25 Cdo 1660/2024

25 Cdo 1660/2024-377

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. D., zastoupená JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, proti žalovaným: 1. J. P., a 2. Ing. I. P., oba zastoupeni Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, 256 01 Benešov, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 132/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 29 Co 264/2023-338, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Richarda Vachouška.

1. Žalobkyně se žalobou na ochranu osobnosti domáhala po žalovaných morálního a finančního (po žalovaném zaplacení 500 000 Kč, po žalované 300 000 Kč, vše s příslušenstvím) zadostiučinění za újmu, která jí měla vzniknout neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv a náhrady škody ve výši 26 620 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech na právní zastoupení vynaložených v souvislosti s podáním trestního oznámení žalovanými.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 31 C 132/2020-255, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným doručit k rukám žalobkyně písemné a žalovanými podepsané omluvy ve znění specifikovaném ve výrocích I a II rozhodnutí, na zaplacení finančního zadostiučinění i na uložení povinnosti oběma žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 26 620 Kč s

příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 29 Co 264/2023-338, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (podstatné důkazy zopakoval), že účastníci řízení spolu v rozhodném období pracovali na Hygienické stanici hl. m. Prahy (dále jen „HSHMP“). Žalobkyně jako ředitelka Odboru správních činností, žalovaný jako vedoucí Oddělení hygieny výživy a žalovaná (v té době partnerka a nyní manželka žalovaného) jako vedoucí Oddělení právního a dokumentačního. Žalovaná byla přímou podřízenou žalobkyně. Na základě trestního oznámení žalovaného z roku 2018 byl pro trestný čin vydírání odsouzen tehdejší ředitel HSHMP J. J., ekonomický ředitel R. B. a Z.

V. Vztahy na pracovišti byly po podání trestního oznámení a po medializaci celého případu napjaté a konfliktní, zvláště když z médií vyplynula informace, že si žalovaní některá jednání s ostatními zaměstnanci nahrávali. V reakci na to žalobkyně zaslala všem zaměstnancům „Otevřený dopis“ a I. K. (tehdejší ředitel Odboru hygieny obecné a komunální) vysvětlující e-mail. Žalobkyně udělila dne 16. 10. 2018 žalované písemnou výtku za pochybení při vyřizování spisu a nevhodné chování vůči představené (skutkový závěr odvolacího soudu odlišný od závěru soudu prvního stupně), která byla nadřízenou žalobkyně, J., shledána nedůvodnou.

Týmž dnem byl datován žalobkyní vypracovaný návrh změny systemizace HSHMP, z něhož vyplývá záměr zrušit pracovní místa obou žalovaných. Dopisem ze dne 12. 12. 2018 informovala žalovaná státního tajemníka Ministerstva zdravotnictví ČR (v souvislosti s uveřejněním článku ve zdravotnickém týdeníku „Dostane držkovou, musím se schovat“ ze dne 7. 12. 2018, který byl rozeslán spolu s otevřeným dopisem na e-maily všech zaměstnanců HSHMP), že žalobkyně neoprávněně nakládá s jejími osobními údaji a žádala o zabránění tomuto nezákonnému jednání.

Dopisy ze dne 24. 1. 2019 a 10. 2. 2019 požádal žalovaný o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, týkající se žalobkyně a jejího jmenování do funkce, a data vykonání úřednické zkoušky. Dne 26. 2. 2019 podal žalovaný k rukám ředitelky HSHMP „Podnět k šetření nezákonné činnosti“, ve kterém zpochybňoval podmínky pro účast žalobkyně ve výběrovém řízení na její pozici s tím, že nevykonala ve třech oborech úřednickou zkoušku a že je nekompetentní při poskytování informací.

K tomuto podnětu mu ředitelka HSHMP poskytla velké množství neanonymizovaných dokumentů z osobní složky žalobkyně a zahájila šetření, v němž bylo zjištěno, že žalobkyně skutečně potřebnou zkoušku nemá. Dne 5. 3. 2019 pak žalovaní podali na žalobkyni a I. K.

trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, zneužití pravomoci úřední osoby, mučení a jiného nelidského a krutého zacházení a neoprávněného nakládání s osobními údaji, kde poukazovali na to, že žalobkyně o žalovaných rozšiřuje nepravdivé informace a pomluvy a zejména na žalovanou vyvíjí psychický nátlak (trestní oznámení bylo následně odloženo), a o jeho podání žalovaná dne 25. 3. 2019 e-mailem informovala ředitelku HSHMP.

4. Odvolací soud věc posoudil podle § 81, § 82 odst. 1, § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu ke všem tvrzeným zásahům soudy uzavřely, že předmětnými podáními žalovaných, jež byly adresovány nadřízeným či policii, se žalovaní nedopustili neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, neboť šlo o výkon práva a v kontextu všech okolností o obranu žalovaných. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána na vysoké pozici ve státní správě, a proto je na ni třeba hledět obdobně jako na osobu veřejně činnou, povinnou snášet vyšší míru kritiky.

Pokud by byl její postup při výkonu státní správy správný a transparentní, nemohla by předmětná podání žalovaných zasáhnout do její profesní pověsti, důstojnosti, vážnosti a cti, neboť dříve či později by se ukázalo, že při výkonu státní správy k žádnému pochybení ze strany žalobkyně nedošlo. Ohledně jednotlivých dovolatelkou tvrzených zásahů pak odvolací soud navíc uzavřel, že dopisem žalované ze dne 12. 12. 2018 státnímu tajemníkovi Ministerstva zdravotnictví ČR k zásahu do osobnostních práv žalobkyně dojít nemohlo.

Žalovaná v něm žádala (v souvislosti s článkem uveřejněným v prosinci 2018) o prošetření celé záležitosti včetně úniku jejích osobních údajů, za které činila odpovědnou žalobkyni. Články z prosince 2018 vyznívaly vůči žalovaným značně nelichotivě, a proto je pochopitelné, že se žalovaná snažila zjistit, jak k úniku pro ni citlivých informací k autorovi článku došlo. Šlo o její reakci na předchozí vývoj událostí a atmosféru na pracovišti. Podnět žalovaného ředitelce HSHMP ze dne 26. 2. 2019 se týkal otázky, zda výběrové řízení na pozici žalobkyně proběhlo řádně a zda v rozhodné době měla požadovanou kvalifikaci, což žalovaný zpochybňoval na základě informací o žalobkyni, získaných podle zákona č. 106/1999 Sb. Tento podnět směřoval k prošetření kvalifikace vedoucího pracovníka, kterým žalobkyně v rozhodné době byla.

Podle soudu jde o způsob kritiky, který by měl státní zaměstnanec „ustát“, pokud předpoklady pro výkon funkce splňuje. Trestním oznámením ze dne 3. 5. 2023 nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, neboť podstatné skutečnosti v něm uvedené vycházejí z pravdivého základu. Odvolací soud uvedl, že podáním trestního oznámení sice může dojít k zásahu do osobnostních práv toho, na koho je podáno, avšak v projednávané věci k jednání popisovanému v trestním oznámení došlo, jen nedosahovalo intenzity nezbytné pro trestní odpovědnost.

Zásah do osobnostních práv žalobkyně pak nelze spatřovat v tom, že o podání trestního oznámení žalovaná informovala ředitelku HSHMP. Z těchto důvodů není důvodný ani nárok na poskytnutí majetkové či nemajetkové újmy.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 a 30 Cdo 1072/2016) a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 403/03, III. ÚS 1167/17 a IV. ÚS 1132/22), neboť odvolací soud se nevypořádal v odvolání žalobkyně odkazovanou judikaturou. Soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i při posouzení zásahu do jejích osobnostních práv. Namítá, že svoboda projevu, jehož součástí je i pronášení kritiky, není bezmezná a výkon práva kritiky nezpůsobuje neoprávněný zásah do osobnosti člověka jen v případě, že se jedná o kritiku právem přípustnou, jestliže se zakládá na pravdivé informaci, forma její prezentace je přiměřená a zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu takové kritiky, přičemž zároveň nesmí být primárním cílem takové kritiky hanobení a zneuctění dané osoby (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, 30 Cdo 608/2007, 30 Cdo 332/2007).

Odvolací soud se při posouzení oprávněnosti kritiky zabýval pouze tím, zda se zakládala na pravdivé informaci (přičemž postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř.), nikoliv však tím, zda primárním cílem uvedeného jednání nebylo hanobení dovolatelky a zda forma kritiky byla přiměřená. V rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14 soud rovněž neprovedl test proporcionality. V konečném důsledku by tak podle dovolatelky mohla být pronášena jakákoliv kritika (excesivní, i výslovně nepravdivá skutková tvrzení a nařčení z konkrétní trestné činnosti) a osoba tuto kritiku pronášející by nemohla být vedena k odpovědnosti za újmu.

S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2305/2007 pak namítá, že každý má právo domáhat se ochrany proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, a to včetně osob veřejně činných. V jejím případě však odvolací soud pouze uzavřel, že zásah do jejích osobnostních práv je ex lege vyloučen, aniž by provedl další analýzy a test proporcionality. Dovolatelka poukazuje na to, že v případě podání vědomě nepravdivého trestního oznámení (resp. v případě zneužití práva podat trestní oznámení) může být dána občanskoprávní odpovědnost za újmu tím způsobenou, a nelze tedy v každém případě posuzovat podání trestního oznámení za pouhý výkon subjektivního práva (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a Ústavního soudu sp. zn. III.

ÚS 1017/15, II. ÚS 1098/10, IV. ÚS 469/04, I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 3542/20). Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval posouzením, zda žalovaní nezneužili institut trestního oznámení k nelegitimnímu účelu. Za otázky, které nebyly dosud v praxi dovolacího soudu řešeny, pak označila, zda je státní zaměstnanec bez dalšího osobou veřejného zájmu a zda platí u všech osob veřejného zájmu stejná (stejně snížená) míra ochrany jejich osobnostních práv. Odvolacím soudem odkazovaná judikatura je podle ní zcela nepřiléhavá.

Dovolatelka sice pracovala ve státní správě, neúčastnila se však diskuse ve veřejném prostoru a ani nebyla mediálně známá.

Vady řízení pak spatřuje ve způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem (21 Cdo 3433/2020), který pouze citoval seznam listinných důkazů, a aniž by se s nimi seznámil, je buď ignoroval nebo je chybně vyhodnotil. Nevypořádal se ani se všemi jejími námitkami. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaní navrhli odmítnutí (případně zamítnutí) nepřípustného dovolání, neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu (např. 30 Cdo 3519/2023) jím nelze zpochybňovat skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, pokud by nešlo o extrémní exces. Rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, na kterou v průběhu celého řízení poukazovali. Navíc podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání nepřípustné ohledně částky 26 620 Kč s příslušenstvím.

7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou soudní praxí, podle níž v obecné rovině platí, že předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018). Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem.

Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Zejména nejde-li o bezúčelné a svévolné vyjadřování, ale vyjádření podnícené předchozím jednáním druhé osoby, případně nejde-li o urážky, vulgarity či napadání, či o hodnotící soudy bez dostatečného faktického podkladu, není důvodu mít za to, že by šlo o nepřiměřený způsob výkonu subjektivního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, a judikatura v něm odkazovaná).

10. K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobkyně mělo dojít v důsledku písemných podání žalovaných institucím příslušným k jejich posouzení, tedy při výkonu subjektivního práva. S ohledem na výše vyložené nelze vyloučit možnost existence nároků podle § 82 či § 2951 odst. 2 o. z., avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby dopustila. O exces v těchto případech může jít tehdy, pokud některý z účastníků řízení bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti.

Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah lze v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, respektive výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním řízení je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů.

Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů (obdobně viz ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007).

11. Z uvedených zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Na základě skutkových zjištění (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) dovodil, že podání žalovaných nebyla bezúčelná, neboť reagovala na jednání žalobkyně v souvislosti s vyhrocenou situací na pracovišti (např. nedůvodná výtka udělená žalované či návrh změny systemizace podle nějž měla být zrušena místa žalovaných). Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o hodnotící soudy, které se opíraly o pravdivý základ, tedy jednání žalobkyně.

Svá podání formulovali přiměřeným způsobem; podání nebyla zveřejněna nebo ze strany žalovaných uvedena v širší známost. Odvolací soud pak zcela v souladu s judikaturou přihlédl ke kontextu a okolnostem, za nichž k podáním žalovaných došlo. Podání plnila funkci, kterou žalovaní sledovali (prošetření jednání žalobkyně v pracovněprávním vztahu, její kvalifikace, upozornění na – podle žalovaných – trestní jednání), přičemž instituce, kterým byla podání adresována, se s nimi vypořádaly (některé shledaly důvodnými, trestní oznámení bylo odloženo).

Závěru odvolacího soudu, že obsahem ani formou sdělení nedošlo ze strany žalovaných k excesu, a nebylo tak zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, tak nelze ničeho vytknout. K námitce dovolatelky, že soud neprovedl test proporcionality, lze podotknout, že v daném případě bylo stěžejní hodnocení podání žalovaných z hlediska tzv. zákonné licence, jak bylo vysvětleno v bodech 9 a 10; odkaz na dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu tak není přiléhavý. Tvrzení dovolatelky, že podání (zejména trestní oznámení) bylo vědomě nepravdivé, neodpovídá skutkovému stavu, jak byl soudy zjištěn.

Poukazuje-li dovolatelka s odkazem na judikaturu, že i osoba veřejného zájmu má právo na ochranu své osobnosti, je nutno zdůraznit, že takové právo má (ostatně žalobkyně je v tomto řízení uplatňuje), avšak zadostiučinění je poskytnuto pouze v případě, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv takové osoby, což v daném případě z uvedených důvodů splněno není. Lze uzavřít, že soudy při právním posouzení věci postupovaly v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, včetně judikatury, na niž odkazuje dovolatelka.

12. Ani v otázce, zda je žalobkyně osobou tzv. veřejného zájmu, nejsou závěry odvolacího soudu v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí a nejde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Z toho vyplývá, že osoby veřejně činné musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, či ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). V posuzované věci se sice nejedná o kritiku „veřejnosti“ vůči státnímu úředníku, neboť jde o tvrzený zásah do osobnostních práv souvisící se situací vzniklou na pracovišti mezi úředníky, avšak ani v takovém případě nelze upřít oprávnění u příslušných institucí či vedoucích pracovníků kritizovat, poukázat na nedostatky či nesprávný postup státního úředníka (spolupracovníka či nadřízeného), je-li taková kritika uplatněna vhodnou formou.

13. Přípustnost dovolání nezakládá ani dle dovolatelky další dosud neřešená otázka, zda platí u všech osob veřejného zájmu stejná (stejně snížená) míra ochrany jejich osobnostních práv. Řešením této otázky se totiž odvolací soud (pro nadbytečnost) nezabýval.

14. Dovolatelka rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení tak odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

15. Namítá-li dovolatelka procesní pochybení soudů (zejména že se soud nevypořádal se všemi jejími argumenty a namítanou judikaturou), jde o námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Lze však podotknout, že odvolací soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil včetně odkazů na přiléhavou judikaturu.

16. Pro úplnost lze uvést, že omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se v případě nároku na zaplacení 26 620 Kč s příslušenstvím neprosadí, neboť dovoláním byly napadeny právní otázky, jejichž řešení bylo všem uplatněným nárokům společné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaný pod č. 74/2024 Sb. rozh. obč.).

17. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 22. 7. 2025

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu