22 Cdo 869/2024-656
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) L. F., b) J. F., zastoupených Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jana Masaryka 252/6, proti žalované O. Č., zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze, Na Viničních horách 1834/24, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 26/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2023, č. j. 14 Co 126/2023-618, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti výroků I a II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2023, č. j. 14 Co 126/2023-618, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem 6 364,60 Kč k rukám zástupkyně žalobců Mgr. Daniely Vlčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 13 C 26/2016-493, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt k bydlení, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY (výrok I), a nařídil prodej této nemovitosti ve veřejné dražbě (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům „z titulu náhrady nákladů souvisejících se spoluvlastnictvím 1 762 819,52 Kč v
2. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 14 Co 126/2023-618, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I). Změnil jej ve výroku III tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 1 376 029,15 Kč a úroky z prodlení od 29. 10. 2016 do 25. 9. 2023 v celkové výši 531 234,28 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům (výrok III a IV) a státu (výrok V). Ve výrocích VI a VII rozhodl o povinnosti státu vrátit účastníkům část zálohy zaplacené na náklady řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze vypořádat spoluvlastnictví rozdělením společné věci na jednotky s přihlédnutím ke konfliktním vztahům, které panují mezi účastníky řízení. Podle žalované se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 437/2010).
5. Uvádí, že soud má při vypořádání spoluvlastnictví zkoumat nejen existenci sporů mezi spoluvlastníky, ale rovněž jejich podstatu. Podle žalované by rozdělením společné věci odpadly neshody spoluvlastníků spočívající v rozdílném názoru na využití nemovitosti a úhradu splátek hypotečního úvěru. V případě rozdělení společné věci na jednotky by již účastníci řízení nemuseli řešit spory vznikající při nezbytných opravách či uzavíraní smluv ohledně dodávek energií. Podle žalované je nutné také zohlednit, že žádný ze spoluvlastníků nehodlá ve spoluvlastnictví setrvat, ale jsou připraveni nové vzniklé jednotky prodat.
6. Dále namítá, že prodej nemovitosti ve veřejné dražbě není výhodný. Spoluvlastníci nemají možnost v takovém případě ovlivnit výběr kupujícího ani individuálně sjednat podmínky prodeje tak, aby dosáhli maximálního výtěžku. S tímto způsobem prodeje nemovitosti jsou rovněž spojeny značné finanční náklady.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Mají za to, že vztahy mezi účastníky řízení (a to i s přihlédnutím k jednání předchůdce žalované – jejího manžela) vylučují rozdělení společné nemovitosti na jednotky. Účastníci řízení se nejsou schopni dohodnout na správě a užívání společných věcí, a to ani v havarijních situacích. Spoluvlastníci rovněž vedli soudní spor o splácení hypotečního úvěru, který čerpali na nákup společné nemovitosti. Přeměna podílového spoluvlastnictví na vlastnictví jednotek tyto neshody sama o sobě nevyřeší (v této souvislosti odkazují na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 174/2005). Poznamenávají, že i v případě rozdělení nemovitosti na jednotky by se účastníci řízení museli dohodnout na správě společných částí nemovitosti (např. dodávky elektrické energie či pojištění společných částí nemovitosti).
III. Přípustnost dovolání
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
III.A K dělení nemovitosti na jednotky
12. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků [§ 1143 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)]. Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 1 a 2 o. z.).
13. Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění (§ 1165 o. z.).
14. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze zpravidla použít i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci, a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v základních otázkách stejně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
15. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že občanský zákoník stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015).
16. Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§ 1144 o. z.). Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák. připouštěla s odkazem na § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004).
17. Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle § 1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na § 1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle § 1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle § 1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, případně nařídit prodej společné věci ve veřejné dražbě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).
18. Dovolací soud však také dovodil, že rozdělení společné věci na jednotky mohou bránit různé okolnosti, na základě kterých může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání. K rozdělení na jednotky soud přistoupí především v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, Nejvyšší soud doplnil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
19. Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti přijmout různá řešení sporných otázek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů, vždy záleží na individuálním posouzení konkrétně projednávané věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3742/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3993/2011).
20. Z uvedeného plyne, že vždy záleží na úvaze nižších soudů, jaké vztahy považují za natolik konfliktní, aby odůvodnily závěr o nemožnosti rozdělení nemovitosti na jednotky. Tuto úvahu dovolací soud zpochybní jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014).
21. Nejvyšší soud nepovažuje v poměrech projednávané věci za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, že není možné vypořádat spoluvlastnictví účastníků ke společné věci jejím rozdělením na jednotky, a to s přihlédnutím ke konfliktním vztahům mezi nimi.
22. Je nutné především zohlednit spory účastníků vznikající při rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Účastníci nejsou schopni domluvit se na způsobu užívání společné věci, konflikty vznikají i při řešení havarijních situací. V této souvislosti je nezbytné přihlédnout rovněž ke sporům účastníků (případně právního předchůdce žalované, který je jejím manželem a kterému žalovaná udělila plnou moc k zastupování v záležitostech týkajících se této nemovitosti) v souvislosti se splácením hypotečního úvěru, který účastníci řízení společně čerpali v souvislosti s pořízením nemovitosti (mimo jiné v rámci tohoto soudního řízení soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům poměrnou část splátek hypotečního úvěru za období od října 2016 do září 2023). Je tak opodstatněné se domnívat, že pokud by došlo k rozdělení společné věci na jednotky, docházelo by k významným rozporům v souvislosti se společnou nemovitostí i do budoucna (například bylo-li by nutné společně vynaložit náklady na údržbu společných částí nemovité věci či zajistit dodávku služeb do těchto společných částí).
23. K tomu dovolací soud poznamenává, že v řízení nebylo zcela postaveno najisto tvrzení žalované, že žádný ze spoluvlastníků nehodlá ve spoluvlastnictví setrvat, ale jsou připraveni nové vzniklé jednotky prodat. V této souvislosti je nutné také zohlednit, že až do doby prodeje jednotlivých jednotek (byla-li by společná nemovitost rozdělena na jednotky) by i tak museli účastníci řízení řešit záležitosti týkající se společných částí nemovitosti.
24. Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že rozdělení společné věci na jednotky není dobře možné, není jeho závěr zjevně nepřiměřený. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
III.B K prodeji společné věci ve veřejné dražbě
25. Žalovaná v dovolání dále namítá, že prodej nemovitosti ve veřejné dražbě není výhodný. Poukazuje na finanční náklady spojené s tímto způsobem vypořádání spoluvlastnictví nebo skutečnost, že v případě tohoto způsobu vypořádání nemají účastníci řízení možnost ovlivnit výběr kupujícího a sjednat individuální podmínky prodeje.
26. V souvislost s těmito námitkami však žalovaná neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za naplněný.
27. Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
28. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem (či jeho procesním postupem) s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř.
29. V části dovolání, v níž žalovaná vznáší námitky k prodeji nemovitosti ve veřejné dražbě, pouze polemizuje s právní posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení by mělo být jiné. Žalovaná však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
IV. Závěr a náklady řízení
30. Z uvedeného plyne, že odvolací soud se v souvislosti se závěrem, že v poměrech projednávané věci není dobře možné vypořádat spoluvlastnictví účastníků ke společné věci jejím rozdělením na jednotky, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalované tak není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. V části dovolání, v níž žalovaná vznáší námitky k rozhodnutí odvolacího soudu o prodeji společné nemovitosti ve veřejné dražbě, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
31. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti výroků I a II napadeného rozsudku, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
33. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu