23 Cdo 3380/2023-432
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně VIAMILK a. s., se sídlem v Hradci Králové, Zemědělská 897/5, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28764871, zastoupené JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 64/3, PSČ 150 00, proti žalované Mlékárně Kunín, s. r. o., se sídlem v Kuníně č. p. 291, PSČ 742 53, identifikační číslo osoby 45192294, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 C 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 4 Co 4/2023-382, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 8. 6. 2016 se žalobkyně domáhala na žalované zdržení se neoprávněné výroby a neoprávněného obchodního odbytu a distribuce výrobků „Termix kakao“, „Termix vanilka“, „Termix MAXI kakao“ a „Termix MAXI vanilka“ v žalobě specifikovaném provedení (dále též jen „výrobky Termix“) a písemné omluvy v jednom celostátně vydávaném deníku v českém jazyce ve formátu A4.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 7 C 38/2016-337, žalobu o zdržení se neoprávněné výroby a neoprávněného obchodního
odbytu a distribuce výrobků Termix zamítl (výroky I. až V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
[3] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když první rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2019, č. j. 7 C 38/2016-102, kterým byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 7 Co 20/2019-142, potvrdil ve výrocích I., II., III., IV., V. a VII. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 27 Cdo 754/2020-169, zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., V. a VII., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[6] Odvolací soud za použití výkladových pravidel uvedených v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), provedl výklad projevu vůle a uzavřel, že společným úmyslem žalované a P. Š. bylo zpracování grafického návrhu na obalovou fólii výrobků Termix (dále též jen „grafický návrh“) P. Š. pro žalovanou za úplatu bez určení její výše.
[7] Nejvyšší soud přijal při výkladu § 266 obch. zák. následující závěry: 1) Z § 266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (srov. § 266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
2) Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. 3) Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 266 odst. 2 obch. zák. soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další).
K tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn.
27 Cdo 3759/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016, nebo obdobně (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[8] Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, postupovaly v souladu s výše popsanými výkladovými pravidly; zkoumaly skutečnou vůli smluvních stran při uzavírání smlouvy a všechny v úvahu přicházející konkrétní okolnosti případu. Jejich postupu nelze (z pohledu pravidel výkladu právních úkonů uvedených v § 266 obch. zák.) ničeho vytknout.
[9] Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, dovolatelka dále poukazuje na to, že „právní úkon uzavření smlouvy o dílo, který postrádá základní náležitosti pro vznik smlouvy o dílo, nemůže být vykládán podle výkladových pravidel stanovených v § 266 odst. 3 obch. zák.“. Dovolatelka však přehlíží, že soudy (poté, co provedly výklad projevu vůle) dospěly ke skutkovému zjištění, podle něhož vůlí smluvních stran bylo zpracování grafického návrhu na obalovou fólii výrobků Termix P. Š. pro žalovanou za úplatu bez určení její výše. Smlouva o dílo tak měla veškeré náležitosti podle § 536 obch. zák. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4156/2009, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1745/2018, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4003/2018, a judikaturu v nich citovanou).
[10] Dovolatelka namítá, že z „výslechu jasně vyplývá, že P. Š. nikdy neprojevil vůli uzavřít jakoukoli smlouvu jednak ústní formou a jednak bez určení ceny“ a že se soudy „zcela bezdůvodně odmítly zavedenou praxí žalované zabývat a tuto brát v potaz při hodnocení vůle stran k uzavření ústní smlouvy o dílo. Naopak v otázce případného uzavření nevýhradní licenční smlouvy soudy nešetřily odkazováním na dosavadní praxi žalované“.
[11] Dovolatelka těmito námitkami ve skutečnosti brojí proti samotnému hodnocení důkazů, majíc za to, že odvolací soud měl na jeho základě přijmout odlišné skutkové závěry. Jestliže odvolací soud respektoval pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[12] Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními § 132 a násl. o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn.
29 Cdo 2286/2010).
[13] Odvolací soud provedené důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Provedené důkazy pak hodnotil jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominul, odůvodnil, proč některé důkazy neprovedl, a pečlivě, srozumitelně a podrobně vyložil, ze kterých provedených důkazů vycházel a proč (na základě jakých úvah) z nich dovodil své skutkové závěry.
[14] Námitka dovolatelky, podle které soudy „vzaly zavedenou praxi žalované v potaz při hodnocení možnosti, zda byla či nebyla uzavřená ústní smlouva o nevýhradní licenci, a současně praxi žalované vyloučily při hodnocení možnosti, zda byla či nebyla uzavřená ústní smlouva o dílo“, nemůže obstát již jen proto, že ze skutkových zjištění soudů (učiněných zejména na základě výpovědí svědků A. T. a P. Š.) jednoznačně vyplývá, že P. Š. v době uzavření smlouvy o dílo ani později neprojevil úmysl poskytnout žalované oprávnění k výkonu práva užít grafický návrh konkrétním způsobem a v konkrétním rozsahu.
[15] Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že neprovedly jí navržený důkaz svědeckou výpovědí Z. G. a nezopakovaly důkaz výslechem A. T.
[16] Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSČR 91/2014). Soudy přitom řádně odůvodnily, proč navrhované důkazy nebylo nutné provádět.
[17] Nebyl-li dovolatelkou úspěšně zpochybněn závěr odvolacího soudu, podle něhož mezi žalovanou a P. Š. byla uzavřena (ústní) smlouva o dílo a žalované svědčí k užití grafického díla vytvořeného P. Š. licence podle § 61 odst. 1 věty první zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), není dovolání přípustné pro řešení otázky nepoctivosti jednání dovolatelky, příp. zneužití práva, neboť vyřešení této otázky se nemůže projevit v poměrech
dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [18] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 8. 10. 2024
JUDr. Marek Doležal předseda senátu