23 Cdo 1218/2024-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. B. a b) J. B., zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1024/66a, proti žalované A. M., o zaplacení 2 000 772 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2023, č. j. 16 Co 191/2023-545, takto:
I. Řízení o dovolání žalované se zastavuje. II. Dovolání žalobců se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalované zaplacení částky ve výši 2 000 772 Kč s příslušenstvím. Tvrdili, že žalovaná jim na základě kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2003 prodala nemovitosti blíže specifikované v žalobě, aniž je v době uzavření smlouvy informovala, že u Okresního soudu v Břeclavi (pod sp. zn. 9 C 1766/96) probíhá soudní spor o určení vlastnictví k těmto nemovitostem. Soud v uvedeném sporu posléze rozhodl ve prospěch původní vlastnice nemovitostí. Žalovaná částka sestává z 1 590 000 Kč představujících bezdůvodné obohacení žalované, která kupní cenu od žalobců přijala, a dále z 410 772 Kč jako náhrady škody vzniklé žalobcům v souvislosti s neplatným převodem nemovitostí. Konkrétně žalobci uvedli, že jim vznikly náklady na vyřízení hypotečního úvěru ve výši 50 057 Kč, dále náklady představující provizi realitní kanceláře za zprostředkování koupě nemovitostí ve výši 80 000 Kč a v neposlední řadě náklady ve výši 280 715 Kč, které v mezidobí do nemovitostí investovali.
2. Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2023, č. j. 3 C 9/2005-511, uložil žalované zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 1 670 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu o zaplacení částky 330 772 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná, aniž by byla zastoupena advokátem, opožděné dovolání. V něm stručně uvedla, že s rozhodnutím nesouhlasí, protože při prodeji předmětných nemovitostí jednala v dobré víře, a tyto nemovitosti nebyly v době prodeje zatíženy žádnými právy třetích osob.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním rovněž žalobci v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, kterým byla jejich žaloba částečně zamítnuta. V dovolání předložili dovolacímu soudu otázky, zda při posuzování existence příčinné souvislosti v situaci, kdy žalovaná zamlčela, že práva k převáděným nemovitostem byla nebo jsou předmětem soudního řízení, má význam, kdy přesně, respektive za jak dlouho po porušení právní povinnosti žalovanou, vznikly žalobcům náklady související s poskytnutím hypotečního úvěru na úhradu kupní ceny nemovitostí, či zda je rozhodující, jestli uvedené náklady vznikly jejich vynaložením na získání půjčky od fyzické osoby nebo na získání hypotečního úvěru od banky.
6. Žalobci považovali dovolání za přípustné i z důvodu posouzení, zda existuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované, která žalobcům zamlčela, že práva k převáděným nemovitostem byla nebo jsou předmětem soudního řízení, a vzniklou škodou. Za tu žalobci považují výše zmíněné náklady související s poskytnutím hypotečního úvěru na úhradu kupní ceny nemovitostí, dále náklady marně investované do rekonstrukce předmětných nemovitostí a rovněž náklady řízení vynaložené na (marné) vymáhání nároku na vrácení provize vůči realitní kanceláři, která zprostředkovala jejich prodej.
7. Dovolání je podle žalobců přípustné, neboť odvolací soud se měl při řešení shora uvedených otázek odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003.
8. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobců a žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. K dovolání žalované
11. Podle § 240 odst. 1 a 2 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2).
12. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
13. Podle § 241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné.
14. Podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vzniká podáním dovolání dovolateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, jenž je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích).
15. Podle § 9 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec 1). Zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem (odstavec 2). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3).
16. Poplatková povinnost žalované ve vztahu k soudnímu poplatku za dovolání ze zákona vznikla podáním dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích] bez ohledu na to, zda bylo dovolání případně podáno opožděně či zda jde o dovolání nepřípustné podle § 238 o. s. ř., tj. bez ohledu na to, jak případně má být podle občanského soudního řádu o takovém dovolání v dovolacím řízení následně rozhodováno. Skutečnost, že jde o dovolání, u něhož jsou dány důvody pro jeho odmítnutí (i pro opožděnost), neznamená, že by přednostně nemělo dojít ke splnění již vzniklé poplatkové povinnosti podle zákona o soudních poplatcích. V případě odmítnutí dovolání (i pro opožděnost) se zaplacený soudní poplatek nevrací (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2075/15, či přiměřeně Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 20) a není tedy dán žádný důvod, pro který by neměl být soudem vybírán. Navíc podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích poplatková povinnost zaniká pouze právní mocí usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Z uvedeného vyplývá, že před rozhodnutím o samotném dovolání je namístě nejprve vyřešit otázku poplatkové povinnosti podle zákona o soudních poplatcích, resp. rozhodnout o následcích jejího nesplnění (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2741/2022).
17. Jelikož při podání dovolání nebyl žalovanou zaplacen soudní poplatek ve výši 14 000 Kč (podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích) vyzval Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 10. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1218/2024-575, doručeným žalované dne 21. 1. 2025, žalovanou podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení a poučil ji o následcích včasného nezaplacení soudního poplatku. Ačkoli žalovaná nebyla při podání dovolání zastoupena advokátem, ani nedoložila, že má sama odpovídající právnické vzdělání, Nejvyšší soud žalovanou k doplnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241b odst. 2 o. s. ř. již nevyzýval.
18. Žalovaná na výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve stanovené lhůtě ani dodatečně ničeho nezaplatila, pouze reagovala podáním ze dne 29. 1. 2025, v němž s odkazem na svou finanční nouzi, vysoký věk a špatný zdravotní stav požádala o osvobození od soudního poplatku.
19. Podle § 138 odst. 1 věty prvé o. s. ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
20. V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl žalované doručen dne 5. 1. 2024. Protože rozsudek odvolacího soudu obsahuje správné poučení o přípustnosti dovolání, o lhůtě k dovolání a o soudu, u něhož se dovolání podává, uplynula žalované lhůta k podání dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b a § 57 odst. 2 o. s. ř. dnem 5. 3. 2024. Podala-li žalovaná dovolání k dovolacímu soudu až dne 24. 6. 2024, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty (§ 240 odst. 1, 3 věta druhá o. s. ř.) a bylo tedy podáno opožděně. S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o. s. ř.), je bez dalšího nepochybné, že dovolání nemůže být pro opožděnost úspěšné.
21. Nejvyšší soud proto shledal, že žalovaná nesplňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku, neboť její dovolání představuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva dle § 138 odst. 1 o. s. ř. z důvodu jeho opožděnosti. Tento závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 14. 12. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3409/2023), podle níž se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jedná zejména tehdy, je-li z toho, co je soudu známo z obsahu spisu, zřejmé, že požadavku nelze vyhovět.
22. Nejvyšší soud proto žalovanou opětovně vyzval usnesením ze dne ze dne 6. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1218/2024-585, doručeným žalované dne 14. 2. 2025, k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení s tím, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2231/2013).
23. Protože žalovaná nezaplatila soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byla dovolacím soudem opětovně vyzvána, Nejvyšší soud dovolací řízení o jejím dovolání zastavil podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Není přitom rozhodné, že žalovaná nebyla při podání dovolání zastoupena advokátem, neboť zastavení dovolacího řízení pro neodstranění nedostatku povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení přichází v úvahu jen tehdy, když byl zaplacen soudní poplatek z dovolání, nebo když nelze zastavit dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K dovolání žalobců
24. Dovolání žalobců bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Žalobci předně předložili dovolacímu soudu otázky, zda je při posuzování existence příčinné souvislosti významné, za jak dlouho po porušení právní povinnosti škůdcem jim vznikly náklady související s poskytnutím hypotečního úvěru na úhradu kupní ceny nemovitostí, či zda je rozhodující, jestli tyto náklady vznikly jejich vynaložením na získání půjčky od fyzické osoby nebo na získání hypotečního úvěru od banky. Zároveň namítají, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem uvedených nákladů neexistuje příčinná souvislost.
28. Tyto právní otázky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, a ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024).
29. Odvolací soud totiž svůj závěr o tom, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované spočívajícím v neoznámení informace žalobcům o existenci vedení soudního sporu ohledně předmětných nemovitostí a vznikem škody představující náklady na zřízení hypotečního úvěru, nezaložil na závěru, že se tak stalo z důvodu časového odstupu sedmi měsíců od uzavření kupní smlouvy, ani na skutečnosti, že náklady žalobcům vznikly v důsledku změny subjektu poskytujícího finance na úhradu kupní ceny. Vyšel naopak ze závěru, že bezprostřední příčinou vzniku nákladů na zřízení hypotečního úvěru bylo toliko vlastní rozhodnutí žalobců týkající se změny způsobu jejich finančního hospodaření, které bylo výlučnou právně relevantní příčinou tvrzené škody ve výši 50 057 Kč, kterou však nelze (i s ohledem na časový odstup sedmi měsíců) přičítat k tíži žalované (srov. bod 20 odůvodnění napadeného rozsudku).
30. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žalobci zároveň vycházejí ze skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že jim škoda představující náklady související s poskytnutím hypotečního úvěru na úhradu kupní ceny nemovitostí ve výši 50 057 Kč skutečně vznikla. Tato skutečnost však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá (srov. bod 49 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 17 a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí), protože vznik škody a její rozsah nebyl žalobci v tvrzené výši prokázán. Uvedenými námitkami proto žalobci současně zakládají kritiku právního závěru soudů nižších stupňů na své vlastní verzi skutkového stavu věci (podle níž bylo v řízení prokázáno, že žalobcům vznikly náklady v jimi tvrzené výši), odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Ani z tohoto důvodu nemohou uvedené otázky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
31. Dovolací soud dále posuzoval, zda je dovolání přípustné pro řešení otázky vztahující se k existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody, kterou žalobci tvrdí ve výši 280 715 Kč a která podle nich představuje náklady marně investované do rekonstrukce nemovitostí.
32. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005 a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010).
33. Právní posouzení příčinné souvislosti však žalobci uvedenou otázkou nezpochybňují. Pokud žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi jednáním žalované a jimi uplatňovanou škodou neexistuje příčinná souvislost, ve skutečnosti tím zpochybňují skutkové závěry soudů. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu tudíž žalobci nemají k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 899/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3426/2022).
34. Rovněž v tomto případě žalobci vycházejí ze skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že jim škoda představující náklady marně investované do rekonstrukce nemovitostí ve výši 280 715 Kč skutečně vznikla. Ani tato skutečnost však ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá (srov. bod 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 17 a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí), protože vznik škody a její rozsah byl žalobci prokázán jen v rozsahu částky 122 162,30 Kč. Uvedenou námitkou tak žalobci ve vztahu k neprokázané částce zakládají kritiku právního závěru soudů nižších stupňů na své vlastní verzi skutkového stavu věci (podle níž bylo v řízení prokázáno, že žalobcům vznikly náklady v jimi tvrzené výši), odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno (srov. judikaturu citovanou v bodu 34 shora).
35. Dovolací soud konečně posuzoval, zda je dovolání přípustné pro řešení otázky vztahující se k existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené škody, kterou představují náklady řízení spojené s marným vymáháním nároku na vrácení provize od realitní kanceláře, která zprostředkovala jejich prodej. Ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Nejvyšší soud k tomu dodává, že na řešení žalobkyní předložené právní otázky odvolací soud své rozhodnutí ani založit nemohl, neboť rozhodoval o předmětu řízení tak, jak jej vymezili žalobci v podané žalobě, kterou byl podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán. Předmětem řízení tak byla kromě tvrzeného práva žalobců na úhradu bezdůvodného obohacení žalované, představujícího kupní cenu nemovitostí, také částka 410 772 Kč odpovídající škodě, která žalobcům vznikla v souvislosti s neplatným převodem nemovitostí. Takto tvrzená škoda sestávala z nákladů na vyřízení hypotečního úvěru ve výši 50 057 Kč, nákladů investovaných do předmětných nemovitostí ve výši 280 715 Kč a provize realitní kanceláře za zprostředkování koupě nemovitostí ve výši 80 000 Kč. Písemným podáním ze dne 30. 7. 2013, předloženým v reakci na výzvu soudu prvního stupně k doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 1 o. s. ř., žalobci pouze upřesnili skutková tvrzení týkající se nároku na úhradu provize realitní kanceláře a doložili doklady o úhradě nákladů spojených s marným vymáháním jejího vrácení v celkové výši 36 163 Kč, aniž by však žalobu o tuto částku rozšířili. Škoda ve výši 36 163 Kč, představovaná tvrzenými náklady řízení spojenými s marným vymáháním nároku na vrácení provize od realitní kanceláře, tak ve skutečnosti nebyla předmětem tohoto sporu.
37. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu