23 Cdo 1927/2025

23 Cdo 1927/2025-572

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, proti žalované ITOS - stavby s.r.o., se sídlem ve Vejprnicích, Křimická 775, identifikační číslo osoby 28015185, zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem v Plzni, Karlova 211/5, o zaplacení 520 304,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 18 C 400/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2025, č. j. 10 Co 655/2024-532, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 153 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

1. Původní žalobkyně (Alena Bednářová, narozená dne 3. 9. 1992, která žalobou uplatněnou pohledávku postoupila na žalobce smlouvou ze dne 3. 7. 2022) se podanou žalobou na žalované domáhala zaplacení částky 520 304,83 Kč s příslušenstvím jako slevy z ceny díla provedeného žalovanou (zhotovitelem) na základě smlouvy o dílo ze dne 18. 5. 2015. Předmětem díla bylo zhotovení hrubé stavby rodinného domu podle původní žalobkyní předložené projektové dokumentace. Žalovaná údajně provedla dílo vadně, neboť v podkroví daného rodinného domu se v roce 2018 objevily po celém jeho obvodu podélné praskliny. Příčinou jejich vzniku mělo být nedostatečné a nedořešené zajištění pozednice a s ní spojeného pozedního věnce na vodorovné síly působící na věnec z konstrukce střechy. Žalovaná uplatněný nárok odmítala, neboť předmětná vada vznikla v příčinné souvislosti s vadně vypracovaným projektem, za nějž žalovaná neodpovídala.

2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2024, č. j. 18 C 400/2019-360, žalobu o zaplacení částky 520 304,83 Kč s

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II napadeného rozsudku) a vůči státu (výrok III napadeného rozsudku).

4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, ve kterém namítl, že se odvolací soud při posuzování odpovědnosti žalované za vady díla odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované zejména rozsudky ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4815/2010, a ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3360/2023, a usnesením ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2907/2022, neboť žalované musela být vadnost projektové dokumentace zřejmá.

5. Žalobce dále uvedl, že odvolací soud nijak nezohlednil, že žalovaná rovněž v rozporu s projektovou dokumentací oslabila nadezdívku (železobetonový věnec), čímž porušila smlouvu o dílo. Tato neautorizovaná změna přitom podle závěrů jednoho ze znalců také přispěla k vzniku prasklin zdiva. Žalobce rovněž označil za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého provedení pozednice nebylo součástí předmětu díla zhotoveného žalovanou, a proto se k němu nevztahovala povinnost žalované upozornit objednatele na nevhodnost jeho pokynu (bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku).

6. Dovolatel současně namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku a neztotožnil se s odvolacími námitkami žalobce, jimiž poukazoval na „zcela zjevné porušení povinnosti žalované“.

7. Vzhledem k shora uvedenému žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání popřela žalobcovu dovolací argumentaci, ztotožnila se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, zdůraznila, že se odvolací soud od závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, a navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání žalobce odmítl, případně aby je zamítl jako nedůvodné.

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.

11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

12. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

13. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

14. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).

15. Ve vztahu námitkám, podle kterých odvolací soud jednak nepřihlédl k tomu, že žalovaná způsobila popraskání zdiva také tím, že v rozporu s projektovou dokumentací oslabila podezdívku, resp. železobetonový věnec, jednak nesprávně uzavřel, že provedení pozednice nebylo součástí předmětu díla zhotoveného žalovanou, a proto se na ně nevztahovala povinnost žalované upozornit objednatele na nevhodnost pokynu, žalobce nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který je obvykle splněn samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

16. Lze proto konstatovat, že uvedenými námitkami dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem, avšak ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. již řádně nevymezuje, v čem u jednotlivých dovolacích námitek spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež v daném rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.

17. Dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).

18. Ve vztahu ke zbylým námitkám dovolatele Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností.

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Žalobce v dovolání předně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná neporušila povinnost upozornit objednatele na nevhodnost projektové dokumentace, a namítá, že žalované muselo být zřejmé, že projektová dokumentace neobsahuje statické posouzení. Uvedená námitka se však míjí s právním posouzením odvolacího soudu, a proto přípustnost dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž napadený rozsudek nezaložil na posouzení, zda žalovaná porušila svou povinnost rozeznat nevhodnost projektové dokumentace (a upozornit na ni objednatele), nýbrž vyšel z toho, že jí tato povinnost s ohledem sjednaný rozsah díla vůbec nevznikla. Na základě provedeného výkladu smlouvy o dílo totiž odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem díla ze strany žalované nebylo provést ukotvení pozednice do stropu, jehož absence byla příčinou vzniku vady, neboť za provedení této části stavby odpovídal až další zhotovitel (zhotovitel krovu). Z tohoto důvodu tak podle odvolacího soudu žalované ani nemohla vzniknout povinnost upozornit objednatele na nevhodnost projektové dokumentace v části, v níž by mělo být kotvení pozednice zpracováno (srov. body 24, 27 a 29 odůvodnění napadeného rozsudku).

22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá ani námitka žalobce, že odvolací soud nenechal vypracovat revizní znalecký posudek. Dovolatel touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobce proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).

23. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).

24. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že mínil-li žalobce svými námitkami zpochybnit hodnocení dotčeného znaleckého posudku odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud podotýká, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1995/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022). Uvedené pak platí také ve vztahu k námitce žalobce, že se odvolací soud neztotožnil s jeho odvolacími námitkami.

25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 26. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu