23 Cdo 2610/2020-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2808/2, identifikační číslo osoby 25788001, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované ČD - Telematika a.s., se sídlem v Praze 3, Pernerova 2819/2a, identifikační číslo osoby 61459445, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o neplatnost výpovědi smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 231/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 20 Co 95/2020-488, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D.
Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že výpověď smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb ev. č. 2003/10/128 (dále také „Smlouva č. 2003/10/128“) ze dne 12. 12. 2003, učiněná dopisem žalované ze dne 25. 1. 2016, je neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 5 C 231/2016-451, určil, že výpověď Smlouvy č. 2003/10/128 ze dne 25. 1. 2016, je neplatná (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně takto rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 C 231/2016-132, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 20 Co 316/2017-180, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, č. j. 23 Cdo 1580/2018-210.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně, spol. NYLAND HOLDING B. V., a žalovaná spolu dne 12. 12. 2003 uzavřely Smlouvu č. 2003/10/128, a to na dobu určitou do 30. 4. 2030. Předmětem smlouvy byl závazek žalované poskytovat službu pronájmu nenasvícených jednovidových optických vláken páteřní sítě poskytovatele (žalované) zakončených na optických konektorech v optickém rozvaděči.
Nájemné za pronájem vláken za celé období trvání smluvního vztahu bylo sjednáno částkou 120 000 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Smlouva mezi stranami byla uzavřena jako nevypověditelná ze strany poskytovatele, za což byla žalované předem zaplacena záloha na nájemném na celé období trvání nájemního vztahu v plné výši. Součástí smlouvy byly všeobecné podmínky poskytování telekomunikačních služeb účinné ke dni 12. 12. 2003 (dále také „VP“). Podle článku 4.2 písm. b) VP byl poskytovatel (žalovaná) oprávněn všeobecné podmínky jednostranně měnit, a to při dodržení podmínek uvedených v článku 15.2, podle něhož byl poskytovatel povinen změnu oznámit účastníkovi (žalobkyni) minimálně 3 měsíce před začátkem platnosti nových VP, a v případě, že účastník by s novým zněním podmínek nesouhlasil, měl právo vypovědět smlouvu s poskytovatelem.
K předmětné smlouvě byly uzavřeny dva dodatky ze dne 5. 12. 2005 a ze dne 30. 4. 2010, na jejichž základě došlo ke změně v osobě účastníka. Posléze uvedeným dodatkem práva a povinnosti ze smlouvy přešly na společnost Sloane Park Property Trust, a.s., jejíž jmění následně k 1. 7. 2011 přešlo fúzí na společnost UPC Česká republika, s.r.o. (dále také „společnost UPC“) a v průběhu odvolacího řízení pak vstoupila do řízení na místo zaniklé společnosti UPC nynější žalobkyně. Podle dodatku č. 2 smlouvy měl účastník (žalobkyně) právo písemně vypovědět smlouvu, nejdříve však ke dni 1.
5. 2015; výpovědní lhůta činila dva roky a počínala běžet prvním dnem následujícího měsíce, v němž byla výpověď doručena poskytovateli. Možnost výpovědi poskytovatelem (žalovanou) nebyla v dodatku upravena, neboť účastník chtěl mít jistotu, že smlouva zůstane nevypověditelná. Dne 25. 6. 2015 žalovaná oznámila společnosti UPC, že provedla aktualizaci VP, které byly pro stávající smlouvu platné od 1. 10. 2015, a dále jí sdělila, že pro případ, že nebude moci změnu všeobecných podmínek akceptovat, může ve lhůtě 20 dnů od obdržení dopisu stávající smlouvu vypovědět.
Podle změněných VP platných od 1. 10. 2015 (dále také „VP 2015“) byl poskytovatel v souladu s článkem 3.10 písm. e) oprávněn vypovědět rámcovou smlouvu nebo technickou specifikaci i v případě, že byla uzavřena na dobu určitou překračující 10 let, přičemž výpovědní doba činila dva roky. Dne 25. 1. 2016 zaslala žalovaná společnosti UPC dopis obsahující výpověď Smlouvy č.
2003/10/128 a vyzvala žalobkyni k obnovení jednání o smlouvě a jejích podmínkách s odůvodněním, že od uzavření smlouvy se v důsledku technologického vývoje výrazně změnily okolnosti oproti tomu, z čeho strany vycházely při uzavření smlouvy v roce 2003. V dopise bylo rovněž uvedeno, že žalovaná smlouvu z opatrnosti vypovídá v souladu s aktuálně platnými VP 2015, konkrétně dle článku 3.10 písm. e) těchto podmínek. Společnost UPC dopisem ze dne 8. 2. 2016 odmítla výpověď smlouvy; uvedla, že výpověď považuje za neplatnou z důvodu nesplnění podmínek pro ukončení nájemního vztahu, a trvala na plnění smlouvy do roku 2030, jak si strany sjednaly.
Žalovaná i přes účinnost výpovědi ze dne 25. 1. 2016 pokračovala v poskytování plnění žalobkyni v souladu se smlouvou č. 2003/10/128. Od roku 2014 v reakci na požadavky Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, majitelů pozemků, a na zvyšující se poptávku využití nenasvícených optických vláken a potřebu zvýšení kapacity sítě přistoupila žalovaná k technologickým změnám spočívajícím v postupné výměně původního závěsného vedení kabelů vedením pod zemí a zvýšením kapacity z 36 na 72 vláken.
Změna umístění kabelů neměla vliv na cenu poskytované služby. Žalobkyni ze strany žalované byla poskytována nejrozsáhlejší služba ze všech jejích zákazníků. V letech 2016 a 2017 žalovaná projevila zájem na odkup části závodu společnosti UPC. V dopise ze dne 29. 6. 2017 žalovaná zaslala společnosti UPC dopis, v němž avizovala, že v případě vyhovění požadavku na odkup části jejího závodu vezme zpět výpověď učiněnou dne 25. 1. 2016 a ponechá parametry spolupráce ze Smlouvy č. 2003/10/128 v nezměněné podobě.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že žalovanou učiněná jednostranná změna VP vedoucí k ukončení smluvního vztahu byla nepřiměřená, a představovala tak zneužití práva, jemuž nelze poskytnout právní ochranu. Dle odvolacího soudu žalovaná neprokázala, že jí tvrzené technické důvody (zvýšené nároky na technickou infrastrukturu) představovaly na vůli žalované nezávislé a v době uzavření smlouvy pro ni nepředvídatelné okolnosti, které by odůvodňovaly učiněnou změnu VP.
Z těchto skutečností nadto dle odvolacího soudu nebyl ani zřejmý důvod pro výpověď smlouvy s žalobkyní jakožto významným smluvním partnerem žalované. Odvolací soud dále zdůraznil, že žalobkyně měla zájem na tom, že smlouva nebude ze strany žalované vypověditelná a že očekávala, že takto zásadní změna smluvních podmínek bude předmětem vzájemného jednání. Tvrzení žalované o důvodech výpovědi byla dle odvolacího soudu nadto vyvrácena jejím dopisem právní předchůdkyni žalobkyně ze dne 29. 6. 2017. Z uvedených důvodů dle odvolacího soudu bylo patrné, že změna VP byla motivována obchodními zájmy žalované, a jejím zjevným účelem bylo ukončení smluvního vztahu s žalobkyní, neboť pro žalovanou nadále nebyl výhodný.
Odvolací soud dále nepřisvědčil námitce žalované o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení existence neplatnosti výpovědi s ohledem na to, že žalobkyně měla žalovat na určení existence právního vztahu.
Dle odvolacího soud by tento postup byl sice vhodnější, nicméně i v případě určení, že výpověď smlouvy je neplatná, bude postaveno na jisto, že právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou trvá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v celém rozsahu dovolání, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky existence naléhavého právního zájmu na určení platnosti výpovědi ze dne 25. 1. 2016, v případě, mohla-li se žalobkyně domáhat určení existence právního vztahu. Dle žalované odvolací soud závěr o existenci naléhavého právního zájmu ani řádně neodůvodnil, v důsledku čehož bylo jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné.
Dále žalovaná namítla, že odvolací soud nesprávně posuzoval otázku rozložení důkazního břemene ve vztahu k prokázání přiměřenosti jednostranné změny VP, když vycházel z toho, že bylo na žalované, aby prokázala přiměřenost provedené změny. Dle žalované odvolací soud tímto nerespektoval zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu, který dle jejího názoru potvrdil, že v případě provedené změny VP se jednalo o postup, který byl v souladu s nastavenými podmínkami smlouvy. Konečně žalovaná v dovolání předložila k posouzení dovolacím soudem podle ní dosud neřešenou otázku, jaká jsou kritéria pro posouzení přiměřenosti jednostranné změny VP, neboť dle jejího názoru odvolací soud tato kritéria stanovil excesivně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, eventuálně navrhla, aby jej zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Dle žalobkyně odvolací soud nijak nepochybil při stanovení kritérii pro posouzení přiměřenosti jednostranné změny VP, neboť v tomto případě by měl být aplikován test proporcionality, jehož kritéria byla již Ústavním soudem a Nejvyšším soudem opakovaně stanovena. Odvolací soud se dále podle žalobkyně neodchýlil od zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu, když zcela v souladu s obecnými zásadami řízení požadoval, aby žalovaná předložila důkazy ke svým tvrzením.
Ve vztahu k otázce existence naléhavé právního zájmu pak žalobkyně uvedla, že podaná žaloba plní preventivní funkci a rozhodnutí o ní je způsobilé vyjasnit na pevno její nejisté postavení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve vztahu k otázce existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o.
s. ř. je rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním poměru, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního poměru a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015). Rozhodovací praxe dovolacího soudu dále obecně vychází ze závěru, že pokud právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního poměru (např. otázky platnosti právní skutečnosti zakládají, měnicí či ukončující právní vztah), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, nebo ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1417/2017). Při posuzování konkrétního případu lze ovšem s ohledem na jeho výjimečné okolnosti dospět k závěru o existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. na určení neplatnosti právní skutečnosti ukončující právní poměr, pakliže podaná určovací žaloba je způsobilá vyřešit celý obsah a dosah sporného vztahu, a naplnit tak svoji preventivní funkci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2425/2021). Obdobné výjimečné okolnosti nastaly i v nyní posuzované věci, když mezi stranami nepanoval spor o platnosti Smlouvy č. 2003/10/128, současně nebyl tvrzen jiný způsob zániku právního vztahu vzniklého z této smlouvy než právě předmětnou výpovědí, k čemuž přistoupila rovněž okolnost, že i přes podanou výpověď žalovaná pokračovala v poskytování plnění ze smlouvy žalobkyni.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem lze dospět k závěru, že podaná určovací žaloba byla způsobilá vyřešit celý obsah a dosah sporného právního poměru, a naplnit tak svoji preventivní funkci. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně měla ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi ze dne 25. 1. 2016, je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a příslušná námitka žalované nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V daném případě by nadto bylo v rozporu se smyslem a účelem občanského soudního řízení (srov. § 1 o.
s. ř.), aby soud nyní vyslovil (formální) závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně, jak v dovolání požaduje žalovaná, jestliže od zahájení řízení uběhlo bezmála šest let, během nichž již byla žaloba věcně (materiálně) opakovaně posuzována celkem na třech stupních soudní soustavy (srov. obdobně výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11.2021, sp. zn. 26 Cdo 2425/2021). Žalované nelze přisvědčit ani v tom, že by napadený rozsudek odvolacího soud byl v tomto rozsahu nepřezkoumatelný, neboť odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani otázka rozložení důkazního břemene ve vztahu k prokázání přiměřenosti provedené změny VP, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť na posouzení uvedené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch; smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o.
s. ř.), nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). V nyní posuzovaném případě odvolací soud své rozhodnutí ovšem založil na závěru, že žalobkyní tvrzené důvody změny VP byly vyvráceny obsahem jejího dopisu ze dne 29.
6. 2017. Odvolací soud tedy nerozhodoval za stavu, který by mu neumožňoval přijmout závěr o pravdivosti skutečností významných pro rozhodnutí ve věci samé. Za dané situace tedy ani nevystávala otázka, jak měl odvolací soud rozhodnout na základě pravidel důkazního břemene, Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
konečně nezakládá ani otázka přiměřenosti jednostranně provedené změny obchodních podmínek, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu nejprve uvádí, že dřívější právní úprava (srov. § 273 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“) nezapovídala stranám sjednat zvláštní způsob změny obchodních podmínek tak, jak to učinily strany smlouvy v nyní posuzované věci. V takovém případě se změna obchodních podmínek řídí ujednáním stran, nikoli zákonnou úpravou pro změnu obsahu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1098/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, č. j. 23 Cdo 1580/2018, uveřejněný pod číslem 129/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku ze dne 6. 12. 2018, č. j. 23 Cdo 1580/2018, pak Nejvyšší soud dále rozvedl, že při posuzování případných excesivních změn provedených prostřednictvím ultimativní změny obchodních podmínek přichází v úvahu uplatnění korektivu přiměřenosti. Nelze přitom vyloučit, že za určitých podmínek by bylo možné považovat ultimativní změnu obchodních podmínek za zneužití práva, kterému nelze poskytnout právní ochranu.
V nyní projednávané věci vyšly soudy ze zjištění, že smluvní vztah mezi stranami byl uzavřen na dobu 27 let, žalobkyně poskytla žalované předem nájemné ve výši 120 000 000 Kč a oprávněně očekávala, že bude-li plnit své povinnosti, tak žalovaná smlouvu vypovědět nemůže. Žalované se přitom v řízení nepodařilo prokázat její tvrzení, že ke změně VP ji vedly technické důvody, mající svůj původ zejména v požadavcích zákazníků na nová technická řešení a v nutnosti vylepšování technické specifikace kabelů.
K tomu odvolací soud navíc uvedl, že nárůst kapacitních nároků a technologický vývoj v oblasti jednovidových optických vláken mohla žalovaná předvídat již v době uzavření smlouvy. Skutečným smyslem jednostranné změny VP ze strany žalované (spočívající v jejím oprávnění smlouvu vypovědět) tak podle odvolacího soudu byla pouze snaha o ukončení smluvní vztahu, který pro ni již nadále nebyl výhodným. Za daných okolností však dle závěru odvolacího soudu uvedená ultimativní změna nebyla přiměřená, a představovala tak zneužití práva rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Z hlediska aplikace ustanovení § 265 obch. zák. dovolací soud připomíná, že pro uvedené ustanovení platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou.
Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265 obch. zák.; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Odvolací soud tak postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže z pohledu aplikace ustanovení § 265 obch. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.
2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009) učinil dostatečná skutková zjištění a i s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně náležitě odůvodnil (zejm. body 9 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku) svůj závěr, že předmětná změna VP nebyla přiměřená, a představovala proto zneužití práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, kterému nelze poskytnout právní ochranu.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 2 500 Kč [§ 1 odst. 2 věta první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (srov. § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 3 388 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu