23 Cdo 2742/2024

23 Cdo 2742/2024-368

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně I. G., zastoupené JUDr. Bc. Karlem Rohrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Husova 308, proti žalované HYLP real estate s.r.o., se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, identifikační číslo osoby 28574061, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperku, Starobranská 327/4, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 270/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 13. 2. 2024, č. j. 69 Co 262/2023-274, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 5. 2023, č. j. 17 C 270/2010-223, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 5. 2023, č. j. 17 C 270/2010-223, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 17 C 270/2010-223, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že exekutorský zápis sepsaný dne 16. 6. 2010 JUDr. Miloslavem Zwielhoferem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 3, sp. zn. 144 EZ 4/10, je neplatný (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že uvedený exekutorský zápis (dále jen „exekutorský zápis“) je neplatný. Podle exekutorského zápisu má žalobkyně závazek vůči žalované ve výši 4 000 000 Kč, podle žalobkyně se však jedná o neexistující dluh a požadovala proto určení, že exekutorský zápis je neplatný.

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 69 Co 262/2023-274, rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše náhrady nákladů řízení ve výroku II (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Podle odvolacího soudu má žaloba na určení podle § 80 o. s. ř. především preventivní povahu. Exekutorský zápis nepředstavuje samostatný zavazovací důvod a soudní exekutor při jeho pořízení nezkoumá, zda má oporu v hmotném právu. Z jeho povahy nelze k exekutorskému zápisu (pojmově) vztáhnout kategorie neplatnosti a prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti exekutorského zápisu nelze vytvořit spolehlivý právní rámec pro odvrácení budoucích sporů mezi účastníky. Odvolací soud tedy, byť z jiných důvodů, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

5. Rozsudek odvolacího soudu, společně s rozsudkem soudu prvního stupně, napadla výslovně v celém jeho rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Konkrétně dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, při posouzení, zda je i v civilní věci, obdobně jako ve věci trestní, odvolací soud vázán při svém přezkumu rozsahem podaného odvolání a zda platí pro rozhodování o opravném prostředku zákaz reformace in peius či nikoliv. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným závěrům a že je napadený rozsudek zmatečný a nepřezkoumatelný.

6. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

9. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 168/2018, ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3609/2021, či ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

13. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Dle dovolatelky došlo závěrem učiněným odvolacím soudem ohledně absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. (opačně od soudu prvního stupně) v řízení o jí podaném odvolání ke zhoršení jejího postavení v řízení a napadené rozhodnutí se tak dostalo do rozporu se zásadou zákazu reformace in peius.

14. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že občanský soudní řád rozlišuje kvantitativní a kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu. Kvalitativní rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je určen (obsahovým) vymezením odvolacích důvodů (§ 212a o. s. ř.). Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud není vázán uplatněnými odvolacími důvody při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní; ta zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak aplikaci procesněprávních předpisů. Odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí ve věci je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů, a přihlíží i k případným vadám řízení, k nimž došlo před vydáním rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 852/2017, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, či ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4636/2018).

15. Ohledně zákazu reformace in peius Nejvyšší soud obecně dovodil, že zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021).

16. Jestliže odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, v němž jej žalobkyně napadla odvoláním (vázán kvantitativním rozsahem přezkumu) a ve věci samé jej potvrdil, byť z odlišných důvodů, nepostupoval tak, že by překročil rozsah odvolacího přezkumu k v neprospěch dovolatelky. Odvolací soud se tudíž od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

17. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, není přiléhavý, neboť v citované věci odvolací soud v řízení o odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně disparity podílů při vypořádání společného jmění manželů v neprospěch žalovaného (odvolatele). K takové změně rozsudku v projednávané věci nedošlo.

18. Pokud dovolatelka v této souvislosti namítá překvapivost napadeného rozhodnutí, pomíjí, že rozhodnutí není nepředvídatelné (překvapivé) pouze z toho důvodu, že odvolací soud rozhodne rozdílně od soudu prvního stupně. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (srov. například rozsudky Nejvyššího soud ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3753/2018, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, či ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11).

19. Přitom otázku, zda má dovolatelka na požadovaném určení naléhavý právní zájem, posuzoval již soud prvního stupně, byť s jiným závěrem než soud odvolací, a tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být z tohoto důvodu překvapivým rozhodnutím.

20. Dovolatelka dále napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, neboť dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21. Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).

22. Dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů (jež spatřuje konkrétně v tom, že se odvolací soud nevypořádal s hmotněprávními a procesněprávními námitkami dovolatelky). Tato argumentace představuje ve skutečnosti námitku vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).

23. Z výše uvedeného plyne, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu