23 Cdo 2082/2024-469 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně SAP Mimoň spol. s r. o., se sídlem v Ralsku, Boreček 30, identifikační číslo osoby 40230295, zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 3.924.032,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 47/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 15 Co 254/2023-443, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV).
2. K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, III a IV potvrdil (první výrok), ve výroku II jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je nepovažuje za přípustné.
5. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Dovolání není přípustné.
10. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil nesouhlas žalované v pozici předkladatele návrhu podaného vládě na navýšení garance za záměrné a neoprávněné zmaření splnění podmínky, která jí byla ku prospěchu, jako jednání, kterým se původní podmíněný úkon stal úkonem bezpodmínečným, eventuálně jako jednání, které lze považovat za porušení obecné prevenční povinnosti a které je způsobilé založit povinnost k náhradě škody, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti namítá, že pokud by žalovaná dostála svému smluvnímu závazku, pak měla po doložení odborných souhlasů Ministerstva životního prostředí a Ministerstva financí předložit žádost o navýšení garance vládě ke schválení tak, aby mohla splnit svůj závazek odstranit nově zjištěné ekologické škody. Žalovaná přitom žádost o navýšení garance vládě předložila s doporučením tuto garanci nenavýšit, čímž záměrně a neoprávněně zmařila splnění podmínky (schválení navýšení garance vládou). Dle dovolatelky byl nesouhlas s navýšením učiněn v rozporu se smluvními závazky; žalovaná nebyla dodatkem č. 3 ze dne 6. 9. 2002 ke smlouvě o úhradě nákladů na odstranění ekologických závad ze dne 17. 8. 1995 nadána právem nesouhlasit s navýšením garance v případě, dojde-li ke zjištění nových ekologických škod.
11. Dovolatelka však přehlíží, že ze skutkových zjištění soudů se nepodává, že by v předmětné smlouvě (ve znění jejích dodatků) byla sjednána povinnost žalované souhlasit s navýšením garance. Dovolací soud dále poukazuje na to, že dle soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil a na něž odkázal, v předmětné smlouvě (ve znění jejích dodatků) nebyl obsažen bezpodmínečný (absolutní či neohraničený) závazek (žalované) odstranit všechny ekologické škody vzniklé před privatizací, jak tvrdí žalobkyně, nýbrž závazek omezený, resp. limitovaný zněním smlouvy ve znění jejích dodatků a předpisů, na něž smlouva odkazuje, tedy zejména výší státem poskytnuté garance. Bylo sjednáno, že garance činí 351.000.000 Kč, což je dle soudu prvního stupně jednoznačné ohraničení závazku žalované odstranit ekologické škody.
12. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že v příloze k usnesení vlády č. 51 ze dne 10. 1. 2001 (Zásady vypořádání ekologických závazků vzniklých před privatizací) bylo stanoveno, že „v ojedinělých případech, kdy bude nutno přehodnotit výši maximální garance, bude o postupu rozhodovat vláda“. Vláda přitom usnesením ze dne 8. 7. 2015, č. 545, vyslovila nesouhlas se zvýšením garance. Dle soudu prvního stupně je výsledek rozhodnutí zcela v moci kolektivního orgánu a nikde není stanoveno, že takový výsledek je zcela odvislý od „vyjadřovaček“ odborných útvarů či stanoviska Fondu národního majetku ČR (právního předchůdce žalované), a proto nesouhlasí s výkladem žalobkyně, která neschválení navýšení garance přičítá pouze k tíži žalované.
13. Dovolatelka tak výše předestřenou argumentací ve skutečnosti
zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikatorními závěry dovolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, či ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 166/2021). Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 14. Dovolací soud dále poukazuje na to, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, či ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 376/2023). Postup při výkladu právního úkonu však dovolatelka nezpochybnila (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2670/2022). 15. Namítá-li dále dovolatelka, že zmaření ujednaného postupu navýšení garance může být považováno za porušení prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák., pak nadto přehlíží, že z odůvodnění soudů nižších stupňů se podává, že dle tvrzení žalobkyně jí měla vzniknout škoda v důsledku prodlení žalované s vyhlášením výběrového řízení. Na řešení otázky odpovědnosti žalované za škodu v důsledku žalobkyní tvrzeného zmaření ujednaného postupu navýšení garance tak rozhodnutí odvolacího soudu není založeno. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). 16. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu nevypořádání se s odvolacími námitkami, nedostatky odůvodnění a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, čímž předkládá námitku procesních vad, jimiž měl odvolací soud svým postupem řízení zatížit. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 17. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). 18. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu navíc měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby dovolatelka měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. 19. Lze rovněž dodat, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3775/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2460/2023). 20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu