23 Cdo 1286/2022-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Vysočany, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalované 1) Inženýring TKB a.s., se sídlem v Praze 4, Braník, Branická 514/140, identifikační číslo osoby 27923673, žalované 2) Inženýring servisní a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Příkopě 859/22, identifikační číslo osoby 05371341, a žalované 3) Inženýring dopravních staveb a.s., se sídlem v Praze 4, Braník, Branická 514/140, identifikační číslo osoby 05315522, všech zastoupených Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem-Stará Boleslav, Plantáž 2526, o zaplacení 8 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 359/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 13 Co 188/2021-260, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 067,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 067,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 013,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 14. 11. 2019 domáhá na žalované 1) zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku porušení mandátní smlouvy uzavřené žalobkyní a předchůdcem žalované 1) [spol. Inženýring dopravních staveb a. s. (nyní IDS Praha a.s.), identifikační číslo osoby 60194260]. Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) dle projektu rozdělení odštěpením sloučením převedla část svého jmění na žalované 2) a 3), žádala žalobkyně z titulu zákonného ručení na žalované 2) zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím a na žalované 3) zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jedné z žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 18 C 359/2019-186, uložil žalované 1) a žalované 2) zaplatit žalobkyni 8 500 000 Kč s příslušenstvím a žalované 3) uložil žalobkyni zaplatit částku 450 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jedné z žalovaných zanikne v rozsahu
tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 7. 2. 2007 žalobkyně a předchůdce žalované 1) uzavřeli smlouvu č. 9541, v níž se předchůdce žalované 1) mimo jiné zavázal, že v souladu s oprávněnými zájmy žalobkyně a s nejvyšší možnou odbornou péčí zařídí její záležitosti ve fázi přípravy podkladů a organizačního zajištění výběru dodavatele stavební části projektu stavby „Prodloužení trasy A metra v Praze ze stanice Dejvická“.
Žalovaná 1) v rámci zadávacího řízení dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“, organizačně zajistila výběr dodavatele stavby, když mimo jiné připravila zadávací dokumentaci, zajistila uveřejnění veřejné zakázky ve veřejném věstníku a dne 2. 12. 2009 rozhodla o výběru nejvhodnější nabídky jediného uchazeče, jehož nabídka nebyla vyřazena, s nímž později žalobkyně dne 22. 12. 2009 uzavřela smlouvu. Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2015, č. j. ÚOHS- S0861/2014/VZ-2561/2015/512/PMu, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), shledal, že se žalobkyně coby zadavatel veřejné zakázky dopustila správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ, když v zadávací dokumentaci neuvedla dostatečně přesně údaje pro způsob hodnocení přihlášených nabídek, čímž nedodržela zásadu transparentnosti zadávacího řízení a mohla tímto postupem podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.
Vzhledem k tomu ÚOHS uložil žalobkyni v souladu s § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ pokutu ve výši 8 500 000 Kč, kterou žalobkyně dne 13. 9. 2016 uhradila. Dne 1. 1. 2018 na základě projektu rozdělení odštěpením sloučením přešla část jmění žalované 1) o hodnotě 443 567 000 Kč na žalovanou 2) a část jmění o hodnotě 475 000 Kč na žalovanou 3); jmění vyplývající ze smlouvy č. 9541 není v projektu o oddělení ani v jeho přílohách zmíněno. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila nárok po uplynutí desetileté promlčecí doby dle § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“.
Odvolací soud vyšel z hodnocení, že promlčecí doba započala běžet v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, prvním okamžikem porušení povinnosti žalovanou 1), které mělo spočívat v porušení odborné péče při organizačním zajištění v zadávacího řízení, jenž započalo tím způsobem, že žalovaná 1) vypracovala zadávací dokumentaci obsahující neúplné podmínky pro hodnocení nabídek uchazečů o veřejnou zakázku. Vzhledem k tomu, že okamžik vypracování zadávací dokumentace nebyl zjištěn, určil odvolací soud, že promlčecí lhůta započala běžet dne 3.
6.
2009, kdy nejpozději došlo k uveřejnění zadávacího řízení ve Věstníku veřejných zakázek ve znění poslední opravy a kdy uplynula lhůta pro podávání nabídek uchazečů o veřejnou zakázku, neboť pouze do tohoto okamžiku bylo podle odvolacího soudu možné odstranit neurčitost zadávací dokumentace. Odvolací soud současně považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že promlčecí doba započala běžet společně uzavřením smlouvy s dodavatelem veřejné zakázky, tedy ve chvíli, kdy mělo dle soudu prvního stupně dojit k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ a do kdy mohla žalovaná 1) dle § 84 odst. 3 písm. b) ZVZ zadávací řízení zrušit.
Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na výše citované rozhodnutí ÚOHS, z něhož dovodil, že k naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu došlo již nedodržením postupu stanoveného zákonem, jenž mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a nebylo nutné, aby tento výběr skutečně přímo ovlivnil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost zakládala na tom, že odvolací soud nesprávně posoudil dovolacím soudem dosud – podle jejího přesvědčení – neřešenou otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na náhradu škody při porušení povinnosti mandatáře, v jejímž důsledku mandant spáchal správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ.
Žalobkyně konkrétně namítla, že k porušení smluvní povinnosti žalovanou 1) došlo uzavřením smlouvy s dodavatelem veřejné zakázky, neboť až tímto okamžikem došlo k dokonání výše uvedené skutkové podstaty správního deliktu. Žalobkyně současně namítla, že až do tohoto okamžiku mohla žalovaná 1) zrušit zadávací řízení a napravit své pochybení řádně formulovat v zadávací dokumentaci podmínky pro posuzování přihlášených nabídek, přičemž upozornila na to, že povinnosti žalované 1) dle mandátní smlouvy nespočívaly pouze v přípravě zadávací dokumentace, ale i v organizačním zajištění výběru dodavatele.
Dle žalobkyně je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že pro počátek běhu objektivní promlčecí doby dle § 398 část věty za středníkem obch. zák. je určující první den porušení smluvní povinnosti žalovanou 1). Žalované 1) až 3) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnily s právním posouzením věci odvolacím soudem, které považovaly souladné s již existující ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, a ze dne 30.
9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021), a navrhly, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Eventuálně žalované 1) až 3) navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť odvolací soud dospěl ohledně žalobkyní předložené otázky k věcně správnému závěru. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V otázce počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na náhradu škody podle § 398 obch. zák. je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v závěru, že desetiletá promlčecí doba běží ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, bez zřetele na to, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a dokonce bez zřetele na to, kdy došlo ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4013/2015, jakož i jemu předcházející judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008, či usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5393/2007, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 792/2017). Vyjádřeno jinak, pro začátek objektivní promlčecí doby podle § 398 obch. zák. je rozhodný okamžik porušení právní povinnosti a žádná další skutečnost nehraje pro počátek běhu promlčecí doby roli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5651/2016). V rozsudku ze dne 28.
3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4140/2011, pak Nejvyšší soud vyložil, že právní povinnost může vyplývat ze smlouvy nebo z právního předpisu. Porušením právní povinnosti se rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2382/2010). V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019, Nejvyšší soud uvedl, že obchodní zákoník ukládá mandatáři plnit jeho závazek s vynaložením odborné péče.
V obchodních vztazích tento pojem vyjadřuje zvýšenou míru odpovědnosti povinného subjektu za kvalitu poskytovaného plnění. Zákon vychází z předpokladu, že mandatářem je profesionální podnikatel a plnění poskytované na základě mandátní smlouvy spadá do rámce jeho podnikatelské činnosti. Jako odborně zdatný profesionál je tedy mandatář povinen nést i vyšší míru odpovědnosti vůči svému mandantovi. Nepostupuje-li mandatář s odbornou péčí, porušuje svou povinnost vyplývající z § 567 odst. 1 obch. zák., což může mít podle konkrétních okolností daného případu za následek jeho odpovědnost za škodu, která takovým jednáním mandantovi vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2008, sp. zn.
32 Cdo 1848/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2854/2021). V poměrech projednávané věci předně nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že objektivní promlčecí doba dle § 398 obch. zák. započala běžet dnem 22. 12. 2009, kdy došlo k uzavření smlouvy s dodavatelem veřejné zakázky, a to již proto, že předmětné jednání spočívající v uzavření smlouvy s dodavatelem učinila sama žalobkyně, a nemohlo tak představovat porušení smluvní povinnosti žalovanou 1). Za porušení povinnosti žalovanou 1) tak lze pokládat pouze žalobkyní tvrzené porušení smluvní povinnosti spočívající v náležité odborné péči při přípravě a organizaci zadávacího řízení, kterého se žalovaná 1) měla dopustit tím, že vypracovala zadávací dokumentaci, v níž byla netransparentně stanovena hodnotící kritéria, což vedlo k uložení pokuty žalobkyni příslušným orgánem za spáchaný správní delikt.
Uzavřel-li na tomto základě odvolací soud, že k porušení uvedené povinnosti žalovanou 1) došlo okamžikem vypracování zadávací dokumentace, jež nevyhovovala požadavkům zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, z hlediska transparentnosti hodnotících kritérií, k čemuž došlo nejpozději dne 3. 6. 2009 (v souvislosti s uveřejněním zadávacího řízení ve Věstníku veřejných zakázek ve znění poslední opravy; srov. bod 15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), který je tak dnem rozhodným pro počátek běhu objektivní promlčecí doby práva žalobkyně na náhradu škody podle § 398 část věty za středníkem obch. zák., je takové hodnocení souladné s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyní v dovolání formulovaná otázka počátku běhu objektivní promlčecí lhůty dle § 398 obch. zák. proto nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani související námitka žalobkyně, že až do doby uzavření smlouvy s dodavatelem veřejné zakázky dne 22. 12. 2009 mohla žalovaná 1) zrušit zadávací řízení, a napravit tím své pochybení řádně formulovat v zadávací dokumentaci podmínky pro posuzování přihlášených nabídek, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ten totiž vycházel v napadeném rozhodnutí z toho, že žalobkyně v řízení tvrdila a prokazovala, že jí žalovaná 1) způsobila škodu vypracováním nesprávné zadávací dokumentace, čímž porušila smluvní povinnost spočívající v náležité odborné péči při přípravě a organizaci zadávacího řízení. Předmětem řízení tak nebyl nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou by žalovaná 1) způsobila žalobkyni tím, že nenapravila své předchozí pochybení spočívající ve vypracování vadné zadávací dokumentace.
Existence povinnosti žalované k nápravě svého předchozího pochybení a její případné nesplnění tak představuje jiný skutek (jiný základ procesního nároku; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 153/2016), jenž však nebyl předmětem rozhodování soudů nižších stupňů.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Náklady dovolacího řízení žalovaných 1) až 3) sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby učiněný při zastupování tří osob (vyjádření všech žalovaných k dovolání ze dne 3. 6. 2022) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 advokátního tarifu 42 300 Kč [u žalovaných 1) a 2)], resp. 10 220 Kč (u žalované 3), a jediné náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. U všech tří žalovaných Nejvyšší soud podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu snížil mimosmluvní odměnu o 20 % na 33 840 Kč [u žalovaných 1) a 2)], resp. na 8 176 Kč (u žalované 3), neboť se jedná o společný úkon tří účastníků zastoupených týmž advokátem. Dále k odměně advokáta každého z navrhovatelů přičetl jednu třetinu náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve výši 100 Kč) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. ve výši 7 127,40 Kč [u žalovaných 1) a 2)], resp. 1 737,96 Kč (u žalované 3). Nejvyšší soud tak přiznal k tíži žalobkyně na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným 1) a 2) částku 41 067,40 Kč a žalované 3) částku 10 013,96 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu