USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. J., zastoupený Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem Plynárenská 671/0, 280 02 Kolín, proti žalované: Belšán & Partners advokátní kancelář, s.r.o., IČO 06608795, se sídlem Husova 386, 252 19 Drahelčice, zastoupená Mgr. Gabrielou Hulinovou Pitrovou, MBA, advokátkou se sídlem Revoluční 763/15, 110 00 Praha 1, o 7 192 874,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 189/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 27 Co 168/2023-265, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal náhrady škody, kterou mu měl způsobit žalovaný, který jej jako advokát zastupoval v soudním řízení. Požadoval nahradit škodu, která mu vznikla tím, že byl ve sporu, v němž jej zastupoval žalovaný, neúspěšný a musel žalující straně zaplatit 1 562 448 Kč a úroky z prodlení ve výši 1 018 621,92 Kč. Dále požadoval náhradu nákladů exekuce 525 115,80 Kč vedené proti němu v důsledku pochybení žalovaného, marně vynaložených nákladů na zajištění úvěru 77 632,06 Kč a 9 057 Kč, a dožadoval se i omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč.
2. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 8 C 189/2021-208, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 102 747,86 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 6 090 126,92 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), zamítl rovněž žalobu, aby byla žalovaná povinna zaslat
žalobci písemnou omluvu v tam specifikovaném znění (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že advokát Mgr. Belšán vykonávající advokacii prostřednictvím žalované, zastupoval žalobce v odvolacím řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 259/2019 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, č. j. 79 Cm 213/2012-242, ve znění opravného usnesení, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit společnosti FlyNetwork, s. r. o., částku 1 562 448 Kč s příslušenstvím.
Mgr. Belšán neinformoval žalobce o povinnosti uhradit soudní poplatek za jím podané odvolání ve stanovené lhůtě, která marně uplynula. Žádost o osvobození od placení soudního poplatku podal opožděně, a proto soud řízení o odvolání žalobce (tehdy žalovaného) zastavil, takže pro žalobce nepříznivý výrok nabyl právní moci. Mgr. Belšán ale neinformoval žalobce ani o tomto rozhodnutí. Naopak ho ujišťoval, že se věc stále projednává, což vedlo až k nařízení exekuce na majetek žalobce. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle § 16 a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 81, § 82, § 2951, § 2952 a § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.
z.“. Kvůli uvedeným pochybením přiznal žalobci náhradu majetkové škody v rozsahu nákladů exekuce, které by jinak nevznikly (celkem 525 115,80 Kč), a marných nákladů na sjednání hypotečního úvěru (celkem 77 632,06 Kč). Dále soud prvního stupně přiznal žalobci i náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, přičemž při stanovení výše náhrady vyšel z částky uplatněné v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 1907/2021. Zohlednil, že Mgr. Belšán hrubě porušil své povinnosti, úmyslně zatajil stav odvolacího řízení žalobci a že se v něm snažil i po nařízení exekuce vzbudit dojem, že se jedná o pochybení na straně soudu.
Realita, se kterou byl žalobce náhle konfrontován, představovala nečekaný a intenzivní zásah do jeho soukromého a rodinného života, přičemž nejenže ztratil možnost vlastního bydlení, plánovaného pro rozšiřující se rodinu, což mělo jisté dopady i v manželství, ale také upadl do dlouhodobých depresí a obav o budoucnost, kvůli kterým stále dochází na psychoterapie. Nárok na omluvu soud prvního stupně zamítl, protože byla formulována jako omluva Mgr. Belšána, přestože byla žalována advokátní kancelář.
Dále soud prvního stupně zamítl žalobu v té části, jíž žalobce požadoval náhradu škody ve výši pohledávky, jejíž zaplacení, včetně příslušenství, mu soud uložil v předchozím řízení. Uzavřel, že žalobce již v původním řízení před soudem prvního stupně (Městským soudem v Praze) ve vztahu k této pohledávce neunesl důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že jednal s péčí řádného hospodáře, přičemž Mgr. Belšán ho v této části řízení nezastupoval, zastoupení převzal až v odvolacím řízení. I kdyby Mgr.
Belšán splnil své povinnosti a včas informoval žalobce o nutnosti uhradit soudní poplatek, příp.
sám včas podal žádost o osvobození od soudních poplatků, odvolání žalobce by podle soudu prvního stupně (s největší pravděpodobností) nebylo u odvolacího soudu úspěšné, takže mezi pochybením advokáta a vznikem dluhu žalobce (škody) není příčinná souvislost.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 27 Co 168/2023-265, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalované uložil, aby žalobci zaslala písemnou omluvu v tam specifikovaném znění, (výrok I) potvrdil jej ve výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (výroky III a IV). Doplnil dokazování spisem Městského soudu v Praze 79 Cm 213/2012 k otázce procesní situace v daném řízení a zjistil, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně nevyhověl výzvám podle § 118a o.
s. ř., aby doplnil tvrzení a důkazy k prokázání, že jím odčerpané prostředky byly použity v rámci společnosti FlyNetwork, s. r. o. Vrchní soud nemohl v odvolacím řízení (pro pochybení žalovaného) přezkoumat pro žalobce nepříznivý výrok, avšak z jeho rozhodnutí (zabýval se přezkoumáním rozsudku na základě odvolání protistrany) se podává, že aproboval rozhodnutí soudu prvního stupně stran skutkových zjištění i závěrů právních. Souhlasil, že společnost alespoň v hrubých rysech prokázala vznik újmy v důsledku jednání bývalých jednatelů (tedy i žalovaného), protože provedli nestandardní, ničím reálně neodůvodněné a nedoložené platby, takže soud důkazní břemeno k prokázání důvodnosti plateb uložil žalobci správně.
Představě žalobce, že by byla žaloba šikanózní nebo v rozporu s dobrými mravy, Vrchní soud nepřisvědčil. Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že by se žalobce v původním řízení nedomohl lepšího právního postavení, a to ani zčásti, je závěr soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti správný. Odvolací soud považoval ve shodě se soudem prvního stupně za důvodný nárok na náhradu nemajetkové újmy, avšak jeho postup ve vztahu k omluvě označil za příliš formalistický, a proto nároku na poskytnutí omluvy po změně její formulace vyhověl.
Finanční satisfakci ve výši 500 000 Kč odvolací soud považoval za přiměřenou, a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1527/2020 nebo 25 Cdo 894/2018. Tato částka odpovídá tomu, že se žalobce o nařízené exekuci dozvěděl v době narození syna, že měl po určitou dobu zablokované účty i že se v jeho okolí a okolí jeho rodiny objevili vymahači.
4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II napadl žalobce dovoláním.
Nesprávné právní posouzení spatřuje v řešení otázky, zda má být v řízení o náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie při řešení otázky, zda právo na plnění proti žalobci existovalo, zohledněno pouze to, jak by ve věci býval pravděpodobně rozhodl konkrétní senát odvolacího soudu, nebo má být tato otázka posouzena komplexně, bez ohledu na potřebný počet stupňů soudní soustavy. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázal na sp. zn. 23 Cdo 1082/2011 nebo 21 Cdo 3269/2020), neboť se v nich obsažené závěry neomezují na zjišťování úspěchu v soudním řízení prvoinstančním ani na řízení u nejblíže nadřízeného soudu; Nejvyšší soud dokonce zvažoval i úspěch či neúspěch před Evropským soudem pro lidská práva, dále jen „ESLP“ (sp. zn. 25 Cdo 2295/2021).
Řešení otázky, zda právo klienta na plnění proti dlužníkovi existovalo a klient by se při řádném výkonu advokacie svého práva domohl, není limitováno určitým stupněm soudní soustavy. Dále dovolatel formuluje otázku, zda mělo být na žalobce v původním řízení přeneseno důkazní břemeno k prokázání zachování péče řádného hospodáře u všech jím učiněných transakcí. Podle dovolatele nebyly v původním řízení splněny předpoklady pro obrácení důkazního břemene stanovené § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“, protože nebyl alespoň v hrubých rysech prokázán vznik škody.
Ve vztahu k předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu měla nést důkazní břemeno v původním řízení žalobkyně (sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, 29 Cdo 440/2013 nebo 29 Cdo 6035/2016). Na jednateli leží důkazní břemeno pouze ve vztahu k posouzení, zda jednal s náležitou péčí, nikoliv k prokázání všech předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (sp. zn. 29 Cdo 3542/2011). Městský soud se však v původním řízení prokázáním základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. obch. zák. vůbec nezabýval, ale rovnou se věnoval tomu, zda žalobce a druhý jednatel Luboš Kovář činili jednotlivé převody či výběry v zájmu společnosti FlyNetwork, s.
r. o. (žalobkyně v původním řízení). Tato společnost přitom označila za škodu stovky plateb a výběrů, které učinili dva její zbývající jednatelé (v původním řízení žalovaní) prakticky za celou dobu více než sedmileté existence společnosti. Škodou přitom nemohou být bez dalšího paušálně prakticky veškeré platby a výběry, které učinili jednatelé za roky fungování společnosti. Dovolatel odkazuje na zcela specifické okolnosti předchozího řízení popsané v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které spočívaly v tom, že žalobce podnikal se dvěma dalšími kamarády (z nichž jeden je stále jednatelem v původním řízení žalující společnosti), a to během studia nebo těsně po něm, a protože neměli žádné zaměstnance, usnadňovali si vedení společnosti, kde jen to šlo.
Dovolatel dále vytýká soudům, že se nezabývaly tím, zda byl nárok proti žalobci v původním řízení uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel namítal, že poté, co společně s Lubošem Kovářem vystoupili z žalující společnosti a nynější společníci získali podíly za symbolické ceny, sledovala společnost, která již tehdy byla rozhodnuta vymáhat náhradu škody, snížení možnosti procesní obrany žalobce v zamýšleném řízení, neboť tím žalobce ztratil přístup k jakýmkoliv informacím o společnosti. Jiří Fógl (původní třetí společník žalobce) se podáním žaloby snažil využít tehdejšího laxního vedení účetnictví, na němž se sám podílel.
Společnost v původním řízení podáním žaloby sledovala poškození bývalých jednatelů. Žaloba tak měla šikanózní charakter, což mělo být zohledněno (dovolatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1250/20 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). Jako poslední formuluje dovolatel otázku, zda brání dříve rozhodnuté případy v přiznání vyššího peněžitého zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Případ projednaný Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1907/2021 dovolatel nepovažuje za srovnatelný a výši přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích má za nízkou.
Soudy nesprávně aplikovaly § 13 o. z., nebyl dostatečně zohledněn vliv neetického jednání žalovaného na jeho rodinný a soukromý život, zejména ztrátu možnosti vlastního bydlení, dopady do manželství, dlouhodobé deprese, obavy o budoucnost, zablokování všech účtů v době, kdy se mu narodil syn a v období krátce před Vánoci. Odkázal na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, které soudům ukládá povinnost uvést podstatné společné a rozdílné znaky s případy, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, a vysvětlit, jakým způsobem se promítly do výše stanoveného zadostiučinění, přičemž soudy tomuto požadavku nedostály.
Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
6. Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008). Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnímu následku nedošlo.
7. Otázkou odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zákona č. 85/1996 Sb.) se dovolací soud opakovaně zabýval a dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl, a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně prokázáno. Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 543/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013).
8. Dovolatel namítá, že se odvolací soud omezil na zkoumání výsledku odvolacího řízení v původním řízení a nezabýval se tím, zda právo na plnění proti žalobci skutečně existovalo – neposuzoval věc komplexně. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalovaný v původním řízení před soudem prvního stupně žalobce nezastupoval, neboť zastoupení převzal až v řízení odvolacím. Proto je pro řešení předběžné otázky rozhodné, zda by žalobce uspěl v řízení odvolacím, neboť žalovaný svým pochybením znemožnil žalobci účast právě v tomto řízení. Dovolateli lze přisvědčit, že se soudy zaměřily především na zkoumání výsledku původního odvolacího řízení (jež probíhalo z podnětu odvolání původní žalující společnosti), nicméně dovodily, že by žalobce v odvolacím řízení úspěšný nebyl (jak bude dále zdůvodněno). Dovolací soud však nepovažuje za nepřípustné, aby soud v rámci své argumentace odkázal na obsah jiného rozhodnutí, které bylo v rámci řízení provedeno k důkazu. Odkaz dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2295/2021 není zcela přiléhavý, neboť v té věci šlo o otázku regulace výše nájemného státem, přičemž žalobce předpokládal, že tato otázka by případně měla být řešena u ESLP. Žalovaná advokátka pak pochybila tím, že nepodala dovolání, což způsobilo odmítnutí ústavní stížnosti i přezkoumání u ESLP pro nevyčerpání opravných prostředků. Bylo v něm prokázáno nejen to, že zastupující advokátka měla a mohla znát správný procesní postup, ale i že došlo v důsledku judikatury ESLP ke změně vnitrostátní rozhodovací praxe, což by ovlivnilo i případ žalobce v odkazované věci. K takové situaci ale v posuzované věci nedošlo. Pro úplnost pak dovolací soud poznamenává, že rozpor posuzovaného rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu ani ESLP dovolatel nenamítá.
9. Další dovolací námitky žalobce směřují proti závěru odvolacího soudu ohledně předběžné otázky jeho úspěšnosti původním řízení. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že soudy v původním řízení správně mezi strany rozložily důkazní břemena a že žalobkyně neuplatnila svůj nárok v rozporu s dobrými mravy.
10. Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
11. Podle § 135 odst. 2 obch. zák. se uvedené ustanovení použije i na jednatele společnosti s ručením omezeným.
12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo
440/2013, s nímž má být dle dovolatele napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí soudu prvního stupně v původním řízení v rozporu, nenese člen statutárního orgánu kapitálové obchodní společnosti důkazní břemeno ve vztahu ke všem předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti. K přenosu důkazního břemene dochází pouze co do povinnosti jednatele či člena představenstva prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře. Ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním, je důkazním břemenem zatížen ten, kdo se náhrady škody domáhá.
Z toho vyplývá, že nepodaří-li se prokázat, zda jednatel či člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, stíhá neúspěch ve sporu člena statutárního orgánu (za předpokladu, že je prokázán vznik škody, její výše i příčinná souvislost mezi jednáním člena statutárního orgánu a vznikem škody). Naproti tomu, nepodaří-li se prokázat vznik škody či příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, je tato objektivní nejistota přičtena k tíži tomu, kdo se náhrady škody domáhá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 957/2014).
13. Soud prvního stupně v původním řízení zjistil, že žalobce vybral prostředky společnosti, aniž by je řádně zaúčtoval. Takže, obdobně jako Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 440/2013, jehož se dovolává žalobce, dovodil, že v příčinné souvislosti s jednáním žalobce (původně žalovaného) ušly z majetku společnosti peněžní prostředky. Žalující společnost tudíž unesla své důkazní břemeno ohledně protiprávního jednání, vzniku škody i příčinné souvislosti. V souladu s § 194 odst. 5 větou druhou obch. zák. pak bylo na dovolateli, aby prokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře.
Ten však ani po poučení podle § 118a o. s. ř. své důkazní břemeno (již před soudem prvního stupně) neunesl. V této souvislosti lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 6035/2016, v němž dovolací soud uvedl: „Závěr odvolacího soudu, podle něhož tvrdí-li a prokáže-li žalobce (společnost s ručením omezeným), že žalovaný jakožto jednatel žalobce vybral z jeho účtu či z pokladny postupně částku 174.507,87 Kč, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byla tato částka využita, je žalovaný jednatel podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (…).“ V citovaném rozhodnutí navíc dovolací soud uvedl: „Poukazuje-li dovolatel na to, že ‚již (dávno) jednatelem není‘ (zjevně s nevysloveným argumentem, že nedisponuje listinami prokazujícími, že s vybranými peněžními prostředky naložil – v souladu s péčí řádného hospodáře – ve prospěch společnosti), přehlíží, že jej nestíhá povinnost důkazy (prokazující jeho tvrzení o naložení s vybranými peněžními prostředky), které nemá ve své dispozici, soudu předložit, nýbrž (toliko) povinnost tyto důkazy označit (…).
V projednávané věci však dovolatel ani netvrdil, jak s vybranými peněžními prostředky naložil, natož aby označil důkazy k prokázání takových tvrzení.“ Neobstojí tak ani argumenty dovolatele, že v průběhu původního řízení již nebyl jednatelem společnosti a ztratil přístup k informacím společnosti. Navíc dovolatel přehlíží, že soud mohl žalující společnosti uložit podle § 129 odst. 2 o. s. ř. tzv. ediční povinnost.
14. Odkaz dovolatele na rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3542/2011 pak není přiléhavý zejména proto, že soud rozhodoval podle § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000, které ještě neobsahovalo větu „Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva.“ Navíc v případě žalobce nešlo o pouhé nezaúčtování. Nebylo vůbec zřejmé, jak bylo s vybranými penězi naloženo. Naopak dovolateli lze přisvědčit, že k obrácení důkazního břemene docházelo pouze ohledně důkazu o jednání s péčí řádného hospodáře, nikoliv stran prokazování všech předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. To ale vyplývá i z výše citované judikatury, s níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v původním řízení v souladu. Námitky dovolatele týkající se důkazního břemene proto přípustnost dovolání nezakládají.
15. Přisvědčit nelze ani námitkám dovolatele, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda žalující společnost v původním řízení jednala v rozporu s dobrými mravy, resp. se jí údajně ani nezabývaly. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Z recentních rozhodnutí potom srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1103/2022, nebo ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
16. Odvolací soud se při svém posouzení ztotožnil s hodnocením obsaženým v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, č. j. 6 Cmo 259/2019-332, vydaným v řízení o odvolání žalobkyně proti v původním řízení vydanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, č. j. 79 Cm 213/2012-242, ve znění opravného usnesení. Podle Vrchního soudu v Praze (strana 21 jeho rozhodnutí, č. l. 48 spisu) se postup žalující společnosti v původním řízení mohl jevit jako zákeřný, šikanózní a zneužívající právo. Původně třetímu jednateli Foglovi však nelze vyčítat, že se po odchodu žalobce a Luboše Kováře začal seznamovat s účetnictvím a hospodařením společnosti, přestože tak do té doby nečinil. Jestliže v této souvislosti nabyl dojmu, že by se mělo něčeho vrátit zpět společnosti, a přistoupil na soudní vymáhání těchto (částečně domnělých) pohledávek žalující společnosti, byť tak měl ze své pozice učinit dříve, nelze tuto jeho iniciativu považovat za šikanu. Dovolací soud nepovažuje takovou úvahu z pohledu zjištěných skutečností za zjevně nepřiměřenou, a to ani s ohledem na specifické okolnosti podnikání žalobce, Luboše Kováře a Jiřího Fogla. S námitkou, že dovolatel ztratil přístup k jakýmkoliv informacím společnosti, se dovolací soud vypořádal již výše. Neobstojí ani argument, že společnost ukončila svou podnikatelskou činnost a soustředila se na vymáhání svých pohledávek. Na to měla právo a nikdo ji nemohl nutit, aby dále podnikatelskou činnost vyvíjela nebo se u soudu nedomáhala nároků, na které měla podle svého názoru právo. Dovolatel navíc přehlíží, že se nejednalo o pohledávky Jiřího Fogla, ale žalující společnosti FlyNetwork, s. r. o. Dovolací soud pak nesdílí ani názor dovolatele, že by žalující společnost v původním řízení sledovala poškození bývalých jednatelů, neboť nic takového ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá.
17. Lze shrnout, že námitky dovolatele stran posouzení předběžné otázky, zda by při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení u odvolacího soudu uspěl, a nemusel by tak uspokojit proti němu uplatněnou pohledávku, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ji soudy vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
18. Obsahem poslední otázky hmotného práva formulované dovolatelem je jeho nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 2971 o. z. způsobenou mu žalovaným, kterou považuje za nízkou. Případ rozhodovaný Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1907/2021, na nějž odkázal odvolací soud, považuje na posuzovanou věc za nepřiléhavý a odůvodnění odvolacího soudu za nedostatečné (dovolatel odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
19. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií (dříve § 13 obč. zák., nyní § 2951 o. z.), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, nebo ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016).
20. Při posouzení výše náhrady je třeba vycházet i z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
21. Dovolateli lze přisvědčit, že nebylo na místě vycházet z rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1907/2021, neboť se v něm Nejvyšší soud výší nemajetkové újmy způsobené závažným a úmyslným protiprávním jednáním advokáta nezabýval a sama částka uplatněná v řízení nemá žádnou relevanci. Přesto z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v posuzované věci vyplývá, že soud shora uvedené judikaturní závěry respektoval, a pouhá okolnost, že žalobce má jiný názor, přípustnost dovolání nezakládá. Úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou založeny na zjištěném skutkovém stavu, který nepodléhá přezkumu dovolacího soudu, byť lze připustit, že porovnání společných a rozdílných znaků s obdobnými nebo i jinými případy mohlo být podrobnější. Dovolací soud pokládá v této souvislosti za podstatné, že přisouzená náhrada odpovídá primárně satisfakční funkci a je v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech.
22. Odvolací soud pro srovnání odkázal například na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, v němž Nejvyšší soud nepovažoval za nepřiměřeně vysokou náhradu nemajetkové újmy způsobené matce pachatelem trestného činu, který se pokusil zavraždit její dceru, ve výši 120 000 Kč. Za přiléhavé považuje dovolací soud i srovnání s tzv. sekundárními oběťmi, u nichž se za výchozí částku považuje dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Tato částka by ve vztahu k pozůstalým, jejichž příbuzný by byl usmrcen v roce 2018, činila 590 080 Kč (srov. sp. zn. 25 Cdo 2000/2023).
23. Dovolací soud pak doplňuje, že jako nepřiměřeně nízká nebyla shledána náhrada ve výši 200 000 Kč známému hokejovému trenérovi za nepravdivé nařčení z neoprávněného obohacení při pozemkové transakci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1293/2021). Zmínit lze i případ žalobce, kterého žalovaný prezentoval jako pedofila, osobu deviantní, zneužívající děti a žijící odsouzeníhodným způsobem života a očerňoval ho před státními orgány, ve škole, kam docházely jeho děti, i ve veřejných institucích, v důsledku čehož byl žalobce vyšetřován a musel se obhajovat, vzdal se veřejné činnosti, trpěl důvodnými obavami o zaměstnání. Útoky se projevily na jeho psychickém i fyzickém zdraví, jeho děti byly terčem odsudků, posměchu a šikany, jedna z dcer přišla o kamarády a pokusila se o sebevraždu. Přitom žalovaný neprojevil nad svým jednáním žádnou lítost a v zavrženíhodném jednání pokračoval. V tomto případě považoval dovolací soud za přiměřené zadostiučinění částku 350 000 Kč, avšak s tím, že vyšší částku (žalobce požadoval původně 500 000 Kč) nebylo možné přiznat, neboť žalobce se proti zamítavému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně v částce 150 000 Kč neodvolal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021). Podstatně vyšší zadostiučinění (v částkách přesahujících půl milionu korun) pak bylo poskytnuto ve věcech, jež rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, případně sp. zn. 25 Cdo 725/2020, známému herci a jeho manželce za opakované uveřejňování informací týkajících se jejich soukromí, a to výrazně intimního charakteru, jež byly doprovázeny fotografiemi, s jejichž pořízením a publikací nedali žalobci souhlas, přičemž dosah těchto zásahů byl celostátní a dlouhodobý.
24. Dovolací soud uzavírá, že i při zohlednění zjištěného skutkového stavu (hrubé porušení povinností žalovaného advokáta, dopady do manželství žalobce, jeho dlouhodobé deprese, obavy o budoucnost, zablokování všech účtů v době, kdy se mu narodil syn a navíc těsně před Vánoci, objevení se vymahačů) nelze považovat soudy přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč za nepřiměřeně nízkou. Námitky dovolatele proto nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
25. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
26. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 24. 10. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu