23 Cdo 2977/2023-758
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně 1 KK s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 27565939, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalované Bydlení Hrádek nad Nisou s.r.o., se sídlem v Hrádku nad Nisou, Starý Dvůr 798, identifikační číslo osoby 24710563, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení 9 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 56/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2023, č. j. 29 Co 249/2022-706, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 56 870 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 9 600 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovanou uzavřela dne 20. 7. 2010 smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“), jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 19 550 000 Kč, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované, a to mimo jiné úhradou faktur od jiných společností, bude-li tak stanoveno samostatnou dohodou obou smluvních stran. Dále tvrdila, že byla dne 21. 7. 2010 mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda dle smlouvy o půjčce (dále jen „dohoda dle smlouvy o půjčce“), v jejímž rámci smluvní strany prohlásily, že žalobkyně uhradila fakturu č. 12010 ve výši 9 600 000 Kč za projektové práce a že touto dohodou žalovaná uznává předmětný dluh jakožto dluh ze smlouvy o půjčce.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozsudek ze dne 27. 12. 2021, č. j. 26 C 56/2019-605, kterým Okresní soud v Liberci zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 600 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 608 409,50 Kč (výrok I), a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 231 763 Kč (výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu obou jeho výroků,
napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť jej považovala za nepřípustné a napadené rozhodnutí za věcně správné. Podle ní žalobkyně neformulovala žádnou právní otázku, která by již byla dovolacím soudem vyřešena a která by měla být vyřešena jinak. Rovněž namítla, že dovolání je ve skutečnosti polemikou a vyjádřením nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež jsou veřejnosti též dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).
9. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála ve vztahu k procesní otázce přesunu důkazního břemene v důsledku uznání dluhu. Prezentovala názor, že nelze v případě „platného uznání závazku a platně uzavřené smlouvy o půjčce učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními“; důsledkem uznání závazku je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na žalovanou). K této otázce však v dovolání žalobkyně neodkázala na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a nepolemizovala se správností řešení takové právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu s tím, že by se dožadovala, aby se od tohoto svého předchozího řešení dovolací soud v posuzované věci odklonil.
10. Pokud snad žalobkyně měla vyjádřením, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, na mysli, že by měl dovolací soud uvedenou otázku po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí této části dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
12. Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, předložila k dovolacímu přezkumu otázku výkladu smlouvy o půjčce jako reálné smlouvy („reálnosti smlouvy o půjčce a poskytnutí finančních prostředků žalované“). Je přesvědčena, že reálnost smlouvy o půjčce řádně prokázala a že v souladu s projevenou vůlí akceptovat smlouvu o půjčce jako platně uzavřenou vyplývala vůle obou stran smlouvu uzavřít, poskytnout peněžní prostředky a tyto vrátit. S odkazem na čl. 1.2. smlouvy o půjčce dodala, že půjčka mohla být mimo jiné poskytnuta úhradou faktur od jiných společností. V této souvislosti namítla, že právní jednání je třeba posuzovat podle toho, co jím bylo sledováno, okolnostmi souvisejícími se samotným podpisem smlouvy a zejména toho, že smlouva o půjčce byla podřízena úvěru, tedy že smlouva o půjčce fungovala jako reálný konsenzus, kdy k plnění ve prospěch žalované ze strany žalobkyně došlo.
13. Ačkoliv žalobkyně k otázce výkladu smlouvy výslovně nevymezila (neformulovala) předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je z dovolací argumentace, v níž zpochybňovala právní posouzení učiněné odvolacím soudem a z jejího odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, zřejmé, že měla za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované právě žalobkyní citovaným rozhodnutím.
14. Nejvyšší soud setrvale judikuje (ve vztahu k otázce výkladu právních úkonů podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, o jejíž aplikaci šlo i v nyní posuzované věci), že v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícím z právního úkonu, o jehož obsahu jsou pochybnosti, je třeba je odstranit jeho výkladem za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák.“ a v obchodních vztazích podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obch. zák.“, a to i tehdy, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například žalobkyní zmíněný rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, rozsudky ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, či ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018). K výkladovým pravidlům se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, v němž uvedl, že § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob a musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017). V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, Nejvyšší soud dodal, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, či ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
15. Odvolací soud v posuzované věci při výkladu obsahu smlouvy o půjčce označené datem 20. 7. 2010, k jejímuž uzavření však došlo nejdříve po 29. 10. 2010 a nejpozději do 28. 2. 2011, vycházel z toho, že v ní byla jednoznačně formulována vůle stran, aby jiný způsob plnění půjčky než bankovním převodem na účet dlužníka (žalované) byl samostatně dohodnut. Měl přitom za nesporné, že na bankovní účet žalované žádná částka poskytnuta nebyla. Dohoda dle smlouvy o půjčce datovaná dnem 21. 7. 2010, v níž bylo uvedeno, že žalobkyně uhradila fakturu č. 12010 ve výši 9 600 000 Kč za projektové práce a že touto dohodou žalovaná uznává předmětný dluh jakožto dluh ze smlouvy o půjčce (která měla být onou samostatnou dohodou o jiném způsobu plnění půjčky předpokládanou ve smlouvě o půjčce) však v uvedený den podle skutkových závěrů odvolacího soudu uzavřena být nemohla a mohla být sepsána jednatelem žalobkyně kdykoliv (tj. i účelově v době, kdy již k takovému prohlášení i za žalovanou nebyl jednatel žalobkyně oprávněn) a doba jejího uzavření prokázána nebyla. Odvolací soud tak vycházel z toho, že jiný doplněk smlouvy o půjčce (tj. smlouvou předpokládaná samostatná dohoda o jiném způsobu plnění půjčky) konkretizovaný určitým prokazatelným datem uzavření nebyl doložen a že tedy nebylo prokázáno, jakým způsobem došlo ke změně obsahu smlouvy, kterým by bylo žalovanou akceptováno jiné plnění jako plnění půjčky, tj. konkrétně přijetí plnění žalobkyní tvrzeného projektu, jehož uhrazení by tak představovalo dluh žalované vůči žalobkyni.
16. Odvolací soud se tedy od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyložil čl. 1. 2. smlouvy o půjčce podle vůle stran tak, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 19 500 000 Kč, a to bankovním převodem na bankovní účet žalované, a že jiné způsoby plnění musely být stranami samostatně dohodnuty, tedy že na základě písemné dohody smluvních stran mohl být změněn způsob poskytnutí půjčky. Ani otázka výkladu smlouvy o půjčce proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží.
17. Prostřednictvím argumentace uvedené v bodě D dovolání žalobkyně polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a s jimi provedeným hodnocením důkazů. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
18. Namítala-li žalobkyně v dovolání též, že nebyla vyslechnuta svědkyně jí navržená, uplatnila tím námitku vady řízení. K případné existenci vad řízení by však mohl dovolací soud přihlédnout jen, shledal-li by dovolání přípustným (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním pochybení neobsahuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
19. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 6. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu