23 Cdo 1051/2025

23 Cdo 1051/2025-364

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalovaným 1) AQUATEST a.s., sídlem v Praze 1, Staré Město, Platnéřská 88/9, identifikační číslo osoby 44794843, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 10/79, a 2) RUMPOLD s.r.o., sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, identifikační číslo osoby 61459364, zastoupené Mgr. Štefanem Potočňákem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, o zaplacení 30 695 667,60 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 179/2023, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, č. j. 20 Co 2/2025-227, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, č. j. 20 Co 2/2025-227, se ruší ve výroku II, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2024, č. j. 30 C 179/2023-124, změněn ve výroku VI tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanou 1) částky 23 622 296,99Kč s příslušenstvím, 7 073 370,57 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč, a ve vztahu k žalované 2) i v závislých výrocích III, V a VI a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Poučení: I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení (původně) domáhala po obou žalovaných solidárního zaplacení smluvních pokut v celkové výši 43 270 214,22 Kč s tvrzením, že žalované jako zhotovitelky porušily povinnost zahájit a dokončit sanační práce ve lhůtách sjednaných ve smlouvě o dílo s názvem „Opatření vedoucí k nápravě starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací skládky Nelahozeves a.s. Kaučuk společnosti UNIPETROL a.s.“, č. 06730-2016-4502-S-0032/94-01-033-S00563, uzavřené dne 25. 8. 2016, ve znění dvou následných dodatků. Žalobkyně uváděla, že žalované nezahájily ani nedokončily práce v termínech stanovených zejména v bodech 3.6 a 3.7 dodatku č. 2 smlouvy o dílo, a že proto žalobkyni vzniklo právo na úhradu smluvních pokut označovaných jako „SP1“ až „SP4“. V průběhu smluvního vztahu žalobkyně jednostranně započítávala své pohledávky vůči pohledávkám žalované 1), a po provedení všech zápočtů i částečného zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení částky 23 622 296,99 Kč (SP1), 5 501 176,09 Kč (SP2), 7 073 370,57 Kč (SP3) a 7 073 370,57 Kč (SP4). Žalobkyně konečně tvrdila, že žalované k úhradě smluvních pokut opakovaně vyzvala, avšak tyto výzvy byly odmítnuty, a že se proto domáhá solidárního zaplacení uvedených částek spolu s paušální náhradou nákladů spojených s jejich uplatněním ve výši 1 200 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 30 C 179/2023-124, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 622 296,99 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 1) zaplacení částky 5 501 176,09 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 073 370,57 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 1) zaplacení částky 7 073 370,57 Kč s příslušenstvím (výrok IV), uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok V), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 2) zaplacení 1 200 Kč a zaplacení částek 23 622 296,99 Kč, 5 501 176,09 Kč a 14 146 741,14 Kč s příslušenstvím (výrok VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII až IX).

3. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 25. 8. 2016 se žalovanými smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo odstranění sudů se styreny ze skládky na pozemku p. č. 288/2 v k. ú. Nelahozeves, přičemž dílo mělo být provedeno technologií odpovídající právním předpisům buď jejich spálením, nebo stabilizací a uložením na skládku Celio a.s. Soud prvního stupně zjistil, že spalování odpadů tohoto typu nebylo v České republice objektivně možné z důvodu neexistence potřebné technologie.

Žalované však neprokázaly, že závazek nebylo možné splnit stabilizací odpadu a jeho uložením, tedy způsobem, který smlouva od počátku předpokládala. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že žalovaná 1) nebyla schopna sudy se styreny odstranit jinak než jejich prostým skládkováním, což smlouva zakazovala, a že žalovaná 1) byla za související jednání odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 45 T 5/2023-10045, pro trestnou činnost související s předmětem díla. Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázané, že žalovaná 1) dne 18.

10. 2022 oznámila žalobkyni zánik závazku podle § 2006 a § 2007 zákona č. 89/1012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, z důvodu tvrzené následné nemožnosti plnění. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalované nezahájily ani nedokončily sanační práce ve lhůtách sjednaných v článcích 3.6 a 3.7 dodatku č. 2 smlouvy o dílo, přičemž prodlení se zahájením prací činilo ke dni 31. 1. 2023 celkem 449 dnů a prodlení s dokončením 225 dnů. Smluvní pokuta za prodlení se zahájením prací činila celkem 24 619 716,17 Kč (SP1) a smluvní pokuta za prodlení s dokončením prací celkem 14 573 749,11 Kč (SP2).

Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně v průběhu roku 2023 opakovaně jednostranně započítávala své pohledávky ze smluvních pokut vůči pohledávkám žalované 1) a těmito zápočty postupně snižovala výši uplatněných nároků.

4. Po právní stránce soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci žalovaných, že závazek byl již před vznikem smlouvy objektivně nesplnitelný, ani že se po jejím uzavření stal nesplnitelným v části týkající se stabilizace a následného uložení odpadu. Námitku nemožnosti plnění proto soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou a oznámení žalované 1) ze dne 18. 10. 2022 o zániku závazku pro následnou nemožnost plnění jako nevyvolávající právní následky. Soud prvního stupně dále dovodil prodlení žalované 1) se zahájením sanačních prací podle čl. 3.6 dodatku č. 2 smlouvy o dílo a přiznal žalobkyni nárok na smluvní pokuty SP1 a SP3. Současně však nepřipustil souběžné uplatnění smluvních pokut za prodlení s dokončením prací SP 2 a SP4. Lhůta k dokončení sanačních prací podle čl. 3.7 dodatku č. 2 smlouvy o dílo totiž dosud nezačala běžet, jelikož se odvíjela od faktického zahájení prací, nikoli od okamžiku, kdy měly být zahájeny. Při posouzení přiměřenosti uplatněných smluvních pokut soud vycházel z toho, že přiměřenost se hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu nároku, nikoliv k samotnému smluvnímu ujednání. Nejprve určil funkci sjednané smluvní pokuty a uzavřel, že měla zajistit včasné a řádné splnění povinností při odstraňování ekologicky závadného odpadu. Vzhledem k závažnosti ohrožení chráněného zájmu žalobkyně a k následnému jednání žalované 1), jež vyústilo v předstírání splnění povinností a ve vznik reálného rizika ekologické havárie, soud neshledal důvod k moderaci smluvních pokut. Nároky na zaplacení smluvní pokuty vůči žalované 2) zamítl, neboť jejich uplatnění posoudil jako právní jednání příčící se dobrým mravům ve smyslu § 8, § 580 odst. 1 a § 588 věta první o. z., a to vzhledem k tomu, že žalovaná 2) se na plnění podílela jen v omezeném rozsahu a neměla podíl na trestné činnosti žalované 1). Ve vztahu k žalované 1) soud přiznal i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. a paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) v zamítavých výrocích II a IV a ve vztahu k žalované 2) v zamítavém výroku VI ohledně částek 5 501 176,09 Kč s příslušenstvím a 7 073 370,57 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanou 1) 23 622 296,99 Kč s příslušenstvím, 7 073 370,57 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč (výrok II napadeného rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III napadeného rozsudku), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výroky IV a V napadeného rozsudku) a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek (výrok VI napadeného rozsudku).

6. Odvolací soud po zopakování části dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř., spočívajícím zejména v opětovném provedení důkazu smlouvou o dílo a jejím dodatkem č. 2, jakož i smlouvou o společnosti ze dne 9. 3. 2016, uzavřenou mezi žalovanými 1) a 2), vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež považoval za správná a úplná.

7. Po právní stránce přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že závazek žalovaných podle smlouvy o dílo nezanikl pro nemožnost plnění. Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokuty za nesplnění povinnosti podle bodu 3.6 dodatku č. 2 smlouvy o dílo, jelikož žalované sanační práce vůbec nezahájily, a současně potvrdil, že nárok na smluvní pokuty z titulu prodlení s dokončením prací podle bodu 3.7 dodatku č. 2 smlouvy o dílo nevznikl, neboť rozhodná lhůta ani nezačala běžet. Zabýval se též námitkami směřujícími proti přiměřenosti uplatněné smluvní pokuty a uzavřel, že smluvní pokuta v daném případě plní především preventivní funkci ve vztahu k včasnému odstranění ekologické zátěže, na němž měla žalobkyně závažný a z hlediska veřejného zájmu společensky významný zájem. Výslovně konstatoval, že sjednaná denní sazba smluvních pokut není nepřiměřená. Celková výše smluvních pokut je podle odvolacího soudu pouze důsledkem déletrvajícího prodlení žalovaných se zahájením sanačních prací, v jehož průběhu se jinak přiměřená denní sazba smluvních pokut postupně navyšovala.

8. V návaznosti na uvedené se odvolací soud dále zabýval právní otázkou důvodnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty vůči oběma žalovaným, v níž dospěl k právnímu závěru odlišnému od soudu prvního stupně. Na rozdíl od něho uzavřel, že obě žalované jsou povinny plnit sjednané smluvní pokuty společně a nerozdílně. Vyšel přitom z posouzení, že veřejnou zakázku realizovaly jako společnice společnosti založené podle § 2716 a násl. o. z., v jejímž rámci spojily své kapacity za účelem společného postupu vůči zadavateli, a že proto závazek zahájit sanační práce dle bodu 3.6 dodatku č. 2 smlouvy o dílo stíhal obě zhotovitelky. Odpovědnost za dluh vzniklý z této jejich společné činnosti proto nesou žalované solidárně ve smyslu § 2736 o. z. Argumentaci žalované 2) názorem odborné literatury k § 51 odst. 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“, nepovažoval odvolací soud za rozhodnou. Výhrady žalované 2) ohledně jejího podílu na realizaci díla či následků trestné činnosti žalované 1) rovněž nepovažoval odvolací soud pro rozhodnutí v této věci za významné, neboť mohou mít význam pouze ve vzájemném vypořádání mezi žalovanými, nikoli ve vztahu k žalobkyni. Odvolací soud současně dovodil, že uplatnění nároku žalobkyně na smluvní pokuty, na nichž se s oběma žalovanými coby zhotovitelkami dohodla pro případ porušení jejich smluvní povinnosti provést sanační práce, na nichž měla žalobkyně mimořádný zájem, nemůže představovat nemravné jednání ani zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokuty ve vymezeném rozsahu vůči oběma žalovaným po právu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 2) v rozsahu výroků II, III, V a VI dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení právní otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť odvolací soud v rámci svého omezeného posouzení nezohlednil všechny okolnosti významné pro posouzení konkrétního nároku na smluvní pokutu vůči její osobě. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud měl přihlédnout zejména k tomu, že smluvní pokuta téměř dvojnásobně převyšuje celkovou cenu plnění podle smlouvy o dílo, že podstatná část díla byla fakticky provedena, že žalobkyně uhradila pouze menší část ceny, že žalobkyně neprokázala vznik škody, že žalovaná 2) se na provádění díla nepodílela, a nemohla proto porušení smlouvy ovlivnit, a že její možnost regresu vůči žalované 1) je reálně minimální a že samotný závazek k úhradě smluvní pokuty je sporný.

10. Odvolací soud při posuzování přiměřenosti nároku smluvní pokuty dále podle žalované 2) pochybil, pokud bez dalšího převzal závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti smluvní pokuty, ačkoliv soud prvního stupně při posuzování (ne)přiměřenosti této smluvní pokuty bral v potaz pouze okolnosti vztahující se k žalované 1), zatímco vůči dovolatelce žalobu zcela zamítl. Odvolací soud podle dovolatelky neprovedl vlastní posouzení přiměřenosti konkrétního uplatněného nároku na smluvní pokutu se zřetelem k okolnostem vztahujícím se k její osobě, ačkoliv přiměřenost smluvní pokuty kvalifikovaně zpochybnila a navrhla její snížení podle § 2051 o. z. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 76/2023“, jakož i od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 990/23, dle nichž je soud povinen na kvalifikovaný návrh účastníka posoudit (ne)přiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu a návrh na její moderaci řádně vypořádat. Má za to, že tímto postupem odvolací soud porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

11. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud rovněž pochybil při posouzení právní otázky, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda žalovaná 2) může být solidárně odpovědná s žalovanou 1) za smluvní pokutu sjednanou v (realizační) smlouvě o dílo v režimu zákona o veřejných zakázkách, jestliže podle § 2736 o. z. ve spojení s § 51 odst. 6 ZVZ solidární odpovědnost zhotovitelů dopadá pouze na plnění hlavního závazku, nikoliv však na závazek vyplývající ze sjednané smluvní pokuty. Dlužnickou solidaritu s ohledem na uvedená ustanovení je ve vztahu ke smluvní pokutě nutno podle dovolatelky považovat minimálně za spornou.

12. Dovolatelka konečně namítla, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s použitím korektivu dobrých mravů, jestliže bez bližšího odůvodnění uzavřel, že uplatnění smluvní pokuty vůči ní je po právu, ačkoliv soud prvního stupně v tomto rozsahu žalobu pro rozpor s dobrými mravy zamítl. Žalovaná 2) zdůraznila, že porušení smlouvy o dílo bylo způsobeno výlučně trestnou činností žalované 1), o níž neměla vědomost a nijak se na ní nepodílela, a podle jejího názoru je proto výkon práva vůči ní v rozporu s dobrými mravy a „absolutně neplatný podle § 580 odst. 1 o. z.“, přičemž měla za to, že ani tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

13. V doplnění dovolání ze dne 16. 5. 2025 dovolatelka předestřela nové skutečnosti a důkazy, podle nichž měl být postup žalobkyně v hrubém rozporu s principem dobrých mravů, neboť žalobkyně úmyslně trvala na plnění smlouvy o dílo, ač si měla být vědoma nemožnosti jeho splnění, a současně nechala zaniknout bankovní záruku.

14. Žalovaná 2) na základě shora uvedeného navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2024, č. j. 30 C 179/2023-124, potvrzuje, případně aby jej v rozsahu výroků II, III, V a VI zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

15. Spolu s dovoláním navrhla žalovaná 2) rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, o němž dovolací soud rozhodl usnesením ze dne 16. 4. 2025, č. j. 23 Nd 201/2025-266, tak, že jej zamítl.

16. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, dovolání žalované 2) označila za nepřípustné a nedůvodné. Uvedla, že odvolací soud posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty v souladu s judikaturou dovolacího soudu, zdůraznila společnou a nerozdílnou odpovědnost žalovaných podle § 2736 o. z. a odmítla názor, že by jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy. Současně také uvedla, že žalovaná 2) nemůže solidární odpovědnost zpochybňovat prostřednictvím interních ujednání či poukazem na trestnou činnost žalované 1). Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 2) odmítl, případně zamítl.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu legitimovanou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se proto zabýval jeho přípustností.

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Dovolací námitka žalované 2), že uplatnění smluvní pokuty v daném případě představuje nemravné jednání a zneužití práva žalobkyní ve smyslu § 8 o. z., a tudíž je „absolutně neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.“, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ten své rozhodnutí nezaložil na závěru, že uplatnění nároku na smluvní pokutu žalobkyní je či není neplatným právním jednáním, které se příčí dobrým mravům ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., ale na závěru, že uplatnění smluvní pokuty žalobkyní nepředstavuje zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

22. Mínila-li žalovaná 2) svou námitkou zpochybnit závěr odvolacího soudu o absenci zneužití práva na zaplacení smluvní pokuty žalobkyní, pak Nejvyšší soud připomíná, že dle jeho ustálené judikatury zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti a slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Úprava obsažená v § 8 o. z. je přitom obecně aplikovatelná (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).

23. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).

24. V projednávané věci odvolací soud neshledal žádnou okolnost svědčící o tom, že by žalobkyně uplatněním smluvní pokuty sledovala jiný účel než ochranu legitimního a společensky významného zájmu na provedení sanačních prací, k nimž se žalované zavázaly. Naopak zdůraznil, že žalobkyně měla eminentní zájem na jejich splnění již s ohledem na hrozící ekologické škody a že smluvní pokuta zde plnila jasnou preventivní funkci, aby se odstranění nebezpečných odpadů dále neodkládalo. K porušení smluvní povinnosti došlo již tím, že sanační práce nebyly vůbec zahájeny a skutečnost, že na tom měla podíl trestná činnost žalované 1), nelze přičítat k tíži žalobkyně. Za tohoto stavu nelze dovozovat, že by výkon práva směřoval k poškození žalovaných, ani že by vybočoval z účelu smluvního ujednání. Úvaha odvolacího soudu, že uplatnění smluvní pokuty nepředstavuje zjevné zneužití práva podle § 8 o. z., proto není zjevně nepřiměřená a dovolací námitka žalované 2) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

25. Jestliže pak žalovaná 2) na podporu své dovolací argumentace podáním ze dne 16. 5. 2025 předložila dovolacímu soudu nové důkazy vztahující se k posouzení tvrzeného zneužívajícího výkonu práva, učinila tak v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Nejvyšší soud, vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, proto k obsahu dotčených důkazů v dovolacím řízení již nemohl přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023, či ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).

26. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné jednak pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda solidární odpovědnost společníků podle § 2736 o. z. se při plnění předmětu veřejné zakázky vztahuje s ohledem na § 51 odst. 6 ZVZ také na závazek k zaplacení smluvní pokuty, jednak pro řešení otázky týkající se (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané konkrétní částkou za každý den prodlení dlužníka a její moderace podle § 2051 o. z., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

27. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

28. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

29. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodná právní úprava

30. Podle § 2716 o. z. zaváže-li se smlouvou několik osob sdružit jako společníci za společným účelem činnosti nebo věci, vzniká společnost. (odstavec 1) Bylo-li ujednáno sdružení majetku, vyžaduje se k platnosti smlouvy soupis vkladů společníků jimi podepsaný. Má se za to, že sdruženo bylo jen to, co uvádí soupis. (odstavec 2)

31. Podle § 2736 o. z. z dluhů vzešlých ze společné činnosti jsou společníci zavázáni vůči třetím osobám společně a nerozdílně.

32. Podle § 1872 odst. 1 o. z. je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

33. Podle § 51 odst. 6 ZVZ v případě, že má být předmět veřejné zakázky plněn podle odstavce 5 společně několika dodavateli, jsou veřejnému zadavateli povinni předložit současně s doklady prokazujícími splnění kvalifikačních předpokladů smlouvu, ve které je obsažen závazek, že všichni tito dodavatelé budou vůči veřejnému zadavateli a třetím osobám z jakýchkoliv právních vztahů vzniklých v souvislosti s veřejnou zakázkou zavázáni společně a nerozdílně, a to po celou dobu plnění veřejné zakázky i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z veřejné zakázky. Požadavek na závazek podle věty první, aby dodavatelé byli zavázáni společně a nerozdílně, platí, pokud zvláštní právní předpis nebo zadavatel nestanoví jinak. Pokud se v užším řízení, jednacím řízení s uveřejněním či soutěžním dialogu dodavatelé spojují pro účely podání společné nabídky až po prokázání splnění kvalifikace, předloží smlouvu podle tohoto odstavce nejpozději s podáním společné nabídky.

34. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

35. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. K otázce solidarity závazku k zaplacení smluvní pokuty společníky při plnění veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb.

36. Judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k úpravě obsažené v § 829 a násl. obč. zák. vycházela z toho, že sdružení nemůže být samo účastníkem právních vztahů a pouze jeho účastníci, kteří v souvislosti s činností sdružení jednají, nabývají práva a odpovídají za závazky, přičemž majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4261/2015). Rozhodovací praxe dovolacího soudu v poměrech předchozí úpravy rovněž dovodila, že ze závazků vzniklých za trvání sdružení jsou jeho účastníci zavázáni (povinni) společně a nerozdílně, tj. solidárně, nejen po dobu trvání sdružení, nýbrž i po jeho zániku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 31/2016). Ustanovení § 835 odst. 2 obč. zák. o tom, že ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně, se podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní pouze v případě, že účastník sdružení činí právní úkon, jenž takový závazek zakládá, pod společným jménem sdružení. Nelze-li dovodit, že takový úkon vůči třetím osobám byl učiněn pod společným jménem sdružení, nemohou být z takového úkonu ani zavázáni ostatní účastníci sdružení ve smyslu § 835 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4244/2011).

37. Úprava obsažená v § 2716 a násl. o. z. vychází obdobě jako úprava § 829 a násl. obč. zák. z toho, že společnost (společenská smlouva) je smluvní typ, kterým se alespoň dvě osoby zavazují sdružit se za společným účelem. Ačkoliv to současný občanský zákoník – na rozdíl od § 829 odst. 2 ObčZ 1964 – nestanoví výslovně, není pochyb o tom, že uzavřením společenské smlouvy nenabývá kolektiv jejích smluvních stran (společníků) právní osobnost. Společenská smlouva nevede k založení právnické osoby, ale pouze ke vzniku obligačně-právních (a v případě sdružení majetku i věcněprávních) vztahů mezi společníky. Společnost podle § 2716 a násl. o. z. tedy není soukromoprávní korporací (srov. LASÁK, Jan, ZACH, Tomáš. § 2716. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 2716-2893. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 4– 5, marg. č. 2.).

38. Protože existence společnosti ani znění společenské smlouvy není nikde obligatorně zveřejňováno, stanoví § 2736 o. z. na ochranu třetích osob, že ze společných dluhů jsou společníci zavázáni společně a nerozdílně (solidárně), tj. jsou povinni je plnit jeden za všechny a všichni za jednoho (§ 1872 odst. 1 o. z.) (srov. LASÁK, Jan, ZACH, Tomáš. § 2736. Tamtéž, s. 49–50.). Zásada „jeden za všechny a všichni za jednoho“ obsažená v § 1872 odst. 1 o. z. vyjadřuje základní princip dlužnické solidarity, s níž jsou spojeny především dva projevy: i) věřitel je oprávněn požadovat celé nebo část plnění po kterémkoliv ze spoludlužníků a takto vyzvaný spoludlužník je povinen splnit bez ohledu na vnitřní podíl spoludlužníků a (ii) splní-li celý dluh jeden dlužník, zanikne dluh ostatních spoludlužníků (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, a v literatuře GURIČOVÁ, Jana, POROD, Jakub. § 1872. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.).

39. Ustanovení § 51 odst. 6 ZVZ výslovně ukládá pro případ, že předmět veřejné zakázky bude plněn společně několika dodavateli, povinnost – mimo jiné – předložit veřejnému zadavateli smlouvu, ve které je obsažen závazek, že všichni tito dodavatelé budou vůči veřejnému zadavateli a třetím osobám z jakýchkoliv právních vztahů vzniklých v souvislosti s veřejnou zakázkou zavázáni společně a nerozdílně, a to po celou dobu plnění veřejné zakázky i po dobu trvání jiných závazků vyplývajících z veřejné zakázky. Splnění požadavku na předložení smlouvy s určitým obsahem představovalo v režimu zákona o veřejných zakázkách z roku 2006 typicky předpoklad pro posouzení a hodnocení nabídky uchazeče v otevřeném řízení (srov. § 51 odst. 2 ZVZ). Předmětné ustanovení však není možno vykládat tak, že by modifikovalo vnější vztahy konsorcia dodavatelů (tj. společníků společnosti podle § 2716 o. z.), které jimi byly sjednány s třetími osobami v konkrétních realizačních smlouvách. Jaký je skutečný obsah a rozsah solidárních povinností společníků vůči třetím osobám podle § 2736 o. z., je nezbytné určit výkladem realizačních smluv provedeným podle pravidel obsažených v § 556 a násl. o. z.

40. V projednávané věci odvolací soud zjistil, že se žalované smlouvou sdružily podle § 2716 o. z. za účelem získání a následné realizace nadlimitní veřejné zakázky s názvem „Opatření vedoucí k nápravě starých ekologických zátěží vzniklých před privatizací skládky Nelahozeves a.s. Kaučuk společnosti UNIPETROL a.s.“ ve společnosti, v níž výslovně deklarovaly, že budou vůči zadavateli z jakýchkoliv právních vztahů, vzniklých souvislosti s veřejnou zakázkou, zavázány společně a nerozdílně. Na základě výkladu (realizační) smlouvy o dílo ze dne 25. 8. 2016 (ve znění jejího dodatku č. 2) pak odvolací soud uzavřel, že se v ní obě žalované jako členky konsorcia společně zavázaly k realizaci označené veřejné zakázky, jejímž předmětem bylo mj. zahájit sanační práce v dohodnutém termínu; uvedená povinnost žalovaných 1) a 2) byla v realizační smlouvě (bod 8.1 dodatku č. 2) utvrzena smluvní pokutou.

41. Dovodil-li odvolací soud na takto ustaveném základě, že žalovaným 1) a 2) jako společnicím společnosti podle § 2716 o. z. vznikl porušením povinnosti zahájit sanační práce společný dluh ze sjednané smluvní pokuty, k jehož splnění jsou podle ustanovení § 2736 o. z. žalobkyni zavázány solidárně, tj. společně a nerozdílně, nelze jeho posouzení ničeho vytknout. K otázce posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z.

42. Nejvyšší soud v R 76/2023 uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již (tj. na rozdíl od předchozí právní úpravy) nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu.

Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.

Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit.

V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem.

Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. K těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil například ve svých rozsudcích ze dne 28.

6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, či ze dne 28. 2. 2023, sp. zn.

43. Nejvyšší soud v R 76/2023 též uvedl, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační.

Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty.

Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl.

Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny. Povinností věřitele ze smluvní pokuty (jakékoli) je pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena.

Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty (tj. i okolností týkajících se výše škody, zavinění či případného naplnění liberačních důvodů).

44. Shora uvedené závěry týkající se obecně posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. (tj. v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), Nejvyšší soud rozvedl samostatně ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den (či jiný časový úsek) prodlení dlužníka v rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 (srov. též na něj navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024).

V něm se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, podle kterých v případě smluvní pokuty (která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem) sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním utvrzené povinnosti vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023).

Je-li tak v řízení uplatněn požadavek na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka, pak je uplatněný nárok tvořen součtem výše jednotlivých práv (nároků) na smluvní pokutu vzniklých za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) prodlení. Uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty se pak projeví i při posuzování její přiměřenosti na základě návrhu dlužníka podle zásad vyjádřených v R 76/2023.

45. Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (či jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (tvořeného součtem výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, k nímž došlo v průběhu prodlení. Má-li totiž soud při úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci přihlížet nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti (případně též k okolnostem, které sice nastaly po jejím porušení, avšak mají v porušení smluvní povinnosti původ a byly v době porušení povinnosti předvídatelné), pak v situaci, kdy v případě takto sjednané smluvní pokuty dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den (či jiný sjednaný časový úsek), mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti.

Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka [tj. (ne)přiměřeným bude nárok na smluvní pokutu vzniklý za určité období prodlení dlužníka], avšak za další (jiné) období prodlení dlužníka již (ne)přiměřenou nebude v důsledku změny rozhodných okolností. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka, přičemž (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení zůstane nedotčena.

Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně (resp. převážně) paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty, je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla.

Dále například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může mít význam rozsah, v němž byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně), jakož i to, jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).

46. Závěrem Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 shrnul, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci – na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné) – posoudit, zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (příp. za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (dále srov. již zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2408/2024).

47. V projednávané věci byla mezi účastníky řízení v bodě 8.1 a 8.2 (dodatku č. 2) smlouvy o dílo sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z celkové ceny díla bez DPH za každý, byť i započatý, den prodlení s plněním smluvní povinnosti. Odvolací soud ve vztahu k tomuto nároku dovodil, že smluvní pokuta plnila převážně preventivní funkci, neboť měla žalované motivovat k řádnému a včasnému splnění závazku spočívajícího v odstranění ekologicky závadného odpadu, na němž měla žalobkyně společensky významný zájem. Současně zdůraznil, že celková výše smluvní pokuty je pouze důsledkem déletrvajícího prodlení a s tím spojeného navyšování o jinak přiměřenou denní sazbu (viz bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku).

48. Ačkoli odvolací soud v souladu s pravidly vyjádřenými v R 76/2023 nejprve identifikoval (alespoň základní) funkci smluvní pokuty a uzavřel, že měla především preventivně působit proti prodlení při plnění povinnosti zásadní pro ochranu životního prostředí, jeho další úvahy o (ne)přiměřenosti nároku již neodpovídají požadavkům ustálené judikatury dovolacího soudu. Přiměřenost smluvní pokuty podle § 2051 o. z. nelze posuzovat pouze optikou celkové výše uplatněného nároku či pouhým srovnáním denní sazby s cenou díla, ale z hlediska skutečného narušení chráněných zájmů věřitele a konkrétních okolností porušení smluvní pokutou utvrzené povinnosti.

49. Vycházel-li tedy odvolací soud při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku z premisy, že vysoká celková výše pokuty je toliko důsledkem dlouhodobého prodlení a jinak přiměřené denní sazby, je tato úvaha v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024. Samotná skutečnost, že smluvní pokuta v důsledku prodlení postupně narůstá, ještě nezakládá důvod k její moderaci. U smluvní pokuty sjednané pevnou částkou za každý den prodlení však vzniká věřiteli za každý den prodlení samostatné právo, a okolnosti významné pro posouzení její (ne)přiměřenosti se tedy mohou v průběhu času měnit. Není proto vyloučeno, že smluvní pokuta bude přiměřená jen po část doby prodlení, zatímco za další období již tomu tak být nemusí. Vždy je nutné posoudit, zda výše smluvní pokuty za konkrétní (dílčí) období prodlení odpovídá intenzitě zásahu do zájmů věřitele, jež měla smluvní pokuta chránit, a to s ohledem na funkci smluvní pokuty tak, jak byla v řízení zjištěna.

50. Odvolací soud byl v projednávaném případě povinen přihlédnout ke změnám rozhodných okolností v průběhu prodlení a zkoumat přiměřenost nároku za jednotlivá časová období. Namísto posouzení konkrétních následků prodlení ve sféře žalobkyně a intenzity narušení jejího zájmu v čase se však jeho úvahy ve svém důsledku omezily na nepřípustné hodnocení přiměřenosti samotného ujednání o smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den prodlení. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto vzhledem k absenci tohoto zkoumání neúplné, a tudíž i nesprávné.

51. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovými vadami zatíženo nebylo.

52. Nejvyšší soud vhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu výroku II, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2024, č. j. 30 C 179/2023-124, změněn ve výroku VI tak, že žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s žalovanou 1) 23 622 296,99Kč s příslušenstvím, 7 073 370,57 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč, a ve vztahu k žalované 2) v navazujících výrocích III, V a VI zrušil a věc v souladu s § 243e odst. 2 větou první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

53. V dalším řízení odvolací soud opětovně rozhodne o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení smluvních pokut vůči žalované 2), přičemž nepřehlédne povinnost posoudit přiměřenost konkrétního nároku podle § 2051 občanského zákoníku v souladu se skutečně sjednanou funkcí smluvní pokuty (včetně její případné funkce paušalizační nebo sankční) a se zřetelem ke všem okolnostem porušení smluvní povinnosti, jak rozvedeno ve výše citované judikatuře (zejména v R 76/2023). Z hlediska trvání prodlení dlužníka odvolací soud zohlední i případné změny intenzity narušení chráněných zájmů věřitele v čase a zváží, zda výše smluvní pokuty za jednotlivá období prodlení odpovídá těmto zájmům. Dospěje-li k závěru o nepřiměřenosti nároku nebo jeho části, využije moderační oprávnění podle § 2051 o. z.; jinak návrhu na snížení smluvní pokuty nevyhoví.

54. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.

55. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 1. 2026

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu