25 Cdo 3931/2023

25 Cdo 3931/2023-903

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: V. M., zastoupená Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1, proti žalované: FTV Prima, spol. s r. o., IČO 48115908, se sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10, zastoupená Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 134/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 22 Co 71/2023-842, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jana Poláčka.

rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Žalobkyně se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jejího osobnostního práva tím, že žalovaná mediální společnost v letech 2014 až 2015 uveřejnila značné množství zpráv, v nichž tehdy trestně stíhanou žalobkyni označovala jako „sestra Smrt“ a vytvářela tím v široké veřejnosti dojem, že při své práci zdravotní sestry vraždila pacienty. V žalobě poukázala zejména na 17 konkrétně identifikovaných televizních relací a jeden internetový článek a v podání ze dne 20.

11. 2018 (replika k vyjádření žalované) označila dalších 14 příspěvků, jimiž žalovaná měla zasáhnout do jejího osobnostního práva. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba byla podána co do základu důvodně, neboť žalovaná jako provozovatelka televizní stanice publikovala sporné informace, které nebyly objektivní a nezkreslené, byly zásahem do osobnostního práva a porušením zásady presumpce neviny. Soud nepovažoval za promlčenou část nároku ohledně relací, které byly žalobkyní uplatněny až podáním ze dne 20.

11. 2018, neboť šlo o konkretizaci sporných článků z původní žaloby, nikoliv o žalobu novou. Výši přiměřeného zadostiučinění stanovil i s ohledem na částky, které byly žalobkyni přiznány v jiných řízeních, zejména vyšel z částky 1 200 000 Kč přiznané vůči TV Nova; tehdy však šlo o širší zásah, neboť sledovanost této televizní stanice je zhruba dvojnásobná a k zásahu došlo též rozsáhlou publikací na webových stránkách. Z uvedené komparace tak vyplynula částka přiměřeného zadostiučinění cca 450 000 Kč. Soud prvního stupně však přiznal částku vyšší, která je polovinou částky přiznané proti TV Nova, neboť žalovaná neprojevila prakticky žádnou sebereflexi, ačkoliv s ohledem na kontext dalších sporů musela vědět, že se dopustila protiprávního zásahu.

Nabídla sice v rámci smírného řešení sporu částku 300 000 Kč, avšak s tím, že nepřiznává protiprávní zásah do práv žalobkyně (mělo jít o projev soucitu s žalobkyní a její situací), proto podle soudu tuto nabídku nemínila vážně. I když se na zásahu do osobnostního práva žalobkyně podílelo více subjektů, nelze hodnotit jejich procentuální míru zavinění.

2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 22 Co 71/2023-842, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil; změnil též výrok o zaplacení soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a k námitce neurčitého předmětu řízení a k otázce promlčení uvedl, že žalobkyně v žalobě předmět řízení vymezila tak, že ji žalovaná poškodila v rámci zpravodajství o její trestní věci v letech 2014 a 2015 zveřejněním značného množství zpráv porušujících presumpci neviny. Konkrétní zprávy (relace) označila žalobkyně slovem zejména, čímž dala jasně najevo, že v žalobě uvedené relace nepokládá za uzavřený výčet.

Jestliže později doplnila další zprávy/relace spadající pod žalobní definici, pak neuplatnila nový nárok, neboť po podání žaloby nepožadovala nové (vyšší) peněžité plnění ani nezměnila rozhodující skutečnosti, na jejichž základě nárok uplatňuje. K základu nároku odvolací soud uvedl, že již samotný výraz „sestra Smrt“ užitý opakovaně v mnoha relacích žalované je hrubým porušením práva na presumpci neviny. Je totiž evidentně protiprávním označením žalobkyně v době, kdy nebylo o její vině pravomocně rozhodnuto, a je její hrubou dehonestací.

Žalovaná pokládá toto označení mylně za přípustnou mediální zkratku a je zarážející, že na něm setrvává i v době, kdy již bylo soudy napříč všemi stupni shledáno, že mimo jiné i tímto označením bylo ze strany médií neoprávněně a vážně zasaženo do osobnostního práva žalobkyně. Za absurdní označil soud obranu žalované, že toto označení používala též v relacích oznamujících nevinu žalobkyně. Kromě uvedeného označení v 31 relacích/zprávách odvolací soud vypočetl další výroky, jimiž byla porušena presumpce neviny, jestliže žalovaná předkládala veřejnosti jako fakt, že žalobkyně vraždila pacienty.

Žalovaná provozující médium s celostátním zásadním významem tedy dlouhodobě vyvolávala u veřejnosti dojem, že žalobkyně je skutečnou pachatelkou několika vražd bezbranných nemocných starých lidí ze zavrženíhodné pohnutky. Zcela nedostatečně, anebo vůbec, veřejnost informovala o tom, že žalobkyně dosud nebyla odsouzena a že o její vině dosud nebylo nijak rozhodnuto. Peněžitou náhradu shledal odvolací soud přiměřenou v částce 500 000 Kč. Ve srovnání s TV Nova má nynější žalovaná jen poloviční sledovanost a zveřejnila jen třetinové množství závadných relací.

Rovněž přihlédl k tomu, že žalovaná tvrdošíjně doposud tvrdí, že žalobkyni žádnou újmu nezpůsobila a že postupovala zcela profesionálně a správně, čímž ještě prodlužuje újmu, kterou způsobila. Nelze odhlédnout od toho, jak se škůdci chovají po způsobení újmy. Ten, kdo popírá existenci zásahu a odpírá poškozenému jakoukoli satisfakci i za situace, kdy je zcela evidentní, že k těžkému poškození osobnosti došlo, musí počítat s tím, že vynaloží vyšší částku na skutečné, spravedlivé odškodnění. Žalovaná sice zdůrazňuje, že nabídla žalobkyni peněžité zadostiučinění, ovšem zdůvodněním této nabídky sama napovídá, že by o faktické zadostiučinění nešlo.

Zohlednil též to, že žalobkyni vznikla jediná újma obdobnými zásahy rozdílných subjektů a poukázal dále na okolnost, že újma, kterou žalobkyni způsobila žalovaná (a jiná média) není totožná s újmou, kterou samotným nedůvodným stíháním způsobil žalobkyni stát. Provozovatelé médií neodčiňují žalobkyni újmu za stát, nýbrž odpovídají za újmu způsobenou excesem z řádného zpravodajství o trestním stíhání.

3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci, které se odchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v tom, že 1) v průběhu řízení nebyl jasně vymezen předmět řízení, což založilo právní nejistotu žalované a porušení práva na spravedlivý proces, 2) nebyla prokázána příčinná souvislost mezi relacemi odvysílanými žalovanou a vznikem nemajetkové újmy žalobkyni, a 3) nebyla správně určena výše náhrady nemajetkové újmy, neboť soudy nepřihlédly k významným skutečnostem pro stanovení výše nemajetkové újmy – z pohledu žalované nebyl posouzen konkrétní případ údajného zásahu do osobnostního práva žalobkyně, kterého se měla dopustit žalovaná.

K první vymezené otázce namítá, že uplatnění dalších relací žalobkyní mělo být posouzeno jako rozšíření žaloby. Jelikož soudy o rozšíření žaloby nerozhodly, nebyl tak vymezen rozsah předmětu řízení. V návaznosti na to byla nesprávně posouzena námitka promlčení vznesená žalovanou, a soudy tak postupovaly v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008. Odvolací soud poukázal na použití slova „zejména“ v žalobě, z čehož dovodil právo žalobkyně „dotvrdit“ v průběhu řízení, že své právo opírá i o jiné relace.

Tento závěr však nemůže obstát, neboť při tomto výkladu by užití slova „zejména“ umožnilo jakémukoliv žalobci svévolně měnit podstatu uplatněného nároku či rozšiřovat předmět řízení kdykoliv za trvání řízení. Nárok na přiměřené zadostiučinění je určitý a vymahatelný, pouze je-li zřejmé, z jakého konkrétního jednání má vyplývat, a nelze připustit, aby mohl být upřesněn či doplněn tvrzenými zásahy z jiných relací. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, podle nějž jsou soudy při určení výše zadostiučinění povinny vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a jsou povinny se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.

Pokud soudy připustily, že právní důvody žalobou uplatněného nároku lze v průběhu řízení jakkoliv měnit či doplňovat, postupovaly v rozporu s principem právní jistoty a porušily právo na spravedlivý proces. K druhé vymezené otázce dovolatelka poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3889/2020, a namítá, že soudy neprověřily závadnost každé jednotlivé relace a paušalizovaly všechny jako závadné, ačkoliv ve čtyřech z nich nebylo použito označení „sestra Smrt“.

Žalovaná při publikování vycházela z informací, která do médií uváděl státní zástupce, a nemůže proto nést odpovědnost za publikování informací z tak důvěryhodného zdroje. Žalobkyně v průběhu řízení netvrdila ani neprokázala, jakým konkrétním způsobem měla žalovaná zasáhnout do jejího osobnostního práva, a neprokázala ani vztah příčinné souvislosti mezi odvysílanými relacemi a vznikem újmy; naopak bylo zjištěno, že žalobkyně relace nikdy neviděla. Pouhé negativní vyznění reportáží (které vychází z povahy případu samotného, nikoliv z jednání žalované) nemůže být zásahem do osobnostního práva a nemůže založit příčinnou souvislost mezi relacemi odvysílanými žalovanou a vznikem nemajetkové újmy žalobkyni.

Žalovaná o kauze informovala objektivně a spojení „sestra Smrt“ nespojovala se jménem žalobkyně, nýbrž je užila jako novinářskou zkratku pro kauzu jako takovou, ostatně obdobným způsobem žalovaná informovala veřejnost i o zproštění žalobkyně všech obvinění. Ve vztahu k třetí otázce dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, a ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020. Namítá, že ve srovnání s jinými mediálními subjekty uveřejnila nejmenší počet relací, čemuž procentuálně neodpovídá výše náhrady, což dokládá připojeným grafem přiznaného zadostiučinění ve vztahu k počtu relací a tabulkou průměrné částky na jeden závadný článek, která vychází v její neprospěch jako nejvyšší.

Poukazuje též na skutečnost, že žalobkyni v rámci jiných řízení bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění celkově ve výši 3 050 000 Kč bez příslušenství, což porovnává s částkou 2 270 000 Kč bez příslušenství, která byla žalobkyni přiznána v řízení proti státu. Upozorňuje rovněž, že žalobkyně se odčinění újmy začala domáhat až s několikaletým zpožděním. Soudy tak v rozporu s ustálenou judikaturou neusilovaly o proporcionalitu výše náhrad v obdobných či srovnatelných věcech. Dovolatelka též vytýká vady řízení spočívající v tom, že soud neprovedl navrhované důkazy z trestního spisu a výslech žalobkyně.

Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soud v plném rozsahu, byť co do nákladových výroků není dovolání přípustné. Ve vztahu k výroku ve věci samé byly veškeré relevantní otázky, které dovolatelka nastolila v dovolání, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem již vyřešeny a tuto judikaturu odvolací soud respektoval. Žalobkyně učinila předmětem řízení veškeré příspěvky žalované uveřejněné v letech 2014 a 2015, které referovaly o případu žalobkyně a porušovaly presumpci neviny. To, že žalobkyně toto protiprávní jednání v dalších podáních blíže specifikovala, na věci nic nemění. V řízení bylo dostatečně jasně vymezeno a prokázáno protiprávní jednání žalované, neboť byly provedeny důkazy veškerými protiprávními příspěvky žalované a též Mediální analýzou společnosti Newton Media, a.s., která obsahovala posouzení objektivně očekávatelného dopadu sdělení žalované na veřejné mínění. Příčinná souvislost byla v souladu s ustálenou judikaturou postavena na tzv. objektivním principu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009). Přiznaná výše zadostiučinění není zjevně nepřiměřeně vysoká, nýbrž jde naopak o zadostiučinění jen symbolické s ohledem na všechny okolnosti případu. Ostatně určení konkrétní částky náleží soudu prvního stupně, její přezkum soudu odvolacímu a dovolací soud se jím má zabývat jen tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Při stanovení výše náhrady je třeba zohlednit řadu kritérií převážně nehmotného, a tedy matematicky přesně nevyjádřitelného, charakteru. Výsledná výše zadostiučinění nemůže být stanovena jako prostý násobek počtu příspěvků a „ceny“ jednoho protiprávního příspěvku, jak požaduje dovolatelka podle grafů a tabulek, které však vycházejí z nesprávných výchozích hodnot. Žalovaná nemůže být zbavena odpovědnosti za svůj protiprávní zásah ani tím, že žalobkyně již obdržela zadostiučinění od jiných subjektů. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Podáním ze dne 23. 5. 2024 žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2024, sp. zn. II. ÚS 292/24.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.

6. V první řadě je zřejmé, že pro podání dovolání v rozsahu, v němž napadá část výroku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované v částce 100 000 Kč změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, není žalovaná tzv. subjektivně legitimována, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Odvolací soud uvedeným výrokem vyhověl odvolání žalované, jíž tak v tomto rozsahu nevznikla újma odstranitelná zrušením nebo změnou tohoto výroku. Protože se žalovaná výslovnou formulací ve vymezení tzv. kvantitativního rozsahu dovolání domáhá i zrušení zmíněné části výroku (napadá kompletní výrok rozsudku odvolacího soudu a požaduje zrušení celého rozsudku), dovolací soud v tomto rozsahu pro nedostatek subjektivní legitimace dovolání odmítl.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Ve vztahu k vymezení předmětu řízení vychází ustálená judikatura Nejvyššího soudu ze závěru, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Ze žaloby se zcela zřejmě podává, že újma měla být žalobkyni způsobena zpravodajskými pořady a zprávami žalované dostupnými na internetu v letech 2014 až 2015 týkajícími se trestního stíhání žalobkyně. Rovněž je ze žaloby patrno, že výčet konkrétních zpravodajských relací je neuzavřený, neboť je výslovně uvedeno, že se jedná „zejména“ o tyto zprávy. Pro účely zahájení řízení tak byl jeho předmět vymezen dostatečně, byť ze žaloby bylo zřejmé, že skutková tvrzení k označení všech konkrétních relací dosud nejsou úplná. Soudní judikatura vychází též ze závěru, že doplnění dalších skutkových tvrzení, jimiž žalobce nevykročí z původního žalobou označeného skutkového děje, změnu žaloby nepředstavuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3920/2017).

9. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s ustálenou soudní praxí, podle níž každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, zpravidla představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou; promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Sděluje-li ovšem určitá skupina článků tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil; počátek běhu promlčecích lhůt se tehdy odvíjí až od ukončení takto uceleného působení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, publikovaný pod č. 73/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní). Jestliže je tedy zřejmé, že články výslovně uvedené v původní žalobě spolu s dalšími články konkretizovanými v pozdějším podání tvořily prakticky souvislou informační řadu od 23. 8. 2014 do 27. 11. 2014 a pak po zhruba půlroční odmlce další časově a tematicky spojenou skupinu od 7. 4. 2015 do 19. 11. 2015, nemohou námitky o změně žaloby, o povinnosti soudu o změně žaloby rozhodnout, a na to se vážící námitky o jiném počátku běhu promlčecí lhůty, založit přípustnost dovolání.

10. Ve vztahu k druhé dovolatelkou vymezené otázce lze uvést, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“), protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Zpochybňuje-li dovolatelka závěr o existenci příčinné souvislosti toliko kritikou postupu nalézacích soudů v důkazním řízení, potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností (zejména že její zpravodajství bylo objektivní a že spojení „sestra Smrt“ užívala nikoliv k označení osoby žalobkyně, ale jen k označení trestní věci), nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.

11. Ohledně třetí dovolatelkou vymezené právní otázky je třeba uvést, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Jednorázová částka zadostiučinění nepředstavuje součet jednotlivých nároků na zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým zásahům a faktor plynutí času mezi neoprávněným zásahem a podáním žaloby může mít určitý význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1490/2020), avšak obecný úsudek o zeslabování újmy v případě nynější žalobkyně odvolací soud s ohledem na okolnosti projednávaného případu důvodně neshledal aplikovatelným. Odvolací soud zohlednil všechna relevantní kritéria, zabýval se sledovaností zpráv žalované, mírou dopadu na veřejné mínění, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalované a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných významných okolností. Správně zohlednil, že újma byla působena celostátním televizním vysíláním, jež má větší účinek než tisk (k tomu srov. citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 1490/2020). Nepominul, že na vzniku újmy způsobené žalobkyni se podílely stát i další zpravodajské subjekty určitou měrou a při úvaze o výši plnění vycházel ze srovnání s již žalobkyni přiznanými náhradami (výše citované usnesení sp. zn. 25 Cdo 1490/2020 proti CZECH NEWS CENTER, a. s., přiznáno 900 000 Kč, usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021, proti TV Nova s. r. o., přiznáno 1 200 000 Kč). Úvahy odvolacího soudu jsou tedy logické, dostatečně odůvodněné a přesvědčivé. I proto je napadené rozhodnutí v souladu s citovanou judikaturou.

12. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek je podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), které samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou.

13. Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu