23 Cdo 269/2025-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně
GRENKELEASING s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, identifikační číslo
osoby 45807655, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Na Roudné 443/18, proti žalovanému Denisovi Makollimu, se sídlem v Praze 10,
Jahodová 2890/109, identifikační číslo osoby 76600602, zastoupenému JUDr.
Antonem Spišákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, o zaplacení
71 064,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 34 C 154/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. 3. 2023, č. j. 91 Co 386/2023-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 5 179 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 71
064,15 Kč z titulu vypořádání po odstoupení od leasingové smlouvy (z důvodu
prodlení žalovaného s hrazením leasingových splátek), jejímž předmětem bylo
fotografické vybavení a kterou žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 16. 2. 2022.
Požadovaná částka sestávala z nájemného za 2 neuhrazené splátky do doby
odstoupení od smlouvy celkem ve výši 22 324,50 Kč, platby za pojištění ve výši
1 668 Kč, úroku z prodlení z dlužných splátek ve výši 1 817,65 Kč, z platby ve
výši 4 čtvrtletních leasingových splátek zbývajících do konce sjednané doby
leasingu včetně daně z přidané hodnoty ve výši 44 649 Kč a z administrativního
poplatku za nedodržení smluvních podmínek včetně daně z přidané hodnoty ve výši
605 Kč.
2. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil
rozsudek ze dne 6. 9. 2023, č. j. 34 C 154/2023-51, kterým Obvodní soud pro
Prahu 10, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 064,15 Kč s
tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to v pravidelných měsíčních splátkách
po 5 500 Kč splatných ke každému 25. dni v měsíci počínaje měsícem po právní
moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, a kterým rozhodl o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok I), a uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu, tj. jeho výroky
I a II) napadl žalovaný včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení
věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovolání dále
citované. Jen „z procesní opatrnosti“ dodal, že pokud by nebyla shledána
přípustnost dovolání na základě shora uvedeného důvodu, pak „lze mít za to, že
bude (případně i současně) dána přípustnost dovolání z důvodu, že „napadený
rozsudek (…) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“.
4. Žalovaný konkrétně vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 58/2021 (jenž je
veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz), vyhověl-li peněžitému nároku žalobkyně na uhrazení
všech sjednaných leasingových splátek po odstoupení od leasingové smlouvy v
plném rozsahu navzdory tomu, že v době rozhodnutí odvolacího soudu již byl
žalobkyni vrácen předmět leasingu, o jehož hodnotu měl odvolací soud
uplatňovaný peněžitý nárok žalobkyně ponížit. Z citovaného rozhodnutí zdůraznil
závěr, že hodnota předmětu leasingu je již obsažena v obvyklé ceně leasingu,
kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli v
souhrnu sjednaných leasingových splátek a že o tuto částku by se leasingový
pronajímatel bezdůvodně obohatil, proto má leasingový nájemce právo na odpočet
výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu, resp. na odpočet obvyklé ceny
této věci. Současně namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v
posuzované věci nešlo o tzv. finanční leasing. Poukazoval na „orientační
nabídku financování“ ze dne 9. 2. 2022 umožňující podle něj odkup předmětu
leasingu za již pouze symbolickou indikovanou zůstatkovou hodnotu a tvrdil, že
počítal s tím, že po skončení leasingu nabude jeho předmět do svého vlastnictví
(dále jen „první námitka“).
5. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil též od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, rozhodl-li na základě
shodných skutkových okolností jinak než v předchozím řízení mezi týmiž
účastníky, aniž by důvody svého odlišného rozhodnutí náležitě objasnil, čímž
porušil princip legitimního očekávání, a tedy právo žalovaného na spravedlivý
proces. Uvedl, že se žalobkyní měl uzavřeny dvě obsahově prakticky totožné
leasingové smlouvy a že nároky z druhé smlouvy byly předmětem jiného dřívějšího
soudního řízení probíhajícího před týmž odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co
198/2023 a ukončeného usnesením o schválení smíru, v němž se žalovaný zavázal
uhradit v plné výši peněžité nároky žalobkyně, která se následně zavázala vydat
žalovanému předmět leasingu. Tento smír byl podle žalovaného uzavřen po sdělení
předběžného právního názoru odvolacím soudem, že jde o tzv. finanční leasing a
je nutno odečíst hodnotu vráceného předmětu leasingu (dále jen „druhá námitka“).
6. Žalovaný též měl za to, že v leasingové smlouvě nelze platně sjednat
úhradu všech zbývajících leasingových splátek a současně vrácení předmětu
leasingu, aniž by hodnota předmětu leasingu byla vůči nároku pronajímatele
zohledněna, neboť takové ujednání by bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy a
zákonem, šlo by podle něj o ujednání zakládající bezdůvodné obohacení bez
spravedlivého důvodu (dále jen „třetí námitka“). S odkazem na § 1753 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), žalovaný též prezentoval
názor, že takové ujednání nemohlo být uvedeno v obchodních podmínkách, neboť by
šlo o zjevně překvapivé a tedy neúčinné ustanovení obchodních podmínek (dále
jen „čtvrtá námitka“).
7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání měla dovolání žalovaného za
nedůvodné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání nezaloží první námitka. Od závěrů uvedených v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 58/2021, se odvolací soud nemohl
odchýlit, neboť posuzoval skutkově i právně odlišnou situaci. V tam posuzované
věci byla řešena otázka, jakým způsobem má být provedeno konečné vypořádání
vzájemných práv a povinností účastníků při předčasném ukončení leasingové
smlouvy v situaci, kdy způsob vypořádání vzájemných práv a povinností mezi
účastníky nebyl sjednán a kdy šlo o smlouvu o tzv. finančním leasingu, tj.
smlouvu, ve které bylo mezi stranami dohodnuto, že po zaplacení všech
dohodnutých splátek bude převedeno vlastnictví k předmětu leasingu na
leasingového nájemce (tj. v níž hodnota předmětu leasingu je již obsažena v
obvyklé ceně leasingu, kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit
leasingovému pronajímateli v souhrnu sjednaných leasingových splátek). V tam
řešené věci dovolací soud též připomenul, že klíčová pro finanční leasing je
pořizovací funkce a že jeho cílem je zpravidla konečný převod vlastnictví k
předmětu leasingu na leasingového nájemce po skončení leasingového vztahu.
11. V nyní posuzované věci oproti tomu soudy obou stupňů uzavřely na
základě skutkových zjištění, podle kterých ze smlouvy nevyplývalo, že by jejím
cílem byl převod vlastnictví k předmětu leasingu na žalovaného po skončení
sjednané doby leasingu, že nešlo o tzv. finanční leasing, ale o leasing prostý
(klasický), u nějž bylo pouze jednou z možných variant dalšího postupu v
případě řádného ukončení smlouvy po sjednané době leasingu odkoupení
pronajatého zařízení leasingovým nájemcem za zůstatkovou hodnotu (po dohodnuté
době bylo též možné pokračování leasingového vztahu v dalším období či ukončení
vztahu a vrácení předmětu leasingu). Nadto soudy obou stupňů vyšly i ze
zjištění, že způsob vypořádání vzájemných práv a povinností stran po odstoupení
od smlouvy pro případ prodlení žalovaného s úhradou leasingových splátek byl
mezi stranami (podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti) dohodnut
odlišně od dispozitivních ustanovení občanského zákoníku. Takovou dohodu, podle
které bylo v případě odstoupení od smlouvy pro porušení povinností žalovaným
(při prodlení s úhradou leasingových splátek) sjednáno právo leasingového
pronajímatele na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (jako náhradu
újmy) neměl za rozpornou s dobrými mravy.
12. Zpochybňovala-li žalovaná v rámci první námitky závěr odvolacího
soudu, že daný vztah nebyl tzv. finančním leasingem, činila tak prostřednictvím
dovolací argumentace o svém očekávání (vzhledem k obsahu „orientační nabídky
financování“), že po skončení doby leasingového nájmu bude předmět leasingu
převeden do jejího vlastnictví. Takový skutkový stav o obsahu a účelu uzavřené
leasingové smlouvy se však z napadeného rozhodnutí nepodává, neboť odvolací
soud (z uvedené listiny) zjistil, že možnost odkupu byla jen jednou z možných
variant při řádném ukončení smlouvy. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele
odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování
skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb.
rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo
4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
13. Odvolací soud též postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, vycházel-li ze sjednaného způsobu vypořádání po odstoupení od
smlouvy, který upřednostnil před dispozitivními ustanoveními zákona, a zvažoval-
li současně, zda je takový dohodnutý způsob vypořádání v souladu s obecným
korektivem dobrých mravů. Nejvyšší soud totiž ve své rozhodovací praxi vychází
ze závěru, že smluvní strany si mohou (v mezích obecných korektivů) sjednat pro
případ odstoupení od smlouvy jeho účinky a způsob vypořádání odchylně od úpravy
v občanském zákoníku. Dovodil, že právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a
vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení lze považovat zásadně za
dispozitivní. Občanský zákoník žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních
odchylek v rámci této právní úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od
zákonné úpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemných práv
a povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení od smlouvy nelze a priori
považovat za ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo
týkající se postavení osob. Zákonodárcem je předpokládáno, že podmínky pro
odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínek
zákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat, že strany si
sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky na jejich dosavadní práva a
povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne (tj. jaká práva a povinnosti zaniknou
a jaká i nadále přetrvají) a jakým způsobem závazek po odstoupení od smlouvy
vzájemně vypořádají (příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením od
smlouvy nově vzniknou). Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti
odstoupením nezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, je
předpokládána též v § 2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit ani ujednání,
jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určí rozsah a obsah práv a
povinností, kterými se nadále budou řídit, tj. která zůstanou zachována i po
odstoupení od smlouvy, příp. která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a
povinnosti odstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušené
smlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případ odstoupení
od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2637/2020).
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu (pouhé vymezení dovolacího důvodu) ani
citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například R
4/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR
114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek uvést, v
čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž
spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel
právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace
požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze
z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit
požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili
dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je
podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího
soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3.
2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
16. Ve vztahu ke třetí námitce (zpochybňující právní posouzení
sjednaného způsobu vypořádání odvolacím soudem jako nikoliv rozporného s
dobrými mravy) a ke čtvrté námitce (o překvapivosti a neúčinnosti takového
ujednání obsaženého v obchodních podmínkách) žalovaný v dovolání řádně
nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Z obsahu
celého dovolání není zřejmé, jaký je podle žalovaného vztah judikatury
Nejvyššího soudu k řešení těchto otázek. Za řádné vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání přitom v tomto ohledu nelze považovat obecné vyjádření
žalovaného „z procesní opatrnosti“ (bez bližší konkretizace k jednotlivým
právním důvodům v dovolání obsaženým), že „lze mít za to, že bude (případně i
současně) dána přípustnost dovolání z důvodu, že napadený rozsudek (…) závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“. Žalovaný takto pouze citoval tři ze čtyř vzájemně se
vylučujících předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř., aniž
by z jeho vyjádření (či dalšího obsahu dovolání) bylo zřejmé, který z nich má
za splněný ve vztahu ke třetí a čtvrté námitce (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, a ze dne 16. 2.
2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015). V této části je dovolání vadné. Vytčené
nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta
pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání v této části.
17. Druhá námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť
odvolací soud se neodchýlil od závěrů žalovaným citovaného usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 20 Cdo 4038/2017. V posuzované věci totiž nešlo o situaci, v níž
by odvolací soud rozhodl na základě shodných skutkových okolností jinak než
rozhodl v předchozím řízení mezi týmiž účastníky, aniž by důvody svého
odlišného rozhodnutí náležitě objasnil.
18. Sám žalovaný v dovolání uvedl, že v jiném předchozím řízení mezi
týmiž účastníky byl odvolacím soudem schválen smír účastníků. Soudní smír je
procesní dohoda účastníků, která může mít i právní důsledky v oblasti práva
hmotného. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou
dispoziční, a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici,
uzavřou ohledně sporného nároku smír, soud jej schválí, jestliže z obsahu spisu
nevyplývá, že smír je v rozporu s právními předpisy (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn.
29 Cdo 1962/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22
Cdo 5170/2007, a ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5064/2016). Připouští-li
uzavření soudního smíru povaha věci, soud v nalézacím řízení pro schválení
smíru zkoumá pouze to, zda účastníky navržený smír není v rozporu s právními
předpisy. Povaha smíru předpokládá svobodně formulovanou a vyjádřenou vůli
účastníků řízení, sledující zájem konkrétní právní vztah upravit autonomně
(typicky narovnáním), mimo vlastní rozhodovací vliv soudu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 307/2002, ze dne
19. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4364/2011, ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
982/2016, a ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016, a ze dne 12. 12.
2019, sp. zn. 22 Cdo 3330/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3.
2018, sp. zn. 29 Cdo 4499/2016).
19. Vzhledem k výše vymezenému rozsahu přezkumné činnosti soudu při
rozhodování o schválení smíru nelze dovodit, že by schválením smíru soud činil
vlastní právní závěry o předmětu sporu, s nimiž by se v další skutkově shodné
věci týchž účastníků musel vypořádávat ve smyslu žalovaným citovaného
rozhodnutí. V nyní posuzované věci tedy odvolací soud neměl důvod vysvětlovat,
proč rozhodl jinak, než jak bylo mezi účastníky dohodnuto smírem schváleným
soudem v jiném řízení.
20. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu,
tedy i část jeho výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech
řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné
proti výrokům o nákladech řízení.
21. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro
nepřípustnost (zčásti též pro vady).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu