USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně
H. W., zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8,
Sokolovská 45, proti žalovanému Bytovému družstvu občanů Vršovic v likvidaci,
se sídlem v Praze 10, nám. Svatopluka Čecha 1365/14, identifikační číslo osoby
00034746, zastoupenému JUDr. Františkem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze
1, Hybernská 40, o zrušení a omezení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 425/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2017, č. j. 14 Co 268/2017-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2017,
č. j. 26 C 425/2016-30, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení
věcného břemene užívání půdní vestavby, které svědčí žalovanému. Dále zamítl
alternativní návrh, aby věcné břemeno užívání půdní vestavby zapsané ve
prospěch žalovaného bylo omezeno a určeno, že žalovaný je oprávněn užívat
jednotky (byty) v rozsudku uvedené spolu se spoluvlastnickými podíly na
společných částech budovy s tím, že žalovaný je povinen za jejich užívání
platit žalobkyni částky v rozsudku uvedené a úhradu za služby související s
užíváním jednotek. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
8. 9. 2017, č. j. 14 Co 268/2017-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy vycházely z tohoto skutkového stavu: V letech 1977–1987 Stavební bytové
družstvo Nástavby a vestavby vybudovalo 6 bytových jednotek v domě ve
vlastnictví státu. V roce 1987 převedlo toto družstvo bytové jednotky na
žalovaného. Dům s pozemkem byl vydán v roce 1991 R. J. podle zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích; nyní je vlastnicí žalobkyně.
V roce 1999 bylo v katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno vzniklé ve
prospěch žalovaného podle § 28d odst. 1 a 2 zákonného opatření č. 297/1992 Sb.,
kterým byl (mimo jiné) doplněn zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových
vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (transformační zákon) -
dále též jen „zákon č. 42/1992 Sb.“. Dnem účinnosti zákonného opatření (23. 6.
1992) omezilo věcné břemeno vlastníka budovy tak, že k bytům vzniklým formou
vestaveb a nástaveb provedených družstvem v domech, které se nestaly předmětem
podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, má družstvo
práva a povinnosti pronajímatele, není-li dohodnuto jinak, a nájemné z těchto
bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci, úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy. Zákonné opatření
výslovně stanovilo, že zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru
podle předpisů o poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové
výstavbě formou nástavby a vestavby, je pro účely zákonného opatření považováno
za náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.
Žalobkyně nabyla dům s uvedenými jednotkami do vlastnictví dědictvím po M. J.,
zemřelé 6. 5. 2002. V roce 2009 učinila prohlášení vlastníka budovy, na základě
kterého vznikly mimo jiné předmětné bytové jednotky č. 823/606 a č. 823/607,
kterých se týká projednávaná věc. Vlastnicí těchto jednotek je žalobkyně a v
katastru nemovitostí je zapsáno věcné břemeno jejich užívání ve prospěch
žalovaného podle zákona č. 42/1992 Sb.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné
věcné břemeno, nyní služebnost, podle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále „o. z.“), nelze zrušit, neboť nedošlo k trvalé změně
vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné
osoby.
Odvolací soud nejprve uvedl, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod
sp. zn. 16 C 156/2013 se žalobkyně neúspěšně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil
částku 428 054,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za
užívání předmětných bytových jednotek. Soudy obou stupňů i soud dovolací
dospěly k závěru, že žalobkyni byla poskytnuta náhrada za omezení vlastnického
práva, a to tím, že její nemovitost byla provedenou vestavbou zhodnocena.
Ústavní soud usnesením ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1437/09, ústavní
stížnost žalobkyně odmítl i s odkazem na svoje dřívější rozhodnutí. Uvedl také
k návrhu žalobkyně na revizi § 28d odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., že „revize
nemůže být řešena generálně zrušením tohoto ustanovení, nýbrž pouze
individuálně se zaměřením na specifika konkrétních případů. Zhodnocení nemovité
věci je v každé řešené situaci jiné a stejně tak je vždy i jiné časové období,
jehož uplynutím by se měla hodnota užívacího práva v běhu času rovnat
zhodnocení nemovité věci. Takové řešení nabízí § 1299 o. z. Bude tak na
obecných soudech, aby v řízeních o takových návrzích zvážily pozitiva a
negativa na straně vlastníka bytových jednotek, spočívající jak ve zhodnocení
věci, tak i v nemožnosti bytové jednotky užívat, a rovněž na straně oprávněné
osoby spočívající v možnosti bezúplatného užívání cizí bytové jednotky s právem
jejich pronájmu a ztrátou této výhody“.
Soud prvního stupně reagoval na uvedené závěry Ústavního soudu rozborem
ustanovení § 1299 odst. 2 o. z. s tím, že nemohlo dojít k hrubému nepoměru mezi
výhodou žalovaného a zatížením žalobkyně, neboť věcné břemeno podle zákona č.
42/1992 Sb. uspořádalo majetkové vztahy spravedlivě. Právo odpovídající věcnému
břemeni má být ekvivalentem za zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví jiného
subjektu a přitom zůstává povinností oprávněného podílet se na nákladech na
zachování a opravy budovy podle § 151n odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 3133/2012, ze kterého vyplývá, že především je třeba zjistit,
zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, zda vznikl hrubý
nepoměr mezi výhodou oprávněného a zatížením služebné věci. Žalobkyně spatřuje
trvalou změnu poměrů jen v běhu času; s ním spojuje faktické „odbydlení“
věcného břemene. Jen běh času však nemůže narušit rovnováhu mezi absolutními
časově neomezenými právy, které zákonodárce „vybalancoval“ zřízením věcného
břemeně podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. Její argumentace se tedy míjí se
samotnou podstatou uvedeného věcného břemene, které shledal i Ústavní soud
ústavně konformní. Navíc Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 11. 2008, sp. zn.
22 Cdo 3671/2007, konstatoval, že pro zrušení či omezení věcného břemene není v
zásadě významný hrubý nepoměr, který tu byl již v okamžiku vzniku věcného
břemene.
Odvolací soud také nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že rozsudek soudu
prvního stupně byl rozhodnutím překvapivým, neboť ji nepoučil o tom, že žalobou
se nemůže domáhat zrušení věcného břemene, spočívajícího v užívání půdní
vestavby žalovaným, ale měla žádat zrušení věcného břemene užívání přesně
vymezených bytových jednotek. Zdůraznil, že žalobní návrh byl přesný, určitý a
srozumitelný a k postupu podle § 5 a 43 odst. 1 o. s. ř. tak nebyl důvod, neboť
soud není povinen poučovat účastníka, že žalobě nelze vyhovět proto, že nemá
oporu v hmotném právu. Kromě toho soud prvního stupně dospěl také k závěru, že
by nebylo možné vyhovět ani žalobě na zrušení věcného břemene váznoucího na
bytových jednotkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť:
Odvolací soud se při posouzení otázky, jaká změna poměrů podle § 1299 o. z.
zakládá hrubý nepoměr mezi účastníky a je důvodem pro zrušení věcného břemene
odchýlil od judikatury (podle starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.).
Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1926/2007, ze kterého
vyplývá, že změnu poměrů jsou soudy oprávněny posuzovat autonomně, ale nesmí
však jít o úvahu nepřiměřenou. V řízení uvedla tři okruhy námitek, které podle
ní zakládají změnu poměrů, ale soudy se vypořádaly jen s námitkou jednou. Kromě
námitky týkající se plynutí času poukázala totiž za na to, že žalovaný a osoby,
kterým prostory umožňuje užívat, výhody zneužívají v neprospěch žalobkyně –
přenechávají je k užívání rodinným příslušníkům členů žalovaného nebo dokonce
inkasují příjmy z pronájmu třetím osobám. Dále namítala, že žalovaný neplní
povinnosti, které vůči ní má – nehradí náklady související s užíváním jednotek
zatížených věcným břemenem a žalobkyně je musí doplácet společenství vlastníků
bytových jednotek. Nejenže nemůže bytové jednotky užívat, ale ještě musí
vynakládat hotové peníze na to, aby je žalovaný mohl užívat či dokonce
pronajímat. Soud prvního stupně návrhy na dokazování zamítl, odvolací soud toto
pochybení „jen“ nenapravil. Úvaha odvolacího soudu ohledně hrubého nepoměru je
tak zjevně nepřiměřená.
Podle dovolatelky je dovolání přípustné i pro řešení otázky, která byla sice
již dovolacím soudem řešena, ale má být posouzena jinak. Dovolací soud
judikoval, že možnost zrušení nebo omezení věcného břemene vzniklého podle §
28d odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. nelze zkoumat jen z hlediska plynutí času.
Ústavní soud však v usnesení ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15,
zdůraznil, že uplynutím 25 let od vzniku těchto zákonných břemen je namístě
zkoumat, zda i nadále trvá potřeba této specifické úpravy a zda není vytvořena
neoprávněná a nepřiměřená výhoda pro oprávněného na úkor povinného. Soudy se
tak omezily jen na text zákona, z něhož vyplývá, že výhoda oprávněného – zde
žalovaného – spočívající v možnosti bydlet v předmětných jednotkách je vyvážena
vybudováním půdní vestavby (zde již jednotek). Přehlíží však, že zatímco
výhoda žalovaného se plynutím času zvětšuje, výhoda žalobkyně se devastací
jednotek zmenšuje. Po určitou dobu po roce 1989 mělo věcné břemeno logiku, ale
úmyslem zákonodárce nemohlo být, aby tento režim byl trvalý a neměnný.
Žalobkyně by skončila jako vlastnice bytu v půdní vestavbě, zde jednotek, které
byly postaveny bez jejího svolení a zejména sama ani její dědicové je nebudou
moci užívat. To pak představuje jen legalizaci vyvlastnění. Zákonná věcná
břemena je tak třeba zkoumat i z toho hlediska, zda uplynulý čas od zbudování
jednotek není okolností, která zakládá hrubý nepoměr mezi právy obou stran.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Soud prvního stupně zamítl žalobu ze dvou důvodů, z nichž každý by postačil pro
vydání zamítavého rozhodnutí; jedním z nich byla skutečnost, že podle hmotného
práva se žalobkyně neměla domáhat zrušení věcného břemene užívání půdní
vestavby žalovaným, ale měla žádat zrušení věcného břemene užívání přesně
vymezených bytových jednotek. S tímto závěrem dovolání nijak nepolemizuje.
Založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti žaloby současně na dvou na sobě
nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i
tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl
dovoláním dotčen. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud svůj potvrzující
rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti
takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen za
předpokladu, že dovolatelka zpochybní správnost obou (všech) právních závěrů a
oba (všechny) závěry jsou pro posouzení věci významné.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a řadu dalších
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Protože dovolání nenapadá závěr o tom, že žalobě
nebylo možno vyhovět již kvůli nesprávnému žalobnímu požadavku, a tento závěr,
postačující k zamítnutí žaloby, tak nemůže být podroben dovolacímu přezkumu,
není dovolání přípustné, a to bez ohledu na to, zda by snad další dovolací
námitky mohly přípustnost dovolání založit.
Na rámec uvedeného lze poznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně
správné i v části, ve které se zabývá možností zrušení věcného břemene pro
změnu poměrů.
Věcné břemeno, o které jde, vzniklo na základě § 28d transformačního zákona,
který zní takto:
(1) Pokud byly v družstevní bytové výstavbě pořízeny byty, na které byla
poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle předpisů o finanční, úvěrové a
jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou nástaveb a vestaveb do
stávajících budov, aniž se budova stala předmětem podílového spoluvlastnictví
družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se dnem účinnosti tohoto
zákonného opatření ve prospěch družstva, popřípadě jeho právního nástupce na
budově věcné břemeno podle § 151n a násl. občanského zákoníku, které dále
omezuje vlastníka budovy tak, že
a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení
občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu;
b) družstvo nebo jeho právní nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti
pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak;
c) pro stanovení nájemného z těchto bytů platí předpisy o způsobu výpočtu
nájemného v bytech stavebních bytových družstev;
d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci;
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy,
popřípadě jiné osobě.
(2) Zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o
poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou
nástavby a vestavby je pro účely tohoto zákonného opatření považováno za
náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.
V dané věci byly na domě v tzv. socialistickém společenském vlastnictví zřízeny
půdní vestavby; později byl dům vydán oprávněné osobě v restituci a družstvu
bylo zřízeno věcné břemeno, umožňující mu byty užívat. Žalobkyně žádá zrušení
či omezení věcného břemene pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z.
Věcná břemena jsou instituty zajišťující zpravidla časově neomezené právo
užívat cizí věc; stále tak existují i věcná břemena zřízená podle obecného
zákoníku občanského z roku 1811 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002). Lze je též zřídit na dobu určitou (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010). Zákonodárce tak
měl možnost omezit trvání věcného břemene na určitou dobu, přesto je v § 28d
transformačního zákona zřídil na dobu neurčitou. Přitom si byl možnosti časově
omezit právo užívání cizí věci, založené na skutečnostech nastalých před
vydáním nemovitosti v restituci, vědom (viz postup upravený v § 22 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku). Je tak třeba vyjít z toho, že jeho úmyslem nebylo vázat
trvání uvedeného práva na běh času. Ústavnost tohoto ustanovení přitom nebyla
zpochybněna; v nálezu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 477/05, Ústavní soud
uvedl: „Vznik věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže
podléhat režimu čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž výsledkem snahy nově se
formující demokratické společnosti o spravedlivé uspořádání majetkových vztahů,
kterým předchozí režim nevěnoval náležitou pozornost. Není pochyb o tom, že
právo odpovídající věcnému břemenu má být ekvivalentem za zhodnocení
nemovitosti ve vlastnictví jiného subjektu; bez takové právní úpravy by vzniklo
vlastníkovi budovy bezdůvodné obohacení. Přitom zůstává zachována povinnost
oprávněného podílet se na nákladech na zachování a opravách budovy podle § 151n
odst. 3 obč. zákoníku“.
Není ovšem zcela nedůvodná námitka, že takto nabyté vlastnictví nepřináší
vlastníkovi domu reálný prospěch. To je však důsledek zásady, že věci se v
restituci vydávaly ve stavu, v jakém byly ke dni vydání; vydání věci v
restituci nebylo ani důvodem ke zrušení ji zatěžujícího věcného břemene pro
změnu poměrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1152/2001).
V usnesení ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2096/15, Ústavní soud uvedl:
„Stěžovatelka se však vedle podstaty uvedeného ustanovení (§ 28d
transformačního zákona) zabývá také možností jeho časového omezení, kdy
konkrétně navrhuje jeho revizi ve smyslu posouzení, zda zhodnocení nemovité
věci odpovídá hodnotě užívacího práva v běhu času. K tomu Ústavní soud uvádí,
že tato revize nemůže být řešena generálně rozhodováním o zrušení uvedeného
ustanovení, nýbrž pouze individuálně se zaměřením na specifika konkrétních
případů. Zhodnocení nemovité věci je v každé řešené situaci jiné a stejně tak
je vždy jiné i časové období, jehož uplynutím by se měla hodnota užívacího
práva v běhu času rovnat zhodnocení nemovité věci.
Takové řešení v současné právní úpravě nabízí ustanovení § 1299 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle nějž se vlastník služebné věci při
trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou
panujícího pozemku nebo oprávněné osoby může domáhat omezení nebo zrušení
služebnosti za přiměřenou náhradu. Bude tedy na obecných soudech, aby v
řízeních o takových návrzích zvážily pozitiva a negativa na straně vlastníka
bytových jednotek spočívající jak ve zhodnocení věci, tak i nemožnosti bytové
jednotky fakticky užívat, a rovněž na straně oprávněné osoby spočívající v
možnosti bezúplatně užívat cizí bytové jednotky s právem jejich pronájmu a
ztrátě této výhody“.
Ústavní soud tak nevyloučil možnost zrušit uvedené věcné břemeno za náhradu pro
změnu poměrů; nevyslovil však právní názor, který by v této věci nutně musel
vést k vyhovění žalobě; vymezení podmínek pro zrušení věcného břemene nechal na
obecných soudech.
Pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou a zatížených
uvedeným věcným břemenem platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu
družstevního bytu (§ 28d odst. 1 písm. a) transformačního zákona). Družstevní
byty družstvo pronajímá svým členům, kteří jsou vlastníky tzv. členského podílu
v bytovém družstvu (tj. vlastníky v širším smyslu, viz nyní § 1011 o. z.),
který je převoditelný společně s právem nájmu družstevního bytu (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 440/2001) a je i
předmětem dědění s tím, že na dědice přechází právo nájmu družstevního bytu (§
2279 odst. 5 o. z.). Členský podíl v bytovém družstvu tak má majetkovou hodnotu
vyjádřenou cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského
podílu v rozhodné době a místě dosáhnout (rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp.
zn. 31 Cdo 2428/2000). Obsah práva nájmu družstevního bytu, vycházející z
vlastnictví členského podílu se – oproti nájmu bytu ve vlastnictví jiných
subjektů – blíží obsahu vlastnického práva; je obecně známou skutečností,
kterou dovolací soud zná i ze své činnosti (§ 121 o. s.. ř.), že ceny za převod
členského podílu se blíží cenám za převod vlastnického práva k bytu (jednotce).
Jestliže by zaniklo věcné břemeno vzniklé na základě § 28d transformačního
zákona, svědčící bytovému družstvu, pak by nájemcům bytů ve vestavbě – členům
bytového družstva – zaniklo i právo nájmu družstevního bytu, a jejich členský
podíl v tomto družstvu by se stal prakticky bezcenným. Je třeba vzít do úvahy i
to, že za více než 25 let od zřízení tohoto věcného břemene nabyla členský
podíl a právo nájmu družstevního bytu řada lidí za obvyklou, nijak nízkou,
cenu.
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu,
a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod).
Jestliže by soud zrušil věcné břemeno svědčící družstvu podle § 28d
transformačního zákona, mělo by to za následek zánik majetkového práva – nájmu
družstevního bytu – a znehodnocení členského podílu nájemce, a to navíc v
řízení, ve kterém by (v projednávané věci) nájemce nebyl účastníkem a nemohl by
tedy mít vliv na obsah rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu s čl. 11
odst. 4 LPS. To platí i pro omezení věcného břemene, v jehož důsledku by musel
žalovaný nad rámec zákonných povinností za užívání jednotek jeho členy
žalobkyni platit. Postup naznačený Ústavním soudem by tak přicházel do úvahy,
pokud by ke dni rozhodnutí soudu nesvědčilo členovi družstva právo nájmu
družstevního bytu (šlo by o „volný“ byt, resp. jednotku).
V dané věci nebylo tvrzeno ani zjištěno, že jednotky, o které jde, jsou
„volné“, tedy že k nim nesvědčí členovi družstva právo nájmu družstevního bytu
(a ohledně těchto skutečností má žalující strana povinnost tvrzení a tíží ji
důkazní břemeno).
K námitce, že žalovaný a osoby, kterým prostory umožňuje užívat, výhody
zneužívají v neprospěch žalobkyně – přenechávají je k užívání rodinným
příslušníkům členů žalovaného nebo dokonce inkasují příjmy z pronájmu třetím
osobám, a k námitce, že žalovaný neplní povinnosti, které vůči ní má – nehradí
náklady související s užíváním jednotek zatížených věcným břemenem a žalobkyně
je musí doplácet společenství vlastníků bytových jednotek:
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5.
2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, rozsudek ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo
468/2010, a řadu dalších rozhodnutí). Dovolatelka v odvolacím řízení uvedené
výtky neuplatnila, a proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se jimi
nezabýval.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu