23 Cdo 2815/2022

23 Cdo 2815/2022-461

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ENORAX a.s. v likvidaci, se sídlem v Rynolticích č. p. 215, identifikační číslo osoby 25479733, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, proti žalované HS Cínovec s.r.o., se sídlem v Dubí, Cínovec 89, identifikační číslo osoby 48293954, zastoupené doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o určení neúčinnosti smluv, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 244/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 14 Co 509/2012-399, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v řízení proti žalované domáhala určení, že smlouva kupní o převodu nemovitostí uzavřená dne 25. 2. 2008 mezi žalovanou a společností MACHÁČ, spol. s r. o. (nyní Niveta Mix s.r.o., v likvidaci), se sídlem v Lounech, Pnětluky 67, identifikační číslo osoby 46713131 (dále jen „dlužník“), včetně její přílohy č. 1 označené jako dohoda o kupní ceně ke smlouvě kupní ze dne 25. 2. 2008, a smlouva o prodeji nemovitostí a pozemků, souboru movitých věcí a zařízení uzavřená dne 25. 2. 2008 mezi žalovanou a dlužníkem, jsou vůči žalobkyni neúčinné.

2. Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2012, č. j. 14 C 244/2008-148, určil, že smlouva kupní o převodu nemovitostí uzavřená dne 25. 2. 2008 mezi žalovanou a dlužníkem a její příloha č. 1 dohoda o kupní ceně ke smlouvě kupní ze dne 25. 2. 2008 a smlouva o prodeji nemovitostí a pozemků, souboru movitých věcí a zařízení uzavřená dne 25. 2. 2008 mezi žalovanou a dlužníkem, jsou vůči žalobkyni neúčinné (výrok I),

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), o povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů znalečného (výrok III) a o vrácení zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem žalobkyni (výrok IV).

3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I [výrok I a) napadeného rozsudku], změnil výroky II, III a IV rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a o vrácení zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem [výroky I b) až d) napadeného rozsudku] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I a) dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vědomosti žalované o zkracujícím úmyslu dlužníka a s tím související otázku nutnosti provedení důkazu znaleckým posudkem, o který žalovaná opírala svoji dobrou víru při uzavírání výše specifikovaných kupních smluv. Žalovaná v dovolání uvedla, že odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, jestliže tento důkaz neprovedly. Dle žalované měl být tento důkaz proveden, jelikož je součástí spisu a v podáních účastníků na něj bylo odkazováno. Odvolací soud se dle žalované tímto postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž i ve sporném řízení může soud provést i jiné nežli účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení jejich potřeba vyšla najevo, jsou-li dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, a ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001). Žalovaná namítla, že neprovedení tohoto důkazu je formalistickým přístupem k řízení, přičemž odkázala na příslušnou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15). Žalovaná taktéž uvedla, že ačkoliv měl odvolací soud k dispozici dva znalecké posudky (znalecký posudek, o nějž žalovaná opírala svoji dobrou víru a znalecký posudek zadaný soudem), nevypořádal se s jejich existencí a rozporem, nevyslechl oba znalce a nenechal tyto závěry dále přezkoumat, čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018).

5. Dále žalovaná namítla, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 118a o. s. ř., jestliže žalovanou nepoučil, že jí navrhovaným důkazem, tedy znaleckým posudkem, nemohou být sporné skutečnosti prokázány, a to pro absenci ocenění pozemků, které byly taktéž předmětem převodu dle výše uvedených kupních smluv. Žalovaná uvedla, že znalecký posudek skutečně neobsahuje ocenění předmětných pozemků, a to proto, že odporovanými právními jednáními k jejich převodu nemohlo dojít, jelikož nebyly ve vlastnictví dlužníka, nýbrž jeho jednatele. Dle žalované se odvolací soud tímto postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, přičemž odvolací soud se v důsledku toho měl dopustit libovůle při hodnocení důkazů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1746/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05).

6. Žalovaná taktéž namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku platnosti obou převodních smluv, vůči nimž směřuje odpůrčí žaloba. Žalovaná uvedla, že zpevněné plochy, které byly předmětem převodu odporovaných kupních smluv, nebyly samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku, které převáděny nebyly. Část předmětu převodu dle kupních smluv tak měla být nezpůsobilým

7. Žalovaná dále namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku odporovatelnosti smlouvy o prodeji nemovitostí a pozemků, souboru movitých věcí a zařízení uzavřené dne 25. 2. 2008. Cena předmětu převodu byla sjednána ve výši ceny obvyklé, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Žalovaná uvedla, že jelikož byly tímto právním úkonem převedeny věci za cenu obvyklou, nedošlo tím ke zkrácení věřitele, pročež není namístě určení jeho neúčinnosti. Dle žalované tak odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž musí konkrétní dlužníkův úkon vést ke zkrácení jeho majetku a znemožnění uspokojení pohledávky věřitele (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006).

8. Konečně žalovaná uvedla, že nevěděla o zkracujícím úmyslu dlužníka, jelikož svoji dobrou víru opírala o znalecký posudek obsahující ocenění předmětu převodu. Nesouhlasila pak se závěry odvolacího soudu, že jí měla být nápadná nízká cena předmětu převodu. Žalovaná namítla, že není oprávněna přezkoumávat odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku, když k takovému přezkumu není oprávněn ani soud (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007).

9. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalované ztotožnila s právním hodnocením a procesním postupem odvolacího soudu, přičemž soud je dle žalobkyně oprávněn, ale není povinen provést i jiné nežli účastníky navržené důkazy; podle ní odvolací soud nepochybil, shledal-li postup soudu prvního stupně správným. Argumentaci o tom, jak by měl soud postupovat v případě hodnocení dvou znaleckých posudků, považuje žalobkyně za irelevantní, jelikož soud žádné dva rozporné posudky nehodnotil. Žalobkyně má za to, že není rozhodné, zda součástí předmětu kupních smluv byly či nebyly předmětné pozemky, jelikož relevantní je zde vůle žalované a dlužníka tyto pozemky převést, když kupní cena zohledňovala i cenu předmětných pozemků, z čehož žalobkyně usuzuje, že žalovaná znala úmysl dlužníka zkrátit své věřitele, resp. že jí takový úmysl musel být znám. Tento úmysl taktéž dle žalobkyně podporuje skutečnost, že žalovaná je podnikatelem v oboru provozu čerpacích stanic s pohonnými hmotami, pročež si musela být vědoma podhodnocení předmětu převodu. Stran samostatné odporovatelnosti kupních smluv žalobkyně uvedla, že jde o dvě vzájemně nerozlučně propojené smlouvy, na jejichž základě byl převeden funkční celek čerpací stanice.

10. Žalobkyně ve vyjádření též uvedla, že úhrada sjednané kupní ceny proběhla nestandardně a žalovaná ani přes poučení soudu úhradu kupní ceny neprokázala, z čehož žalobkyně vyvozuje znalost zkracujícího úmyslu dlužníka. Dále poukázala na to, že i v trestním řízení, v němž byl jednatel dlužníka pravomocně odsouzen pro trestný čin poškozování věřitele, byl vypracován znalecký posudek, jehož znalecké ocenění bylo ještě vyšší než v posudku zadaném soudem v tomto řízení. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalované odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. K námitce žalované, že nevěděla o zkracujícím úmyslu dlužníka, jelikož založila svoji dobrou víru v přiměřenost ceny převáděných věcí na znaleckém posudku, jehož odborné závěry není oprávněna přezkoumávat, dovolací soud uvádí, že jejím prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založena. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako osoba, jejíž obchodní činností je mj. provozování čerpacích stanic, věděla, že cena za čerpací stanici sjednaná v obou kupních smlouvách byla „značně podhodnocena“, a jestliže žalovaná navíc v řízení neprokázala ani zaplacení takto podhodnocené kupní ceny, jen to dle odvolacího soudu „podtrhuje“ její vědomost o zkracujícím úmyslu dlužníka (srov. bod 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalovaná tak svojí otázkou ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně své vědomosti o zkracujícím úmyslu dlužníka, a tudíž neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním tohoto dovolacího důvodu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

16. Napadá-li žalovaná v této souvislosti postup soudů nižších stupňů, které podle ní v rozporu s judikaturou dovolacího soudu neprovedly důkaz znaleckým posudkem, který v řízení předložila a na kterém zakládala svou „dobrou víru“, nemůže ani taková námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť jejím prostřednictvím žalovaná ve skutečnosti uplatňuje vadu řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Navíc je vhodné připomenout, že odvolací soud uvedl, že žalovanou předložený „znalecký posudek byl jako důkaz pro absenci ocenění pozemků pro věc nerozhodný“ (srov. bod 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Právě nerozhodnost důkazu pro zjištění rozhodných skutečností je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu důvodem, pro který soud takový důkaz neprovede (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, a na něj navazující judikaturu představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014).

17. Obdobně námitka žalované, vytýkající odvolacímu soudu absenci postupu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť se jí nedostalo poučení, že předloženým důkazem, tedy znaleckým posudkem, nemohou být sporné skutečnosti prokázány, představuje námitku vady řízení, která, jak již bylo uvedeno výše, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Také zde dovolací soud připomíná, že ve své konstantní judikatuře dovodil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a aby ke svým tvrzením označili důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a na něj navazující judikaturu). V projednávané věci ovšem odvolací soud z provedených důkazů skutkový stav rozhodný pro právní posouzení věci zjistil; neúspěch žalované v řízení se tak neodvíjel od závěru o neusnesení důkazního břemene, který by odůvodňoval postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

18. Stran námitky žalované ohledně tvrzené nezpůsobilosti předmětu převodu kupních smluv dovolací soud uvádí, že tuto skutečnost žalovaná uvádí poprvé, a tedy nepřípustně (v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř.), až v dovolacím řízení, a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2379/2021, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, nebo ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 651/2023).

19. K námitce žalované týkající se odporovatelnosti smlouvy o prodeji nemovitostí a pozemků, souboru movitých věcí a zařízení uzavřené dne 25. 2. 2008 dovolací soud uvádí, že ani při jejím hodnocení se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že předmětem prodeje obou kupních smluv ze dne 25. 2. 2008 je čerpací stanice, která byla prodávána jako jeden funkční celek, přičemž předměty kupních smluv jsou natolik vzájemně provázány, že jejich oddělením by samostatně nemohly plnit svoji funkci a úmyslem žalované bylo zachování této funkce (srov. bod 33 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud tak dané smlouvy právně hodnotil jako smlouvy závislé.

20. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že vyplyne-li uzavření více smluv z téhož jednání nebo jsou-li zahrnuty do téže listiny, stanou se smlouvy závislými, jestliže tato závislost vyplyne z jejich povahy nebo z účelu sledovaného uzavřením uvedených smluv, byl-li stranám znám v době uzavření smlouvy. Závislost vyplyne z povahy smluv, jestliže plnění závazku z jedné smlouvy je možné nebo přináší hospodářský užitek jen při splnění závazku druhé smlouvy. I když tyto důsledky nevyplývají z povahy smluv, nastává jejich závislost, jestliže vyplývají z účelu uzavíraných smluv, který je stranám znám v době uzavření smlouvy. Tento účel může vyplynout z obsahu smlouvy, postačí ale, když byl sdělen druhé straně během jednání o uzavření smlouvy stranou, která zamýšlí uvedeného účelu dosáhnout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017).

21. Nejde o závislé smlouvy, jde-li pouze o jistou ekonomickou spjatost určitých smluv. Za smlouvy závislé lze naproti tomu považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 29 ICdo 126/2019, a ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012, jakož i v nich citovanou judikaturu). Pro závěr, zda jde o smlouvy závislé, je podstatné především zjištění, zda by smluvní strany měly zájem na uzavření jen některé ze smluv v situaci, kdy by zbylé smlouvy uzavřeny nebyly (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 29 ICdo 126/2019, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2575/2018).

22. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k propojenosti předmětů převodu, ekonomické spjatosti smluv a úmyslu stran jsou předmětné kupní smlouvy smlouvami závislými, a je proto třeba vyslovit neúčinnost obou smluv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 76/2011, jakož i již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 126/2019), postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

23. K žalovanou namítaným rozporům v závěrech znaleckých posudků dovolací soud uvádí, že tato žalovanou vznesená námitka se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemůže proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž hodnotil pouze znalecký posudek zpracovaný k zadání soudu, nikoliv znalecký posudek zmiňovaný žalovanou, který měl, jak již uvedeno výše, za nerozhodný pro zjištění skutkového stavu. Jelikož odvolací soud nehodnotil více znaleckých posudků s rozdílnými závěry o téže otázce, nýbrž pouze jeden znalecký posudek, nebyl v řízení důvod k postupu, jehož absenci žalovaná odvolacímu soudu ve své námitce (ve skutečnosti jako vadu řízení) vytýká.

24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 21. 8. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu