22 Cdo 578/2022

22 Cdo 578/2022-229

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. S., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 195, proti žalovaným 1) J. B., narozenému XY, a 2) G. B., narozené XY, oběma bytem ve XY, zastoupeným JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická 613, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 39/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2021, č. j. 16 Co 151/2021-199, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2021, č. j. 16 Co 151/2021-199, se ruší a věc se vrací Krajské soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 12 C 39/2017-159, určil, že žalobkyně je vlastnicí „části pozemku o výměře 15 m2 oddělené od parcely č. XY zapsané na LV č. XY pro obec a k. ú. XY a označené jako nově vzniklá parcela č. XY dle geometrického plánu č. 948-224/2015 ze dne 29. 3. 2017“ (výrok I) a

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je na základě darovací smlouvy ze dne 3. 5. 1993, jejíž vklad do katastru nemovitostí by povolen s účinky ke dni 6. 5. 1993, výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY. Předmětem daru byly pozemky vytvořené po oddělení geometrickým plánem B. T. č. 256-39/92 ze dne 14. 12. 1992, z něhož jednoznačně vyplývá, že mezi pozemky parc. č. XY, parc. č. st.

XY (ve vlastnictví žalobkyně) a parc. č. XY (ve vlastnictví žalovaných) je zřetelná „ulička“, která sloužila nejen ke vchodu do hospodářské budovy a nyní do rodinného domu, ale zejména k průchodu na pozemek parc. č. XY. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. st. XY jehož součástí je stavba č. p. XY. Mezi pozemky parc. č. XY (ze kterého se oddělil pozemek parc. č. XY darovaný žalobkyni) a parc.

č. XY a dále mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY nebylo dříve žádné oplocení, vztahy byly mezi všemi (vlastníky – pozn. Nejvyšší soud) dobré, žili jako rodina, vzájemně se navštěvovali. Mezi pozemky tedy původně nebyla žádná rozhrada, tu tvořil pouze travnatý svah, první umělou rozhradou byla betonová zídka postavená v roce 1997, která odděluje pozemek parc. č. XY a parc. č. st. XY ve vlastnictví žalobkyně od pozemku parc. č. XY ve spoluvlastnictví žalovaných a další rozhradou byl dřevěný laťkový plot vybudovaný žalovaným 1) v roce 2003, navazující na betonovou zídku z druhé strany mezi pozemky parc.

č. XY a parc. č. XY. Dále bylo na základě geometrického plánu H. K. č. 948-224/2015 ze dne 29. 3. 2017 zjištěno, že hranice nově vzniklého pozemku parc. č. XY o výměře 15 m2, odděleného od stávajícího pozemku parc. č. XY (dále jen „sporný pozemek“), jehož vydržení se žalobkyně domáhá, nekopíruje onu betonovou zídku, která byla postavena hlouběji do pozemku žalovaných, ani dřevěný laťkový plot. Žalobkyně uvedla, že „jí bylo při nabytí vlastnictví řečeno, že od zdi domu může užívat ještě jeden metr“.

Dále soud prvního stupně zjistil, že v roce 2015 požádala žalobkyně o prošetření hranice pozemků, neboť se domnívala, že má dosud kolem svého domu „průchod“; po digitalizaci katastrálních map však přiléhá pozemek parc. č. XY přímo k pozemku parc. č. st. XY. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY, ze dne 27. 8. 2015 vyplývá, že v geometrickém plánu, který byl součástí darovací smlouvy ze dne 3. 5. 1993, byla „vytvořena tzv. ulička“, ale nebyla uvedena vzdálenost mezi stávající hranicí pozemku parc.

č. XY a pozemku parc. č. st. XY, tedy byl „zaznamenán rozpor mezi grafickým vyjádřením a číselným vyjádřením změny“. Do katastrální mapy „ulička“ zakreslena nebyla a hranice byla napojena přímo na „roh pozemku parc. č. st. XY“. S ohledem na tato zjištění soud prvního stupně věc následně posoudil tak, že žalobkyně užívá v dobré víře část pozemku žalovaných parc. č. XY jako součást dvora a jako tzv. „uličku“ (jako součást svého pozemku parc. č. st. XY, parc. č.

XY), a to část ohraničenou zídkou od roku 1997 a část ohraničenou laťkovým plotem od roku 2003. Tato doba přitom postačí k vydržení jejího vlastnického práva, neboť k zániku její dobré víry došlo v srpnu 2015, kdy u ní vyvstaly pochybnosti o skutečné hranici. Uvedl, že v souvislosti s uzavíranou darovací smlouvou byl v geometrickém plánu T. průchod („ulička“) jednoznačně zakreslen a onen průchod („ulička“) tam byl i v době, kdy místo rodinného domu stála hospodářská budova s garáží. Žalobkyně tedy byla v dobré víře, že vlastnické právo k „průchodu“ svědčilo i jejím právním předchůdcům.

Později v tom byla žalobkyně utvrzena vybudováním umělých rozhrad; nejprve betonové zídky, proti jejímuž umístění a existenci žalovaní ničeho nenamítali, později dřevěného laťkového plotu, který si na vybraném místě postavil sám žalovaný. Ke zjištění, že hranice sporného pozemku ve skutečnosti nekopíruje onu betonovou zídku a dřevěný laťkový plot uvedl, že je legitimním právem žalobkyně požadovat méně, než skutečně vydržením nabyla, i když vlastnické právo vydržela v užívaném rozsahu, tedy až po onu betonovou zídku zbudovanou v roce 1997 a dřevěný laťkový plot postavený žalovaným v roce 2003.

Soud prvního stupně pak nezohlednil dobu užívání právních předchůdců žalobkyně, neboť mezi pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. st. XY a parc. č. XY neexistovala žádná (přírodní, ani umělá) rozhrada. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 16 Co 151/2021-199, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Úvahu soudu prvního stupně, že žalobkyně vydržela vlastnické právo v celém jí užívaném rozsahu vymezeném zídkou a dřevěným laťkovým plotem, ačkoli se v takovém rozsahu vydržení vlastnického práva nedomáhala, nepovažoval za správnou.

Poukázal na geometrický plán T. ze dne 14. 12. 1992, ve kterém měla „ulička“ tvar úzkého vodorovného pruhu kolem domu č. p. XY, a dále na předloženou fotodokumentaci a šetření na místě samém, z nichž vyplynulo, že zídka byla postavena manželem žalobkyně šikmo (nikoli vodorovně) k domu č. p. XY a uzavřel, že žalobkyně se nemohla v roce 1997 ujmout oprávněné držby sporného pozemku v rozsahu ohraničeném zídkou postavenou v témže roce, neboť co do tvaru a vzdálenosti od domu žalobkyně zídka zcela zjevně nekoresponduje s „uličkou“.

To ostatně připustila i sama žalobkyně v průběhu řízení, když uvedla, že zídka je ve skutečnosti postavena „hlouběji“ do pozemku žalovaných, než je onen jeden metr od zdi jejího domu. Za těchto okolností nemohla být žalobkyně podle odvolacího soudu „se zřetelem ke všem okolnostem“ v omluvitelném omylu, že je vlastnicí sporného pozemku v rozsahu ohraničeném touto zídkou. Uvedl také, že žalobkyně „si toho byla zřejmě vědoma“, a proto se nedomáhala vydržení celé části pozemku až k betonové zídce, nýbrž pouze části, která byla zaměřena v geometrickém plánu H.

K. č. 948-224/2015 jako „ulička“.

Ve vztahu k vydržení pouze této části pozemku uzavřel, že nebyla (část pozemku) ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nezaměnitelným způsobem reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, a proto se nejednalo o část pozemku, která by byla způsobilá k uchopení se držby a vydržení. Již jen z těchto důvodů nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k části pozemku označeného nově jako parc. č. XY. Poukázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98, a sp. zn. 22 Cdo 96/2000.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje

nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nebo jeho usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a porušil tím její právo na spravedlivý proces. Žalobkyně v dovolání rozporuje především závěr odvolacího soudu, že nemohla být „se zřetelem ke všem okolnostem“ v omluvitelném omylu, že je vlastnicí sporného pozemku v rozsahu ohraničeném zídkou, neboť si musela být vědoma, že zídka je ve skutečnosti postavena do pozemku parc.

č. XY hlouběji než jeden metr. Odvolací soud se podle ní odchýlil od stávající judikatury dovolacího soudu, na kterou poukazuje (například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 96/2000, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, nebo sp. zn. 22 Cdo 1119/2020 a mnohá další). Tvrdí, že o tom, že je zídka postavena na pozemku žalovaných věděla, a proto také nikdy nepožadovala vydržení této části pozemku, nýbrž pouze části, jež je vyznačena geometrickým plánem K. jako nově vzniklá parc.

č. XY (předmětný pozemek). K tomu rovněž uvádí, že soud má být vázán návrhem žalobkyně a nemůže ji nutit k tomu, aby v rámci své žaloby uplatňovala vlastnické právo k celé potenciálně vymezené či vydržené části pozemku, nýbrž má rozhodnout pouze v rozsahu daném žalobou. Dovolatelka dále namítá extrémní nesoulad shora uvedeného právního názoru se skutkovými zjištěními a rovněž tvrdí, že odvolací soud nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013). Nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a proto nesprávně posoudil dobrou víru žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření uvádějí, že odvolací soud se žádného tvrzeného procesního pochybení nedopustil, naopak přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu nemohla být žalobkyně „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že je vlastníkem pozemku v rozsahu ohraničeném zídkou.

Navrhují proto, aby nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce existence dobré víry žalobkyně v její vlastnické právo ke spornému pozemku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o.

s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je přípustné, a je i důvodné. Protože k vydržení vlastnického práva mělo dojít v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), posoudil Nejvyšší soud věc podle tohoto zákona (§ 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má- li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11.

7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, (uveřejněném stejně jako další zde uváděná rozhodnutí na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), podle něhož „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud zpochybní závěr o existenci dobré víry držitele, zda mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou totiž často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se nemohla v roce 1997 ujmout oprávněné držby sporného pozemku v rozsahu ohraničeném zídkou postavenou v témže roce, neboť co do tvaru a vzdálenosti od domu žalobkyně zídka zcela zjevně nekoresponduje s „uličkou“, tak jak byla vyznačena geometrickým plánem T.

ze dne 14. 12. 1992, který byl součástí darovací smlouvy, na jejímž základě žalobkyně nabyla své vlastnické právo ke shora označeným nemovitostem. Tento závěr vyslovil odvolací soud ve vztahu k úvaze soudu prvního stupně, že žalobkyně vydržela vlastnické právo v celém jí užívaném rozsahu vymezeném zídkou a dřevěným laťkovým plotem. Až potud by rozhodnutí odvolacího soudu bylo věcně správné. Nelze však pominout, že žalobkyně se v takovém rozsahu vydržení vlastnického práva nedomáhala. Sporný pozemek vymezený geometrickým plánem H.

K. č. 948-224/2015 ze dne 29. 3. 2017 jako parc. č. XY, totiž onu betonovou zídku ani dřevěný laťkový plot nekopíruje.

Ve vztahu k vydržení pouze této části pozemku odvolací soud uzavřel, že nebyla ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nezaměnitelným způsobem reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, a tudíž se nejednalo o část pozemku, která by byla způsobilá k uchopení se držby a vydržení. Vycházel přitom z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, a ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000. Takovou úvahu však již Nejvyšší soud jako zjevně přiměřenou neshledává.

V rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 96/2000, Nejvyšší soud uvedl, že předpokladem vzniku držby k části cizího pozemku sousedící s pozemkem nabytým do vlastnictví je určité reálné vymezení této části podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, například jejím „připlocením“ k nabytému pozemku. Rovněž uvedl, že jestliže však nabytý pozemek není plotem ani stavbou od sousedního cizího pozemku oddělen a neexistují ani jiné v přírodě nebo lidskou činností vytvořené trvalé útvary, podle kterých by mohla být hranice „ukázáním" vymezena, pak ze samotné skutečnosti, že původní vlastník označí hranici převáděného pozemku „jejím ukázáním", nelze o pozemku resp. jeho části způsobilé k vydržení uvažovat.

V usnesení ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4152/2019, Nejvyšší uvedl: „Průběh držební hranice předpokládá skutkové zjištění, kam až držba sahala; pro toto zjištění nelze dávat nějaké obecně platné návody, vždy záleží na konkrétní situaci. Pokud se zjistí, že držba sahala až k nějaké rozhradě, je naprosto nerozhodné, zda šlo o rozhradu umělou či přírodní. To platí i o povaze terénu; to, že pozemky tvoří přirozený celek, může být pro posouzení držby významné, nikoliv však rozhodující (např. oplocení pozemku je „křivolaké“, to však nebrání zjištění, že držba je vymezena hranicí plotu).“ Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální.

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020). Odvolací soud podmiňuje vydržení části pozemku tím, že musí být nezaměnitelným způsobem reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů. Pouze taková část je podle jeho názoru způsobilá k uchopení se držby a vydržení. Takový striktní závěr ale z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodit nelze.

Každý případ je totiž ojedinělý a vyžaduje individuální posouzení. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku.

Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 13.

8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1119/2020), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.

9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). V posuzované věci je především nutné zohlednit následující okolnosti: součástí darovací smlouvy uzavřené mezi žalobkyní s jejími právními předchůdci dne 3. 5. 1993 byl geometrický plán T. ze dne 14. 12. 1992, ve kterém byla zakreslena „ulička“ mající tvar úzkého vodorovného pruhu kolem domu č. p.

XY; tento průchod tam byl i v době, kdy místo rodinného domu žalobkyně stála hospodářská budova s garáží; žalobkyně byla utvrzena svými právními předchůdci (rodiči) o tom, že od zdi svého domu může užívat ještě zhruba jeden metr; mezi pozemky původně nebylo žádné oplocení, uličku sloužící k průchodu všichni vlastníci okolních nemovitostí respektovali, vztahy mezi nimi byly dobré; ohledně pozdější stavby zídky ani dřevěného oplocení nikdo ničeho nenamítal. Ve prospěch oprávněnosti držby žalobkyně tedy svědčí, že v době uchopení se držby disponovala listinou, z níž zcela zřetelně vyplývalo, že je kolem domu č. p.

XY zakreslená část pozemku mající tvar úzkého vodorovného pruhu (ulička). Na jejím základě nabyla přesvědčení, že má kolem svého domu volný průchod v rozsahu přibližně 1 metr od zdi svého domu, o čemž byla utvrzována i svými právními předchůdci. K její dobré víře přispěla i skutečnost, že průchod kolem domu nebyl nikým sporován, byl zde odjakživa, v době kdy pozemky nebyly ještě oplocené, i později. Pokud postavila v roce 1997 s manželem betonovou zídku a žalovaní v roce 2003 laťkový plot mimo hranice svých pozemků, ale stále přitom respektovali volný průchod kolem domu, nemohla ani tato okolnost vyloučit její dobrou víru o tom, že jí patří část pozemku ve vlastnictví žalovaných představující onu „uličku“ kolem jejího domu.

Její dobrou víru nevylučuje v tomto případě ani okolnost, že v terénu nebyla tato část pozemku reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, neboť žalobkyně se mohla stále domnívat, že vlastnická hranice vede zhruba jeden metr od zdi jejího domu. Jelikož odvolací soud tyto skutečnosti při posouzení otázky dobré víry žalobkyně nezohlednil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 o. s.

ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.