23 Cdo 3366/2023

23 Cdo 3366/2023-643

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Evy Baarové, se sídlem v Opavě, Hlavní 988/130, identifikační číslo osoby 66722977, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované ISTA CORPORATION, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, identifikační číslo osoby 24830933, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení 112 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 201/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, č. j. 23 Co 125/2023-592, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, č. j. 23 Co 125/2023-592, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 2. 2023, č. j. 33 C 201/2022-518, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení 112 000 Kč s příslušenstvím jako nevyplacené smluvní odměny za březen 2019 (56 000 Kč) a duben 2019 (56 000 Kč), tj. nevyplacené provize podle bodové produkce distributorské soustavy vybudované žalobkyní, s tvrzením, že s žalovanou prostřednictvím registračního formuláře uzavřela dne 11. 12. 2016 smlouvu o spolupráci při „multilevel“ marketingu, který spočíval v prodeji kosmetických produktů značky TianDe. Žalovaná byla importérem těchto produktů do České republiky, přičemž žalobkyni bylo po odeslání registračního formuláře distributora přiděleno registrační číslo 13198254. K obsahu smlouvy o spolupráci a plnění z ní žalobkyně tvrdila, že na jejím základě prováděla pro žalovanou distribuci produktů TianDe, školící, poradenskou, konzultační a informační činnost, uskutečňovala obchodní schůzky za účelem rozšiřování struktury odběratelů a obchodníků, zprostředkovávala uzavírání nových registračních formulářů a dělala též další činnosti specifikované v žalobě, za což jí byla měsíčně ze strany žalované vyplácena sjednaná odměna (obvykle vždy k 25. dni v měsíci, splatnost však nebyla ujednána). Dne 3. 12. 2018 jí však byl náhle a bez jakéhokoliv odůvodnění (v rozporu s čl. 14.6 etického kodexu TianDe) zrušen přístup do interního systému žalované (tzv. online office) na stránce www.tiande.eu, ve kterém byla registrována pod svým registračním číslem. Od listopadu 2018 žalovaná nevyplácela žalobkyni odměnu, na kterou měla nárok vzhledem ke své pozici „Perlového ředitele“, jíž dosáhla v roce 2018. Žalobkyně tvrdila, že je v interním systému žalované nadále registrována a že nadále funguje také struktura distributorů vybudovaná žalobkyní přinášející žalované značné finanční zisky. Vzhledem ke svému informačnímu deficitu způsobenému žalovanou (znepřístupněním interního systému) žalobkyně požadovala, aby byla žalované uložena tzv. vysvětlovací povinnost (především k určení přesné částky, kterou vydělala distributorská soustava vybudovaná žalobkyní, a též ke složení této soustavy – seznamu distributorů a zákazníků, přehledu vyplacených provizí a způsobu výpočtu odměny žalobkyně, tj. informacím zjistitelným z interního systému žalované, do kterého byl žalobkyni zamezen přístup).

2. Žalovaná tvrdila, že s kosmetickými produkty TianDe obchoduje. Rozporovala však, že by s žalobkyní uzavřela smlouvu o distribuci či poskytování jiných služeb, neboť v roce 2016 žádné smlouvy s distributory produktů značky TianDe neuzavírala. Registrační formulář žalobkyně nebyl žalované vůbec adresován, natož doručen. Namítala, že z formuláře a listin předložených žalobkyní nelze dovodit žádnou spojitost s žalovanou, neboť na všech je označena pouze společnost TianDe, a nikoliv žalovaná. Podle žalované mezi účastnicemi řízení nikdy neexistoval žádný právní poměr, a proto zde není ani žádný důvod, proč by měla žalovaná žalobkyni cokoliv plnit nebo vysvětlovat.

3. Obvodní soudu pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 2. 2023, č. j. 33 C 201/2022-518, zamítl žalobu o zaplacení částky 112 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 89 576,60 Kč (výrok pod bodem II).

4. Soud prvního stupně (po poučení žalobkyně a po doplnění tvrzení a označení důkazních návrhů žalobkyní) neměl za prokázané, že žalobkyně se žalovanou cokoliv ujednaly a že žalovaná vyplatila žalobkyni v letech 2017 a 2018 jakoukoliv odměnu. V registračním formuláři distributora nebyla uvedena žádná zmínka o žalované (pouze odkaz na webové stránky na doméně „tiande.eu“ – registrované na společnost I. C. Intelligence Business Group Limited) ani žádný konkrétní obsah práv a povinností. Z dokumentů „Marketingový plán“ a „Etický kodex distributorů korporace tianDe®“ vyvěšených na webových stránkách tiande.eu nebylo možno učinit žádný závěr o dohodě účastnic a o tom, že představují obsah smlouvy mezi nimi uzavřené. Žalovaná ani žalobkyně nebyly na žádném z nich označeny. Uzavření nebo obsah jakékoliv smlouvy mezi účastnicemi podle soudu prvního stupně nevyplývalo ani z obsahu emailové komunikace mezi žalobkyní a M. U. (příp. I.), píšící z e-mailových adres prague_adm3@tiande.eu, resp. prague_adm4@tiande.eu, a mezi žalobkyní a jednatelem žalované Vladimirem Strokatovem, píšícím z e-mailové adresy boss_cz@tiande.eu, či ze smluv o nákupu zboží a ze smluv o spolupráci (též z registračních formulářů) uzavřených mezi žalovanou a dalšími osobami [a z jejich e-mailové komunikace mimo jiné s M. U. (příp. I.)]. Z provedených důkazů se soudu prvního stupně jevilo jako dobře možné, že žalobkyně se zapojila do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků značky TianDe, nicméně z nich neplynulo, že by se na tom dohodla právě se žalovanou. Stejně tak měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobkyně za svou (přesněji nespecifikovanou) činnost inkasovala v letech 2017 a 2018 finanční prostředky prostřednictvím převodu z bankovního účtu vedeného v Lotyšsku, avšak nikoliv to, že by jí tyto prostředky vyplácela žalovaná. Neshledal důvod pro uložení vysvětlovací povinnosti žalované, neboť ve věci chyběly základní předpoklady pro závěr, že mezi účastnicemi tohoto řízení vznikl jakýkoliv konkrétní závazkový právní poměr. Žalovaná proto neměla povinnost vysvětlovat ve věci něco nad rámec obrany, že s žalobkyní „žádnou smlouvu neuzavřela, nic jí nevyplácela a nic jí ani nedluží“.

5. Soud prvního stupně neprovedl k důkazu žalobkyní navrhované výslechy 11 svědků, neboť žádný z nich podle něj neměl prokazovat uzavření konkrétní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, nýbrž mělo jít toliko o osoby, které podle tvrzení žalobkyně taktéž spolupracovaly se žalovanou (případně jim byly vypláceny odměny). Jejich výslech považoval za nadbytečný, nebyl způsobilý prokázat tvrzení žalobkyně o tom, že ona sama prostřednictvím vyplnění registračního formuláře uzavřela smlouvu se žalovanou. Pokud by někteří z navrhovaných svědků uváděli, že měli také s žalovanou uzavřenou smlouvu o distribuci kosmetických produktů TianDe (závazkový právní poměr), nemělo by prokázání jejich tvrzení žádnou relevanci ve vztahu k tvrzením žalobkyně, případně by nebylo „způsobilé překlenout zásadní nedostatky, které jsou zjevné již ze samotného dokumentu, kterým měl být smluvní vztah vytvořen (registračního formuláře).“ Neprovedl k důkazu ani žalobkyní navrhovaný výslech svědkyně J. K., jež měla být podle tvrzení žalobkyně fyzicky přítomna vyplňování registračního formuláře žalobkyní a předtím měla (coby další osoba figurující v distribuci produktů TianDe) seznámit žalobkyni s podmínkami spolupráce. Svědkyně totiž ani podle tvrzení žalobkyně nijak žalobkyni nedokládala, že by byla žalovanou zmocněna s ní uzavřít smlouvu o spolupráci. Stejně tak soud neprovedl další žalobkyní navrhované důkazy, případně z nich neučinil žádná pro věc podstatná skutková zjištění.

6. Žalobkyně podle soudu prvního stupně též dostatečně konkrétně netvrdila, a nemohla proto ani prokázat, jaký byl v období března a dubna 2019 objem a druh jí údajně prodaných výrobků žalované, a tudíž jí nebylo možné přiznat ani nárok na vydání případného bezdůvodného obohacení. Žalobkyně uvedla, že tyto informace nemůže vědět, neboť byla začleněna do pyramidové struktury distributorů, odměnu dostávala na základě nasbíraných bodů, ale bez přístupu k údajům žalované nebyla schopna uvést, kolik, kdy a jakých výrobků značky TianDe ona či jí ve struktuře podřízení distributoři prodali (výrobky měli prodávat i distributoři začlenění ve struktuře pod ní, z čehož měla žalobkyně dostávat odměnu). Nebyla schopna vysvětlit, z čeho vychází přepočet jí nasbíraných bodů na koruny (podle tvrzení žalobkyně dosáhla v březnu a dubnu 2019 její pyramidová struktura vždy odhadem 55 000 bodů, což by při přepočtu jednoho bodu na 1,02 až 1,04 Kč činilo cca 56 000 Kč za každý měsíc).

7. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel s ohledem na § 1725 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), že při absenci skutkových zjištění, z nichž by plynulo jakékoliv ujednání konkrétních práv a povinností mezi účastnicemi řízení, žádná smlouva uzavřena nebyla. Žalobkyně netvrdila ani žádný konkrétní objem a druh zboží žalované, které by prodala, a nebylo lze tedy uvažovat ani o případném bezdůvodném obohacení žalované.

8. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 14 229,60 Kč (výrok II).

9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni i přes poučení nepodařilo v řízení prokázat tvrzení, že mezi účastnicemi vznikl smluvní vztah (byť ústně či konkludentně), a že za měsíce březen a duben 2019 jí vznikl nárok na odměnu. Výslechy žalobkyní navrhovaných svědků a provedení dalších jí navrhovaných listinných důkazů na tomto závěru podle odvolacího soudu nemohly nic změnit, neboť se nejednalo o důkazy způsobilé prokázat rozhodné skutečnosti. Odvolací soud jako nepřípustně uplatněné neprovedl ani důkazy označené nově žalobkyní až v odvolání (výslech žalobkyně a jednatele žalované Vladimira Strokatova), neboť žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene a žalobkyně jejich prostřednictvím nepoukazovala na vady řízení či na nevěrohodnost (jí označených a soudem provedených) důkazů, ale snažila se jimi prokázat, že její žalobní požadavek je opodstatněný. Pro posouzení otázky, zda mezi žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový právní vztah, podle odvolacího soudu nebylo významné, zda právní vztah se žalovanou případně navázali žalobkyní navržení svědci. Svědkyně J. K. žalobkyni nedoložila, že je zmocněna za žalovanou jednat, žalobkyně nevystavovala žalované žádné faktury a finanční prostředky, které žalobkyně dostávala, nepocházely z účtu žalované. Žalobkyně k výzvě soudu nepředložila daňová přiznání za roky 2016, 2017 a 2018 ve vztahu k činnosti pro žalovanou a netvrdila, natož aby prokázala, jaké plnění poskytla žalované v období březen a duben 2019. Odvolací soud souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně „netvrdila konkrétní objem a druh zboží žalované“, které pro žalovanou měla prodat v daném období.

10. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci nebylo na místě uložit žalované vysvětlovací povinnost. Konstatoval, že žalobkyně jednak zaměňuje informační deficit s povinností tvrzení, jednak pomíjí, že žalovaná popírá, že by disponovala listinami, které po ní žalobkyně požaduje předložit. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1202/2019 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), uzavřel, že žalobkyně ve vztahu k rozhodným skutečnostem nepřednesla ani opěrné body skutkového stavu. II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla

žalobkyně včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,“ a „některé z otázek hmotného a procesního práva mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak nebo tyto dovolací soud dosud neřešil“. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

12. Žalobkyně formuluje jako doposud dovolacím soudem neřešené otázky (případně jako otázky, které by měl dovolací soud vyřešit jinak), zda „mohla být smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena i ústně, nebo zda bylo nutné písemné uzavření smlouvy“, resp. „zda je možné smlouvu o spolupráci při činnosti v oblasti multilevel marketingu uzavřít i ústně a přihlédnout přitom k následné praxi a faktické činnosti smluvních stran“ (otázka první), a „zda mohla být smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena prostřednictvím registrovaného distributora i bez výslovného písemného zmocnění“, resp. „zda je možné smlouvu o spolupráci při činnosti v oblasti multilevel marketingu uzavřít prostřednictvím registrovaného distributora, který se společností působící v oblasti multilevel marketingu spolupracuje a získává pro spolupráci další osoby a potenciální distributory“, a zda je „seznámení s podmínkami registrace, marketingovým plánem a etickým kodexem možné považovat za nabídku ve smyslu § 1731 a násl o.

z. a následnou činnost žalobkyně v souladu s těmito dokumenty za přijetí nabídky ve smyslu § 1740 a násl. o. z.“, případně zda „dostačujícím uzavřením smlouvy je odeslání registračního formuláře a potvrzení registrace distributora“ (otázka druhá). Domnívá se, že s přihlédnutím k následnému jednání účastníků právního vztahu, jak z jednání žalobkyně, která tvořila novou distribuční strukturu a prováděla distribuci a prezentaci výrobků a žalovaná ji za tuto činnost vyplácela pravidelnou odměnu, tak i z komunikace mezi žalobkyní a žalovanou, je zřejmé, že mezi nimi byla uzavřena smlouva o distribuci, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.

10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012. Takový způsob uzavření smlouvy měl být podle ní soudy akceptován, neboť odpovídá obchodním zvyklostem a praxi multilevel marketingu, přičemž obě strany se evidentně zavázaly dodržovat etický kodex a marketingový plán TianDe. Zdůrazňuje, že takto byly uzavřeny smlouvy s vícero osobami, že žalovaná učinila sama nabídku žalobkyni prostřednictvím svého registrovaného distributora J. K., žalobkyně byla touto distributorkou seznámena s podmínkami registrace, etickým kodexem a marketingovým plánem TianDe a souhlasila s podmínkami spolupráce, posléze žalobkyně vyplnila a odeslala registrační formulář žalované a zahájila s ní spolupráci spočívající především v prodeji výrobků značky TianDe.

Při neuzavření smlouvy by žalovaná žalobkyni jistě neinformovala o školeních a nezvala ji na prezentace úspěšných distributorů, kteří navázali spolupráci se žalovanou stejným způsobem, neinformovala by žalobkyni o způsobu vyplácení odměn za prodej a distribuci výrobků TianDe, nepředávala by ji přihlašovací údaje k bankovnímu účtu v Lotyšsku, nevyplácela by peníze žalobkyni na tento účet a neřešila by s ní problémy s nepřipsáním bodů v online kanceláři či jejich nesprávnou výši.

13. Podle žalobkyně odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, a ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003) vyřešil procesní otázku neprovedení důkazů navržených žalobkyní, resp. otázku, „zda je možné zamítnout žalobu pro neunesení důkazního břemene na straně žalobkyně, kdy však obecné soudy odmítly provést vícero důkazů navržených žalobkyní, kterými by bezpochyby byla prokázána pravdivost jejích tvrzení“ (otázka třetí). Připomíná, že podle citovaného rozsudku lze závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, učinit až po provedení všech důkazních prostředků, jež účastník označil k prokázání svých tvrzení. V řízení nebyly provedeny navržené důkazy výslechy svědků, z nichž většina rovněž působila jakožto registrovaní distributoři žalované (a rovněž výslech žalobkyně), jimiž by přitom „byla zjištěna obchodní praxe žalované“ a další žalobkyní tvrzené skutečnosti. Žalobkyně se rovněž domnívá, že neprovedením navržených důkazů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

14. Žalobkyně též namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudků ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, a ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010) při řešení otázky „nepřenesení důkazního břemene na stranu žalované z důvodu informačního deficitu na straně žalobkyně“ (otázka čtvrtá). Poukazuje na to, že v průběhu řízení opakovaně uváděla, že trpí informačním deficitem, že není schopna prokázat výši jí získaných bodů a hodnotu jí prodaného zboží a že žalované by proto měla být uložena povinnost vysvětlit, jaké finanční prostředky žalobkyni vyplácela, jaká byla bodová produkce distributorské struktury vybudované žalovanou (správně zřejmě „žalobkyní“ – poznámka Nejvyššího soudu), jak tato struktura přesně vypadala a jakými osobami byla tvořena.

15. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem, že nekonkretizovala práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o spolupráci, tedy jaké konkrétní činnosti měla pro žalovanou vykonávat a jakým způsobem za ně měla být odměňována. Toto konstatování je podle ní v přímém rozporu s obsahem spisu, neboť již v žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) konkrétní činnosti tvrdila. V žalobě bylo také výslovně uvedeno, že žalovaná žalobkyni za tuto činnost platila odměnu v měsíčních intervalech, a to ve výši závislé na rozsahu obchodů zprostředkovaných žalobkyní a členy její distributorské struktury. Žalobkyně poukazuje na to, že uvedené činnosti jako předmět právního vztahu mezi účastnicemi podrobně popsala i v doplnění žaloby učiněném na výzvu soudu prvního stupně a též v něm uvedla i účel smluvního vztahu mezi ní a žalovanou, jímž bylo „zajištění efektivní spolupráce smluvních stran přispívající k rozšiřování sítě odběratelů, obchodníků se zbožím a jeho uživatelů, propagace značky TianDe, posilování postavení dealerského centra na evropském trhu s kosmetickými produkty a zvýšení obratu dealerského centra“, přičemž žalovaná byla jediným výhradním dovozcem a prodejcem výrobků značky TianDe v České republice.

16. Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně též „zcela svévolné“ a „zjevným excesem“, jímž došlo k narušení rovnosti účastníků řízení (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, který je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).

17. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, neboť podle ní spočívá na nesouhlasu žalobkyně se skutkovými závěry, které nalézací soud učinil ohledně neexistence právního vztahu mezi účastnicemi řízení. III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

21. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

22. Přípustnost dovolání nezaloží první a druhá otázka, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Odvolací soud totiž v napadeném rozsudku dovodil, že se žalobkyni (i přes řádné poučení ze strany soudu prvního stupně) nepodařilo prokázat její tvrzení, že „mezi účastnicemi vznikl smluvní vztah (byť ústně či konkludentně)“. Pro napadené rozhodnutí proto nebylo určující řešení otázky, zda smlouva o spolupráci mohla být uzavřena i jinou než jen písemnou formou, nýbrž závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně jejího tvrzení, že mezi ní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o spolupráci (v jakékoliv formě). Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně i přes poučení soudu prvního stupně neunesla břemeno důkazní ohledně uzavření smlouvy o spolupráci, neměl důvod řešit ani otázku, zda mohla být tato smlouva uzavřena prostřednictvím registrovaného distributora (případně i bez jeho výslovného písemného zmocnění ze strany žalované).

23. Navíc, odkázala-li žalobkyně ve vztahu k první otázce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, v němž dovolací soud zopakoval závěry své dosavadní rozhodovací praxe, podle kterých je při zkoumání právně relevantní vůle účastníků směřující k uzavření smlouvy a jejího obsahu třeba vyjít i z jejich následného chování, a měla-li za to, že v nyní projednávané věci mělo být přihlíženo k následnému jednání stran právního vztahu, při němž mimo jiné žalovaná vyplácela žalobkyni za její činnost pravidelnou odměnu, pak takové skutkové zjištění o následném chování žalované soud prvního stupně, z jehož skutkových závěrů vycházel i odvolací soud, neučinil, neboť neměl za prokázané ani tvrzení žalobkyně o tom, že by jí žalovaná v letech 2017 a 2018 vyplatila jakoukoliv odměnu (finanční prostředky). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Ani z tohoto důvodu nemůže první otázka založit přípustnost dovolání.

24. I při formulaci druhé otázky žalobkyně v dovolání vychází z vlastních skutkových závěrů (o seznámení s podmínkami registrace, marketingovým plánem a etickým kodexem jako nabídce učiněné žalovanou a následné činnosti žalobkyně dle těchto dokumentů jako o přijetí nabídky, resp. o odeslání registračního formuláře a potvrzení registrace distributora žalovanou a o vyplácení odměny žalovanou), neboť v řízení nebylo zjištěno, že by byla se shora uvedenými dokumenty seznámena žalovanou, resp. že by jí právě žalovanou byla potvrzena registrace a vypláceny prostředky na účet v Lotyšsku.

25. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo

3023/2014). Z dovolání, jehož přípustnost má být založena posledním z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud nově odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, jejíž řešení by měl dovolací nyní posoudit jinak, než ve své předchozí rozhodovací praxi (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

26. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, pokud v dovolání spatřovala jeho přípustnost případně v tom, že první a druhá otázka mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, aniž přitom jakkoliv polemizovala se správností řešení určité právní otázky již přijatého v některém konkrétním rozhodnutí Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto svého dříve přijatého řešení dovolací soud v nyní posuzované věci odklonil. V tomto ohledu je dovolání vadné.

27. Stejně tak uplatnila-li žalobkyně jako dovolací důvod porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces z důvodu, že odvolací soud podle ní „narušil rovnost účastníků řízení“ a že napadené rozhodnutí je zároveň „zjevným excesem a je zcela svévolné“, pak i ve vztahu k této námitce je její dovolání vadné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (včetně žalobkyní citovaného nálezu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16) plyne, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nijak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mimo jiné tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od které se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel rovněž vymezit. Nejsou-li tyto požadavky splněny, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobkyně ve vztahu k této námitce řádně nevymezila, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jejího práva na spravedlivý proces, ani neformulovala žádnou otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, včetně vymezení některého předpokladu přípustnosti dovolání k ní.

28. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky čtvrté (fakticky otázky uložení tzv. vysvětlovací povinnosti straně sporu nezatížené důkazním břemenem), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V souvislosti s řešením otázky čtvrté se pak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též při řešení otázky třetí, a proto dovolací soud i pro její řešení shledal dovolání přípustným. IV. Důvodnost dovolání

29. Dovolání je důvodné. K otázce uložení tzv. vysvětlovací povinnosti straně sporu nezatížené důkazním břemenem

30. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, vyplývá, že procesualistika zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samé. Průlom do této zásady však představuje vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě strana, nezatížená břemenem důkazním (a břemenem tvrzení), podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měla ve vlastním zájmu přednést její protistrana. Ta ovšem potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé strany (srov. Macur, J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: MU, 2000, s. 96). Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem z ústavního hlediska plyne z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném projednací zásadou. Shromažďování skutkového materiálu procesními stranami může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Pokud jedna z procesních stran nemá možnost získat potřebné informace, a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo její právo na spravedlivý proces.

31. I z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. V některých případech ovšem strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto k dispozici informace má. Jestliže potom strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu (a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení), nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany, jejíž nesplnění má za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která tuto povinnost nesplnila (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, či ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). Tyto nepříznivé procesní důsledky lze přitom podle judikatury Nejvyššího soudu dovodit pouze vůči straně, která disponuje informacemi potřebnými k určitému zjištění, anebo by jimi při zachování obvyklé péče měla disponovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4933/2017). Jinak řečeno, vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem (s nepříznivými důsledky jejího nesplnění) nastupuje za předpokladu, že tato strana má patřičné informace k dispozici, anebo by těmito informacemi měla při zachování obvyklé péče disponovat (srov. též obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1238/2019). Z uvedených závěrů vycházel Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1627/2023 (ve věci téže žalované skutkově obdobné s nyní posuzovanou věci).

32. Odvolací soud v nyní řešené věci ve vztahu k vysvětlovací povinnosti sice odkázal na shora citované judikaturní závěry, avšak uzavřel, že žalobkyně podle něj nepřednesla ani opěrné body skutkového stavu ve vztahu k rozhodným skutečnostem. Zdůraznil též, že žalovaná popírá, že by disponovala listinami, jež po ní žalobkyně žádá předložit, a ve zbytku odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, podle kterého ve věci chybí základní podmínky pro to, aby soud mohl dospět k závěru, že mezi účastnicemi řízení vznikl jakýkoliv konkrétní závazkový právní poměr. Jinak řečeno, skutková tvrzení žalobkyně podle odvolacího soudu nepostačovala k uložení vysvětlovací povinnosti žalované.

33. Žalobkyně se přitom v řízení domáhala uložení vysvětlovací povinnosti žalované ve vztahu k informacím, jež byly zjistitelné z interního systému (online office), do něhož jí měl být žalovanou zamezen přístup, a k němuž měla mít přístup právě žalovaná. Konkrétně požadovala poskytnutí informací ve vztahu k určení přesné částky, kterou vydělala distributorská soustava vybudovaná žalobkyní (podstatné byly jen informace za žalobou požadované období), ke složení této soustavy – tj. seznamu žalobkyni ve struktuře a v systému podřízených distributorů a zákazníků, k přehledu vyplacených provizí a ke způsobu výpočtu odměny žalobkyně. Pokud tedy odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní a vytýkal jí, že neprokázala, že mezi ní a žalovanou vznikl závazkový právní vztah a že jí za měsíce březen a duben 2019 vznikl nárok na odměnu, přehlédl, že právě ohledně těchto tvrzení žalobkyni ve věci tížil značný informační deficit. Žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (a následně v dalších podáních a při jednání soudu prvního stupně) tvrdila, že na počátku tvrzené spolupráce s žalovanou vyplnila registrační formulář, na jehož základě jí bylo přiděleno registrační číslo 13198254, jímž byla registrována v interním systému (online office) žalované. Právě v rámci tohoto systému se potom měla odehrávat prakticky veškerá komunikace žalobkyně s žalovanou a také výpočet odměny žalobkyně podle jejího zařazení do pyramidové struktury a podle výrobků prodaných jí a dalšími distributory podřízenými žalobkyni v dané struktuře. Tvrdila tedy, že právě v rámci tohoto systému byl dán přístup ke všem informacím a potřebným dokumentům. Lze proto uzavřít, že zamezení přístupu žalobkyně do tohoto systému bylo způsobilé připravit žalobkyni o jakoukoliv reálnou možnost náležitě tvrdit a následně prokázat konkrétní způsob smluvního výpočtu odměny, jejíž zaplacení v řízení požadovala.

34. Není přitom správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně ve věci ve smyslu výše citované judikatury nepřednesla opěrné body skutkového stavu ve vztahu k rozhodným skutečnostem. Žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tvrdila, že na základě registrace s konkrétním registračním číslem evidovaným v interním systému žalované prováděla distribuci výrobků značky TianDe a i další konkrétní činnosti (definované typově) uskutečňované za účelem rozšíření struktury odběratelů a obchodníků se zbožím téže značky, jejímž dovozcem do České republiky byla právě žalovaná.

Učinila také tvrzení, v jakých intervalech a v jaký den jí byla obvykle vyplácena odměna, jaké pozice („Perlový ředitel“) a kdy dosáhla v rámci struktury žalované v souladu s marketingovým plánem, který též předložila. Na výzvu soudu doplnila svá tvrzení o obsahu smlouvy o konkrétní činnosti [označené podrobně v jejím podání na č. l. 68 až 72 spisu pod písmeny a) až g)], které měly tvořit obsah jejích povinností podle smlouvy tak, aby byl naplněn účel smlouvy spočívající v zajištění efektivní spolupráce přispívající k rozšiřování sítě odběratelů, obchodníků se zbožím a jeho uživatelů, propagace značky TianDe, posilování postavení dealerského centra (žalované) na evropském trhu s kosmetickými produkty a zvýšení obratu dealerského centra.

Současně tvrdila, že podle množství prodaných výrobků TianDe byl distributorům vždy přidělen určitý počet bodů, přičemž tyto body byly poté přepočítány podle marketingového plánu na finanční prostředky. Pozice „Perlového ředitele“, jíž žalobkyně dosáhla na základě počtu získaných bodů, zajišťovala žalobkyni vyšší příjmy než nižší pozice ve struktuře distributorů žalované. Dále uvedla, že uvedení registračního čísla a jeho doložení bylo povinností a nutností pro to, aby mohly být distributorům vypláceny odměny, že „pod sebe“ ve struktuře žalované zaregistrovala velké množství distributorů, kteří následně registrovali další distributory (i za to jí náležela odměna), že tuto svou strukturu distributorů řídila a měla pravidelný příjem závislý na tom, kolik struktura odebrala zboží, a že pouze žalovaná má v systému k dispozici informace o získaných bodech (sama žalovaná je tam vkládala), které pak podle pozice ve struktuře přepočítala na finanční prostředky.

Následně doplnila svá tvrzení tak, že je to žalovaná, kdo spravuje „online kancelář“ (online office), v níž je vedena evidence počtu prodaného zboží a bodů nasbíraných za uskutečněné prodeje, které jsou významné pro stanovení výše odměny (srov. podání na č. l. 266 až 268 a 291 až 295 spisu). Při jednání před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání na č. l. 360 až 363 spisu) pak doplnila tvrzení tak, že provize pro ni činila 5 % z ceny prodaných výrobků, jejichž počet však nelze zjistit bez přístupu do interního systému žalované.

35. Prostřednictvím uvedených tvrzení žalobkyně přednesla „opěrné body“ skutkového stavu věci. Nejednalo se jen o obecná tvrzení. Tato tvrzení zahrnovala údaj o tom, jaké konkrétní činnosti měla žalobkyně pro žalovanou vykonávat, a popis, jakým způsobem a v jakých intervalech měla být za tyto činnosti odměňována (na základě jakých principů měla být vypočítávána odměna). Právě ve vztahu k informacím o konkrétním způsobu výpočtu odměny žalobkyně, vyžadujícím znalost o bodovém hodnocení prodeje výrobků TianDe částí struktury distributorů podřízených žalobkyni, o složení této struktury (postavení žalobkyně a postavení a počtu jí podřízených osob) a o přepočtu nasbíraných bodů na finanční prostředky, pak žalobkyně trpěla informačním deficitem z důvodu nemožnosti přístupu do interního systému žalované (online office). Taková tvrzení tedy podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odůvodňovala uložení vysvětlovací povinnosti žalované ve vztahu ke skutečnostem, jež byly předmětem těchto tvrzení, s procesními důsledky jejího nesplnění za podmínky, že žalovaná potřebnými informacemi skutečně disponovala (resp. jimi při zachování obvyklé péče disponovat měla), tj. v případě, že žalovaná skutečně byla subjektem, který v České republice zajišťoval distribuci výrobků značky TianDe prostřednictvím pyramidové struktury registrovaných distributorů evidovaných v interním systému (online office).

36. Vysvětlovací povinnost bylo namístě (za splnění výše uvedené podmínky) uložit žalované ve vztahu k uvedeným skutečnostem též pro případné posouzení žalobkyní požadovaného plnění jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. i pro případ neuzavření (resp. též neprokázání uzavření) smlouvy o spolupráci konkrétního obsahu mezi žalobkyní a žalovanou (ať už jakoukoliv formou). I ve vztahu k takovému nároku trpěla žalobkyně stejným informačním deficitem ohledně možnosti tvrzení a prokázání rozsahu bezdůvodného obohacení žalované vzniklého v předmětném období vybudováním struktury distributorů žalobkyní a prodejem výrobků značky TianDe, z něhož měl žalované plynout zisk. I ve vztahu k takovému případnému nároku žalobkyně v průběhu řízení přednesla opěrné body skutkového stavu věci o bezdůvodném obohacení, které podle ní mělo spočívat v získání finančních prostředků (zisku) žalovanou za odběr (odkup) zboží značky TianDe celou strukturou žalobkyně, tj. všemi distributory, jež byli registrováni pod žalobkyní, a požadovala uložení vysvětlovací povinnosti žalované ohledně informací z interního internetového systému o množství a druhu takto odebraných výrobků a finančních prostředků za ně žalovanou získaných. K otázce neunesení důkazního břemene při neprovedení navrhovaných důkazů

37. Odvolací soud při úvaze o nedůvodnosti požadavku žalobkyně na uložení vysvětlovací povinnosti žalované vycházel ze závěru soudu prvního stupně (srov. odstavec 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že nebylo namístě uložit žalované vysvětlovací povinnost, pokud nebylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou vůbec existoval jakýkoliv konkrétní právní poměr. Soud prvního stupně sice neměl pochybnost o tom, že se žalobkyně zapojila do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků značky TianDe, avšak z dokazování podle něj nevyplývalo, že by se na tom dohodla právě se žalovanou. Jinak řečeno, soud prvního stupně (stejně jako odvolací soud) neměl za prokázané ani to, že by právě žalovaná byla tou osobou, který byla činná při distribuci výrobků značky TianDe prostřednictvím pyramidové struktury registrovaných distributorů evidovaných v interním systému (online office), v němž měla být registrována též žalobkyně pod konkrétním číslem distributora 13198254. Vycházel tedy zjevně z toho, že nebylo prokázáno, že by právě žalovaná měla disponovat informacemi, ohledně nichž žalobkyně požadovala uložení informační povinnosti, a akcentoval, že žalovaná popřela, že by těmito informacemi disponovala.

38. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je možné uzavřít, že účastník neunesl důkazní břemeno, až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého skutkového tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede jen v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například z důvodu, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nerozhodná (srov. například žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch strany sporu jen tehdy, pokud hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti skutkového tvrzení, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, nebo ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2016). „Nadbytečným“ je potom takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení byly už spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, které může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je nadbytečný, je tím vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka pro neunesení důkazního břemene (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, nebo ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021).

39. V řešené věci učinil soud prvního stupně (i odvolací soud) závěr o tom, že nebylo prokázáno, že žalobkyně se žalovanou cokoliv ujednaly a že žalobkyně se tak zapojila do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků TianDe po dohodě právě se žalovanou, na základě hodnocení jen některých důkazů, jejichž provedení žalobkyně v řízení navrhovala k prokázání svých tvrzení ohledně existence vztahu mezi ní a žalovanou. Další důkazy navrhované žalobkyní (zejména výslechem svědků) soud prvního stupně neprovedl s tím, že neměly prokazovat uzavření nějaké konkrétní smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, nýbrž mělo jít o osoby, které podle tvrzení žalobkyně rovněž spolupracovaly se žalovanou a případně jim jí byly vypláceny odměny, resp. v případě navrhované svědkyně J.

K., že sice „byla fyzicky přítomna u vyplňování internetového registračního formuláře žalobkyní a předtím seznámila coby (další) osoba figurující v obchodu se zbožím TianDe žalobkyni s podmínkami spolupráce, ovšem i dle samotné žalobkyně nijak netvrdila ani nedokládala žalobkyni, že by byla zmocněna právě žalovanou zastupovat při uzavírání nějaké smlouvy“. Tyto důkazy však podle obsahu spisu (srov. podání žalobkyně na č. l. 68 až 72 spisu) žalobkyně navrhovala i k prokázání způsobu spolupráce distributorů se žalovanou, k tvrzenému způsobu fungování a podnikání („praktikám“) žalované a vyplácení odměn (tj. k prokázání spolupráce žalované s distributory výrobků TianDe, kteří byli stejně jako žalobkyně registrováni prostřednictvím registračního formuláře, příp. byli registrováni distributorkou J.

K., jež měla podle žalobkyně tvrdit, že „už je registrována u žalované a tím je oprávněna jednat za žalovanou a registrovat další distributory“ – srov. protokol o jednání na č. l. 254 až 259 spisu).

40. Závěr o neunesení důkazního břemene ohledně zapojení žalobkyně do pyramidové struktury týkající se distribuce výrobků značky TianDe po dohodě právě se žalovanou tedy soudy nižších stupňů nesprávně (v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) učinily, aniž provedly důkazy, kterými žalobkyně hodlala prokazovat způsob fungování žalované při prodeji výrobků TianDe v České republice, tj. tvrzení, že činnost žalované byla založena právě na vztazích obchodní spolupráce s registrovanými distributory (prostřednictvím registračních formulářů a přidělení registračního čísla vedeného v interním systému – online office) formou multilevel marketingu a na vyplácení odměn těmto distributorům s ohledem na jejich postavení v uvedené struktuře a prodeji výrobků.

Jinak řečeno, soudy nižších stupňů vycházely z toho, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ke svému tvrzení, že by cokoliv ujednala právě se žalovanou, aniž provedly důkazy, jimiž žalobkyně hodlala prokazovat tvrzení, že to byla právě žalovaná, která v České republice (jako tzv. dealerské centrum) zajišťovala distribuci výrobků značky TianDe prostřednictvím pyramidové struktury registrovaných distributorů (do které se měla zapojit i žalobkyně) a vztahů obchodní spolupráce s nimi (zahrnující též právo distributora na vyplacení odměny), jejíž obsah měl vyplývat i z etického kodexu a marketingového plánu (předložených žalobkyní) a která měla být evidována na https://tiande.eu v interním systému (online office), do nějž měla přístup a zadávala do něj údaje právě žalovaná.

Tedy uvedené důkazy měly prokazovat i to, že žalovaná disponuje potřebnými informacemi týkajícími se žalobkyně jako distributorky registrované pod číslem 13198254, k nimž žalobkyně žádala uložení vysvětlovací povinnosti. Z tvrzení žalobkyně přitom bylo zjevné, že měla za to, že právě její vstup do pyramidové struktury distributorů (prostřednictvím registračního formuláře), spravované v České republice žalovanou a zahrnující předem stanovená pravidla (obsažená v etickém kodexu a marketingovém plánu), založil mezi účastnicemi právní vztah (došlo k přijetí předem stanovených pravidel vzájemného vztahu žalobkyní).

41. Ve vztahu k těmto skutečnostem pak navrhované výslechy svědků (osob, které měly být také zapojeny do struktury distributorů žalované, nebo například vrcholové manažerky žalované) nebylo možné předem hodnotit tak, že by byly zjevně nezpůsobilé žalobkyní tvrzené skutečnosti prokázat. Až na základě hodnocení i těchto provedených důkazů ve spojení s opětovným důsledným a pečlivým hodnocením úplného obsahu dalších již provedených listinných důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti –­ srov. § 132 o. s. ř., přitom bylo možno učinit závěr o tom, zda jsou tvrzení žalobkyně pravdivá, zda byla vyvrácena, či zda nelze přijmout závěr ani o pravdivosti takových tvrzení, ani o tom, že by byla nepravdivá (závěr o případném neunesení důkazního břemene). Jestliže tedy odvolací soud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobkyní (neprokázání vzniku smluvního vztahu mezi ní a žalovanou a dále neprokázání vzniku nároku žalobkyně na smluvní odměnu za měsíce březen a duben 2019), aniž provedl žalobkyní navrhované důkazy a případně aniž uložil vysvětlovací povinnost žalované z důvodu informačního deficitu na straně žalobkyně (nesprávně vyřešil uvedené procesní otázky), je jeho právní posouzení věci nesprávné.

42. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové jiné vady řízení dovolací soud nezjistil.

43. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, a Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i jej (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 11. 2024

Mgr. Jiří Němec předseda senátu