23 Cdo 1456/2020-460
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce J. K.,
podnikatele, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr.
Gustavem Valenzem, advokátem, se sídlem v Plzni, Božkovská 397/15, proti
žalované Žatecká teplárenská, a. s., se sídlem v Žatci, č. p. 3149, PSČ 438 01,
identifikační číslo osoby 64650871, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 6
341 493 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. 19 Cm 131/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 40/2019-386, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 40/2019-386, a
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 19 Cm
131/2012-341, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k
dalšímu řízení.
1. Ve zde souzené věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 6
341 493 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 8. 2012 do zaplacení jako
náhrady škody, jež mu byla způsobena tím, že žalovaná porušila smluvní ujednání
o množství biomasy, které se zavázala od žalobce odebrat. Mělo jít jednak o
škodu na již vyrobené, žalovanou neodebrané a částečně znehodnocené biomase,
prodané třetí osobě za sníženou cenu (o škodu danou rozdílem mezi cenou
sjednanou s žalovanou a cenou, za kterou bylo zboží prodáno), v roce 2010 v
částce 953 867,96 Kč a v roce 2011 v částce 2 808 897 Kč, celkem ve výši 3 762
765 Kč, jednak o ušlý zisk v roce 2009 ve výši 270 740 Kč, v roce 2010 ve výši
732 988 Kč a v roce 2011 ve výši 1 575 000 Kč, celkem ve výši 2 578 728 Kč.
2. Žalovaná v rámci své procesní obrany tvrdila, že žalobce požadovanou
kategorii paliva dodával pouze do konce května 2010, poté dodával fakticky jiné
palivo, než bylo nasmlouváno, a tím jí působil škodu, na což byl opakovaně
upozorňován. Podle jejího názoru žalobce nebyl schopen dodávat požadované
množství paliva, proto mu žádná škoda vzniknout nemohla.
3. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek
ze dne 18. 10. 2018, č. j. 19 Cm 131/2012-341, jímž Krajský soud v Ústí nad
Labem ve výroku pod bodem I uložil žalované zaplatit žalobci částku 6 341 493
Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 16. 8. 2012 do zaplacení a ve
výrocích pod body II až IV rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok).
Současně odvolací soud uložil žalované povinnost k náhradě nákladů odvolacího
řízení ve výši 84 419,06 Kč (druhý výrok).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
a) Mezi účastníky byla uzavřena smlouva na dodávku paliva – biomasy, v níž se
žalobce zavázal dodávat žalované biomasu v parametrech dle přílohy č. 1
vyhlášky č. 482/2005 Sb. v kategorii O2. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou
s účinností od 1. 1. 2009 do 31. 1. 2019 s tím, že poté bude uzavřen dodatek s
platností na dobu neurčitou. b) V článku II smlouvy byly sjednány celkové pravidelné roční dodávky pro každý
kalendářní rok trvání smluvního vztahu, a to pro rok 2009 v množství 5 000 t
biomasy a pro další roky 25 000 t biomasy ročně s povolenou tolerancí plus
minus 25 %, s tím, že uvedená výše dodávek je podmíněna výstavbou nového zdroje
žalované na spalování biomasy. V článku III smlouvy strany ujednaly cenu
biomasy ve výši 1 200 Kč/t dodané biomasy včetně dopravy pro rok 2009 s tím, že
cena se bude měnit, pokud nebude dohodnuto jinak, v závislosti na inflaci. V
článku V smlouvy bylo vedle platebních podmínek ujednáno oprávnění kupujícího
dodávku nepřevzít, případně vrátit na náklady prodávajícího nebo požadovat
slevu, pokud nebude kvalita biomasy odpovídat sjednaným parametrům smlouvy, a
oprávnění v takovém případě „vyúčtovat sankci ve výši 20% z ceny dodávky
splňující ukazatele dle parametrů v čl. č. III“. c) Dodatkem č. 2 ze dne 18. 5. 2009 byl změněn článek II smlouvy v jeho druhém
odstavci tak, že celková pravidelná roční dodávka v každém kalendářním roce
trvání smluvního vztahu se sjednává pro rok 2009 v množství 5 000 t biomasy
ročně, pro další roky 25 000 t biomasy ročně s povolenou tolerancí plus minus
25 %, článek V byl doplněn o možnost odstoupení od smlouvy mj. v případě
prodlení kupujícího s převzetím dodávky biomasy po dobu delší než 4 týdny a
byla též sjednána výpovědní lhůta v délce 6 měsíců od doručení výpovědi druhé
smluvní straně, která počíná běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení
výpovědi. d) Dodatkem č. 3 ze dne 19. 5. 2009 byl dodatek č. 2 změněn tak, že byl
vypuštěn důvod pro odstoupení od smlouvy spočívající v nedodržení ujednání o
jakosti a byl změněn důvod pro odstoupení od smlouvy spočívající v prodlení s
úhradou kupní ceny tak, že došlo ke zkrácení doby prodlení ze 4 týdnů na 1
týden. e) Dopisem ze dne 19. 2. 2010 žalovaná sdělila žalobci, že má s palivem
odebraným od něho v době od 14. 1. 2010 do 23. 1. 2010 problémy při spalování,
a požádala jej, aby nadále palivo v tam popsané konzistenci již nedodával. Žalobce tvrdil, že tuto listinu neobdržel, a poukázal na neshodu v tom, že
dopis z února 2010 hovoří o zařízení, které bylo vybudováno později, jakož i na
skutečnost, že žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu tvrdila, že plnil
řádně až do května 2010. f) V období od 29. 6. 2010 probíhala vzájemná komunikace mezi žalobcem a
žalovanou týkající se kvality dodávané štěpky, završená zápisem z jednání
konaného dne 5. 11. 2010, v němž žalobce uvedl, že dodávané palivo splňuje
parametry stanovené smlouvou, žalovaná zaujala stanovisko opačné a strany se
dohodly, že nejpozději do 30. 11.
2010 proběhne další jednání a žalovaná do
doby vyřešení této problematiky nebude spalovat štěpku od žalobce. g) Dopisem ze dne 10. 2. 2011, podaným na poštu téhož dne, žalobce odstoupil od
smlouvy s účinností k 30. 6. 2011 „z důvodu podstatného porušení smlouvy pro
prodlení žalované s převzetím dodávek“ a zároveň uvedl, že výpovědní lhůta
uplyne k 31. 12. 2011. h) V listině datované dnem 18. 4. 2014 žalovaná sdělila, že žalobce v únoru
2011 neakceptoval její objednávku na dodávku štěpky, což jí způsobilo škodu
nedostatkem paliva, a že dne 22. 2. 2011 obdržela elektronickou poštou od
žalobce výpověď z kupní smlouvy k 14. 2. 2011, proto musela nasmlouvat jiného
dodavatele paliva za vyšší cenu.
5. Ve znaleckém posudku vyhotoveném na zadání žalobce společností
Plzeňská znalecká s. r. o. znalec vyčíslil škodu ve formě ušlého zisku v období
2009 – 2011 částkou 2 578 728 Kč a „škodu na vyrobených a částečně
znehodnocených zásobách štěpky“ částkou 3 762 765 Kč, tj. celkem ve výši 6 341
493 Kč.
6. Ve znaleckém posudku zpracovaném dle zadání soudu znalcem Ing. Petrem
Landou byla „náhrada za ztrátu příjmu na straně žalobce z nerealizovaných
prodejů štěpky (ušlého zisku) za období let 2009, 2010 a 2011“ stanovena
částkou 12 947 730 Kč.
7. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že
předmětná smlouva představuje pouze dohodnuté rámcové podmínky budoucích
závazků. Vyjádřil názor, že jde o smlouvu kupní podle § 409 a násl. zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch.
zák.“), neboť strany v ní sjednaly konkrétní předmět plnění, cenu dodávek i
období, v němž budou dodávky realizovány, a pokud docházelo k dílčím
objednávkám, šlo o konkrétní zpřesnění termínů pro jednotlivé případy dodávek.
Shodně se soudem prvního stupně usoudil, že žalovaná porušila svou smluvní
povinnost tím, že neodebrala od žalobce smluvené množství zboží, a že žalobce
prokázal, že mu v důsledku porušení uvedené povinnosti vznikla škoda.
8. Důvod k nařízení revizního znaleckého posudku, požadovaného
žalovanou, odvolací soud neshledal. Poukázal na to, že podle obou posudků
žalobci vznikla škoda a ušel mu zisk v žalobou uplatněném rozsahu, a vyjádřil
názor, že posudky ve vzájemném rozporu nebyly a lišily se pouze výší vzniklé
škody, přičemž posudek vyžádaný soudem vycházel i z dalších skutečností a
použil rozdílnou metodiku.
9. Námitce žalované, že sjednané množství dodávek bylo v čl. II odst. 2
smlouvy podmíněno výstavbou nového zdroje, který však v roce 2009 nebyl uveden
do provozu, odvolací soud nepřisvědčil, neboť dovodil, že čl. II odst. 2 byl
dodatkem č. 2 změněn tak, že uvedená podmínka byla nahrazena dohodou, že
kupující je oprávněn upravovat výši objemu dodávek, a to v dodatku, který bude
uzavřen do 30. 9. roku předcházejícího roku dodávky, přičemž z dokazování
nevyplynulo, že by takový dodatek byl uzavřen. Jako nedůvodnou posoudil též
námitku, že nebyl důvod k prodeji biomasy třetí osobě, neboť dovodil, že bylo
povinností žalované tvrdit a prokázat, že k nedodání biomasy došlo z důvodu na
straně žalobce, což se nestalo.
10. Odvolací soud dále uvedl, že co se týče tvrzení žalované, že žalobce
nebyl oprávněn od smlouvy odstoupit a že odstoupení bylo účinné již doručením
výpovědi, ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalobce byl
oprávněn od smlouvy odstoupit, a dodal, že byla-li výpověď doručena žalované v
únoru 2011 a šestiměsíční výpovědní lhůta podle dodatku ke smlouvě ze dne 18.
5. 2009 (dodatek č. 2) začala běžet dne 1. 3. 2011, pak skončila dnem 31. 8.
2011 a žalovaná byla s ohledem na odstoupení od smlouvy povinna v roce 2011
odebrat přiměřené množství z objemu 25 000 tun dohodnutého pro rok 2011 s
tolerancí plus minus 25 %, tedy 8/12 z tohoto objemu, tj. 12 500 tun. Žalovaná
v rozporu se smlouvou neodebrala v roce 2009 3 223,09 tun, v roce 2010 17
453,09 tun a v roce 2011 12 500 tun, celkem tedy neodebrala 33 176,18 tun
biomasy.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu napadla
žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení několika otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Jako hmotněprávní předkládá dovolatelka tyto otázky:
a) otázku posouzení charakteru a platnosti předmětné smlouvy, tj. zda se jedná
o rámcovou smlouvu, respektive o rámcové obchodní podmínky ve smyslu § 273
obch. zák., nebo o smlouvu kupní dle § 409 obch. zák., při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlit např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 4445/2011, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014 a ze dne
31. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4060/2009, a od jeho rozsudků ze dne 28. 6. 2011,
sp. zn. 32 Cdo 24/2010, a ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 29 ICdo 26/2012,
b) otázku, „zda z kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2008, která je smlouvou
rámcovou, vznikla žalované povinnost uzavřít jednotlivé kupní smlouvy na
jednotlivé dodávky biomasy a zda tedy mohla vzniknout škoda v případě jejich
neuzavření“, řešenou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 12.
2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011,
c) otázku „posouzení skutečné škody“, při jejímž řešení se měl odvolací soud
odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo
567/2007, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 445/2017, a od jeho usnesení ze
dne 5. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 956/2019,
d) otázku „posouzení ušlého zisku“, řešenou odvolacím soudem v rozporu s
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, a ze
dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/1999,
e) otázku, zda v daném případě byly zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný
běh věcí, kterou odvolací soud nezahrnul do svých úvah a odchýlil se tak od
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, a ze dne
8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007, a
f) otázku zániku kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2008, řešenou odchylně např. od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. 2 Odon 102/97, v tom
ohledu, že odvolací soud se v souvislosti s odstoupením od smlouvy zabýval
během výpovědní doby.
13. Jako otázky procesního práva dovolatelka předkládá v prvé řadě
otázku „unesení důkazního břemene žalobcem stran skutečné škody a ušlého
zisku“, stran níž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo
831/2014, a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003. Dále odvolacímu soudu
vytýká odchylku od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, v tom, že neshledal nutným vypracování revizního
znaleckého posudku za situace, kdy v řízení předložené znalecké posudky se
lišily použitou metodou i výsledkem. V posledku pak vytýká odvolacímu soudu
odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky ze dne 31.
7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010, a ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo
1045/2005, v otázce „řádného odůvodnění napadeného rozsudku a jeho souladu s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.“.
14. Prostřednictví otázky pod písm. a) dovolatelka prosazuje názor, že
smlouva neobsahovala všechny náležitosti kupní smlouvy ve smyslu § 409 obch.
zák., neboť v ní chybí závazek prodávajícího převést vlastnické právo na
kupujícího, v důsledku čehož k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Cituje závěr
přijatý v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4060/2009, podle něhož
neobsahuje-li kupní smlouva náležitosti podle § 409 obch. zák., nelze uvažovat
ani o žádné povinnosti a jejím porušení z tohoto neexistujícího závazkového
vztahu, a dovozuje, že za těchto okolností nelze uvažovat ani o nároku na
náhradu škody. Argumentuje též, že měl-li žalobce dodávat nějakou biomasu, mělo
se tak dít na základě dílčích kupních smluv na každou jednotlivou dodávku.
„Rámcovost“ smlouvy dovozuje z toho, že celkové množství biomasy nebylo určeno
přesně, ale byl stanoven rámec 25 000 tun, znamenající informaci pro žalobce,
jak má zhruba nastavit výrobní procesy, a předpokládané množství mohlo
oscilovat o 25 %. Žalobce tak sám nevěděl, kolik bude ročně dodávat biomasy,
vše se odvíjelo od jejích potřeb. Ze smlouvy rovněž nevyplývalo, kdy má být
biomasa dodána. Dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23
Cdo 4445/2011, podle něhož rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah, a na
základě argumentu, že podmínky měly být již dohodnuty v kupní smlouvě, odmítá
závěr odvolacího soudu, že dílčí objednávky představovaly pouze konkrétní
zpřesnění termínu dodávek. Prosazuje názor, podle něhož absence stanovení
konkrétního množství biomasy a dne dodání ve smlouvě nemůže znamenat nic
jiného, než že si strany dohodly toliko základní rámec dodávek, ale konkrétní
podmínky měly být dohodnuty v rámci dílčích kupních smluv uzavřených na základě
dílčích objednávek.
15. Ve vztahu k otázce pod písm. b) dovolatelka polemizuje se závěrem
odvolacího soudu, že dodatkem č. 2 byla podmíněnost dodávek výstavbou nového
zdroje na spalování biomasy nahrazena ujednáním o úpravě dodávek dodatkem ke
smlouvě. Namítá, že uvedeným dodatkem došlo ke změně čl. II smlouvy pouze v
rozsahu druhého odstavce, který se týká množství biomasy, zatímco podmínka
výstavby nového zdroje, která byla stanovena ve třetím odstavci, zůstala
zachována. Odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
4463/2011, podle nichž pro posouzení otázky, zda žalovaná povinnost plynoucí z
rámcové smlouvy vskutku porušila, je podstatné, zda jí vznikla podle rámcové
smlouvy povinnost uzavřít dílčí smlouvy, a tvrdí, že nový zdroj spalování
biomasy byl zkolaudován ke dni 8. 9. 2011 a do té doby tedy nebyla povinna
biomasu odebírat.
16. K otázce pod písm. c) dovolatelka argumentuje, že částku 3 762 765
Kč žalobce požadoval jako škodu na vyrobené a v důsledku neodebrání poškozené
biomase a následně uvedl, že tato částka představuje rozdíl mezi tím, co měl
obdržet od žalované, a tím, co skutečně obdržel za prodej částečně znehodnocené
biomasy od jiných odběratelů. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se s tím
ztotožnil, ačkoliv tento rozdíl není skutečnou škodou, ale spíše ušlým ziskem,
protože částka, kterou žalobce obdržel, a částka, kterou měl obdržet,
nezahrnuje jen hodnotu biomasy, ale též žalobcův zisk. Judikatura však při
stanovení skutečné škody zásadně vychází z hodnoty věci, výše skutečné škody
tak měla být určena z hodnoty biomasy jako věci, a to ve stavu po vyrobení a po
tvrzeném znehodnocení jako rozdíl těchto částek. S odkazem na závěr přijatý v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 445/2017, podle něhož další
skutečnosti, které nastaly až po vzniku škody, nelze při určení výše škody
zohledňovat, jsou bez souvislosti s příčinou vzniku škody, dovolatelka též
namítá, že částky, které žalobce obdržel od jiných odběratelů, jsou závislé
nejen na kvalitě biomasy, ale také na obchodních schopnostech žalobce, situaci
na trhu apod., tj. na okolnostech, které nejsou v příčinné souvislosti s
hypotetickým jejím protiprávním jednáním.
17. Stran otázky pod písm. d) dovolatelka cituje definici ušlého zisku
obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo
4918/2007, tvrdí, že znalecký posudek předložený žalobcem určil analýzou
účetnictví procentuální hrubou ziskovost činnosti žalobce a na základě ní určil
ušlý zisk, a prosazuje názor, že „zjišťování virtuální hrubé ziskovosti prodeje
biomasy je zcela nesprávné, protože určuje hypotetický ušlý zisk“, který se
podle § 381 obch. zák. určuje v případě, kdy vyčíslení konkrétního zisku
(rozdílu mezi příjmy, které měl poškozený získat, a příjmy skutečně získanými)
je obtížné nebo nemožné. Argumentuje, že dohodnutá cena biomasy představuje
nepřekročitelnou hranici plnění, kterého se žalobci mohlo dostat, „je proto
absurdní stanovovat ušlý zisk podle hrubé ziskovosti, když navíc ušlý zisk může
být představován pouze tím, co měl žalobce obdržet od žalované, a tím, co
obdržel od odběratele, kterému měl dodávat znehodnocenou biomasu“. Odkazuje též
na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/1999 a namítá, že žalobce mohl
doložit své reálné příjmy z prodeje biomasy paní J. a v porovnání s očekávanými
příjmy z prodeje dovolatelce určit výši zisku, který mu ušel. Pokud odvolací
soud akceptoval „znalecké vyjádření virtuální hrubé ziskovosti“, je jeho
rozhodnutí v rozporu s uvedenou judikaturou.
18. V argumentaci k otázce pod písm. e) dovolatelka odvolacímu soudu s
odkazem na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4918/2007
vytýká, že do svých úvah o vzniku odpovědnosti za škodu nezahrnul „okolnost
připravenosti žalobce dosahovat zisku a zajištění předpokladu tzv. pravidelného
běhu věcí“, a nesouhlasí s jeho závěrem, že byla povinna tvrdit a prokázat, že
k nedodání biomasy došlo z důvodů na straně žalobce. Podle jejího přesvědčení
bylo na žalobci, aby prokázal, že „byl připraven plnit své závazky i přes
vědomí nerovnoměrnosti odběru biomasy a že tedy skutečně měl k dispozici
biomasu, kterou by dodával žalované“. Připravenost žalobce zpochybňovala
tvrzením, že poté, co po něm v lednu 2011 požadovala dodání stovek tun biomasy,
nedodal ničeho a odstoupil od smlouvy.
19. K otázce pod písm. f) dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soudu
spojil odstoupení od smlouvy s během šestiměsíční výpovědní doby, ačkoliv u
odstoupení od smlouvy je pojmově vyloučena další platnost smlouvy. Odkazuje na
závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 102/97 a namítá, že
závěr odvolacího soudu o běhu výpovědní doby nemůže obstát, čímž jsou
zpochybněny jeho závěry o množství biomasy, která měla být odebrána v roce
2011, a tím i závěr o výši škody a ušlého zisku.
20. V pořadí první z procesních otázek dovolatelka spojila s tvrzením,
že žalobce byl soudem prvního stupně při jednání dne 13. 8. 2014 poučen podle §
118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy
stran znehodnocení biomasy a její dopravy paní J., na poučení však nereagoval.
Dovolatelka prosazuje názor, že takové poučení zajišťuje předvídatelnost nejen
poučované osobě, ale i ostatním účastníkům řízení, neboť ti mohou legitimně
očekávat, že při nesplnění takové výzvy soud nemůže žalobě vyhovět. Vytýká
odvolacímu soudu, že aproboval postup soudu prvního stupně, který za této
situace žalobu nezamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene stran
výše škody, a spatřuje v tom rozpor s jí označenými rozhodnutími Nejvyššího
soudu.
21. U druhé procesněprávní otázky dovolatelka poukazuje na výrazný
rozdíl ve stanovení výše ušlého zisku ve znaleckých posudcích a vyjadřuje
přesvědčení, že soud prvního stupně měl nechat jejich závěry přezkoumat dalším
znalcem. Považuje za nepřípustné, aby výše škody byla určena „v podstatě podle
pocitu či odhadem soudu“, zvláště v situaci, kdy posudky si odporují nejen v
částkách, ale i v metodice výpočtu. Má za to, že nepřistoupil-li soud prvního
stupně k zadání revizního znaleckého posudku a odvolací soud tento postup
aproboval, odchýlil se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
583/2001.
22. Stran třetí otázky procesního práva dovolatelka vytýká napadenému
rozsudku absenci vypořádání odvolacích námitek zásadního významu, konkrétně
výhrad proti znaleckému posudku Plzeňská znalecká, s. r. o., argumentace k tzv.
pravidelnému běhu věcí a připravenosti žalobce vytvořit zisk, zdvojení nároku
žalobce a překryvu skutečné škody a ušlého zisku a způsobu výpočtu ušlého
zisku.
23. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
24. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost,
neboť podle jeho mínění všechny námitky směřují do skutkových zjištění nebo
zpochybňují procesní postup, nikoliv právní posouzení odvolacího soudu.
Argumentuje, že smlouva vyjadřuje závazek prodávajícího převést vlastnického
právo na kupujícího v čl. VI, ujednání o množství dodávané biomasy je
dostatečně určité a sjednání množstevní odchylky je souladné s § 421 odst. 1 a
2 obch. zák., smlouva má tudíž všechny náležitosti kupní smlouvy podle § 409
obch. zák. a jiný závěr by byl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn.
32 Cdo 2870/2011. V otázce podmínění dodávek výstavbou nového zdroje se žalobce
ztotožňuje s hodnocením dodatku č. 2 smlouvy odvolacím soudem a poukazuje na
formální členění smlouvy, z něhož má za zřejmé, že dodatkem č. 2 byl nahrazen
celý článek II odst. 2 smlouvy. Podpůrně argumentuje, že dovolatelka výraz
„výstavba nového zdroje“ zaměňuje s pojmy „uvedení do provozu“ či „kolaudace“ a
datum kolaudace má za irelevantní, když zkušební provoz byl zahájen dne 1. 7.
2010. Námitky zpochybňující výši ušlého zisku a námitky stran jeho
připravenosti dosahovat zisku a zajištění předpokladu pravidelného běhu věcí
podle jeho názoru směřují do skutkových zjištění. Stejně hodnotí též námitky
proti závěru o ukončení smlouvy a podpůrně argumentuje, že zjištění okamžiku
ukončení smlouvy nemůže nic změnit na tom, že dovolatelce vznikla povinnost za
rok 2011 odebrat po započtení sjednané odchylky 18 500 tun biomasy. Tvrzených
procesních pochybení se soudy nižších stupňů podle jeho přesvědčení nedopustily.
25. Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně
bezdůvodné, případně zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a č. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
27. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho
přípustnosti.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
30. Námitce dovolatelky, že odvolací soud se při posouzení charakteru a
platnosti předmětné smlouvy odchýlil od označené rozhodovací praxe [otázka pod
písm. a)], nelze přisvědčit.
31. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 24/2010 (jenž je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách),
z jehož závěrů vychází ve svých důvodech též rozsudek sen. zn. 29 ICdo 26/2012,
uveřejněný pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud vysvětlil v obecné poloze, že tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový
vztah a pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam této
nepojmenované smlouvy (§ 269 odst. 2 obch. zák.) spočívá v tom, že strany tam,
kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím
základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační)
smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační
smlouvě ujednáno jinak. Ve zde souzené věci však odvolací soud uzavřel, že
předmětná smlouva závazek obsahuje (totiž závazek žalobce dodat a závazek
žalované odebrat určité množství biomasy ročně, s tolerancí plus minus 25 %),
závazkový vztah tedy zakládá a nepředstavuje tudíž pouze dohodnuté rámcové
podmínky budoucích závazků. Od uvedeného rozsudku (ani od usnesení sp. zn. 23
Cdo 4060/2009 a sp. zn. 23 Cdo 4445/2011) se proto odvolací soud neodchýlil.
Podle závěrů rozsudku sp. zn. 32 Cdo 24/2010 je rámcovou smlouvou (rozuměno
„čistou“ rámcovou smlouvou) taková smlouva, která nezakládá závazkový vztah. Z
toho pak logicky plyne, že obsahuje-li posuzovaná smlouva ujednání zakládající
závazek, nepůjde o „čistou“ rámcovou smlouvu (nejednalo se pouze o rámcové
obchodní podmínky ve smyslu § 273 obch. zák.), nýbrž buď o složitější
(složenou) smlouvu nepojmenovanou, anebo o smlouvu kupní.
32. Námitka dovolatelky, provázená odkazem na usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 23 Cdo 4060/2009, že předmětná smlouva nemá všechny náležitosti kupní
smlouvy, protože žalobce se v ní výslovně nezavázal převést na žalovanou
vlastnické právo k předmětu koupě, je zevně účelová, založená na
formalistickém, nepřijatelném přístupu. Jestliže účastníci v čl. VI smlouvy
ujednali, že vlastnictví k předmětu koupě přejde na kupujícího (teprve) úplným
zaplacením kupní ceny, je tím - v kontextu s ostatním obsahem smlouvy - vůle
prodávajícího (žalobce) převést na kupující (žalovanou) vlastnické právo k
předmětu koupě zřetelně a jednoznačně vyjádřena a nutně ji tak musela vnímat
též dovolatelka.
33. Odvolací soud se neodchýlil ani od usnesení sp. zn. 23 Cdo
4644/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že tam posuzované smlouvy nelze
kvalifikovat jako kupní smlouvy, neboť z nich nevyplývá povinnost žalovaného
odebírat konkrétní množství či druh zboží. Ve zde souzené věci byl druh zboží
dohodnut způsobem nevyvolávajícím pochybnosti (to dovolatelka ani nenamítá) a
dostatečně určitě byl sjednán i závazek stran množství, neboť byla jasně
sjednána povinnost dovolatelky odebrat zboží v dohodnutém ročním objemu plus
minus 25 % sjednané roční tolerance. To, že takto sjednané množství mohlo
(sic!) být podle smlouvy pro každý následující rok aktualizováno dodatkem k
této kupní smlouvě, určitost tohoto závazku nikterak neproblematizuje.
34. Je ostatně zapotřebí dodat, že i kdyby nešlo o kupní smlouvu, nýbrž
o smlouvu nepojmenovanou, která vedle rámcových ustanovení obsahovala ujednání
zakládající závazek jedné ze stran odebrat ročně zboží v určitém minimálním
rozsahu, nic by to na věci nezměnilo. Takové ujednání samo o sobě není důvod
hodnotit jako neplatné (srov. nakonec obecně známé judikatorní závěry Ústavního
soudu k nezbytnosti respektovat autonomii vůle smluvních stran) a je tu smluvní
závazek, jehož porušení může založit odpovědnost za škodu tím způsobenou.
35. Prostřednictvím otázky pod písm. b) dovolatelka podle obsahu
kritizuje závěr, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu právního úkonu
(předmětné smlouvy ve znění dodatku č. 2, resp. dopadu dodatku č. 2 na ujednání
v čl. II smlouvy). Výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného
skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při
odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím
projevené), však není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř.,
jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od
ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k
takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne
28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo
563/2019), a ten dovolatelka způsobem, jenž by vyhověl požadavkům na vymezení
předpokladu přípustnosti dovolání, nezpochybnila. Z odkazovaného závěru
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4463/2011 pak nevyplývá nic jiného,
než že smluvní povinnost musí existovat, aby mohla být porušena. Jestliže
odvolací soud ve zde souzené věci dovodil, že předmětná smlouva závazek
založila, pak se do rozporu s citovaným závěrem nedostal.
36. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v argumentu, že odvolací soud se
při posouzení nároku na náhradu skutečné škody ve výši 3 762 765 Kč odchýlil od
jí označené rozhodovací praxe dovolacího soudu [otázka pod písm. c)]. Nejvyšší
soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k
založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu,
nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
37. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud zabývá
otázkou škody na věci jako újmy vzniklé poškozením věci (v případě rozsudku sp.
zn. 25 Cdo 567/2007 a usnesení sp. zn. 25 Cdo 956/2019 šlo o poškození vozidla
při dopravní nehodě a v případě rozsudku sp. zn. 25 Cdo 445/2017 o poškození
kolektoru odříznutím optických kabelů), řeší tedy jinou situaci, než o kterou
jde ve zde posuzované věci, a odkaz na tato rozhodnutí je proto nepřípadný.
Dovolatelka přehlíží, že nárok, který takto žalobkyně uplatnila, je nárokem na
náhradu škody spočívající v rozdílu mezi kupní cenou, kterou měla žalobci
platit na základě smlouvy, a kupní cenou dohodnutou v náhradním obchodě, v tzv.
krycí smlouvě, upravené speciálně v § 469 obch. zák., ve vazbě na povinnost
poškozené strany stanovenou v § 385 obch. zák. To platí bez zřetele na
skutečnost, že v poměrech zde projednávané věci byla výše dosažené kupní ceny a
tedy též výše škody ovlivněna též tím, že předmětem náhradního prodeje bylo
poškozené zboží; mechanismus určení výše skutečné škody jako rozdílu mezi
obvyklou cenou věci před jejím poškozením a obvyklou cenou po poškození, popř.
řešení vycházející z výše nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do
stavu před poškozením, se tu neprosadí.
38. Z téhož důvodu není případná ani argumentace závěry rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 445/2017, podle nichž další skutečnosti, které
nastaly až po vzniku škody, nelze při určení výše škody zohledňovat, neboť jsou
bez souvislosti s příčinou vzniku škody; v úpravě obsažené v § 469 obch. zák.
je uzavření náhradního obchodu skutečností právně významnou pro nárok na
náhradu škody.
39. Naznačuje-li dovolatelka, že žalobkyně se domáhala náhrady škody
spočívající ve snížení hodnoty štěpky a soudy nižších stupňů překročily předmět
řízení vymezený žalobou, pak k takové námitce nevymezuje předpoklad
přípustnosti dovolání.
40. Co se týče otázky „posouzení ušlého zisku“, uvedené pod písm. d),
není zřejmé, v čem se měl odvolací soud od závěrů obsažených v označených
rozhodnutích Nejvyššího soudu odchýlit.
41. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1920/1999 Nejvyšší soud zdůraznil, že
způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém případě na
skutkových tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž poškozený dovozuje, že
by, nebýt škodné události, v zažalovaném období dosáhl při svém podnikání
zisku, o který přišel. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4918/2007 pak konstatoval (s
odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70 uveřejněné pod číslem
55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že ušlý zisk je ušlým
majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh
věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo
2858/2015 Nejvyšší soud s odkazem na předchozí rozhodovací praxi konstatoval,
že náhrada ušlého zisku se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a
náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Při určení výše náhrady
se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události –
poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na
dosažení těchto výnosů vynaložit.
42. Jednou ze vstupních hodnot při určování ušlého zisku je tedy
předpokládaný (slovy dovolatelky „hypotetický“) zisk. Prosazuje-li dovolatelka
názor, že ušlý zisk by měl být vyčíslen jako rozdíl mezi tím, co měl žalobce
obdržet od ní podle smlouvy, a tím, co obdržel na základě uzavřené náhradní
smlouvy, pak opomíjí, že tento mechanismus ve vztahu k nároku na náhradu škody
spočívající v ušlém zisku ve výši 2 578 728 Kč uplatnit nelze, neboť tam
žalobce neobdržel žádné plnění, jež by bylo lze postavit proti plnění
sjednanému v předmětné smlouvě.
43. Dovolatelka se mýlí v názoru, že „hypotetický“ zisk žalobce určený
znalcem na základě analýzy jeho hospodaření je ziskem určeným podle § 381 obch.
zák. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo
1069/2008 (a shodně též v rozsudku ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2857/2005), že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu,
k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký
reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický prospěch poškozený přišel. Je tedy
nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek
poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto
zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným. Poškozená strana
může podle § 381 obch. zák. namísto skutečně ušlého zisku požadovat náhradu
zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných
podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká (tzv. abstraktní
ušlý zisk).
44. Dovolatelem citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1920/99, navazující na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS
321/98, uveřejněný pod číslem 67/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
[podle nichž i když v případě prokazatelně vzniklé škody nelze vyloučit možnost
stanovit výši nároku na náhradu ušlého zisku (§ 136 o. s. ř.) formou tzv.
fiktivního příjmu, tj. příjmu, jakého by poškozený - nebýt jeho vyřazení z
výdělečné činnosti - dosahoval v době, za níž je nárok uplatněn, a to v
porovnání s jiným srovnatelným, tato možnost však přichází v úvahu jen
výjimečně, pokud základ nároku na náhradu ušlého zisku je nepochybně dán (škoda
skutečně vznikla) a poškozený je v důkazní nouzi ohledně výše svých příjmů,
kterých dosahoval v době před výkonem vazby a jejichž výši již nelze doložit],
se v dané věcí neuplatní ani mutatis mutandis. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí nevyplývá, že by ve zde souzené věci odvolací soud aplikoval
ustanovení § 136 o. s. ř., podle něhož lze-li výši nároků zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své
úvahy.
45. Co se týče otázky pod písm. e), tvrzení o odklonu napadeného
rozhodnutí od označené judikatury nelze přisvědčit. Ze strany žalobkyně nešlo
podle skutkových zjištění o pouhý podnikatelský záměr, nýbrž byla uzavřena
smlouva zakládající závazkový vztah, administrativní překážky, jež by bránily v
plnění podle smlouvy (licence, registrace, stavební povolení, územní rozhodnutí
apod.), v posuzované věci dány nebyly, žalobce plnění podle smlouvy dovolatelce
poskytoval a podle závěrů odvolacího soudu, které se dovolatelce nezdařilo
zpochybnit, přestal plnit proto, že od smlouvy odstoupil právě z toho důvodu,
že dovolatelka porušila svůj závazek zboží odebírat. Plánovaný majetkový přínos
je tu tedy podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z
nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné
události (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp.
zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, a ze dne
31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010).
46. Nad rámec uvedeného lze ostatně zmínit závěr znaleckého posudku Ing.
Petra Landy, že „fixní náklady spojené s vybudováním nezbytné kapacity pro
zajištění výroby smluvně stanovených dodávek štěpky již žalobce realizoval a
tyto fixní náklady by mu mimo odpovídajícího zisku měly být uhrazeny právě v
kupní ceně nerealizovaných dodávek".
47. K závěru o přípustnosti dovolání nelze dospět ani na základě
předložených otázek práva procesního.
48. V pořadí první z těchto otázek, vztaženou k důsledkům marné výzvy
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit,
neboť podle obsahu spisu žalobce na výzvu učiněnou soudem prvního stupně dne
13. 8. 2014 reagoval, a to podáním doručeným soudu dne 16. 10. 2014 a
zažurnalizovaným na č. l. 156 spisu. Kdyby měl za těchto okolností soud prvního
stupně za to, že tam navržené důkazy jsou zjevně nezpůsobilé prokázat sporná
tvrzení, musel by v intencích rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov.
rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2011, pod číslem 34, a rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo
619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) žalobci znovu poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.
Jestliže se to ve zde souzené věci nestalo, nemohla být dovolatelka (její
advokát, při předpokládané znalosti judikatury dovolacího soudu) v legitimním
očekávání, že žaloba musí být pro neunesení důkazního břemene zamítnuta.
49. Mimo to z protokolu o jednání konaném dne 13. 8. 2014 nevyplývá, že
by byl žalobce v rámci výzvy podle 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučen též o
následcích nevyhovění (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1.
2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019, a tam citovanou prejudikaturu).
50. Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí druhá procesně právní
otázka, neboť nelze uzavřít, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil se
od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 583/2001. V něm dovolací
soud vysvětlil, že přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ust. § 127
odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné
instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě mimo jiné tehdy, jestliže
soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a
pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto
znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí. Ve zde souzené věci se závěry
znaleckých posudků rozcházejí, neboť znalci nevycházeli ze zcela totožných
podkladů a zcela totožné metodiky a dospěli tak k odlišným závěrům o výši
škody. Soudy tak měly k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o
stejné otázce, nejde tu však o situaci, v níž by znalecké posudky pro tyto
rozpory nemohly být podkladem pro rozhodnutí. V posudku předloženém žalobcem, z
něhož vychází žalobní žádání, znalec dospěl k závěru o výši škody v částce
nižší, než posudek zadaný soudem, a soud je žalobou vázán, nemůže tedy
přisoudit žalobci náhradu škody ve vyšší částce, než která vyplývá z prvního
posudku. Nařizovat revizní znalecký posudek za účelem odstranění rozporů se za
této situace nejeví smysluplné a tudíž procesně hospodárné, ledaže by tu byl
důvod očekávat, že výše škody zjištěná revizním posudkem může být nižší oproti
té, jež byla stanovena v posudku, z něho vychází žaloba.
51. Prostřednictví třetí otázky dovolatelka nepředkládá otázku
procesního práva, kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká mu, že zatížil
řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek
důvodů. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou
odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k
§ 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem),
přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných
procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn.
32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11.
2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1254/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
52. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky
„zániku kupní smlouvy“, neboť dovolatelka právem vytýká odvolacímu soudu, že se
při posouzení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon
102/97, uveřejněném v časopise Právo a podnikání, č. 7 - 8, ročník 1998.
IV. Důvodnost dovolání
53. Dovolání je též důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
54. Podle § 344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech,
které stanoví smlouva nebo tento zákon.
55. Podle § 349 odst. 1, části věty před středníkem, obch. zák.
odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev
vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně.
56. Podle § 351 odst. 1, věta první, obch. zák. odstoupením od smlouvy
zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.
57. Podle § 582 odst. 1 obč. zák. jestliže je sjednána smlouva na dobu
neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti,
nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-
li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve
lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí.
58. Nejvyšší soud vysvětlil např. v usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn.
23 Cdo 1677/2008, že výpověď i odstoupení od smlouvy jsou sice jednostranné
adresované právní úkony, jimiž dochází k zániku závazků, podstatně se však od
sebe liší jak předpoklady, za nichž je může účastník závazkového vztahu učinit,
tak svými důsledky. Výpovědí se smlouva neruší, nýbrž se jí toliko ke dni její
účinnosti ukončuje smlouvou založený závazkový vztah; vzájemných práv a
povinností vzniklých před její účinností se výpověď nedotýká. Odstoupením od
smlouvy smlouva zaniká (ruší se). V oblasti obchodních vztahů odstoupením
smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení, nikoliv tedy od počátku,
avšak i v oblasti obchodních závazkových vztahů se odstoupení týká též těch
závazků, které byly v době účinnosti odstoupení již splněny.
59. Účinky výpovědi nastávají uplynutím výpovědní lhůty (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4136/2010, a ze
dne 13. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2316/2020), zatímco účinky odstoupení od
smlouvy nastávají jeho doručením druhé straně (srov. již rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 2 Odon 102/97). Výpovědní lhůta se tedy pojmově pojí s výpovědí.
60. Odstoupení od smlouvy a výpověď jsou tedy odlišné hmotněprávní
instituty, odvolací soud však s těmito pojmy zachází, jako by se jednalo o
synonyma (uzavírá, že žalobce byl oprávněn od smlouvy odstoupit, a navazuje
úvahou o doručení výpovědi). Ustanovení § 351 obch. zák. je sice ustanovením
dispozitivním (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), z toho však bez dalšího
neplyne, že by mohlo zůstat soudy nepovšimnuto ujednání, které s doručením
právního úkonu odstoupení od smlouvy pojí počátek běhu výpovědní lhůty. Tím
spíše to pak platí, když odvolatel tuto skutečnost výslovně namítá, tak jak se
to stalo ve zde souzené věci.
61. Sjednání výpovědní lhůty pro odstoupení od smlouvy zatěžuje smlouvu
v příslušné části vnitřním rozporem, který zakládá její nesrozumitelnost (§ 37
odst. 1 obč. zák.), a bylo tudíž třeba pokusit se tuto nesrozumitelnost
odstranit výkladem za použití výkladových pravidel upravených v § 35 odst. 2
obč. zák. a § 266 obch. zák. (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov.
např. rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009).
62. Dotčené smluvní ujednání má přitom zásadní význam pro posouzení, ke
kterému okamžiku byla smlouva zrušena, a tedy pro určení výše škody, tak jak
přiléhavě argumentuje dovolatelka. Jestliže se odvolací soud s označeným
rozporem nevypořádal, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné a
dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl
uplatněn opodstatněně.
63. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
64. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se (v rozporu s §
157 odst. 2 a § 211 o. s. ř.) v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal nejen s
jejím poukazem na shora uvedený rozpor, ale též s některými dalšími jejími
odvolacími námitkami, které sice v narativní části popisuje, ale následně se k
nim nevyjadřuje. Jde zejména o námitky, že došlo ke „zdvojení nároku na náhradu
škody ve formě ušlého zisku“ a k překryvu „skutečné škody“ a ušlého zisku.
65. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
66. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
67. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu