23 Cdo 1842/2025-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované H. N., zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 18 C 211/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2025, č. j. 27 Co 208/2024-133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitých věcí v k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY a XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovité věci“). Tvrdil, že se žalovanou uzavřel v roce 2000 manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 2. 2021, č. j. 18 C 11/2020-104, který nabyl právní moci dne 23. 12. 2021, a že za trvání manželství daroval žalované nemovité věci na základě darovací smlouvy s dohodou o zřízení věcného břemene ze dne 8. 9. 2003 (dále jen „darovací smlouva“), od které přípisem ze dne 13. 1. 2021 odstoupil a vyzval žalovanou k vrácení daru z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, které spatřoval tom, že žalovaná nejméně od 16. 1. 2020 udržovala mimomanželský poměr s jiným mužem a v únoru 2020 podala návrh na rozvod manželství, že existenci svého mimomanželského poměru šířila mezi společnými a rodinnými známými, a to „se zjevně velmi negativními a zahanbujícími komentáři ohledně osoby žalobce“, že dne 16. 1. 2020 v době, kdy žalobce zjistil její mimomanželský poměr s jiným mužem a byl jím napaden, neposkytla žalobci jakoukoliv pomoc směřující k odvrácení fyzické agrese a k ošetření žalobce a že následně v souvislosti s tímto konfliktem nepravdivě vypovídala tak, že žalobce napadl uvedeného muže. Žalobce vytýkal žalované též, že nepravdivě vypovídala s cílem jej poškodit a zlepšit si své postavení v řízení o rozvod manželství ohledně tvrzení o nadužívání alkoholu žalobcem a že od ledna 2020 aktivně působila na dceru účastníků, aby si vytvořila negativní vztah k žalobci a bránila osobnímu kontaktu žalobce s dcerou.
2. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 13. 5. 2024, č. j. 18 C 211/2023-104, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 17 597,73 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 13 723 Kč; jinak jej ve zbylém rozsahu výroku II a dále ve výroku I potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 459 Kč (výrok II).
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) včasným dovoláním, v němž navrhl jeho zrušení, též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5. Konkrétně tak měl odvolací soud učinit při posouzení intenzity jednání, kterého se žalovaná dopustila a které je důvodem pro odvolání daru ze strany žalobce, když shodně jako soud prvního stupně konstatoval, že jednotlivá specifikovaná jednání nedosahují intenzity hrubého porušení dobrých mravů, které je vyžadováno pro odvolání daru dle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a že nerespektoval judikaturní závěry, podle kterých porušení manželské věrnosti způsobem, jímž manžel znevážil důstojnost manželky a vystavil ji pro ni nepřijatelnému ponížení, je chováním, které se hrubě příčí dobrým mravům. Tím se měl odchýlit od rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021, či ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002 (které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
6. Odvolacímu soudu dále žalobce vytýkal, že při posouzení jednání, kterého se žalovaná dopustila a které je důvodem pro odvolání daru, jednotlivá specifikovaná jednání žalované hodnotil jednotlivě a nikoli ve svém souhrnu, jakožto soustavné jednání, které svou intenzitou dosahuje hrubého porušení dobrých mravů. Tím se měl odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012.
7. Podle žalobce odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu při provádění a hodnocení účastníky navržených důkazů a dále ve vztahu k požadavku na řádné odůvodnění rozsudku, neboť náležitě neodůvodnil neprovedení důkazů. V tomto ohledu žalobce odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2467/2022.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Měla za to, že žalobce vychází v dovolání z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Vyjádřila přesvědčení, že soudy postupovaly zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobce avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „do výroku I. a II.“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)
a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace a žalobce se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k aplikaci § 630 obč. zák. je ustálena v závěru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedeného ustanovení, se vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (kromě judikatury citované dovolatelem, srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).
13. Otázka posouzení intenzity jednání, kterého se žalovaná dopustila a které bylo podle žalobce důvodem pro odvolání daru, a též otázka posouzení jednotlivých závadných jednání žalované ve svém souhrnu jako soustavného hrubého porušení dobrých mravů, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř, neboť odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od výše citovaných judikaturních závěrů, posuzoval-li vytýkané jednání žalované komplexně a objektivně vzhledem k okolnostem, za kterých k němu došlo a též s přihlédnutím k chování žalobce a vzájemnému vztahu účastníků, a nevycházel-li pouze ze subjektivního náhledu žalobce na uvedené jednání. Podle odvolacího soudu přitom zjevně vzhledem k uvedenému komplexnímu posouzení a s přihlédnutím ke vzájemnému vztahu účastníků nešlo ohledně vytýkaných jednání (z nichž některá odvolací soud též neměl za zjištěná – nepravdivost výpovědi žalované o konfliktu nebo blíže nekonkretizované „šíření negativních a zahanbujících komentářů“) ani o soustavné a hrubé porušení dobrých mravů ze strany žalované. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru uvedené, vycházející z komplexního hodnocení všech zjištěných okolností, přitom neshledává Nejvyšší soud nepřiměřenými.
14. Vytýkal-li žalobce odvolacímu soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, nesprávné posouzení porušení manželské věrnosti a existence mimomanželského poměru, přehlédl, že v nyní posuzované věci došlo k navázání mimomanželského poměru žalovanou až v době, kdy již manželství účastníků bylo rozvráceno nikoliv výlučně z důvodů na straně žalované, což jsou okolnosti skutkově významně odlišné od věci projednávané v žalobcem odkazovaném rozhodnutí.
15. Prostřednictvím třetí otázky žalobce ve skutečnosti namítá vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko
nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v řešené věci naplněno není. Tvrzení žalované o údajném procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
16. Nadto Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sb. rozh.
obč., nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03). Jedním z důvodů, pro které nemusí soud akceptovat důkazní návrh účastníka je i nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, IV. ÚS 666/10). Nelze přitom přisvědčit žalobci, že by soudy neodůvodnily, proč neprovedly některé jím navrhované důkazy.
Již soud prvního stupně uvedl, že jejich provedení měl za nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti (o jednání žalované a okolnostech, za kterých k němu došlo, čehož se měly týkat i uvedené důkazy), již byly v řízení spolehlivě prokázány ostatními provedenými důkazy (srov. odstavec 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 8 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud neshledal důvody k doplnění dokazování). Navíc odvolací soud měl za to, že jedno z vytýkaných jednání žalované, kterým měla „šířit negativní a zahanbující komentáře“ bylo v dopise ze dne 13.
1. 2021 vymezeno neurčitě a nekonkrétně.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu