23 Cdo 2404/2019-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně CEMEX Czech Republic, s. r. o., se sídlem v Praze 5,
Laurinova 2800/4, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 27892638, zastoupené
Mgr. Janem Karetou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 81/55, PSČ 186
00, proti žalované Kajima Czech Design and Construction s. r. o., se sídlem v
Praze 6, Generála Píky 430/26, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 28538862,
zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
583/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3 268 020,92 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 378/2016, o dovolání žalované
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 70 Co
111/2018-202, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 70 Co
111/2018-258, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, č. j. 70 Co 111/2018-202,
ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 70 Co 111/2018-258, se
zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
2019, č. j. 11 C 378/2016-235, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku
žalobkyni (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byla ve smlouvě o dílo
ze dne 3. 12. 2015 účastnicemi, jakožto smluvními stranami, sjednána platně
rozhodčí doložka, proto řízení podle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), zastavil. Dovodil, že z ujednání stran v čl. 19.2 ve
znění: „ Strany se pokusí vyřešit spory smírnou cestou předtím, než přistoupí k
rozhodčímu řízení. Pokud se strany nedohodnou jinak, rozhodčí řízení může začít
od čtrnáctého dne ode dne doručení záměru přistoupit k rozhodčímu řízení.“
vyplývá vůle stran podřídit případné spory, vzniklé ze smlouvy o dílo,
rozhodčímu řízení. Poukazovala-li žalobkyně na to, že uvedené ujednání čl. 19.2
smlouvy bylo po revizi smlouvy v ní ponecháno nedopatřením, soud konstatoval,
že je to pro posouzení věci nerozhodné, neboť smlouva byla uzavřena při
podnikatelské činnosti a podnikatelé mají povinnost dostatečně pečovat o svá
práva. Vzhledem k tomu, že rozhodčí doložka je součástí hlavní smlouvy o dílo,
je podle soudu prvního stupně vymezen i okruh právních vztahů, na něž rozhodčí
doložka dopadá, neboť rozhodčí doložka dopadá právě na právní vztahy, resp. spory z právních vztahů vyplývajících ze smlouvy o dílo. Vzal v úvahu
ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů - dále jen „zákon o rozhodčím řízení“, které stanoví, že není-
li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů
přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů,
jakož i na práva s těmito právy související, a též na rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo
111/2009. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o vztah dvou podnikatelů,
nejsou dány zákonem o rozhodčím řízení žádné další požadavky na platnost
rozhodčí doložky, mimo podmínky určitosti projevu vůle stran k přenesení
pravomoci k rozhodování sporu na rozhodce. Za nedůvodnou považoval námitku k
určení jména, počtu rozhodců a způsobu jejich ustanovení, a to s odkazem na § 7
odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 95/2006 a usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo
2282/2008. Neopodstatněná je podle soudu prvního stupně též námitka žalobkyně,
týkající se tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci specifikace
odměňování rozhodců, jelikož určení způsobu odměňování není obligatorní
náležitostí rozhodčí doložky. Odmítl rovněž námitku vznesenou k neplatnosti
rozhodčí doložky pro absenci určení okamžiku či způsobu zahájení rozhodčího
řízení, je-li způsob a okamžik zahájení rozhodčího řízení jasně vymezen v
ustanovení § 14 zákona o rozhodčím řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením,
v záhlaví uvedeným, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se
nezastavuje, neboť se neztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že
rozhodčí doložka je v dané věci sjednána platně. Odvolací soud právní závěr
odůvodnil tím, že v čl. 19.2 smlouvy o dílo zcela absentuje projev vůle, z
něhož by bylo možno jednoznačně a určitě dovodit, že strany měly v úmyslu
vyloučit pravomoc obecných soudů při řešení jejich sporů a svěřit řešení sporů
výlučně rozhodčímu řízení. Podle odvolacího soudu lze jazykovým výkladem
citovaných vět čl. 19.2 smlouvy o dílo maximálně dospět k závěru, že rozhodčí
řízení by mohlo být jednou z možností řešení sporu, pokud by se tak strany
dohodly, viz slova „může“ nebo „záměru“. Za důvodnou považoval rovněž námitku
žalobkyně, že rozhodčí doložka v čl. 19.2 smlouvy o dílo není sjednána určitě,
není-li z ujednání seznatelné, zda se váže k určitému konkrétnímu sporu nebo ke
sporům z určitého okruhu právních vztahů. V daném případě z rozhodčí doložky
nelze podle názoru odvolacího soudu zjistit, k jakému okruhu sporů se váže. Stejně jako soud prvního stupně neshledal však odvolací soud důvodnou námitku
žalobkyně, týkající se neplatnosti rozhodčí doložky pro způsob určení rozhodců. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
řešící výkladové principy projevu vůle (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo
1569/99 a usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009 a ze dne 28. 6.
2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007). Z citované judikatury podle názoru žalované
plyne jednoznačný závěr soudní praxe o upřednostňování jazykového vyjádření
vůle v písemné podobě. Závěr odvolacího soudu, že čl. 19.2 smlouvy neobsahuje
projev vůle stran řešit případný spor v rozhodčím řízení, je podle dovolatelky
ve zjevném rozporu s výslovným slovním vyjádřením vůle stran obsaženém v tomto
smluvním ujednání. Žalovaná je přesvědčena o tom, že čl. 19.2 předmětné smlouvy
splňuje požadavek určitosti jednání, obsahuje výslovný projev vůle stran řešit
spor ze smlouvy o dílo v rozhodčím řízení a tento projev vůle považuje za
srozumitelný i vůči třetím osobám.
Za chybný považuje dovolatelka s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu rovněž
závěr odvolacího soudu o neurčitosti rozhodčí doložky z důvodu absence určení,
zda se rozhodčí doložka váže k určitému konkrétnímu sporu nebo ke sporům z
určitého okruhu. Poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009 a ustanovení § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím
řízení, které hovoří o „právech z právních vztahů přímo vznikajících a s těmito
právy souvisejících“. Těmito právy je třeba podle dovolatelky rozumět práva,
která vznikla mezi subjekty rozhodčí doložky, resp. smlouvy o dílo, v
souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána.
Dovolatelka poukázala též na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož je základním principem výkladu smluv priorita
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který
neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Podle Ústavního soudu
není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe,
kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před
výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje a žalobkyni uložil povinnost
nahradit žalované náklady řízení. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že nejsou dány podmínky pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu,
navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná doplnila dovolání podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 25. 9. 2019.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, které dvakrát doplnila, a v
němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako
nedůvodné zamítl. Poukazuje na to, že žalovaná v dovolání namítá nesprávné
právní posouzení nesrozumitelnosti rozhodčí smlouvy, neuvádí však, který ze
čtyř důvodů přípustnosti dovolání by měl odůvodňovat posouzení této otázky
dovolacím soudem. Cituje-li v dané souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu
týkající se interpretace právního úkonu a polemizuje-li s ohledem na cit. rozhodnutí pouze s právním závěrem odvolacího soudu ohledně neurčitosti,
nesrozumitelnosti a neplatnosti rozhodčí doložky zachycené ve smlouvě o dílo,
pak takto formulované dovolání ve světle podmínek přípustnosti dovolání nemůže
podle žalobkyně obstát. Má za to, že odvolací soud správně dovodil, že rozhodčí
doložka byla ve smlouvě o dílo sjednána neplatně, není-li z jejího ujednání
zřejmé, pro který právní vztah, resp. okruh sporů, je rozhodčí smlouva
sjednána. Závěr odvolacího soudu je podle žalobkyně v souladu s dikcí zákonných
ustanovení a rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se § 2 odst. 4 zákona
o rozhodčím řízení. I když samotná absence specifikace sporů, pro které by měla
být rozhodčí smlouva, resp. rozhodčí doložka, sjednána, sama o sobě představuje
neplatnost rozhodčí smlouvy pro neurčitost, považovala žalobkyně za účelné
doplnit, že čl. 19.2 smlouvy o dílo rovněž nestanoví, zda o blíže
nespecifikovaných sporech má rozhodovat rozhodce/rozhodci nebo stálý rozhodčí
soud ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení, stejně jako nestanoví počet a
konkrétní osoby rozhodců nebo způsob, jakým má být určen jejich počet a osoby. V této souvislosti poukazuje na ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím
řízení a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014
a usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. O neplatnosti čl. 19.2
smlouvy o dílo je žalobkyně přesvědčena i z důvodu, že toto ustanovení smlouvy
neobsahuje žádné ujednání týkající se nákladů rozhodčího řízení, včetně
poplatku za podání rozhodčí žaloby a odměny rozhodce/rozhodců, a též z důvodu,
že – ačkoliv se mělo údajně jednat o dohodu na tzv. rozhodčím řízení ad hoc,
jak tvrdí žalovaná – tento článek žádným způsobem nespecifikuje okamžik
zahájení rozhodčího řízení, resp. způsob, jakým má být rozhodčí řízení zahájeno. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností dovolání. K podání doručenému Nejvyššímu soudu dne 25. 9. 2019, označenému jako doplnění
dovolání, Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť s ohledem na doručení usnesení
odvolacího soudu žalované dne 22. 5. 2018 skončila lhůta k doplnění dovolání
podle § 242 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř. dne 22. 7. 2019. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolatelkou první předestřenou otázkou, kdy
podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu řešící výkladové principy projevu vůle při sjednání rozhodčí
smlouvy (doložky). Odvolací soud vykládal vůli stran, která byla projevena v písemné podobě v
článku 19.2 smlouvy o dílo ze dne 3. 12. 2015, v němž bylo sjednáno, že „strany
se pokusí vyřešit spory smírnou cestou předtím, než přistoupí k rozhodčímu
řízení. Pokud se strany nedohodnou jinak, rozhodčí řízení může začít od
čtrnáctého dne ode dne doručení záměru přistoupit k rozhodčímu řízení“. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při výkladu smluvního
ujednání rozhodčí smlouvy (doložky) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu při výkladu projevu vůle - srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007 (dostupné na www.nsoud.cz),
v němž Nejvyšší soud judikoval, že projev vůle se vykládá především podle
použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které požité slovní vyjádření
obvykle znamená), a že současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za
kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího
účastníka); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl
projev vůle učiněn; Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho
obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu
projevu vůle nelze “nahrazovat” nebo “doplňovat” vůli, kterou jednající
účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili. V uvedeném usnesení ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, Nejvyšší soud
zároveň přijal závěr, že se dovolatel mýlí, pokud se domnívá, že z § 2 odst. 1
zákona o rozhodčím řízení vyplývá povinnost jednoznačného stanovení pravomoci
rozhodčímu soudu vedle obecného soudu, neboť v tomto ustanovení je účastníkům
dána toliko možnost domáhat se svého práva tam, kde by jinak byla dána pravomoc
soudu, a to za předpokladu, že spor je v souladu s § 2 odst. 1 až 5 zákona o
rozhodčím řízení arbitrabilní, u jednoho nebo více rozhodců anebo stálého
rozhodčího soudu, a to na základě rozhodčí smlouvy. V usnesení ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017, Nejvyšší soud dovodil, že ustálená judikatura
dovolacího soudu, týkající se výkladu projevu vůle právního úkonu, je
použitelná i pro posouzení právního jednání podle § 553 odst. 1 o. z. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo
4358/2016).
Při řešení dovolatelkou předestřené otázky, týkající se výkladu
vůle stran směřující ke sjednání rozhodčí doložky, je namístě poukázat rovněž
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, v
němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud jsou pochybnosti o obsahu právního úkonu
(o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených
obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, platný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové
vztahy speciálně v § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). V
uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal zároveň na rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32
Cdo 1185/2012, řešící obdobně základní principy výkladu smluv, jež jsou –
stejně jako všechna uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz
. V usnesení ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4840/2014, Nejvyšší soud
vysvětlil, že při výkladu obsahu sjednané rozhodčí doložky je třeba postupovat
v souladu s pravidly obsaženými v uvedených právních normách, jakož i se
zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod
číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V uvedeném usnesení Ústavní soud
vyjádřil právní názor, že základním principem výkladu smluv je priorita
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který
neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a zdůraznil princip
autonomie smluvních stran. Neplatnost smlouvy má být podle Ústavního soudu
výjimkou, nikoliv zásadou. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s
principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy České republiky taková
praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad
vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím
(srov. též nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14,
uveřejněný pod číslem 13/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález
ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18). Dovodil-li odvolací soud, že v čl. 19.2 smlouvy o dílo zcela absentuje projev
vůle, z něhož by bylo možno jednoznačně a určitě dovodit, že strany měly v
úmyslu vyloučit pravomoc obecných soudů při řešení jejich sporů a svěřit řešení
sporů výlučně rozhodčímu řízení, odchýlil se od závěrů ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. S ohledem na závěry výše uvedené judikatury Nejvyššího
soudu a právní názory zastávané Ústavním soudem vyjádřené v odkazovaných
nálezech, nelze považovat za správný závěr přijatý odvolacím soudem, že
jazykovým výkladem citovaných vět čl.
19.2 smlouvy o dílo lze maximálně dospět
k závěru, že rozhodčí řízení by mohlo být jednou z možností řešení sporu, pokud
by se tak strany dohodly, jestliže odvolací soud přikládal nepřiměřený význam
slovům „může“ nebo „záměru“, bez tohoto, že by náležitě posoudil smluvní
ujednání čl. 19.2 v celém jeho kontextu. Z uvedeného obsahu ujednání vyplývá
jednoznačná vůle stran podřídit se rozhodčímu řízení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, týkající se pravidel výkladu projevu vůle účastníků při
sjednání rozhodčí doložky. Nejvyšší soud se dále zabýval dovolací námitkou žalované, že závěr odvolacího
soudu o neurčitosti rozhodčí doložky z důvodu absence určení, zda se rozhodčí
doložka váže k určitému konkrétnímu sporu nebo ke sporům z určitého okruhu
právních vztahů, je chybný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
(rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009). Při přezkoumání uvedené námitky je namístě vyjít ze závěrů usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017 (dostupné na www.nsoud.cz),
v němž Nejvyšší soud uvedl, že podle ustanovení § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je právní jednání zdánlivé pro
neurčitost či nesrozumitelnost jen tehdy, nelze-li jeho obsah zjistit ani
výkladem (k tomu srov. např. i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016). V rozsudku ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007, Nejvyšší soud uvedl,
že podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se
tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li
nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle
jednoznačným způsobem stanovit, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela
absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla ve smyslu shora popsaného
určitě vyjádřena. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho
výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35
odst. 1 obč. zák.). Dovolatelce lze přisvědčit, že případně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009 (dostupný na www.nsoud.cz), ve
kterém Nejvyšší soud konstatoval, že základní podmínkou pro rozhodování v
rozhodčím řízení je projev vůle subjektů určitého právního vztahu k přenesení
pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce,
a s poukazem na právní úpravu v § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení, podle
něhož, není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z
právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto
právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související, vyslovil právní
názor, že pokud ustanovení § 2 odst.
4 zákona o rozhodčím řízení hovoří o
„právech s těmito právy souvisejícími“, má na mysli práva, která vznikla mezi
subjekty rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je
rozhodčí doložka sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy,
bezdůvodné obohacení apod. Z uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že rozhodčí
doložka je sjednána platně, i když není výslovně určeno k jakému konkrétnímu
sporu nebo ke sporům z určitého okruhu právních vztahů se váže, neboť se vždy
váže k řešení sporů ohledně práv a povinností vznikajících mezi subjekty
rozhodčí doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka
sjednána. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání
žalované je důvodné, neboť byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního
posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) otázky výkladu smluvního ujednání o
rozhodčí smlouvě a otázky platnosti rozhodčí smlouvy. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu při posouzení uvedených právních otázek, bylo již nadbytečné
se zabývat dalšími dovolatelkou vznesenými námitkami, směřujícími do vad řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo
2258/2015 – dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů usnesení odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude
v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za
středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.