23 Cdo 2408/2024-165
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Palackého náměstí 375/4, identifikační číslo osoby 00024341, proti žalované CEDES Logistik s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Truhlářská 1108/3, identifikační číslo osoby 26420619, zastoupené JUDr. Bc. Pavlem Martiníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, o zaplacení 2 593 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 25/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 28 Co 56/2024-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2024, č. j. 28 Co 56/2024-133, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 2 593 800 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty vyplývající z objednávky č. 301/UST/MZ-PRO/2020 ze dne 30. 3. 2020, jíž žalobkyně u žalované objednala 4 000 000 kusů chirurgických ústenek „3PLY Masks“ za celkovou cenu 63 404 000 Kč včetně DPH s termínem dodání do 5. 4. 2020 do skladového areálu Správy státních hmotných rezerv v Sedlčanech. Žalobkyně tvrdila, že objednávku vytvořila v reakci na nabídku ze dne 30. 3. 2020, v níž žalovaná navrhla předmět, termín a místo plnění tak, jak je shora uvedeno.
V objednávce žalobkyně bylo (mimo jiné) obsaženo ujednání o smluvní pokutě za opožděnou dodávku zboží žalovanou ve výši 2,5 % z celkového objemu objednávky za každý započatý den prodlení. Žalovaná dodala zboží žalobkyni až dne 7. 4. 2020, tedy s dvoudenním prodlením, a to (jen) v počtu 3 960 000 kusů chirurgických ústenek (namísto 4 000 000 kusů objednaných žalobkyní). Jelikož žalovaná dodala předmětné zboží opožděně, požadovala po ní žalobkyně zaplacení smluvní pokuty (za dva započaté dny prodlení) ve výši 2 593 800 Kč celkem.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 74 C 25/2023-79, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni částku 2 593 800 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Doplňujícím usnesením ze dne 24. 11. 2023, č. j. 74 C 25/2023-85, soud prvního stupně doplnil shora označený rozsudek o výrok III, jímž žalované uložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 129 960 Kč.
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 30. 3. 2020 žalovaná zaslala žalobkyni nabídku na dodávku 4 000 000 kusů chirurgických ústenek „3PLY Masks“ v termínu do 5. 4. 2020 do skladu Správy státních hmotných rezerv v Sedlčanech. Na to žalobkyně téhož dne reagovala objednávkou č. 301/UST/MZ-PRO/2020, v níž nad rámec údajů obsažených v nabídce uvedla žádost o písemné potvrzení objednávky a dále ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení žalované s dodáním zboží ve výši 2,5 % z celkového objemu objednávky za každý započatý den prodlení. V reakci na tuto objednávku žalovaná zaslala žalobkyni zálohovou fakturu, kterou žalobkyně uhradila. Dne 7. 4. 2020 proběhlo v Pardubicích (sklad Opočínek) předání 4 057 500 kusů zboží (roušek) Ministerstvem vnitra žalované, která téhož dne zboží dodala žalobkyni do skladového areálu Státních hmotných rezerv v Sedlčanech (tj. na sjednané místo plnění, dále také „SSHR“), kde bylo zboží – toliko v počtu 3 960 000 ks roušek – převzato Správou státních hmotných rezerv. Na žalovanou opravenou fakturu pak žalobkyně doplatila částku 22 769 960 Kč, přičemž v rozsahu nedodaného zboží (40 000 ks roušek) žalobkyně dne 12. 5. 2020 odstoupila od smlouvy. Dále soud prvního stupně učinil zjištění, že v rozhodné době převoz zdravotnického materiálu z Čínské lidové republiky probíhal tzv. leteckým mostem, přičemž prioritu letecké přepravy stanovoval buď ministr vnitra České republiky, nebo – nebyl-li zde požadavek na urgentní přepravu – manažer společnosti China Eastern; převoz bylo možné uskutečnit také pomocí letounu Antonov.
4. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že smlouva mezi účastnicemi nevznikla (jak se domnívala žalobkyně) na základě nabídky žalované ze dne 30. 3. 2020 a na ni navazující objednávky žalobkyně z téhož dne, neboť předmětná objednávka obsahovala dvě zásadní odchylky, a to jednak ujednání o smluvní pokutě, jednak žádost žalobkyně o písemné potvrzení objednávky (výhradu formy přijetí). Až objednávka žalobkyně ze dne 30. 3. 2020, č. 301/UST/MZ-PRO/2020, tak představovala nabídku k uzavření smlouvy, přičemž za (konkludentní) akceptaci této nabídky soud prvního stupně považoval následné jednání žalované spočívající ve vystavení a zaslání písemné zálohové faktury žalobkyni. Žalobkyně nadto podle soudu prvního stupně prokázala, že chtěla být smlouvou vázána i v případě, že by nedošlo k přijetí objednávky v písemné formě; i kdyby žalobkyně dotčenou právní domněnku (§ 1740 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“) nevyvrátila, žalovaná by se podle § 582 odst. 2 o. z. nemohla dovolávat neplatnosti smlouvy, podle níž již plnila.
5. Na návrh žalované dále soud prvního stupně podle § 2051 o. z. zkoumal, zda výše požadované smluvní pokuty není vzhledem k okolnostem dané věci nepřiměřená, přičemž nejprve konstatoval, že účastnicemi sjednaná smluvní pokuta měla funkce sankční a preventivní, nikoliv funkci paušalizační. Žalobkyně podle soudu prvního stupně prokázala hodnotu a význam povinnosti utvrzené smluvní pokutou, když ke zvýšení smluvních pokut za prodlení s dodáním zboží v žalobkyní uzavíraných smlouvách došlo od dubna 2020 z důvodu snahy o zamezení spekulacím s dovozem zdravotnického materiálu (v souvislosti se šířením onemocnění COVID-19), jelikož „šlo o bezprecedentní situaci, kdy na stát byl vyvíjen tlak, aby byly ochranné pomůcky zajištěny co možná nejdříve a v co možná největším množství“. Dále soud uvedl, že ačkoliv žalovaná prokázala, že ministr vnitra měl v rozhodné době vliv na určování priority přepravy zásilek z Čínské lidové republiky tzv. leteckým mostem, přičemž v týdnu uskutečnění přepravy zásilky byly lety naplánovány na 3. 4. 2020 a 6. 4. 2020, nejsou tyto skutečnosti samy o sobě důvodem k moderaci uplatněné smluvní pokuty. Žalovaná totiž podle soudu prvního stupně neprokázala, že měla předmětnou objednávku připravenou k přepravě tak, aby mohla dne 3. 4. 2020 odletět do České republiky. Žalovaná nadto ani netvrdila, „jak se zajímala o přepravu zboží, že informovala objednatele o připravené zásilce, a to přesto, že věděla, že se zavázala zboží dodat do 5. 4. 2020 do skladu SSHR“. Soud prvního stupně přitom zdůraznil, že termín dodání dne 5. 4. 2020 určila sama žalovaná v nabídce ze dne 30. 3. 2020, přičemž objednávku žalobkyně, v níž byl uveden tentýž termín, žalovaná akceptovala a datum dodání nekorigovala, přestože si byla dobře vědoma toho, „jak komplikovaně doprava z Číny probíhá“. Sjednání realizovatelného termínu dodání přitom podle soudu prvního stupně patří k základní podnikatelské obezřetnosti, bez ohledu na to, o jak „atypické období“ toho času šlo. Soud prvního stupně závěrem konstatoval, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečností svědčících o nepřiměřenosti smluvní pokuty, a žalobě proto v celém rozsahu vyhověl.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 2 593 800 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I napadeného rozsudku), zrušil výrok III rozsudku soudu prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž vycházel rovněž ze shodného tvrzení stran řízení, že žalovaná k přepravě zboží využila dopravu zajištěnou Ministerstvem vnitra, a to let č. CK 215 realizovaný dne 6. 4. 2020. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platném uzavření smlouvy mezi účastnicemi na základě objednávky žalobkyně ze dne 30. 3. 2020, č. 301/UST/MZ-PRO/2020, včetně tam obsaženého ujednání o smluvní pokutě (k tomu viz body 3 a 4 odůvodnění shora).
8. Při posuzování otázky přiměřenosti smluvní pokuty však odvolací soud dospěl k odlišným právním závěrům než soud prvního stupně. Považoval sice za relevantní, že smluvní pokuta měla výlučně sankční a preventivní funkci „v tom smyslu, aby zboží bylo dodáno, přičemž zboží dodáno bylo, i když s dvoudenním zpožděním“. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud zohlednil, že k přepravě předmětného zboží žalovaná využila leteckou dopravu koordinovanou Ministerstvem vnitra (let č. CK 215 dne 6. 4. 2020), na níž žalovanou odkázala sama žalobkyně, jejíž prioritu určoval ministr vnitra, případně manažer letecké společnosti, jež přepravu zajišťovala; podle odvolacího soudu přitom žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by žalovaná mohla využít jiný způsob přepravy. Konečně odvolací soud při aplikaci § 2051 o. z. vzal v úvahu „celkovou situaci v rozhodném období vyhlášeného nouzového stavu ohledně zajišťování potřebných ústenek státem a možnosti přepravy zboží z Čínské lidové republiky do České republiky“, přičemž vzhledem k tomu, o jak „atypické období“ se jednalo, nelze podle odvolacího soudu žalované přičítat k tíži zpoždění s dodáním zboží o dva dny. Jelikož je podle odvolacího soudu žalobkyní uplatněná smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká a „nebyly dány podmínky pro aplikaci smluvní pokuty sjednané mezi účastnicemi ani po částečném snížení“, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně výslovně v rozsahu výroku I a navazujících výroků II a III dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na posouzení tří (úzce souvisejících) právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobkyně odvolací soud tyto právní otázky nesprávně právně posoudil a řízení rozsudku předcházející zatížil procesními vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
10. Žalobkyně předně namítla, že se odvolací soud při posouzení otázky přiměřenosti smluvní pokuty (a možnosti její moderace podle § 2051 o. z.) odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2023“), z nichž (mimo jiné) vyplývá, že k moderaci smluvní pokuty lze přistoupit pouze tehdy, je-li nepřiměřenost smluvní pokuty nepochybná. Odvolací soud se podle žalobkyně od tohoto závěru odchýlil, přistoupil-li v projednávané věci k moderaci smluvní pokuty, ačkoliv otázka nepřiměřenosti smluvní pokuty nebyla v řízení postavena najisto.
11. Od závěrů R 76/2023 se měl odvolací soud dále odchýlit tím, že uplatněný nárok na smluvní pokutu moderoval tak, že jej snížil na nulovou výši. Takový postup by však podle žalobkyně byl možný jen v případě, že by smluvní pokuta měla paušalizační funkci a současně by v důsledku porušení utvrzené smluvní povinnosti nedošlo ke vzniku škody. V projednávané věci však smluvní pokuta měla funkce preventivní a sankční, přičemž jí měl být chráněn „pro žalobkyni jeden z nejdůležitějších parametrů smluvního vztahu, a to termín dodání zboží“. Za nesprávnou pak žalobkyně označila úvahu odvolacího soudu, že žalovaná nemohla ovlivnit problémy s leteckou přepravou zboží do České republiky, což ji v souvislosti s tehdejší mimořádnou situací má zbavovat povinnosti zaplatit sjednanou smluvní pokutu. Takové liberační důvody však podle žalobkyně lze při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty zohlednit pouze tehdy, má-li smluvní pokuta funkci paušalizační, což však není případ projednávané věci.
12. Žalobkyně dále namítla, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, uveřejněného pod číslem 29/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 29/2024“), jelikož v odůvodnění napadeného rozsudku podle žalobkyně „zcela absentuje posouzení otázky, zda žalovaná vznesla relevantní námitku moderace smluvní pokuty“. Žalovaná přitom podle žalobkyně ke svému požadavku na moderaci smluvní pokuty neučinila potřebná skutková tvrzení a důkazní návrhy.
13. Konečně žalobkyně označila napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť podle jejího názoru „ve vztahu ke smluvní pokutě neobsahuje žádné skutkové a právní závěry“. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, přičemž se ztotožnila s řešením otázky přiměřenosti smluvní pokuty odvolacím soudem, jež je podle žalované v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Závěrem žalovaná označila dovolání žalobkyně za nepřípustné a nedůvodné a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) a § 241 odst. 4 o. s. ř.]. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Ačkoliv žalobkyně v dovolání nejprve ohlašuje, že „napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu“, z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že
dovolání žalobkyně směřuje pouze proti výroku I napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, přičemž k výrokům II a III neobsahuje dovolání žalobkyně žádnou argumentaci. S přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tak Nejvyšší soud dovodil, že proti výrokům II a III napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení poplatkové povinnosti, resp. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti výrokům II a III napadeného rozsudku by dovolání ostatně ani nebylo objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.
20. Namítá-li žalobkyně v dovolání, že se odvolací soud odchýlil od závěrů R 29/2024, neboť se nezabýval otázkou, zda žalovaná v řízení učinila řádný návrh na moderaci smluvní pokuty, její námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Žalobkyně totiž podle obsahu spisu uvedenou námitku v řízení před soudy nižších stupňů (před podáním dovolání) nevznesla, ačkoliv tak bezesporu učinit mohla, neboť otázka přiměřenosti smluvní pokuty byla řešena již v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 5 odůvodnění shora). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy a ani doposud v řízení nevznesená právní argumentace tak není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, či ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2873/2024).
21. Pro úplnost lze dodat, že v R 29/2024 Nejvyšší soud dovodil, že za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není tak nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudu, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty (dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 115/2024, a ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024). Z obsahu spisu přitom plyne, že moderaci smluvní pokuty žalovaná navrhovala již ve svém vyjádření k žalobě, přičemž otázky (ne)přiměřenosti uplatněné smluvní pokuty se pak týkala podstatná část právní argumentace žalované v řízení před soudy nižších stupňů (viz vyjádření k žalobě ze dne 11. 5. 2023 na č. l. 17 až 20 spisu či stranu 2 protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 19. 7. 2023 na č. l. 38 až 40 verte spisu).
22. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení dlužníka, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezené otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
24. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
25. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodná právní úprava
26. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
27. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. Obecně k posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 2051 o. z.
28. V rozsudku velkého senátu R 76/2023 Nejvyšší soud uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
29. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.
30. Nejvyšší soud v R 76/2023 rovněž uvedl, že primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty. Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny.
31. Ke shora uvedeným závěrům R 76/2023 se následně Nejvyšší soud přihlásil například ve svých rozsudcích ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022, ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2685/2023, ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 115/2024, ze dne 11. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 140/2024, ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, či ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024.
32. V návaznosti na závěry R 76/2023 pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 767/2024, doplnil, že z hlediska rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního je to věřitel, který – chce-li být úspěšný – musí v řízení tvrdit a prokázat, že určitá smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši (sazbě) a následně byla porušena. Dlužníka naopak tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Vedle tvrzení o konkrétní funkci smluvní pokuty a označení důkazů k jejich prokázání je proto dále na dlužníkovi, aby v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti týkající se výše škody vzniklé věřiteli, případné naplnění liberačních důvodů či okolnosti týkající se zavinění, jakož i další skutečnosti, jež jsou z hlediska vážení zájmů dlužníka a věřitele při porušení povinnosti relevantní v konkrétním případě. Nepodaří-li se v řízení objasnit okolnosti, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu, nemůže soud využít svého moderačního oprávnění a nárok na konkrétní smluvní pokutu snížit (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024). Posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiné časové období) prodlení se splněním povinnosti
33. Shora uvedené závěry týkající se obecně posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. (tj. v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), Nejvyšší soud rozvedl samostatně ve vztahu ke smluvní pokutě sjednané sazbou za každý den (či jiný časový úsek) prodlení dlužníka v rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 (srov. též na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024). V něm se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům, podle nichž v případě smluvní pokuty, která je na rozdíl od úroků z prodlení samostatným majetkovým nárokem, sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním utvrzené povinnosti, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Je-li tak v řízení uplatněn požadavek na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou (či konkrétní částkou) za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka, pak je uplatněný nárok tvořen součtem výše jednotlivých práv (nároků) na smluvní pokutu vzniklých za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) prodlení. Uvedená specifičnost takto sjednané smluvní pokuty se pak projeví i při posuzování její přiměřenosti na základě návrhu dlužníka podle zásad vyjádřených v R 76/2023.
34. Skutečnost, že v případě takto sjednané smluvní pokuty vzniká právo na smluvní pokutu každý den (či jiný sjednaný časový úsek) a dochází k opětovnému porušování smluvní povinnosti, umožňuje při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku (tvořeného součtem výše jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, k nímž došlo v průběhu prodlení. Má-li totiž soud při úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci přihlížet nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti (případně též k okolnostem, které sice nastaly po jejím porušení, avšak mají v porušení smluvní povinnosti původ a byly v době porušení povinnosti předvídatelné), pak v situaci, kdy v případě takto sjednané smluvní pokuty dochází k porušení smluvní povinnosti opětovně každý den (či jiný sjednaný časový úsek), mohou být odlišné pro každé takto nově vzniklé právo na smluvní pokutu i okolnosti rozhodné pro závěr o její (ne)přiměřenosti.
Nelze tedy vyloučit, že smluvní pokuta bude shledána (ne)přiměřenou po určitou dobu prodlení dlužníka [tj. (ne)přiměřeným bude nárok na smluvní pokutu vzniklý za určité období prodlení dlužníka], avšak za další (jiné) období prodlení dlužníka již (ne)přiměřenou nebude v důsledku změny rozhodných okolností. Soud proto může přistoupit k moderaci celkového uplatněného nároku na smluvní pokutu i tím způsobem, že sníží pouze (nepřiměřenou) smluvní pokutu požadovanou za část období prodlení dlužníka, přičemž (přiměřená) smluvní pokuta požadovaná za jiné období prodlení zůstane nedotčena.
Rozhodné vždy bude, zda výše smluvní pokuty za dané (i dílčí) období prodlení je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (podle zjištěné funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit). Například v případě smluvní pokuty, která měla podle zjištění soudu plnit výlučně (resp. převážně) paušalizační funkci, lze zohlednit skutečnost, že celková uplatněná výše smluvní pokuty je (od určité doby prodlení) již ve zjevném nepoměru k výši škody, která věřiteli vznikla.
Dále například v případě smluvní pokuty, jež měla podle zjištění plnit sankční funkci, může soud při posouzení její (ne)přiměřenosti zohlednit skutečnost, že v období počátku prodlení nelze dlužníku v důsledku konkrétních okolností vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl, a měl, avšak že v dalším období prodlení takové okolnosti již pominuly. Při posouzení přiměřenosti takové smluvní pokuty také může mít význam rozsah, v němž byla smluvní povinnost porušena (zda byl dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou v plném rozsahu či pouze částečně), jakož i to, jak se rozsah plnění po dobu prodlení dlužníka měnil (srov. bod 27 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024).
35. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 s ohledem na okolnost, že takto sjednaná smluvní pokuta se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, taktéž uvedl, že je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu přihlédnout též k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky, nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka utvrzené smluvní pokutou mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny. Též Nejvyšší soud Československé republiky již před sto lety v rozhodnutí ze dne 16. 9. 1925, sp. zn. Rv I 1070/25 (publikovaném pod č. 5278/1925 ve Vážného sbírce, svazek VII-b, ročník 1925), dospěl při posouzení zmírnění smluvní pokuty sjednané za každý den prodlení dlužníka s vrácením sudu k závěrům, že nelze odhlížet též od věřitelovy pasivity a liknavosti ve vztahu k pohledávce utvrzené smluvní pokutou. V tomto ohledu lze připomenout též závěry přijaté v rozsudku ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024, v němž Nejvyšší soud s odkazem na tam citovanou komentářovou literaturu uzavřel, že jakkoliv neexistuje obecná povinnost vykonat právo ihned (v rámci lhůt tak může oprávněný učinit kdykoliv), může dřívější nečinnost (vyčkávání) a následný výkon práva představovat jeho zneužití, vyjdou-li najevo konkrétní okolnosti, které zneužití práva jednoznačně nasvědčují.
36. Závěrem Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1567/2024 shrnul, že i v případě smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka je nezbytné při úvahách o její moderaci – na základě zjištění o funkcích, které měla smluvní pokuta plnit, o okolnostech známých v době jejího sjednávání a o okolnostech nastalých v průběhu trvání prodlení dlužníka (příp. o okolnostech nastalých později, které však měly původ v prodlení dlužníka a byly v době prodlení předvídatelné) – posoudit, zda je výše smluvní pokuty ve svém součtu (případně za jednotlivá období prodlení) přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku prodlení dlužníka se splněním utvrzené smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny (dále srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024). Posouzení v poměrech projednávané věci
37. V projednávané věci byla stranami sjednána smluvní pokuta ve výši 2,5 % z celkového objemu objednávky za každý započatý den prodlení žalované s dodáním objednaného zboží na sjednané místo. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že sjednaná smluvní pokuta měla v daném případě sankční a preventivní funkci. Ve svých následných úvahách o (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu však odvolací soud v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty nezohlednil veškeré relevantní okolnosti, resp. tak neučinil řádně, přičemž náležitě nehodnotil ani zájmy žalobkyně, které byly narušeny v důsledku prodlení žalované se splněním utvrzené smluvní povinnosti a jež měly být smluvní pokutou chráněny. Úvahy odvolacího soudu tak lze považovat za zjevně nepřiměřené.
38. Vycházel-li odvolací soud ze závěru, že žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že žalovaná mohla v rozhodném období využít jinou možnost přepravy než leteckého mostu, který koordinovalo Ministerstvo vnitra, postupoval v rozporu se závěry R 76/2023 a na něj navazující judikatury dovolacího soudu, podle kterých je povinností věřitele v řízení pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Jinak řečeno, nebylo na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala okolnosti, které by svědčily o tom, že žalovaná mohla v rozhodném období využít jiné možnosti přepravy zboží (roušek) z Čínské lidové republiky do České republiky nýbrž na žalované, aby v případě sjednané sankční smluvní pokuty tvrdila a prokázala, že nemohla v rozhodném období využít jinou možnost přepravy než leteckého mostu, který koordinovalo Ministerstvo vnitra, popř. aby jinak tvrdila a prokázala, že obtíže při přepravě zboží nemohla předvídat či překonat a že si počínala tak, aby zboží bylo na místo plnění dodáno v dohodnutém termínu.
39. Nepřiléhavé jsou v kontextu posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sankčního charakteru též úvahy odvolacího soudu o tom, že se v řešeném případě jednalo o „atypické období“ (vyhlášený nouzový stav, omezené možnosti přepravy zboží z Čínské lidové republiky do České republiky), v němž „řada běžných formálních procedur šla stranou“, a žalované „jako podnikatelce“ tak nelze přičítat k tíži zpoždění dodání zboží o dva dny. Byla-li si totiž žalovaná již v době, kdy akceptovala objednávku žalobkyně na dodávku požadovaného množství roušek, jakož i termín a místo plnění v ní uvedený (jehož nedodržení bylo podle smlouvy sankcionováno sjednanou smluvní pokutou), vědoma okolností, že v „atypickém období“ počátku covidové pandemie nemůže garantovat včasnou dodávku zboží (roušek) z Čínské lidové republiky do České republiky, nelze to považovat za skutečnost, která by měla odůvodnit nepřiměřenost sjednané sankční smluvní pokuty, neboť prodlení žalované se splněním její povinnosti v takové situaci nebylo způsobeno okolností pro ni nepředvídatelnou.
40. V napadeném rozsudku pak v rozporu s R 76/2023 absentují úvahy o tom, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. U sankční smluvní pokuty půjde zpravidla o zásadní zájmy věřitele. Ačkoliv soud prvního stupně při posuzování přiměřenosti uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty hodnotil, že „evidentně“ došlo od dubna 2020 ve smlouvách uzavíraných žalobkyní ke zvýšení sazby smluvních pokut za prodlení s dodáním zboží „z důvodu zamezení spekulací s dovozem zdravotnického materiálu“ a že „šlo o bezprecedentní situaci, kdy na stát byl vyvíjen tlak, aby byly ochranné pomůcky zajištěny co možná nejdříve a v co největším množství“, odvolací soud takové úvahy ve svém posouzení věci zcela pominul. Samotná skutečnost, že prodlení žalované s dodáním zboží žalobkyni činilo toliko dva dny, jak konstatoval odvolací soud, přitom sama o sobě nesvědčí o tom, že zájmy žalobkyně nebyly prodlením žalované narušeny. Při absenci relevantních zjištění (mimo jiné) o rozsahu následků prodlení žalované ve sféře žalobkyně pak z výše citovaných závěrů judikatury vyplývá, že soud nemůže využít svého moderačního oprávnění a uplatněný nárok na smluvní pokutu snížit. Právní posouzení odvolacího soudu je tak i v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
41. Ve svých úvahách o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak odvolací soud v rozporu s R 76/2023 nijak nezohlednil ani závěr, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou) a že je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují.
42. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
43. Namítá-li žalobkyně, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Otázkou, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, přičemž judikatura je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci má Nejvyšší soud za to, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby proti němu žalobkyně měla možnost formulovat své námitky, což ostatně také učinila.
44. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu v souladu s § 243e odst. 2 větou první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
45. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu