25 Cdo 317/2023-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00?Praha 8, o zaplacení 223 373 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 205/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, č. j. 72 Co 178/2022-150, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 27 C 205/2020-133, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 223 373 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že uvedenou částku jí žalovaná dluží na nákladech za zdravotní péči poskytnutou třem ženám, které jako spolujezdkyně utrpěly řadu závažných zranění při dopravní nehodě způsobené řidičkou vozidla pojištěného u žalované.
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že řidička vozidla pojištěného u žalované pro případ odpovědnosti za újmu dne 25. 7. 2018 po dvanáctihodinové noční směně způsobila dopravní nehodu (vjela do protisměru a střetla se zde s jiným vozidlem) a tím způsobila svým třem spolujezdkyním těžká zranění. Na jejich léčení vynaložila žalobkyně, u které měly poškozené spolujezdkyně sjednáno zdravotní pojištění, částku 1 116 865 Kč. Žalovaná, u které bylo pojištěno vozidlo, jímž byla nehoda způsobena, však z nákladů vynaložených na léčení poškozených uhradila pouze částku 558 432 Kč (tj. 50 % z těchto nákladů) s odůvodněním, že poškozené se na rozsahu škody podílely tím, že nebyly připoutány bezpečnostními pásy.
Podle znaleckého posudku vyhotoveného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Jiřím Fialkou, CSc., setrvačný relativní pohyb těžce zraněných, pokud by použily ve vozidle přístupné samonavíjecí tříbodové bezpečnostní pásy, by při zastavení vozidla střetem byl zbrzděn, čímž by namísto těžkého zranění utrpěly zranění lehké, eventuálně s přispěním nešťastné náhody zranění středně těžké. Požadavku žalobkyně na krácení zmíněného regresního nároku pouze v rozsahu 30 % žalovaná ani na výzvu nevyhověla.
Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, a podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Obranu žalované, že poškozené se na rozsahu škody podílely podstatnou měrou, když se nepřipoutaly bezpečnostními pásy, soud prvního stupně shledal opodstatněnou.
Podle skutkových zjištění totiž právě tato skutečnost, a to zásadním způsobem, přispěla k závažnosti poranění poškozených a tím také k rozsahu nákladů, které žalobkyně na jejich léčení vynaložila. Nadto poškozené nastoupily do vozidla s řidičkou, o které věděly, že je po dvanáctihodinové noční směně unavená. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 72 Co 178/2022-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud rovněž vyšel.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu se ztotožnil se závěrem, že poškozené se v rozsahu 50 % podílely na vzniku újmy tím, že se nepřipoutaly bezpečnostním pásem a jejich zranění tak byla závažnější, než kdyby tak učinily. Skutečnost, že řidička řídila vozidlo po dvanáctihodinové noční směně, nepovažoval pro snížení regresního nároku žalobkyně za relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly přímo vyřešeny, resp. byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, přičemž odvolací soud tyto otázky posoudil nesprávně. Odvolací soud dle názoru dovolatelky nesprávně posoudil otázku hmotného práva, kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxe dosud nerozhodoval, a to, zda lze za právně významnou okolnost (spoluzavinění poškozeného ve smyslu § 2918 o.
z.) považovat spolujezdcovo vědomé podstoupení jízdy s řidičem, který řídí v ranních hodinách po odpracování noční směny ve svém zaměstnání. Odvolací soud se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stran spoluzavinění poškozených spolujedoucích při nepřipoutání se bezpečnostním pásem, když posuzovaný případ posoudil zjevně nepřiměřeně odlišně od obdobných případů, aniž by hodnověrně zjistil a vylíčil důvody, proč se právě v posuzovaném případě nepřipoutání se bezpečnostním pásem podílelo na vzniku újmy významným způsobem, resp. způsobem významnějším než v obdobných případech (zde dovolatelka odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2740/2018 nebo 25 Cdo 748/2016).
Odvolací soud také nesprávně posoudil otázku procesního práva, neboť se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když namísto zrušení prvostupňového rozsudku a vrácení věci nalézacímu soudu k dalšímu řízení ve věci rozhodl sám, přestože soud prvního stupně zmatečnostním pochybením porušil zásadu projednací a zásadu zákazu překvapivých rozhodnutí, kvůli kterým ve věci nesprávně rozhodl, přičemž odvolací soudu tyto vady sám nezhojil. V doplnění dovolání žalobkyně rekapitulovala skutkový stav a průběh řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Soudu prvního stupně vytkla, že v průběhu řízení nikdy neprojevil úvahu, že vědomé podstoupení jízdy s řidičkou jedoucí po noční směně mělo být rozhodujícím faktorem ve věci, v tomto směru strany nepoučil a nevyzval k vyjádření či doplnění tvrzení a důkazů a znemožnil jí tak vznést protiargumenty. V tom spatřovala porušení zákazu překvapivých rozhodnutí. Za porušení zásady projednací považovala okolnost, že soudem uplatněný důvod zamítnutí žaloby neuplatnila sama žalovaná. Nesprávné
právní posouzení věci pak shledala v tom, že podstoupení jízdy s řidičem unaveným po noční směně nelze stavět naroveň podstoupení jízdy s řidičem, který požil alkohol či jinou návykovou látku, neboť nejde o zvýšené riziko, nýbrž o běžné životní riziko. Odvolacímu soudu vytkla, že nehodnotil namítané porušení zásad sporného řízení, vycházel z neprůkazného znaleckého posudku, jehož závěry nebyly pro prvostupňový soud rozhodné, aniž by signalizoval, že jej považuje za stěžejní, odkázal pouze na skutkově odlišný případ řešený dovolacím soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, odchýlil se od odůvodnění nalézacího soudu a potvrdil napadený rozsudek z jiných důvodů, než pro které nalézací soud žalobu zamítl.
Žalobkyně namítla, že dle judikatury Ústavního soudu (v podání označené), zaujme-li odvolací soud odlišný právní názor od soudu prvního stupně, má buď jeho rozhodnutí zrušit a vrátit k dalšímu projednání, anebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem a umožnit jim vyjádřit se k němu, což odvolací soud neučinil. Dovolatelka má též za to, že při posouzení rozsahu spoluúčasti poškozené na vzniku újmy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (reprezentované např. rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, 25 Cdo 2451/2007, 23 Cdo 4111/2011, 25 Cdo 91/2010), dle níž spoluzavinění poškozených v obdobných případech činí 30 %, nanejvýš 50 % a zcela výjimečně více než 50 %.
Žalovanou předložený znalecký posudek dle názoru dovolatelky neposkytl hodnověrné vysvětlení, proč se v posuzovaném případě nepřipoutání bezpečnostním pásem podílelo na vzniku újmy významnějším způsobem než v obdobných případech. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a je proto oprávněn zabývat se přípustností dovolání jen z hlediska právních otázek v dovolání formulovaných a důvodů v dovolání uplatněných. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Z tohoto ustanovení nutno dovodit, že po uplynutí lhůty k dovolání nelze dovolání doplňovat o další vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací důvody a že k takovému doplnění dovolací soud nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSCR 27/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1759/2022). Dvouměsíční lhůta k podání dovolání počínající dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu (5. 10. 2022) skončila v pondělí 5. 12. 2022.
Z toho důvodu nemohl dovolací soud přihlížet k podání dovolatelky ze dne 13. 1. 2022, pokud jím byly rozšiřovány právní otázky zakládající přípustnost dovolání nebo dovolací důvody uplatněné v dovolání ze dne 2. 12. 2022. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků, jejich kvalitě či odbornosti znalce nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4486/2017, nebo ze dne 27.
1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3296/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021). Namítá-li tedy dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění učiněných na základě předložených znaleckých posudků, nejde o námitku způsobilou založit přípustnost dovolání (viz slova „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva“ v § 237 o. s. ř.) ani uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021). Na dovolatelkou formulované právní otázce, zda lze za právně významnou okolnost (spoluzavinění poškozeného ve smyslu § 2918 o. z.) považovat spolujezdcovo vědomé podstoupení jízdy s řidičem, který řídí v ranních hodinách po odpracování noční směny ve svém zaměstnání, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť o řešení této otázky opřel své rozhodnutí pouze soud prvního stupně, zatímco odvolací soud ji označil za irelevantní.
Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jsou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Ustanovení § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání škůdce a poškozeného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy.
Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Okolnost, že spolujezdec nebyl při jízdě motorovým vozidlem připoután bezpečnostními pásy, lze hodnotit jako důvod spoluzpůsobení si škody poškozeným, jestliže je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků a v jakém rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podíl poškozeného na vzniklé škodě v případě škody způsobené spolujezdci v případě dopravní nehody zaviněné řidičem může blížit až jedné polovině. Rozhodující příčinou vzniku škody však stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008). Hranici 50% spoluúčasti poškozeného však nelze překročit ani v případě, že si poškozený v důsledku nepřipoutání bezpečnostním pásem způsobil újmu v rozsahu značně přesahujícím polovinu utrpěné újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2919/2016). Určení rozsahu spoluzavinění poškozeného není odvislé pouze od počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018). Není tedy vyloučeno, aby existence, byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému, odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019). Při srovnání s jinými případy nelze přehlédnout, že rozsah spoluzpůsobení újmy poškozeným je ovlivněn i rozsahem a intenzitou okolností přičitatelných řidiči. Zvlášť intenzivní porušení povinností řidiče, jako je řízení pod vlivem alkoholu a jiných návykových látek, nedodržení povolené a přiměřené rychlosti, mimořádně riskantní způsob řízení za zhoršených světelných či povětrnostních podmínek apod.
(o které v daném případě nejde), mohou zvýšit podíl řidiče a snížit naopak podíl poškozeného na vzniku újmy. Jistý rozptyl v procentním vyjádření míry spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy v jednotlivých případech je dán jednak shora uvedeným přístupem Nejvyššího soudu k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou, jednak variabilitou individuálních okolností každého případu, jejichž detaily nejsou vždy z odůvodnění rozhodnutí (zejména stručných odmítacích usnesení) seznatelné. Podle zjištěného skutkového stavu (který, jak bylo výše uvedeno, nepodléhá přezkumu dovolacím soudem), pokud by v souladu s dopravními předpisy byly spolucestující osoby (poškozené) při jízdě připoutány bezpečnostním pásem, neutrpěly by těžká zranění, nýbrž jen lehká zranění, popřípadě s přispěním nešťastné náhody zranění středně těžká.
Dovodil-li za daného skutkového stavu věci odvolací soud, že jednání poškozených přispělo ke zvýšení rozsahu vzniklé škody zásadním způsobem a stanovil-li míru jejich spoluzavinění na 50 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a neodchyluje se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, nebo ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Ostatně i žalobkyně připouští, že podíl účasti poškozených na vzniku újmy v projednávané věci je určen v mezích stanovených jí označenou judikaturou.
Námitky, kterými dovolatelka vytýká odvolacímu soudu údajné vady řízení, nemohou založit přípustnost dovolání. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu prvního stupně a soudu odvolacího (porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí a zásady projednací) nezahrnují žádnou otázku procesního práva, kterou by dovolatelka v dovolání ze dne 2. 12. 2022 formulovala a která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29.
7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu se existence tvrzených procesních vad nepodává. Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud rozhodoval na základě znaleckého posudku, jehož závěry nebyly pro prvostupňový soud rozhodné, neodpovídá skutečnosti.
Z obsahu spisu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Fialky, tento důkaz hodnotil a čerpal z něj pro své rozhodnutí významná skutková zjištění, o která opřel své právní posouzení spoluúčasti poškozených na vzniku újmy. Tato skutková zjištění odvolací soud převzal, žádná nová či odlišná skutková zjištění nečinil (proto ani nebyl povinen důkazy opakovat). Pouze na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za významnou další okolnost, že poškozené cestovaly ve vozidla s vědomím, že řidička řídí po dvanáctihodinové noční směně.
Z uvedeného pak rovněž vyplývá, že tato korekce závěru soudu prvního stupně soudem odvolacím (která neovlivnila výsledek řízení v neprospěch žalobkyně) nepředstavuje porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Žalobkyně námitku proti tomuto dílčímu závěru soudu prvního stupně v odvolání vznesla a odvolací soud ji zohlednil (akceptoval). Upínají-li se výtky dovolatelky ke způsobu zjištění skutečností, které považoval za rozhodné soud prvního stupně, nikoli však soud odvolací, je bezpředmětné, aby se jimi zabýval soud dovolací. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Robert Waltr předseda senátu