžel
nemůže v plném rozsahu poskytovat. Vždy je však třeba vážit, zda ten z manželů,
který osobně a bezprostředně o rodinu nepečuje, zajišťuje její potřeby jiným
způsobem v náležitém rozsahu, a také jak k plnění této povinnosti přistupuje.
Nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě
umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil
společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací
povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem a případně i vymáhána ve
vykonávacím řízení, je – s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v
individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny – důvodem pro snížení
výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění. To ovšem platí i v případě,
že manžel se nemůže podílet na péči o rodinu a společnou domácnost v důsledku
protiprávního jednání a následného uvěznění. Jinak řečeno, takovou situaci je
třeba zhodnotit z hlediska dobrých mravů jako základní zásady uplatňující se v
občanském právu. Jestliže by soud zásadně rozdílnou míru péče účastníků o
rodinu nevzal do úvahy, aniž by pro takový postup měl v konkrétní věci vážné
důvody, nerespektoval by příkaz, který mu zákon výslovně dává. Je třeba vždy
zvážit míru účasti obou manželů na péči o rodinu, byť realizovanou různými
způsoby, a v případě zjevné nerovnoměrnosti přistoupit k stanovení nestejné
výše (disparity) podílů na vypořádávaném jmění.“
V rozsudku ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013 (uveřejněném pod č. C
14 030 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „pro posouzení možné disparity
podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě,
době trvání či časovému rozsahu jejich existence.“ K uvedenému pak dodal, že
„disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o
dostatečné intenzitě, nýbrž je možno uvažovat také o tom, že v určitém případě
bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit,
ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují“.
Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu
rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů jen v případě
zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008
(uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
V dané věci soud prvního stupně zdůraznil, že nelze akceptovat názor žalobkyně,
aby získala vše a žalovaný nic, jakož i názor žalovaného, aby došlo k
vypořádání v poměru 1:1. Návrhu žalobkyně nešlo přisvědčit vzhledem k tomu, že
by vlastně o vypořádání nešlo, neboť žalovaný by nezískal ničeho, naopak návrh
žalovaného byl již dříve dovolacím soudem považován za nesprávný. Soud prvního
stupně měl z provedených důkazů za prokázané, že konfliktní poměry mezi manžely
existovaly již dlouho před rozvodem, postupem se projevily nezájmem žalovaného
o rodinu a jeho agresivitou; to však nevzniklo samo od sebe. K neshodám mezi
účastníky – i když nechtěně – přispěla částečně i žalobkyně tím, že se upnula
jen na péči o nezletilého syna. Takový postoj matky při dlouho očekávaném
dítěti je pro ni samozřejmý a z hlediska okolí pochopitelný, nicméně měl být
včas korigován tak, aby i otec dítěte měl prostor pro péči o něj, k čemuž však
u účastníků nedošlo. Otce měl dítě zprvu velmi rád, ale cítil se matkou zcela z
vlivu na něj vyloučen, a tak konflikty mezi manžely zpočátku vznikly právě
kvůli synově výchově; to účastníci již nedokázali zvládnout a vzniklá situace
vedla k rozvodu. Konflikt v podobě totální nenávisti pak eskaloval v
následujících letech. Pominou-li se další projevy hrubého násilí, hraje
významnou roli skutečnost, že žalovaný vůči synovi zcela programově odmítal
plnit zákonnou vyživovací povinnost, což vedlo k jeho dvojnásobnému odsouzení
pro úmyslný trestný čin, dále zcela vědomě porušoval a přímo mařil jeho
základní potřeby vztahující se k bydlení. Soud prvního stupně shledal, že je
vhodné přistoupit k disparitě v poměru 2:1, neboť z provedených důkazů je
zřejmé, že negativní poměry mezi účastníky provázené agresivitou žalovaného a
jeho chováním po rozvodu jdou k tíži především žalovaného. Z hlediska
proporcionality vypořádání však nelze přehlédnout, že to byl žalovaný, kdo
nabízel dohodu ohledně uspořádání poměrů k synovi účastníků, ale žalobkyně
jakékoliv řešení odmítala. Svůj zcela negativní postoj přenášela nakonec i mimo
okruh těchto vztahů na státní orgány, soudy apod., což zajisté přispělo k tomu,
že vypořádání nebylo dosud vyřešeno.
Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil odvolací soud, když
shledal, že zjištěné skutečnosti rozhodné pro vypořádání tak, jak naznačil
dovolací soud v rušícím rozsudku, odpovídají stanovení podílu 2:1 ve prospěch
žalobkyně. Zdůraznil, že většina konfliktů mezi manžely vznikala právě v
důsledku neshod o výchově syna, z čehož pramení pozdější nezájem žalovaného o
rodinné soužití. Soud prvního stupně tento moment správně vystihl a hodnotil
jako jednu z příčin chování žalovaného ve vztahu k dítěti a k žalobkyni, jakož
i jednu z příčin rozvratu manželství. Tvrzení žalovaného, že měl zájem se i po
rozvodu manželství se synem stýkat, je potvrzována obsahem opatrovnického
spisu. Byť veškeré záznamy o negativním chování žalovaného před rozvodem
manželství, které lze hodnotit jako domácí násilí, vycházejí z tvrzení
žalobkyně, je nepochybné, že žalobkyně i dítě byli nuceni se na doporučení
orgánu péče o dítě z bytu odstěhovat právě v zájmu nezletilého dítěte. Žalovaný
jim následně bránil ve zpětném přistěhování a později po rozvodu manželství oba
fyzicky napadl. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že tvrzení žalobkyně o
konfliktech a napadání ze strany žalovaného mají reálný základ, jakkoliv nebylo
ani vyloučeno tvrzení žalovaného, že jej k tomu žalobkyně vyprovokovala.
Fyzické násilí zejména ve vztahu k nezletilému dítěti je však nevysvětlitelné a
neomluvitelné, a proto soud prvního stupně tuto skutečnost správně zohlednil v
neprospěch žalovaného. Negativní chování spočívající v bránění bydlení ve
společném bytě, nepravidelné placení výživného a fyzické útoky mají tedy vliv
na vypořádání BSM a určení velikosti podílů účastníků. Na rozdíl od toho
chování žalovaného k žalobkyni po rozvodu manželství již na vypořádání vliv
nemá, jakož ani neplacení výživného na společného syna v době, kdy již byl
zletilý, byť za toto jednání byl trestně odsouzen. K trestním rozsudkům tak již
soud prvního stupně přihlížet neměl a v tomto ohledu je jeho hodnocení
zjištěných skutečností nesprávné.
Dovolací soud přezkoumal závěry soudů obou stupňů, načež neshledal, že by se
odvolací soud jakkoliv odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu
vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, jakož i
od další judikatury dovolacího soudu. Soudy obou stupňů přesvědčivě právně
posoudily veškeré relevantní skutečnosti rozhodné pro stanovení výše disparity,
které vyšly v řízení najevo, načež dospěly k odpovídajícímu závěru o aplikaci
disparity v poměru 2:1 na veškeré hodnotě vypořádaného majetku ve prospěch
žalobkyně, a proto nelze jejich úvahy považovat ze zjevně nepřiměřené. Naopak
je nepřiléhavá dovolací argumentace žalobkyně, která ji ostatně z převážné
části staví na rozporování zjištěného skutkového stavu, případně na tvrzeních o
nedostatečných skutkových zjištěních. To se týče zejména popírání, že by mohla
jakkoliv dávat příčinu žalovanému k jeho negativnímu chování.
Nelze rovněž ani přisvědčit tomu, že by měla vést k vyšší míře disparity
okolnost jednání žalovaného po zániku manželství ve vztahu k družstevnímu bytu,
když odvolací soud dostatečně ozřejmil, že ani žalobkyně významnější měrou do
družstevního bytu neinvestovala; nadto mohla zavčas vůči žalovanému vznést
nárok na vypořádání vynaložených finančních prostředků.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že by se soudy obou stupňů
nevypořádaly se všemi okolnostmi zdůrazněnými dovolacím soudem dovolacím soudem
v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, č. j. 22 Cdo 1137/2012-469, a proto není nijak
přiléhavou námitka dovolatelky, že odvolací sodu nerespektoval závazný právní
názor dovolacího soudu.
S ohledem na výše řečené Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným,
a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Jelikož však žalovanému žádné účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení nevznikly, když jeho vyjádření k dovolání relevantně
nereagující na dovolací argumentaci nelze považovat za účelně vynaložený
náklad, rozhodl dovolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu