USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Ekotech s. r. o., se sídlem v Praze, Hornokrčská 648/33,
identifikační číslo osoby 49623818, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem
se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, proti žalované SPS engineering, s. r. o.,
se sídlem v Praze, Jana Masaryka 165/22, identifikační číslo osoby 45798851,
zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská
438/45, o zaplacení částky 6.910.976,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 87/2012, o dovolání žalobkyně i žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 134/2021-1124,
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem, v pořadí
druhým, ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Cm 87/2012-1046, rozhodl o povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni 2.036.732,38 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl
žalobu v rozsahu 4.874.243,74 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl nárok na
příslušenství z částky 6.910.976,12 Kč od 31. 12. 2011 do 9. 8. 2012 (výrok
III.), zastavil řízení v rozsahu nároku na příslušenství z částky 6.910.976,12
Kč od 23. 6. 2013 do 22. 12. 2013 (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok V. až VII.).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 134/2021-1124, rozhodl, že rozsudek
soudu prvního stupně se v části výroku I. týkající se přiznané jistiny ve výši
2.036.732,38 Kč, v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení
částky 4.574.243,74 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III. potvrzuje; v části
výroku I. týkající se přiznaného příslušenství se mění jen tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni v obecné lhůtě úrok z prodlení ve výši 7,5% p. a. z
částky 2.036.732,38 Kč od 10. 8. 2012 do 22. 6. 2013 a od 23. 12. 2013 do
zaplacení (první výrok), dále rozhodl, že ve zbývající části výroku II. se
rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni částku 300.000 Kč spolu s příslušenstvím (druhý výrok), že ve výroku
IV. zůstává rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním nedotčen (třetí
výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně považuje dovoání za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo
223/2016, kterým ve věci zde vedené dovolací soud zrušil v části předcházející
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 208/2014-376.
Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku
I., kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení částky 4.574.243,74 Kč s
příslušenstvím včetně části výroku I. týkající se vzniku nároku na
příslušenství a výše úroku z prodlení, a souvisejících výroků pod body IV. a
V. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že by dovolání mělo být
odmítnuto.
Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
o. s. ř.), a to v těchto otázkách: 1) Otázka aktivní legitimace žalobkyně; 2)
Otázka promlčení nároku s ohledem na vymezení žalobního nároku původně podanou
žalobou a vymezení žalobního nároku pomocí jednotlivých konkrétních faktur, ze
kterých žádala žalobkyně plnění zpět, ke kterému došlo na základě poučení soudu
prvého stupně dne 4. 5. 2018; 3) Otázka výkladu pojmu „záloha“ ve smluvním
vztahu, na jehož základě je spor veden; 4) Otázka, zda za vyúčtování v kontextu
smluvního vztahu lze považovat vyúčtování provedené kdykoli po provedení díla
nebo pouze a jen neprodleně po provedení díla a zda tedy došlo či nedošlo k
vyúčtování v rozsahu, ve kterém byla žalobkyně úspěšná; 5) Otázka, zda má býti
žalobkyni přiznán nárok z případné zálohy, která byla vyúčtována jiným než
smluveným formálním způsobem s tím, že plnění stavebních prací zálohou krytých
se žalobkyni jako objednateli dostalo; 6) Otázka vztahu Smlouvy o smlouvě
budoucí a smlouvy o dílo, jejímž uzavřením je závazek ze Smlouvy o smlouvě
budoucí splněn, a související otázka právního rámce plateb za dílo po uzavření
smlouvy o dílo; 7) Otázka poctivého obchodního styku v situaci, kdy bylo
prokázáno a soudem nalézacím i odvolacím konstatováno, že plnění stavebních
prací, za které žalobkyně zaplatila, se jí také dostalo a následně pro tvrzenou
chybu ve vyúčtování požaduje vrácení peněžitého plnění, přičemž si ponechá
poskytnutý benefit v podobě stavebních prací. Žalovaná proto navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodu výroku jedna, dva, čtyři
a pět spolu s I., V. a VII. bodem výroku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že by mělo být odmítnuto jako
nepřípustné, příp. zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané
oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti
předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016,
sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V
dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj.
uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat, a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat
případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit
pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem
(k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod
číslem 460/2017 Sb.). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze
nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při
interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva,
který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak
některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je
třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení
konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu
tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku
dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně,
nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě
o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní
nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne
24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS
266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2488/2013, a ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně ve svém podání ze dne 2. 8. 2022 (č. l. 1159) těmto požadavkům na
vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Z obsahu dovolání nevyplývá, které z
konkrétních otázek řešených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 223/2016, měly být odvolacím soudem posouzeny jinak. Ani při
posouzení obsahu dovolání žalobkyně z něj nevyplývá žádná konkrétně
specifikovaná právní otázka, jež by dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. splňovala
podmínky náležitého vymezení dovolací otázky, a mohla tak být předmětem
dovolacího přezkumu. Žalobkyně své úvahy staví na vlastních skutkových závěrech a tvrzeních, pro
které v dovolání argumentuje [zde zejména část dovolání označená „a) právní
posouzení smluvního vztahu mezi účastníky“]. Taková dovolací námitka nemůže
zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nadto v této souvislosti dovolatelka žádnou konkrétní otázku
nevymezuje. V části dovolání označené „b) právní posouzení jednotlivých faktur“ žalobkyně
toliko přebírá rozsáhlé pasáže obsažené v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně s tím, že jimi zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, která
odvolací soud přejal. Žalobkyně dále v dovolání [část dovolání označená „c) žalobce zásadně
nesouhlasí se započtením údajné pohledávky žalovaného“ a část „d) splatnost
nároku“ a navazující pasáž, ve které žalobkyně tvrdí, že „žalobce zásadně
nesouhlasí s hodnocením právního titulu nároku a promlčení“] v zásadě pouze
vyjadřuje nesouhlas s dílčími částmi odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. K
takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací
soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil,
není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k
absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací
důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo
2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto
usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15,
odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele
judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních
otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci
odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017). Dovolání v části IV., ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu,
v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o
nákladech řízení. K obsahu dalších podání, jež žalobkyně činila po uplynutí lhůty k podání
dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud odkazuje na závěry vyslovené v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve
kterém mimo jiné dovolací soud uvádí, že doplnil-li dovolatel své dovolání po
uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání
„jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení,
nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že
někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích
důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním
je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od
podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje
za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi
složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv,
zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se
prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v
zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než
dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS
647/15, bod 20 odůvodnění). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné. Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením dovolání žalované. Dospěl přitom k
závěru, že ani dovolání žalované není přípustné. Předně, jestliže žalovaná vytýká vady řízení před soudem prvního stupně, není v
tomto rozsahu dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod,
než jaký je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami v tomto
rozsahu navozenými žalovanou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť
se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl
přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. K samotným dovolacím námitkám, jež dle obsahu dovolání mají zakládat dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci, dovolací soud uvádí:
K otázce aktivní legitimace žalobkyně (výše označené č. 1), kterou žalovaná
sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně
legitimována s ohledem na znění dodatku č. 2 ke Smlouvě o smlouvě budoucí, a ve
vztahu k níž žalovaná dovozuje nesprávný výklad obsahu dodatku, dovolací soud
uzavírá, že tato přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací
soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu
právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že
by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32
Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož
projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl
straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely
výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje,
nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené
slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních
závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil
jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou
chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003,
sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne
25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo
1335/2005). V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise
Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, Nejvyšší soud uvedl, že jazykové
vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno
prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých
pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním
přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním
stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí
jednajících stran.
Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li
se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má
shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi
formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se
založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s
podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález
ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 266 obch. zák., jak
tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud,
stejně jako soud prvního stupně, dostál. Náležitě totiž hodnotil nejenom
jazykové vyjádření pojmu „objednatel“, na které se ve svém dovolání odvolává
žalovaná, ale na základě výsledků provedeného dokazování přihlédl též k tomu,
co právnímu jednání předcházelo, kdy žalobkyně byla od uzavření Smlouvy o
smlouvě budoucí oprávněným objednatelem, tedy i osobou aktivně věcně
legitimovanou k vypořádání záloh nezúčtovaných v konečných fakturách. Obdobný závěr se uplatní i pro další žalovanou předestřené otázky. Konkrétně
tedy pro otázku 3) výkladu pojmu „záloha“ ve smluvním vztahu, na jehož základě
je spor veden; otázku 4), zda za vyúčtování v kontextu smluvního vztahu lze
považovat vyúčtování provedené kdykoli po provedení díla nebo pouze a jen
neprodleně po provedení díla a zda tedy došlo či nedošlo k vyúčtování v
rozsahu, ve kterém byla žalobkyně úspěšná; otázku 5), zda má být žalobkyni
přiznán nárok z případné zálohy, která byla vyúčtována jiným než smluveným
formálním způsobem s tím, že plnění stavebních prací zálohou krytých se
žalobkyni jako objednateli dostalo; a otázku 6) vztahu Smlouvy o smlouvě
budoucí a smlouvy o dílo, jejímž uzavřením je závazek ze Smlouvy o smlouvě
budoucí splněn, a související otázku právního rámce plateb za dílo po uzavření
smlouvy o dílo. Jakkoliv žalovaná rozděluje tyto námitky do samostatných bodů,
společně jimi toliko sporuje závěry soudů nižších stupňů o stranami ujednaném
způsobu vzájemného zúčtování a vypořádání závazku, aniž by předkládala
konkrétní otázku hmotného práva, jež by mohla být předmětem dovolacího
přezkumu. Námitkami žalované do skutkových zjištění odvolacího soudu se
dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit
nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014). Ostatně tutéž argumentaci obsahuje i otázka č.
7, kterou žalobkyně namítá
porušení poctivého obchodního styku v situaci, kdy bylo prokázáno a soudem
nalézacím i odvolacím konstatováno, že plnění stavebních prací, za které
žalobkyně zaplatila, se jí také dostalo a následně pro tvrzenou chybu ve
vyúčtování požaduje vrácení peněžitého plnění, přičemž si ponechá poskytnutý
benefit v podobě stavebních prací. K samotné otázce aplikace korektivu § 265 obch. zák. dovolací soud připomíná,
že pro ustanovení § 265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil
sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě
závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a
proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat
obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s
dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou
brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v
otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout
zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265 obch. zák. Tak tomu však v poměrech věci zde vedené není, když vlastní námitkou porušení
poctivého obchodního styku žalovaná ve své podstatě sporuje závěr ohledně
zjištěného smluvního způsobu vypořádání závazků mezi stranami. V otázce č. 2, jež se týká promlčení nároku s ohledem na vymezení
žalobního nároku původně podanou žalobou a vymezení žalobního nároku pomocí
jednotlivých konkrétních faktur, ze kterých žádala žalobkyně plnění zpět, ke
kterému došlo na základě poučení soudu prvého stupně dne 4. 5. 2018,
dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že se při posouzení uplatněného
nároku odchýlily od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002, ohledně hmotněprávních účinků změny žaloby v
průběhu řízení. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, který kupř. v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že o změnu žaloby (§ 95 o. s.
ř.) jde nejen
tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li
na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě,
ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné
kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového
základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Judikatura dovolacího soudu
je ustálena rovněž v závěru, podle něhož předmět řízení vymezuje žalobce
objektivně tím, že vylíčí právně významné rozhodující skutečnosti a uvede
žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1646/2000). Nejvyšší soud konečně v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23
Cdo 1383/2018, na dané téma vysvětlil, že principu právní jistoty by
odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován na
základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, a že takové pojetí
skutkového základu sporu by odporovalo principu autonomie vůle. Ústavní
stížnost podaná proti posledně uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1329/20. Na uvedené závěry rozhodovací praxe odvolací soud ve svém odůvodnění
výslovně odkazuje a proti tvrzení žalované vychází ze zjištění, že
specifikované položky prokazatelně tvořily již součást skutku vylíčeného včas
podanou žalobu z 10. 8. 2012 (též přípustným odkazem na listinu „Výpis konta –
filtr z pohledu 324 Přijaté zálohy“), resp. ještě v tomto ohledu upřesňovanou
včasnými podáními z 10. 6. 2013 a 13. 4. 2014. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.