23 Cdo 2735/2024-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. K., zastoupeného Mgr. Martinou Bolčákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, proti žalovanému M. F., zastoupenému Mgr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem v Plzni, Božkovská 397/15, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 1 500 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 120/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Co 552/2024-476, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal na žalovaném vydání věci – lodi Regal 2565, rok výroby 2008, evidenční číslo 108208 (dále jen „loď“), eventuálně zaplacení částky 1 500 000 Kč v případě, že by žalovaný nebyl schopen plavidlo vydat. Tvrdil, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 7. 2015 se společností INVEST IN REAL s.r.o. se stal vlastníkem lodi. Loď mu měla být předána nejpozději do 30. 9. 2015, avšak předána mu nebyla ani později. Prodávající společnost na sebe podala dne 2. 3. 2018 insolvenční návrh, byl zjištěn její úpadek a v seznamu majetku uvedla i předmětnou loď (ta však nebyla insolvenčním správcem sepsána do majetkové podstaty). Žalobce po skončení insolvenčního řízení zjistil na státní plavební správě, že dne 27. 2. 2020 došlo k uzavření (zfalšované) kupní smlouvy, na jejímž základě koupil loď D. J. (u nějž byla loď uskladněna) údajně od žalobce, který mu však loď neprodal a nikdy s ním ani nejednal. Následně D. J. prodal loď žalovanému kupní smlouvou ze dne 23. 6. 2020. Podle žalobce nemohl žalovaný nabýt loď v dobré víře, neboť nedostál své investigativní povinnosti při uzavření kupní smlouvy.
2. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 19. 2. 2024, č. j. 5 C 120/2023-415, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II) a uložil žalobci povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Rokycanech náklady za svědečné (výrok pod bodem III), o jejichž výši a splatnosti rozhodl výrokem pod bodem II samostatného usnesení ze dne 29. 2. 2024, č. j. 5 C 120/2023-419.
3. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku pod bodem I, že se zamítá žaloba žalobce, aby mu byla vydána věc – loď XY, rok výroby 2008, evidenční číslo XY, eventuálně na zaplacení částky 1 500 000 Kč, a též ve výroku po body II a III, ve znění výroku pod bodem II usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 2. 2024, č. j. 5 C 120/2023-419 (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho
rozsahu, včasně podaným dovoláním, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě vyhovuje, eventuálně, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Konkrétně argumentoval tím, že: - odvolací soud, který nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně o možnosti aplikace § 1109 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dál jen „o. z.“) na posuzovanou věc a sám dospěl k závěru o věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení podle § 1111 o.
z, seznámil se svým odlišným právním názorem účastníky řízení až v písemném vyhotovení napadeného rozsudku. Nedal tak žalobci příležitost se k němu vyjádřit a uvádět tvrzení a navrhovat důkazy k (negativnímu) znaku obsaženému v § 1111 větě druhé o. z., tj. k tomu, zda žalobce loď pozbyl činem povahy úmyslného trestného činu. Takovými argumenty přitom žalobce disponoval, neboť tvrdil, že loď pozbyl tak, že se za něj někdo vydával, zfalšoval jeho podpis na kupní smlouvě ze dne 27. 2. 2020 a loď prodal D.
J., od kterého též neoprávněně inkasoval kupní cenu, což žalobce uváděl již v žalobě. Uvedená tvrzení přitom podle žalobce byla prokázána a odvolací soud si těchto okolností nevšímal. Žalobce též zdůraznil, že po celé řízení konzistentně zastával právní názor, že žalovaný nenabyl vlastnické právo k lodi podle žádné skutkové podstaty nabytí od neoprávněného a že vlastníkem je stále žalobce. Napadené rozhodnutí tak žalobce považoval za překvapivé s tím, že uvedeným postupem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3254/2023, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1006/2023, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1783/2017, ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na https://www.nsoud.cz). Žalobce dále uplatnil námitku, že tímto postupem bylo též zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, a že v případech překvapivosti je dána přípustnost i důvodnost dovolání podle judikatury Ústavního soudu (citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 28.
2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, a ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). - odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014) při řešení otázky, zda je možné v řízení stranu zatíženou břemenem tvrzení a důkazním břemenem nevyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně skutečnosti, kterou soud považuje jednak za rozhodující, a jednak za neobjasněnou.
Žalobce poukázal na to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že okolnosti vzniku držby lodi D. J.
a jím učiněné koupě lodi zůstaly „do značné míry nejasné“, ačkoliv jsou zjevně klíčové pro právní posouzení věci podle § 1111 o. z., k němuž odvolací soud přistoupil. V průběhu řízení přitom ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nedaly účastníkům najevo, že by uvedení tvrzení a označení důkazů k tomu, zda žalobce pozbyl loď činem povahy úmyslného trestného činu bylo pro posouzení věci potřebné. Odvolací soud tak podle žalobce nemohl potvrdit zamítnutí žaloby s tím, že rozhodná skutečnost zůstala neobjasněna, nebyl-li předtím žalobce vyzván k doložení tvrzení a označení důkazů k této rozhodné skutečnosti podle § 118a občanského soudního řádu.
Žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12 též dodal, že i tímto postupem odvolací soud porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. - napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, zda je činem povahy úmyslného trestného činu ve smyslu § 1111 o. z. jednání osoby, při kterém taková osoba odlišná od vlastníka věci (lodě) tuto věc (loď) bez souhlasu a vědomí vlastníka (lodě) předá jiné osobě za úplatu, kterou inkasuje na úkor vlastníka věci (lodě) na svůj vlastní účet, a při tomto jednání se vydává přímo za takového vlastníka věci (lodě), jímž není, a podpis takového vlastníka věci (lodě) ve smlouvě bez jeho vědomí a svolení padělá.
Žalobce vyjádřil přesvědčení, že výše uvedené jednání může svou povahou naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a že je v takovém případě naplněn negativní znak skutkové podstaty vylučující aplikaci nabytí vlastnictví od neoprávněného podle § 1111 o. z. - napadený rozsudek je zatížen vadou nepřezkoumatelnosti, neboť odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal s tím, proč má v dané situaci (a za okolností, za kterých žalobce pozbyl loď) za to, že žalobce nepozbyl věc činem povahy úmyslného trestného činu, resp. pominul-li zcela existenci těchto okolností.
6. Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé (nepředvídatelné), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobce touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu (žádnou takovou právní otázku neformuluje), nýbrž tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sb. rozh. obč.).
10. Nadto v posuzované věci nešlo o vydání nepředvídatelného rozhodnutí, jež by bylo způsobilé zasáhnout do práva žalobce na spravedlivý proces. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, posuzuje-li odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla již předmětem posuzování soudu prvního stupně.
Překvapivé není rozhodnutí odvolacího osudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně. Jinak řečeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, ze dne 4.
9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
11. V této věci posuzoval soud prvního stupně, zda žalovaný nabyl vlastnické právo k lodi od neoprávněného podle § 1109 písm. c) o. z., a v této souvislosti se zabýval tvrzením žalobce o absenci dobré víry žalovaného o oprávnění prodávajícího D. J. převést na něj vlastnické právo k lodi kupní smlouvou ze dne 23. 6. 2020 a též žalobními tvrzeními o tom, že žalobce byl vlastníkem lodi, kterou získal kupní smlouvou ze dne 3. 7. 2015, avšak loď mu tehdejším prodávajícím nikdy nebyla předána a neměl ji tak nikdy ve svém držení, že kupní smlouva ze dne 27.
2. 2020, na jejímž základě měl vlastnické právo k lodi získat od žalobce D. J., u kterého byla loď od roku 2016 uskladněna, nebyla ve skutečnosti uzavřena se žalobcem, ale s jinou osobou, která se za žalobce vydávala, v čemž žalobce spatřoval podvodné jednání. Oproti tomu odvolací soud sice posuzoval, zda mohl žalovaný nabýt vlastnické právo k lodi od neoprávněného podle jiného ustanovení, konkrétně podle § 1111 o. z., zabýval se však primárně stejnou skutečností, tj. existencí dobré víry žalovaného při koupi od neoprávněného D.
J. Avšak i při posouzení dílčí právní otázky, kterou soud prvního stupně neřešil, tj. zda žalobce pozbyl loď ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu ve smyslu § 1111 věty druhé o. z., odvolací soud vycházel ze stejných tvrzení žalobce učiněných již v žalobě (a v řízení prokázaných), z nichž měl pro řešení uvedené právní otázky za rozhodné, že loď nikdy žalobci fakticky nebyla předána, a proto dovodil, že ji ani nemohl pozbýt ve smyslu citovaného ustanovení (lhostejno, zda ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu).
Jinak řečeno, odvolací soud měl při aplikaci § 1111 věty druhé o. z. z těch již dříve v řízení tvrzených a prokázaných skutečností (včetně tvrzení o podvodném jednání při uzavření kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2020, které akcentoval žalobce i v dovolání), za rozhodnou pouze skutečnost, že žalobce nikdy neměl loď ve svém držení, a tudíž ji ani nemohl pozbýt.
12. Vycházel-li tedy odvolací soud i při svém částečně odlišném právním posouzení věci ze skutečností již dříve zjištěných v řízení před soudem prvního stupně (a též takto tvrzených žalobcem), nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí. Ostatně, uvádí-li sám žalobce v dovolání, že po celé řízení konzistentně zastával právní názor, že žalovaný nenabyl vlastnické právo k lodi podle žádné skutkové podstaty nabytí od neoprávněného, tj. podle § 1109 písm. c) o. z., ani podle § 1111 o. z., nemohl být překvapen tím, že odvolací soud posuzoval otázku, zda žalovaný nabyl vlastnické právo od neoprávněného (byť i podle jiného zákonného ustanovení, než soud prvního stupně). Je přitom zřejmé, že postupem odvolacího soudu žalobce nebyl zbaven možnosti relevantní argumentace, tvrdí-li současně v dovolání, že chtěl argumentovat ve vztahu k aplikaci § 1111 věty druhé o z. právě těmi skutečnostmi, které již tvrdil v řízení před soudem prvního stupně (o podvodném jednání při uzavření kupní smlouvy dne 27. 2. 2020), které však odvolací soud zjevně neměl za podstatné při svém právním posouzení existence podmínky uvedené v § 1111 větě druhé o. z., neboť za rozhodné měl pouze to, že k pozbytí lodi žalobcem (ať už jakýmkoliv způsobem) nemohlo dojít, pokud mu ani nikdy nebyla předána.
13. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nemůže založit ani procesní otázka, jejímž prostřednictvím žalobce vytýká odvolacímu soudu rozhodnutí v jeho neprospěch pro neobjasnění rozhodné skutečnosti, k níž tížilo důkazní břemeno žalobce, bez jeho poučení podle § 118a o. s. ř. Nejde totiž o otázku, kterou by odvolací soud řešil a na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo.
14. Odvolací soud (oproti přesvědčení žalobce) nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem ve vztahu k rozhodné skutečnosti (jež se měla podle žalobce týkat neprokázaní existence činu povahy úmyslného trestného činu), nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, tj. na základě zjištění, že žalobci nikdy loď nebyla předána (a tudíž ji nemohl ani jakýmkoliv způsobem pozbýt). Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je přitom zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle tohoto ustanovení tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, a ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010). Jestliže byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně nikoliv z důvodu, že účastník neunesl důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu (jak tomu bylo i v posuzované věci), nebyl důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud tedy ani neměl důvod se zabývat otázkou poučovací povinnosti prezentovanou žalobcem v dovolání.
15. Pro úplnost lze k uvedené námitce dodat, že závěr o „do značné míry nejasných“ okolnostech vzniku držby lodi D. J. a okolnostech uzavření kupní smlouvy ze dne 27. 2. 2020 učinil odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nikoliv ve vztahu k posuzování otázky, zda byly naplněny předpoklady aplikace § 1111 o. z. pro nabytí vlastnického práva k lodi žalovaným od neoprávněného při uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 6. 2020, nýbrž ve vztahu k posouzení, zda se D. J. mohl stát vlastníkem lodi na základě nabytí od neoprávněného a zda tedy mohl žalovaný kupní smlouvou ze dne 23. 6. 2020 získat loď do svého vlastnictví již od vlastníka (srov. odstavec 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena ani pro řešení žalobcem předkládané otázky hmotného práva týkající se výkladu pojmu „čin povahy úmyslného trestného činu“ ve smyslu § 1111 věty druhé o. z., neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebyla pro rozhodnutí určující). Jak bylo vysvětleno již výše, odvolací soud neshledal naplnění předpokladů pro aplikaci § 1111 věty druhé o. z. nikoliv z důvodu, že by konkrétní jednání nepovažoval za čin povahy úmyslného trestného činu, nýbrž z důvodu, že u žalobce nemohlo dojít k pozbytí lodi ve smyslu daného ustanovení za situace, kdy mu loď nikdy ani nebyla předána (neměl ji nikdy ve své moci).
17. Prostřednictvím námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobce v dovolání namítá pouze vadu řízení, jež sama o sobě nemůže být dovolacím důvodem a nemůže založit přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo již výše. Ostatně dovolací soud napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným, neboť jeho z odůvodnění je seznatelné, na základě jakých skutkových zjištění a na základě jakého právního posouzení učinil odvolací soud závěr o tom, že se žalovaný stal vlastníkem lodi a též z jakého důvodu (byť stručně, avšak dostatečně srozumitelně a jasně vyjádřeného) neshledal prostor pro aplikaci § 1111 věty druhé o. z. Takové odůvodnění přitom žalobci nikterak nebránilo v možnosti uplatnění dovolacích důvodů (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
18. Žalobce avizoval v dovolání, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolací soud však posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena žádná argumentace, a žalobce se tak zjevně domáhá (též) jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu