23 Cdo 3410/2024-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně NURBASAN s.r.o., se sídlem v Praze, Černokostelecká 1806/123, identifikační číslo osoby 08559449, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze, Bělehradská 572/63, proti žalované UNCONIC s. r. o., se sídlem v Praze, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02081636, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, o zaplacení částky 1.479.789 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C 72/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 30 Co 156/2024-302, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.800 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto unesení.
2. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 30 Co 156/2024-302, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 299.407 Kč s příslušenstvím, jinak ohledně částky 755.488 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 755.488 Kč s příslušenstvím (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, v části prvního výroku, kterým odvolací soud co do částky 299.407 Kč s přísl. potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázky: a) Zda je třetí osoba oprávněna zastupovat dovolatelku ve věcech smluvních. b) Zda mohlo dojít k dohodě o opuštění sjednané písemné formy smlouvy bez vůle stran a bez zřejmého projevu takové vůle stran smlouvy o dílo. c) Zdá má objednatel povinnost hradit nesjednané vícepráce, které byly provedeny nad rámec sjednaného rozsahu díla a s dílem věcně a časově souvisely.
5. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé a že odvolací soud nesprávně vyčíslil přiznanou částku. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žaloba se zamítá.
6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Z obsahu dovolání předně vyplývá, že dovolatelka se svými námitkami snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že třetí osoba zastupovala dovolatelku ve věcech sjednávání víceprací či smluvních změn [dovolací námitka shora označená písm. a)].
13. Dle § 430 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v § 430 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v § 15 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přičemž při výkladu a aplikaci § 430 o. z. bude i nadále použitelná dosavadní judikatura vztahující se k § 15 obch. zák.
14. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu § 15 obch. zák. opakovaně uvádí, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle § 15 obch. zák. jako zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 41/2011).
15. Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, který při hodnocení pověření vycházel z důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2114/2019. Pouhá polemika dovolatelky s tímto závěrem odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
16. Zpochybňuje-li dále dovolatelka argumentaci odvolacího soudu o existenci zástupčího oprávnění třetí osoby s tím, že posuzované právní jednání neodpovídá rozsahu prokázaného pověření, pak přehlíží závěr soudů nižších stupňů, že i v tomto případě by šlo o překročení zástupčího oprávnění, o kterém lze vzhledem k okolnostem případu předpokládat dobrou víru žalobkyně (§ 431 o. z.), a tedy by dále dovolatelku (žalovanou) takové právní jednání zavazovalo. Tento závěr odvolacího soudu však dovolatelka nijak nesporuje.
17. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1798/2011, není pro projednávanou věc přiléhavý, neboť v odkazovaném rozsudku dovolací soud toliko dovozuje, že oprávnění ve věcech technických zahrnuje též oprávnění převzít dílo.
18. Za této situace pak přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka [shora označená pod písm. c)] týkající se povinnosti hradit cenu víceprací, neboť tato otázka vychází z úvahy, že jde o práce, které nebyly smlouvou o dílo sjednány. Vzhledem k závěru, že provedené práce odpovídají stranami určenému předmětu díla, nemůže sama tato otázka zakládat přípustnost dovolání, neboť dovolatelka předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
19. Předpoklady přípustnosti dovolání nenaplňuje ani otázka týkající se formy změny písemně ujednané smlouvy o dílo [dovolací námitka shora formulovaná
pod písm. b)]. Právní posouzení učiněné odvolacím soudem vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019, na který dovolatelka sama odkazuje. Tvrdí-li tak dovolatelka, že odvolací soud nezkoumal vůli stran odchýlit se od dřívějšího ujednání ohledně formy změn, pak tomuto tvrzení nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud se opuštěním účastnicemi sjednané formy právního jednání zabýval a dospěl k závěru, že strany se dohodly na opuštění sjednané písemné formy smlouvy zejména ve vztahu k termínu dokončení díla, změn díla ve formě víceprací a platebních podmínek, přičemž postupoval zcela v intencích dovolatelkou zmiňovaného rozsudku. 20. Jde-li o otázku dovolatelky, zda „je předběžné sdělení soudu o tom, jak bude k posuzování věci přistupovat a z jakých zdrojů bude vycházet, pro soud závazné“, dovolací soud odkazuje na závěry své ustálené rozhodovací praxe, dle které je předběžné sdělení právního názoru soudem ze své povahy integrální součástí postupu vedoucího k vydání rozhodnutí. Pokud by takovéto předběžné sdělení právního názoru bylo v příslušném rozhodnutí následně popřeno, nelze vyloučit, že by za určitých okolností mohlo zakládat překvapivost rozhodnutí. V tomto případě by se ovšem jednalo o vadu samotného rozhodnutí, resp. postupu, který jeho vydání bezprostředně předcházel, nikoli o vadu jiného postupu souvisejícího s rozhodovací činností (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015). 21. Pro úplnost je možné dodat, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, a ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, či již výše citované rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). 22. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde. Dovolatelce totiž nelze přisvědčit, že by právní posouzení soudů nižších stupňů odporovalo závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1283/16, neboť ve věci zde vedené soudy uznaly platnost změny smlouvy o dílo ve smyslu rozšíření předmětu díla a změny jeho ceny. K tomuto měla dovolatelka možnost se vyjádřit a ostatně se k této možnosti i vyjadřovala, když zpochybňovala platnost takové změny. Odkazovaný nález žádným způsobem správnost tohoto závěru nevyvrací, naopak tuto možnost předpokládá a připouští. Z obsahu dovolání pak není patrné, v jaké (jiné) otázce bylo rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé. 23. K námitce dovolatelky o nesprávném vyčíslení přiznané částky dovolací soud konstatuje, že dovolatelka zde nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za naplněný. Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 24. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu