USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalované B. P., zastoupené Mgr. Katarínou Šulovou, advokátkou se sídlem v Brně, Černopolní 228/37a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 83/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2024, č. j. 19 Co 17/2024-330, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Původní žalobkyně (paní B. H., narozená XY) se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální ? na v žalobě označených nemovitostech. Uváděla, že darovací smlouva uzavřená s žalovanou dne 22. 5. 2017 byla podepsána v době, kdy se nacházela ve vážném zdravotním stavu, byla hospitalizována, pod vlivem medikace a její schopnost vnímat okolní dění byla výrazně oslabena. Žalobkyně tvrdila, že v den uzavření smlouvy ji žalovaná odvezla do restaurace, kde jí předložila k podpisu listinu, s jejímž obsahem nebyla seznámena, nemohla si ji sama přečíst, nebyla jí přečtena ani předána, a tudíž netušila, co podepisuje. Po úmrtí původní žalobkyně dne 24. 12. 2022 bylo v řízení pokračováno s její právní nástupkyní, stávající žalobkyní. Ta po svém vstupu do řízení upravila žalobní petit a konkretizovala, v čem spatřuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 9. 2023, č. j. 31 C 83/2018-281, určil, že původní žalobkyně byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu ideální ? na v žalobě označených
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku II co do výše náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, II a III dovoláním, v němž nejprve namítla, že závěry znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka nejsou přesvědčivým důkazem způsobilosti původní žalobkyně činit právní jednání ke dni podpisu darovací smlouvy, neboť znalec v posudku nespecifikoval konkrétní duševní poruchu dle mezinárodní klasifikace nemocí. Podle jejího názoru tak odvolací soud pochybil, považoval-li znalecký posudek za dostatečně přesvědčivý. Předpoklad přípustnosti dovolání pak v této souvislosti opřela o rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s jeho rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007.
5. Žalovaná dále dovolacímu soudu předložila otázku, zda je procesní úkon zpětvzetí žaloby právním jednáním, které lze hodnotit jako platné či neplatné a na které lze aplikovat ustanovení § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, při jejímž posouzení se odvolací soud měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 575/2008.
6. V návaznosti na to žalovaná namítla, že odvolací soud rovněž pochybil, pokud k zpětvzetí žaloby původní žalobkyní nepřihlížel, přestože původní žalobkyně nebyla soudem omezena ve svéprávnosti ani zastoupena opatrovníkem; jako plně svéprávná osoba byla procesně způsobilá a odvolací soud neměl zákonný podklad pro to, aby její procesní úkon zpochybnil na základě vlastní úvahy o její schopnosti jednat.
7. Konečně žalovaná namítla, že odvolací soud pochybil, pokud bez dalšího dovodil neplatnost darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy jen na základě okolností, za nichž byl dar poskytnut, aniž by zohlednil, že iniciativu k darování projevila sama dárkyně a obdarovaná jednala pasivně. Podle žalované nelze dovozovat mravní povinnost obdarovaného odmítnout dar od blízké osoby učiněný v nemoci, v emocích či na veřejném místě, a takové právní jednání nelze bez dalšího považovat za rozporné s dobrými mravy. Tato otázka přitom dle názoru žalované dosud nebyla dovolacím soudem výslovně řešena.
8. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. V případě, že to nebude možné, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, případně jej změnil.
9. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Žalovaná nejprve namítala, že odvolací soud pochybil, pokud považoval závěry znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka za přesvědčivý důkaz o nezpůsobilosti původní žalobkyně činit právní jednání ke dni podpisu darovací smlouvy, neboť znalec v posudku nespecifikoval konkrétní duševní poruchu dle mezinárodní klasifikace nemocí.
15. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., avšak nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyplývajících z ustanovení § 132 o. s. ř.). Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1563/2023).
16. V projednávané věci dospěly soudy nižších stupňů k závěru o nezpůsobilosti původní žalobkyně činit právní jednání ke dni podpisu darovací smlouvy nikoli izolovaně na základě znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka, ale po pečlivém a logickém hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Znalecký posudek byl odvolacím soudem shledán přesvědčivým zejména na základě svého věcného odůvodnění, specializací znalce v gerontopsychiatrii a skutečností, že jeho závěry nebyly v rozporu s ostatními důkazy – zejména se zdravotní dokumentací, psychologickým vyšetřením, okolnostmi dlouhodobé hospitalizace, listinnými důkazy (např. závětí a korespondencí zesnulého manžela) a věrohodnou výpovědí původní žalobkyně o svém zdravotním a psychickém stavu v rozhodné době. Jestliže na tomto základě soudy obou stupňů učinily závěr, že původní žalobkyně trpěla ke dni podpisu darovací smlouvy (22. 5. 2017) duševní poruchou, která měla účinky vylučující schopnost rozpoznat následky jejího jednání, pak jimi provedenému hodnocení důkazů nelze ničeho vytknout, neboť k němu dospěly procesně korektním způsobem v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Uvedená námitka žalované tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.
17. K tomu dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem, jímž je podle platné
procesní úpravy pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 18. Ani další žalovanou v dovolání kladené otázky, tj. zda je procesní úkon zpětvzetí žaloby právním jednáním, které lze hodnotit jako platné či neplatné a na které lze aplikovat ustanovení § 581 o. z., a zda lze dovodit neplatnost darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy jen na základě okolností, za nichž byl dar poskytnut, aniž by bylo zohledněno, že iniciativu k darování projevila sama dárkyně a obdarovaná jednala pasivně, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť na těchto otázkách napadené rozhodnutí (výlučně) nezávisí. 19. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dospěl k závěru, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto závěrů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto závěru nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017). 20. Jinak řečeno, obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 975/2024). 21. V poměrech projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí rovněž (především) na závěru, že darovací smlouva ze dne 22. 5. 2017 je absolutně neplatná, neboť původní žalobkyně trpěla k tomuto dni duševní poruchou, která ji činila neschopnou právně jednat (srov. bod 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr odvolacího soudu představující samostatný důvod pro zamítnutí žaloby se však žalované v jejím dovolání nepodařilo zpochybnit, proto ani případné nesprávné řešení otázek „neplatnosti“ procesního úkonu zpětvzetí žaloby, resp. neplatnosti předmětné darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy odvolacím soudem se nemůže v poměrech žalované nijak projevit, a tudíž tyto otázky přípustnost jejího dovolání založit nemohou. Na posouzení platnosti zpětvzetí žaloby navíc napadený rozsudek nezávisel. 22. Namítá-li konečně žalovaná, že odvolací soud pochybil, jestliže nepřihlížel ke zpětvzetí žaloby původní žalobkyní, přestože původní žalobkyně nebyla soudem omezena ve svéprávnosti ani zastoupena opatrovníkem, uplatňuje tím ve skutečnosti vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ale není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 23. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Dovolací soud závěrem pro úplnost uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu