23 Cdo 2977/2023-758
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci
žalobkyně 1 KK s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo
osoby 27565939, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalované Bydlení Hrádek nad Nisou s.r.o., se
sídlem v Hrádku nad Nisou, Starý Dvůr 798, identifikační číslo osoby 24710563,
zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská
620/29, o zaplacení 9 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 26 C 56/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2023, č. j. 29 Co
249/2022-706, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 56 870 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 9 600 000 Kč s
příslušenstvím s tvrzením, že se žalovanou uzavřela dne 20. 7. 2010 smlouvu o
půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“), jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky
ve výši 19 550 000 Kč, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované, a to
mimo jiné úhradou faktur od jiných společností, bude-li tak stanoveno
samostatnou dohodou obou smluvních stran. Dále tvrdila, že byla dne 21. 7. 2010
mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda dle smlouvy o půjčce (dále jen
„dohoda dle smlouvy o půjčce“), v jejímž rámci smluvní strany prohlásily, že
žalobkyně uhradila fakturu č. 12010 ve výši 9 600 000 Kč za projektové práce a
že touto dohodou žalovaná uznává předmětný dluh jakožto dluh ze smlouvy o
půjčce.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozsudek
ze dne 27. 12. 2021, č. j. 26 C 56/2019-605, kterým Okresní soud v Liberci
zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9
600 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení
žalované ve výši 608 409,50 Kč (výrok I), a současně rozhodl o povinnosti
žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 231 763 Kč
(výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu obou jeho výroků,
napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a
co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení
otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“ Navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť jej
považovala za nepřípustné a napadené rozhodnutí za věcně správné. Podle ní
žalobkyně neformulovala žádnou právní otázku, která by již byla dovolacím
soudem vyřešena a která by měla být vyřešena jinak. Rovněž namítla, že dovolání
je ve skutečnosti polemikou a vyjádřením nesouhlasu se skutkovými zjištěními
soudů nižších stupňů.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena
na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého
rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento
předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené
dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se
měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež jsou veřejnosti též dostupná – stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
9. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála ve vztahu k procesní otázce
přesunu důkazního břemene v důsledku uznání dluhu. Prezentovala názor, že nelze
v případě „platného uznání závazku a platně uzavřené smlouvy o půjčce učinit
závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí
vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li
dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními“; důsledkem uznání závazku je
přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na žalovanou). K této otázce
však v dovolání žalobkyně neodkázala na žádnou ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu a nepolemizovala se správností řešení takové právní otázky již
přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu s tím, že by se dožadovala, aby se od
tohoto svého předchozího řešení dovolací soud v posuzované věci odklonil.
10. Pokud snad žalobkyně měla vyjádřením, že napadené rozhodnutí „závisí
na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak“, na mysli, že by měl dovolací soud uvedenou otázku po
právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový
předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí této části dovolání již
nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno
učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených
náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
12. Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, předložila k dovolacímu přezkumu otázku výkladu
smlouvy o půjčce jako reálné smlouvy („reálnosti smlouvy o půjčce a poskytnutí
finančních prostředků žalované“). Je přesvědčena, že reálnost smlouvy o půjčce
řádně prokázala a že v souladu s projevenou vůlí akceptovat smlouvu o půjčce
jako platně uzavřenou vyplývala vůle obou stran smlouvu uzavřít, poskytnout
peněžní prostředky a tyto vrátit. S odkazem na čl. 1.2. smlouvy o půjčce
dodala, že půjčka mohla být mimo jiné poskytnuta úhradou faktur od jiných
společností. V této souvislosti namítla, že právní jednání je třeba posuzovat
podle toho, co jím bylo sledováno, okolnostmi souvisejícími se samotným
podpisem smlouvy a zejména toho, že smlouva o půjčce byla podřízena úvěru, tedy
že smlouva o půjčce fungovala jako reálný konsenzus, kdy k plnění ve prospěch
žalované ze strany žalobkyně došlo.
13. Ačkoliv žalobkyně k otázce výkladu smlouvy výslovně nevymezila
(neformulovala) předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je z
dovolací argumentace, v níž zpochybňovala právní posouzení učiněné odvolacím
soudem a z jejího odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp.
zn. 25 Cdo 1650/98, zřejmé, že měla za to, že se odvolací soud při řešení
uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované právě žalobkyní citovaným rozhodnutím.
14. Nejvyšší soud setrvale judikuje (ve vztahu k otázce výkladu právních
úkonů podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, o jejíž aplikaci šlo i v nyní
posuzované věci), že v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku
vyplývajícím z právního úkonu, o jehož obsahu jsou pochybnosti, je třeba je
odstranit jeho výkladem za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zrušeného
ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák.“ a v obchodních vztazích podle § 266
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obch. zák.“, a to i tehdy, kdy výklad
tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov.
například žalobkyní zmíněný rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, rozsudky ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, či ze dne 13.
6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018). K výkladovým pravidlům se pak Nejvyšší soud
podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo
3404/2008, v němž uvedl, že § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují
výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu
právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového
vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl)
jednajících osob a musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou
smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha
věci připouští (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn.
29 Odo 108/2003, nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017). V rozsudku
ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, Nejvyšší soud dodal, že
interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat
obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, či ze dne 7. 11.
2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
15. Odvolací soud v posuzované věci při výkladu obsahu smlouvy o půjčce
označené datem 20. 7. 2010, k jejímuž uzavření však došlo nejdříve po 29. 10.
2010 a nejpozději do 28. 2. 2011, vycházel z toho, že v ní byla jednoznačně
formulována vůle stran, aby jiný způsob plnění půjčky než bankovním převodem na
účet dlužníka (žalované) byl samostatně dohodnut. Měl přitom za nesporné, že na
bankovní účet žalované žádná částka poskytnuta nebyla. Dohoda dle smlouvy o
půjčce datovaná dnem 21. 7. 2010, v níž bylo uvedeno, že žalobkyně uhradila
fakturu č. 12010 ve výši 9 600 000 Kč za projektové práce a že touto dohodou
žalovaná uznává předmětný dluh jakožto dluh ze smlouvy o půjčce (která měla být
onou samostatnou dohodou o jiném způsobu plnění půjčky předpokládanou ve
smlouvě o půjčce) však v uvedený den podle skutkových závěrů odvolacího soudu
uzavřena být nemohla a mohla být sepsána jednatelem žalobkyně kdykoliv (tj. i
účelově v době, kdy již k takovému prohlášení i za žalovanou nebyl jednatel
žalobkyně oprávněn) a doba jejího uzavření prokázána nebyla. Odvolací soud tak
vycházel z toho, že jiný doplněk smlouvy o půjčce (tj. smlouvou předpokládaná
samostatná dohoda o jiném způsobu plnění půjčky) konkretizovaný určitým
prokazatelným datem uzavření nebyl doložen a že tedy nebylo prokázáno, jakým
způsobem došlo ke změně obsahu smlouvy, kterým by bylo žalovanou akceptováno
jiné plnění jako plnění půjčky, tj. konkrétně přijetí plnění žalobkyní
tvrzeného projektu, jehož uhrazení by tak představovalo dluh žalované vůči
žalobkyni.
16. Odvolací soud se tedy od výše citované judikatury Nejvyššího
soudu neodchýlil, pokud vyložil čl. 1. 2. smlouvy o půjčce podle vůle stran
tak, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 19 500 000 Kč, a to
bankovním převodem na bankovní účet žalované, a že jiné způsoby plnění musely
být stranami samostatně dohodnuty, tedy že na základě písemné dohody smluvních
stran mohl být změněn způsob poskytnutí půjčky. Ani otázka výkladu smlouvy o
půjčce proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží.
17. Prostřednictvím argumentace uvedené v bodě D dovolání žalobkyně
polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a s jimi
provedeným hodnocením důkazů. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím
řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem,
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou
odvolacím soudem tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a
ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
18. Namítala-li žalobkyně v dovolání též, že nebyla vyslechnuta svědkyně
jí navržená, uplatnila tím námitku vady řízení. K případné existenci vad řízení
by však mohl dovolací soud přihlédnout jen, shledal-li by dovolání přípustným
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není
naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním pochybení neobsahuje
žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit
nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn.
32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
19. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou
jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo
rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však
dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to
zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu