22 Cdo 6013/2016-1305
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Z.
B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Juditou Kodlovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/14, proti žalované Z. N., narozené XY,
bytem v XY, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Antala Staška 510/38, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 27/2006, o dovolání žalobce i žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1253,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co
300/2011-1253, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.
8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1262, a opravného usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1271, se ve výroku VI. ruší a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
12. 2010, č. j. 31 C 27/2006-963, přikázal ze zaniklého společného jmění
účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalované nemovité věci blíže
specifikované ve výroku I. a do výlučného vlastnictví žalobce movité věci blíže
určené ve výroku II. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání
podílů částku 19 712 912,50 Kč a povinnost vydat žalobci movité věci blíže
specifikované ve výroku IV. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu
na náhradě nákladů řízení částku 44 788 Kč (výrok V.) a žalobci na náhradě
nákladů řízení částku 254 040 Kč (výrok VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků řízení, uzavřené
dne 1. 6. 1995, bylo rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 5. 2003, č. j.
24 C 101/2001-19, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2005. Předmětem vypořádání
učinil kromě jiného částku ve výši 31 706 250 Kč získanou z prodeje cenných
papírů, které žalovaná pořídila za trvání manželství, konkrétně z prodeje 150
kusů akcií ČEZ, a. s., ISIN CZ 0005112300, ve výši 29 070 000 Kč a 185 kusů
dluhopisů HZLS BACA 8.50/04, ISIN CZ 000200128, ve výši 2 636 250 Kč.
Nepokládal přitom za důvodnou obranu žalované, že žalobce uplatnil nárok na
vypořádání shora uvedených cenných papírů až po lhůtě tří let od zániku
společného jmění manželů.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel ze zásady úspěchu ve věci
vyjádřené v § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k procesnímu postupu
žalované, která se snažila zmařit jakékoliv vypořádání společného jmění a svými
obstrukcemi zvyšovala náklady řízení, považoval žalobce v řízení za plně
procesně úspěšného a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Ze stejného
důvodu uložil žalované podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit náklady
řízení vzniklé státu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
27. 1. 2012, č. j. 13 Co 300/2011-1087, rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé změnil ve výroku I. tak, že nepřikázal do výlučného vlastnictví žalované
nemovité věci blíže identifikované v tomto výroku. Ve výroku II. a IV. změnil
rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že z věcí a hodnot, které měli
účastníci ve společném jmění manželů, nepřikázal do výlučného vlastnictví
žalobce movitou věc uvedenou pod položkou e), jinak rozsudek soudu prvního
stupně ohledně přikázání movitých věcí žalobci uvedených pod položkami a) až d)
a f) až k) a ohledně povinnosti žalované vydat žalobci tyto movité věci
potvrdil. Ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 34 702,50
Kč. Dále zrušil výroky V. a VI. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl ohledně výnosu z prodeje akcií a dluhopisů na rozdíl od
soudu prvního stupně k závěru, že žalobce učinil tyto položky předmětem řízení
až po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, a tudíž je nelze
vypořádat.
K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uvedl, že soud prvního stupně nerozhodl o
požadavku žalobce na zaplacení 350 000 CHF, a tudíž je nutné jeho rozsudek
považovat za částečný ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu nelze
prozatím podle § 151 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř. rozhodnout ani
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2012, č. j. 31 C 27/2006-1136,
vyloučil k samotnému projednání žalobu, kterou se žalobce domáhá zaplacení 350
000 CHF (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit státu na
náhradě nákladů řízení částku 11 894 Kč (výrok II.) a žalovaná je povinna
zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 32 894 Kč (výrok III.). Žalobci
rovněž uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 11
100 Kč (výrok IV.).
Podle soudu prvního stupně měli účastníci stejný úspěch ve věci, proto žádnému
z nich nepřiznal podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.
Jelikož žalobce vzal zpět žalobu na vydání věcí náležejících do jeho výlučného
vlastnictví, zavinil v této části zastavení řízení. Žalované vzhledem k tomu
přiznal právo na náhradu nákladů za řízení o vydání věcí ve výši 11 100 Kč.
Podle výsledků řízení (stejného úspěchu žalobce i žalované) rozhodl také o
náhradě nákladů řízení vzniklých státu, avšak žalované uložil za povinnost
zaplatit v plné výši náklady státu vynaložené na zpracování znaleckého posudku
Ing. Rektorem, jelikož tyto vznikly z důvodů obstrukcí žalované.
Odvolací soud k odvolání žalované změnil usnesením ze dne 7. 2. 2013, č. j. 13
Co 433/2012-1168, usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2012, č. j. 31 C
27/2006-1136, tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů nalézacího řízení o vydání věci 9 801 Kč a na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 5 808 Kč (výrok I.). Rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění
manželů vzniklých před soudem prvního stupně částku 33 420 Kč a před odvolacím
soudem částku 39 567 Kč (výrok II.). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit
státu na náhradě nákladů řízení částku 44 788 Kč (výrok III.) a rozhodl o
náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná byla v řízení o vypořádání
společného jmění zcela úspěšná, a proto jí přiznal podle § 142 odst. 1 právo na
náhradu nákladů řízení. Především zohlednil, že žalobce nebyl úspěšný ohledně
svého požadavku na vypořádání investic do nemovitostí v XY, ohledně nároku na
vypořádání bytové jednotky v XY i požadavku na vypořádání výnosu z prodeje
cenných papírů v celkové výši 31 706 250 Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 3.
2015, č. j. 22 Cdo 563/2013-1182, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1.
2016, č. j. 22 Cdo 563/2013-1204, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 27. 1. 2012, č. j. 13 Co 300/2011-1087, a usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 7. 2. 2013, č. j. 13 Co 433/2012-1168, ve spojení s unesením Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2012, č. j. 31 C 27/2006-1136, pokud těmito
usneseními bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud k otázce včasnosti uplatnění nároku ze strany žalobce na
vypořádání výnosu z prodeje cenných papírů odkázal na závěry své ustálené
rozhodovací praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn.
22 Cdo 1192/2007), podle kterých může soud vypořádat pouze ty hodnoty a
investice tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které
účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění
manželů. Poznamenal, že movitá věc musí být označena alespoň tak, aby byla
odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalované, přičemž je nutné zvážit
rovněž problematiku informačního deficitu strany zatížené břemenem tvrzení a
břemenem důkazním. Uzavřel, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání cenných
papírů, resp. výnosů z nich, včas, byť je v žalobě nepřesně identifikoval,
jestliže žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z
nich) nezískala.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1253, ve
znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1262, a
opravného usnesení ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1271, změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované nepřikázal do
výlučného vlastnictví nemovité věci blíže specifikované v tomto výroku (výrok
I.). Ve výroku II. změnil rozsudek nalézacího soudu jen tak, že žalobci
nepřikázal věci specifikované pod písm. e) a j), takže celková hodnota věcí
přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce činí 143 780 Kč; jinak jej v tomto
výroku potvrdil (výrok II.) Ve výroku III. jej změnil tak, že uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu částku 17 212,50 Kč (výrok
III.). Zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o vydání věcí blíže
určenými pod písm. a) až e) a g) až i) a v tomto rozsahu řízení zastavil; jinak
rozsudek nalézacího soudu v tomto výroku potvrdil (výrok IV.). Dále rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 44 788 Kč
(výrok V.) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů (výrok VI.).
Odvolací soud dospěl ohledně nároku žalobce na vypořádání výnosů z prodeje
dluhopisů a akcií k závěru, že žalobce učinil tuto hodnotu předmětem řízení až
po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, a nelze ji proto
vypořádat. Vzal za prokázané, že žalovaná v době rozhodné pro vypořádání
společného jmění manželů získala a držela i jiné cenné papíry, a proto nelze na
základě tvrzení žalobce učiněných ve lhůtě tří let považovat cenné papíry
uplatněné k vypořádání za dostatečně specifikované. Žalobce tedy neuplatnil
nárok na vypořádání těchto položek ve lhůtě tří let od zániku společného jmění
manželů, a to s ohledem na závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 563/2013. I kdyby žalobce uplatnil nárok na
vypořádání výnosů z prodeje cenných papírů včas, dovodil odvolací soud, že
dispozice s výnosem z prodeje cenných papírů ve výši 31 706 250 Kč
nepředstavuje obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů,
a tudíž je takový právní úkon podle § 145 odst. 2 a § 40a zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, relativně neplatný.
Jelikož se však žalobce relativní neplatnosti nedovolal a žalovaná vznesla
námitku promlčení, je toto právo žalobce již promlčeno a právní úkon učiněný
žalovanou, jímž disponovala za trvání manželství s výnosem z prodeje cenných
papírů, je nutné považovat za platný. Proto i z tohoto důvodu je požadavek
žalobce na vypořádání výnosů z prodeje cenných papírů neopodstatněný.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu zohlednil, že žalovaná byla v
řízení (s ohledem na žalobcem požadovanou a skutečně přiznanou výši
vypořádacího podílu) „téměř zcela úspěšná“ ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a
proto uložil žalobci podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit náklady
řízení vzniklé státu.
V rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlédl odvolací soud k osobní a
majetkové situaci žalobce, který je pokročilého věku, pobírá starobní důchod ve
výši 5000 Kč a 1400 CHF. Přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná průběh soudního
řízení ztěžovala, prodlužovala a tímto způsobem zdražovala, např. odmítnutím
součinnosti se znalcem (za což ji byly rovněž uděleny dvě pořádkové pokuty).
Uzavřel, že účastník se v civilním řízení může bránit způsobem, který uzná za
vhodné, může mlčet i lhát. Avšak nemůže zabránit tomu, aby takové jednání
nemělo nákladové důsledky. Shora uvedené okolnosti hodnotil odvolací soud jako
důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých nepřiznal žalobkyni jako
procesně úspěšnému účastníkovi podle § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání.
K dovolání žalobce:
Žalobce opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že nárok na
vypořádání cenných papírů (akcií ČEZ, a. s., a dluhopisů HZLS BACA 8.50/04),
resp. výnosů z jejich prodeje, uplatnil až po lhůtě tří let od zániku
společného jmění manželů. Namítá, že odvolací soud nebyl oprávněn zohlednit
tvrzení žalované (a k tomu navrhované důkazy) ohledně vlastnictví dalších
cenných papírů (akcií společnosti CHEMACRYL, a. s.), jelikož tyto důkazy
žalovaná poprvé uplatnila až v odvolacím řízení. Z provedeného dokazování
rovněž není zřejmé, kdy žalovaná akcie společnosti CHEMACRYL, a. s., nabyla a
zda byla jejich vlastníkem v době rozhodné pro vypořádání společného jmění.
Proto nebylo prokázáno, zda žalovaná držela v době rozhodné pro vypořádání jiné
cenné papíry než akcie ČEZ, a. s., a dluhopisy HZLS BACA 8.50/04. Považuje za
zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, podle které nemá nárok na
vypořádání výnosů z prodeje cenných papírů ve výši 31 706 250 Kč.
Žalobce se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na
vypořádání cenných papírů, resp. výnosů z jejich prodeje, je neopodstatněný,
jelikož nevznesl námitku relativní neplatnosti právního úkonu, kterým žalovaná
disponovala za trvání manželství s tímto výnosem, přičemž žalovaná vznesla
námitku promlčení případného dovolání se relativní neplatnosti ze strany
žalobce. Uvádí s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012), že
pokud se jeden z manželů nedovolá relativní neplatnosti právního úkonu, na
základě kterého druhý z manželů disponoval se součástmi společného jmění
manželů, je možné vypořádat toliko hodnoty, které byly na základě tohoto
právního úkonu získány. Jelikož žalovaná netvrdila a neprokazovala, jakým
způsobem naložila s výnosem z prodeje cenných papírů, je nutné tento výnos i
nadále považovat za součást společného jmění manželů a vypořádat jej.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu
ve věci samé. Uvádí, že učiněnými tvrzeními a navrženými důkazy v průběhu
odvolacího řízení reagovala na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této
věci, a proto nemůže být důvodná námitka žalobce, že odvolací soud neměl k
těmto tvrzením přihlížet. Doplňuje, že i z jejích předchozích podání a
vyjádření bylo zřejmé, že vlastnila v době rozhodné pro vypořádání i jiné cenné
papíry než akcie ČEZ, a. s., a dluhopisy HZLS BACA 8.50/04, a tudíž je v
souladu s předcházejícím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci závěr
odvolacího soudu, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání těchto cenných
papírů, resp. výnosů z jejich prodeje, až po uplynutí lhůty tří let od zániku
společného jmění manželů. Je nutné také zohlednit, že žalobce se nedovolal
relativní neplatnosti jednotlivých úkonů při nakládání s cennými papíry,
eventuálně výnosem z jejich prodeje, a i proto je jeho nárok na vypořádání
cenných papírů, resp. výnosů z nich, neopodstatněný. Navrhuje, aby bylo
dovolání žalobce „zamítnuto“.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobce není přípustné.
K přípustnosti nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení:
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které
ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
(uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V označené části dovolání dovolatel především vůbec nevymezuje, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jestliže v úvodu svého dovolání
obecně uvádí, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak z hlediska
namítané nepřípustnosti nových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení není z
dovolání patrno, o jakou ustálenou rozhodovací praxi se má jednat. Dovolatel v
této části dovolání neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, se
kterým by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Již z tohoto důvodu je
dovolání v této části nepřípustné.
Dovolání není přípustné i z toho důvodu, že dovolatel nevymezil žádnou právní
otázku zakládající přípustnost dovolání, kterou se měl dovolací soud zabývat.
Pokud dovolatel bez bližší právní argumentace namítá, že nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že nepřípustně přihlížel k novým
tvrzením žalované ohledně vlastnictví a prodeje cenných papírů, uplatňuje tím
vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť
jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li
dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].
K včasnosti uplatnění nároku na vypořádání cenných papírů, resp. výnosů z nich:
Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1.
2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že soud může vypořádat pouze ty
hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství
manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku
majetkového společenství (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn.
22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo
2380/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo
51/2011, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že
„tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu,
aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či
závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny
ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy
se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k
věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich
uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky
nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Dále poznamenal, že jde o věc právního
posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu
posouzení je povolán soud, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v
řízení vyšlo najevo.
K včasnosti uplatnění nároku ve vztahu ke konkretizaci položky, která je
součástí SJM, lze přiměřeně odkázat na závěry, vyslovené v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (publikovaném pod č. 72/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) ve kterém Nejvyšší soud
vyslovil: „V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc
označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci)
žalovaného“. K tomu je třeba zvážit i problematiku tzv. informačního deficitu
strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013).
V rozsudku ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 563/2013, dovolací soud uvedl, že
„lze uzavřít, že žalobce uplatnil nárok na vypořádání cenných papírů,
respektive výnosů z nich, včas, byť je v žalobě nepřesně identifikoval,
jestliže žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z
nich) nezískala.“
Nejvyšší soud setrvává na závěru, že nepřesně identifikované cenné papíry
(resp. výnosy z nich) mohly být navrženy k vypořádání včas pouze za podmínky,
že žalovaná v době rozhodné pro vypořádání jiné cenné papíry (výnosy z nich)
nezískala. Jen tehdy totiž nemohlo nepřesné označení takových majetkových
hodnot způsobit problém v jejich odlišení od ostatních hodnot v držbě (detenci)
žalované (srov. závěry shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002).
V poměrech projednávané věci je nutné dále přihlédnout k těmto skutečnostem:
Žalobce uvedl, že žalovaná použila finanční prostředky, které jí předal, k
nákupu blíže neoznačených cenných papírů. Podáním ze dne 14. 4. 2006 doplnil
žalobu tak, že navrhuje vypořádání „úspor, cenných papírů, akcií apod., které
budou zjištěny a specifikovány v průběhu soudního řízení“. V dalším doplnění
žaloby ze dne 31. 8 2006 uvedl, že do SJM spadají „úspory, cenné papíry, akcie,
které pořídila žalovaná za trvání manželství ze společných prostředků“ s tím,
že je „upřesní … až v průběhu řízení, neboť k datu podání tohoto doplnění nemá
ještě veškeré potřebné doklady k jejich identifikaci“. Na přípravném jednání
dne 11. 1. 2007 vyzval soud žalobce, aby „blíže identifikoval“ některé položky
navržené k vypořádání, jako jsou „cenné papíry, popřípadě akcie“. Žalobce
navrhl, aby k tomu soud učinil dotaz na „středisko cenných papírů“. K dotazu
soudu byl do spisu dne 24. 4. 2007 založen výpis ze Střediska cenných papírů s
přesným označením cenných papírů v držení žalované, na základě kterého žalobce
mohl specifikovat svůj požadavek na jejich vypořádání. Dne 4. 2. 2008 uběhla
tříletá lhůta od zániku společného jmění účastníků. Žalobce teprve v písemném
vyjádření ze dne 23. 6. 2008 uvedl, že žalovaná dne 24. 6. 1999 nakoupila
hypotéční zástavní listy HZL – BACA 8,50/04 v počtu 185 kusů a dne 6. 12. 2004
došlo k jejich „vypršení“, a že dne 21. 4. 2004 koupila 150 000 ks akcií ČEZ za
celkovou částku 14 458 500 Kč a dne 27. 4. 2004 je prodala za cenu 29 070 000
Kč. Teprve až v tomto vyjádření navrhl, aby soud přikázal výnosy z uvedených
cenných papírů do vlastnictví žalované.
Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně specifikoval cenné papíry (akcie
společnosti ČEZ, a. s. a dluhopisy HZL – BACA 8,50/04) až po uplynutí lhůty tří
let od zániku společného jmění manželů, a až po uplynutí této lhůty navrhl k
vypořádání výnosy z prodeje takto identifikovaných cenných papírů, nikoli cenné
papíry samotné. Učinil tak přesto, že ještě před uplynutím této lhůty se staly
obsahem spisu informace o držbě konkrétních cenných papírů žalovanou a
nakládání s nimi. Podle těchto informací držela žalovaná v době rozhodné pro
vypořádání i jiné cenné papíry (akcie společnosti CHEMACRYL, a. s.), než které
(resp. výnosy z nich) žalobce k vypořádání označil.
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že žalobce cenné papíry (výnosy z nich) v
zákonné lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů neoznačil alespoň v
hrubých rysech tak, aby mohly být odlišeny od jiných cenných papírů v držbě
žalované, a jeho požadavek žalobce na jejich vypořádání resp. výnosů z nich
proto nelze považovat za včas uplatněný, není takový závěr zjevně nepřiměřený a
neodporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu. Dovolání žalobce proto není
přípustné.
S ohledem na shora uvedené se dovolací soud již nezabýval dovolacími námitkami
směřujícími proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce nemá nárok na
vypořádání částky získané z prodeje cenných papírů, jelikož se nedovolal
relativní neplatnosti právních úkonů, na jejichž základě žalovaná s těmito
finančními prostředky disponovala.
K dovolání žalované:
Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku VI.
Přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jenž nepřiznal žalované jako procesně
úspěšné straně náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, a to z důvodů
zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. Namítá, že způsob procesní
obrany v průběhu řízení a uložení dvou pořádkových pokut (ve výši 20 000 Kč na
základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2009, č. j. 31 C
27/2006-550, změněného usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 10. 2009, č. j. 13
Co 399/2009-668, a ve výši 50 000 Kč na základě usnesení soudu prvního stupně
ze dne 20. 12. 2012, č. j. 31 C 27/2006-691, potvrzeným usnesením odvolacího
soudu ze dne 9. 3. 2012, č. j. 13 Co 299/2011-1101) nepředstavují okolnosti, za
kterých by účastníku řízení nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení
podle § 150 o. s. ř. Poznamenává, že není možné, aby v rámci jednoho řízení
byla dvakrát trestána za stejnou věc, jednou v podobě uložení pořádkové pokuty
a jednou v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku VI. změnil tak, že žalobkyni
se přiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání žalované ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení. Poukazuje na skutečnost, že žalovaná svým
přístupem celé řízení ztěžovala a prodlužovala. Za nedůvodnou považuje námitku
žalované, že nemůže být trestána za stejnou věc dvakrát, neboť náhrada nákladů
řízení jí nebyla přiznána za postoj v průběhu celého řízení, nikoli za
konkrétní jednání, za které jí byly rovněž uloženy pořádkové pokuty ve výši 20
000 Kč a 50 000 Kč. Navrhuje dovolání žalované „zamítnout.“
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s.
ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), rozhodnutí v napadeném rozsahu přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 150 o. s. ř. „jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, vyložil, že při
rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění
manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.).
Použití § 150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí
princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto
sporech založeno. Tento závěr rovněž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1551/2015).
Tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění
manželů jsou soudy oprávněny nepřiznat tuto náhradu procesně úspěšnému
účastníkovi podle § 150 o. s. ř. z důvodů zvláštního zřetele hodných. Výkladem
ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31.
3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn.
22 Cdo 2524/2014, v nichž dovodil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se
rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě
nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci
úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném
účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení;
je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména
majetkových poměrů oprávněného účastníka.
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k §
150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou
hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů
vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele
hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat
jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Nejvyšší soud považuje v projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu
odvolacího soudu, na jejímž základě nepřiznal žalované jako procesně úspěšné
účastnici právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., neboť svým
přístupem k řízení jeho průběh ztěžovala, prodlužovala, čímž docházelo ke
vzniku vyšších nákladů řízení. Tyto okolnosti nepředstavují s přihlédnutím ke
shora uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu důvody zvláštního
zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., kterými jsou především poměry
majetkové, osobní či sociální. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení
podle § 150 o. s. ř. nemohou být majetkové poměry žalobce, neboť žalobce pobírá
starobní důchod ve výši 5 000 Kč a 1 400 CHF. Nad rámec shora uvedeného
dovolací soud poznamenává, že jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání
společného jmění manželů způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak
nevznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila,
může mu soud uložit náhradu těchto nákladů (§ 147 odst. 1 o. s. ř.; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve výroku VI. na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a spočívá na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání
žalované je tak přípustné i důvodné. V rámci dalšího řízení zhodnotí odvolací
soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení procesní úspěch účastníků řízení
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu s přihlédnutím k § 147
odst. 1 o. s. ř.
Jelikož je dovolání žalované přípustné podle § 237 o. s. ř. a důvodné ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyššího soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1253,
ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1262, a
opravného usnesení ze dne 30. 8. 2016, č. j. 13 Co 300/2011-1271, v části
napadené dovoláním žalované, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání žalobce jako nepřípustné dovolací soud odmítl podle § 243 c odst. 1 o.
s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu