23 Cdo 769/2022-453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobců a) J. J., narozeného XY, b) R. J., narozené XY, c) A. Č., narozeného XY, d) Š. Č., narozené XY, všichni bytem v XY, všichni zastoupeni Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10, proti žalované Gradace Development, spol. s r. o., sídlem v Praze 10 – Dubeč, Starodubečská 667/9a, PSČ 107 00, identifikační číslo osoby 25051776, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o zaplacení 1 161 836,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 149/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 91 Co 205/2021-423, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 268 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům c) a d) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 733 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu, které může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud shledává takovýto požadavek ústavně konformním [srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů (dále „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“), zejména body 38 a 53]. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách). Jedním z účelů a důsledků zákonné úpravy přípustnosti dovolání je, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil, mimo jiné proto, že pak Nejvyšší soud bude v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury (srov.
Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, body 32 a 33). Dovolatelka v rámci kritiky závěrů odvolacího soudu o výši přiměřené slevy z kupní smlouvy zmiňuje dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, a usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010 (které nesprávně označuje jako rozsudek). Stran rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5236/2007 dovolatelka namítá, že toto rozhodnutí nelze bez dalšího vykládat způsobem, jak to učinil odvolací soud. V připojené argumentaci však odvolacímu soudu vytýká především to, že při úvahách o přiměřené slevě nevzal na zřetel její tvrzení, že odhlučnění zdí v bytech žalobců bylo vyřešeno odhlučněním sousedních bytů (s výjimkou chráněné místnosti v bytě č. 111), zohlednil tedy vady, které nadále neexistují, a poukazuje na to, že znalecký posudek Ing.
Michala Hanáka, vycházející z nesprávného zadání, ocenil náklady na odstranění vad, které v době zpracování posudku již neexistovaly. Dovolatelka tak zřejmě zpochybňuje správnost úvah odvolacího soudu, jenž při posouzení výše přiměřené slevy považoval za rozhodující stav vad ke dni, kdy žalobci vady bytových jednotek u žalované reklamovali. Otázkou, zda je pro posouzení výše přiměřené slevy rozhodný stav vad ke dni uplatnění práv z odpovědnosti za vady či ke dni rozhodnutí soudu, se však Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí nezabýval a odvolací soud se tudíž řešením této otázky od jeho závěrů odklonit nemohl.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Vedle toho dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu o přiměřené výši slevy též prostřednictvím zpochybnění skutkových zjištění o způsobu, jímž by bylo lze vady odstranit, a o výši nákladů nutných na jejich odstranění. Právní posouzení odvolacího soudu shledává v tomto ohledu nesprávným právě proto, že vychází (podle jejího přesvědčení) z nesprávných skutkových zjištění. K tomu se dovolatelka v dovolání výslovně hlásí (srov. poslední odstavec na str. 2 pokračující na str. 3 dovolání). Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele.
Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (srov. např. důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn.
29 Cdo 3829/2011, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázkou, ke kterému okamžiku posuzovat stav vad při určení přiměřené slevy z kupní ceny, se Nejvyšší soud nezabýval ani v usnesení sp. zn. 33 Cdo 1878/2010 či v předchozí judikatuře v něm citované. Oproti mínění dovolatelky z tohoto rozhodnutí ani neplyne, že při vyšším počtu vad je odvolací soud povinen „tyto vady jednotlivě rozdělit a jednotlivě ocenit“.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, provázená odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k ustanovení § 118a o. s. ř., že „odvolací soud nenapravil zjevné nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně, když nepřihlédl k dovolatelkou před soudem prvního stupně učiněným tvrzením a jejím důkazním návrhům, případně nevzal v potaz nesplnění poučovací povinnosti soudu prvního stupně (jakož i svou vlastní) podle § 118a o. s. ř.“ Dovolatelka argumentuje, že v řízení před soudem prvního stupně tvrdila, že žalobci navrhovaný způsob konstrukce přiměřené slevy jako ekvivalent nesmyslně destruktivního způsobu opravy tvrzených vad je nepřiměřený a že znalecký posudek Ing.
Dvořáka předložený odvolacímu soudu byl pokračováním těchto včasně uplatněných tvrzení, a vytýká soudům nižších stupňů, že se těmto tvrzením vůbec nevěnovaly, tím méně pak v mezích své poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.
Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl zde ani důvod pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, usnesení ze dne 25.
6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod číslem C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
Ve zde souzené věci rozhodnutí soudu prvního stupně na závěru o neunesení důkazního břemene založeno není a nevychází z něho ani rozhodnutí odvolacího soudu (obě rozhodnutí vycházejí z objasněného skutkového stavu věci), odvolací soud se tudíž v otázce potřeby poskytnout dovolatelce poučení dle § 118a o. s. ř. od jí označené rozhodovací praxe, od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a od rozhodnutí Ústavního soudu, od nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, uveřejněného pod číslem 70/2016
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nálezu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12, uveřejněného pod číslem 87/2013 tamtéž, a nálezu ze dne 7. 4. 2011, uveřejněného pod číslem 67/2011 téže sbírky, odchýlit nemohl. Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se však neprosazuje toliko v těch procesních situacích, na něž pamatuje ustanovení 118a o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno obecně též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). Ve zde souzené věci však takováto procesní situace nenastala; dovolatelka dbající svých práv nemohla být zaskočena tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě tak, jak byla odůvodněna, včetně právní kvalifikace, ani rozhodnutím odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Žádný prvek překvapení ze spisu nevyplývá a dovolatelka jej ani netvrdí. K námitce, že soudy nižších stupňů chybně nepřihlédly k jejím tvrzením a jejím důkazním návrhům, dovolatelka neoznačuje příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky důsledků neúplné apelace odchýlit. Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.