USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) R. B.,
narozený XY, bytem XY, b) D. D., narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr.
Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalovanému: A.
K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se
sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního
soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 418/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017, č. j. 70 Co 50/2017-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka, advokáta.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 6 C 418/2015-170,
zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali, aby žalovaný uveřejnil na
vlastní náklady v deníku XY a v jeho internetové podobě www. XY omluvu ve
znění: „Omluva panu R. B. a paní D. D. Dne 9. 9. 2015 byl v deníku XY a v jeho
internetové verzi www. XY uveřejněn mnou poskytnutý rozhovor, v němž jsem
tvrdil, že pan R. B. ovládá a ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své
manželky, paní D. D., která je zcela pod jeho vlivem, že neposlušné a
neloajální rozhodčí zesměšňuje, že rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny
rozhodčích, což jsem doložil příkladem a tvrdil jsem, že pan R. B. osobně
nařídil, aby čtvrtí rozhodčí měli při utkání u sebe mobilní telefony, aby mohl
do průběhu zápasu zasahovat. Jedná se o nepravdy, pomluvy a překrucování
skutečnosti. Za své výroky se paní D. D. a panu R. B. omlouvám. A. K.“ (výrok
I), zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali, aby žalovaný uveřejnil
na vlastní náklady formou tiskového prohlášení omluvu tohoto znění: „Omluva
panu R. B. a paní D. D. Dne 9. 9. 2015 byl v deníku XY a v jeho internetové
verzi www. XY uveřejněn mnou poskytnutý rozhovor, v němž jsem tvrdil, že pan R.
B, ovládá a ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své manželky, paní D.
D., která je zcela pod jeho vlivem, že neposlušné a neloajální rozhodčí
zesměšňuje, že rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích, což jsem
doložil příkladem a tvrdil jsem, že pan R. B. osobně nařídil, aby čtvrtí
rozhodčí měli při utkání u sebe mobilní telefony, aby mohl do průběhu zápasu
zasahovat. Jedná se o nepravdy, pomluvy a překrucování skutečnosti. V
reportáži, která byla Českou televizí vysílána dne XY v pořadu XY pod názvem
XY, jsem se připojil k výrokům o tom, že pan R. B. ovládá a ovlivňuje fotbalové
rozhodčí, nepohodlné veřejně dehonestuje, vydírá a zesměšňuje a že
prostřednictvím paní D. D., kterou ovládá, ovlivňuje rozhodčí i veškeré zápasy.
Za své výroky se paní D. D. a panu R. B. omlouvám. A. K.“; toto tiskové
prohlášení měl žalovaný zaslat na své náklady periodiku www. XY, deníku XY a
jeho internetové podobě www. XY (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu ke státu a mezi účastníky řízení (výroky III a IV). Soud prvního
stupně zkoumal výroky žalovaného z hlediska jejich charakteru a dospěl k
závěru, že výrok žalovaného, že žalobce a) ovlivňuje fotbalové rozhodčí
prostřednictvím své manželky a že neloajální rozhodčí zesměšňuje, je kombinací
skutkových tvrzení a hodnotících soudů, zatímco výroky žalovaného o tom, že
žalobce a) rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích a že žalobce
a) osobně nařídil, aby čtvrtí rozhodčí měli u sebe při zápasech mobilní
telefony, jsou skutkovými tvrzeními. Po provedeném dokazování dospěl k závěru,
že skutková tvrzení žalovaného jsou pravdivá, tedy že žalobce a) rozhodoval o
tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích a rovněž o povinnosti čtvrtých
rozhodčích mít u sebe mobilní telefony, aby žalobce a) mohl zasahovat do
průběhu utkání, i že žalobkyně b) je silně ovlivňována svým manželem, žalobcem
a). Soud zkoumal obsah a formu výroků žalovaného a měl za to, že formulace
žalovaného byly přiměřené, kultivované a nijak nevybočující z mezí obecně
uznávaných pravidel slušnosti. Vzal rovněž v úvahu, že oba žalobci byli v době
pronesení předmětných výroků osobami veřejně činnými a obzvlášť v situaci, kdy
byli nejen profesními, ale i životními partnery, museli počítat se zvýšenou
mírou kritiky. Oba žalobci museli s ohledem na své počínání a postavení
očekávat veřejnou kritiku. Soud tak dospěl k závěru, že jednání žalovaného bylo
akceptovatelným projevem kritiky osob veřejně činných a žalobu zamítl, neboť
uzavřel, že žalovaný nezasáhl neoprávněně do osobnostních práv žalobce a) ani
do osobnostních práv žalobkyně b). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 70 Co 50/2017-211, k
odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II
(výrok I), změnil ho ve výrocích III a IV týkajících se náhrady nákladů řízení
státu a mezi účastníky (výroky II a III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok IV). Odvolací soud rozhodl shodně se soudem prvního stupně, že
žalovaný svými výroky neoprávněně nezasáhl do osobnostních práv žalobců, do
jejich soukromí a lidské důstojnosti. Právo na ochranu osobnosti žalobců musí
být při kolizi se svobodou projevu žalovaného posuzováno v souvislosti se svou
funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou proporcionality, musí být v
rovnováze s ostatními základními právy a Ústavou chráněnými svobodami. S
ohledem na skutečnost, že žalobce a) a b) lze považovat za osoby veřejného
zájmu, zastávající vysoké funkce v XY, soud nenalezl v projednávané věci
důvody, které by měly upřednostňovat ochranu osobnostních práv žalobců před
svobodou projevu žalovaného. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro
lidská práva posoudil povahu předmětných výroků s ohledem na jejich celkový tón
a okolnosti případu a rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobci domáhali po
žalovaném omluvy za jeho výroky, zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož
přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o 1) otázku
věrohodnosti svědků, kteří současně čelí žalobám na ochranu osobnosti, které
souvisejí s projednávanou věcí, 2) otázku, zda v případě, kdy soudy zastávají
stanovisko, že nelze žalovanému odepřít právo na výslech svědků, kteří čelí
souběžně žalobám na ochranu osobnosti, se jedná o překážku řízení ve smyslu
ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) či dokonce ustanovení § 109 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. a zda by tak řízení nemělo být přerušeno do doby, než bude ve věci
žalob na ochranu osobnosti pravomocně rozhodnuto, 3) otázku věrohodnosti
svědků, kteří se negativně vůči žalobci veřejně vymezili v médiích a 4) otázku,
zda má být vedeno dokazování a hodnocení důkazů ke všem výrokům, které jsou
žalobou označeny. Odvolací soud se podle dovolatelů při rozhodování
projednávané věci odchýlil od právního názoru vyjádřeného v judikatuře
dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21
Cdo 2906/2006, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2797/2008, ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010,
ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23
Cdo 4669/2010, a dalších. Žalobci v dovolání poukazují na to, že odvolací soud
nesprávně hodnotil důkazy, nesprávně použil procesní předpisy a pravidla pro
hodnocení důkazů, nesprávně rozlišil skutková tvrzení, hodnotové soudy a
případně hybridní výroky, nesprávně vyhodnotil, do kterých osobnostních práv
výroky míří, nesprávně aplikoval test proporcionality, čímž dospěl ke zcela
nesprávnému závěru, že citované výroky nebyly způsobilé zasáhnout do
osobnostních práv žalobců, a žaloba tak není důvodná. Jako dovolací důvod
dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé proto navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobci formulované otázky již
v rozhodovací praxi byly vyřešeny a odvolací soud se neodchýlil od judikaturní
praxe dovolacího soudu. Své závěry opřel o konkrétní judikaturu jak Nejvyššího
soudu, tak i zejména Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před dovolacím soudem.
Nejvyšší soud ve věci rozhoduje podruhé, když jeho usnesení ze dne 22. 8. 2018,
sp. zn. 30 Cdo 766/2018, kterým odmítl dovolání žalobců pro vady a rozhodl o
náhradě nákladů dovolacího řízení, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 11. 11.
2019, sp. zn. I. ÚS 3712/18. Podle jeho názoru rozhodnutí Nejvyššího soudu
neobstojí vedle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16. Ačkoliv dovolání bylo kvalitativně hraniční, z pohledu
Ústavního soudu zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti
alespoň základním (tj. minimálním) způsobem dostálo. Uzavřel, že v projednávané
věci dovolací soud nesprávně odmítl dovolání stěžovatelů pro vadu spočívající v
nevymezení důvodu splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 241a odst. 2
o. s. ř., přičemž tímto odepřel stěžovatelům právo na soudní ochranu a přístup
k soudu v rozporu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 Listiny základních práv a
svobod.
Nejvyšší soud po opětovném posouzení dovolání, jsa vázán závěrem Ústavního
soudu, že dovolání obsahuje zákonné náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst.
1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti
zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem
dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolateli
namítaná judikatura, podle níž bylo možné podat dovolání také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, není pro posouzení přípustnosti
dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě občanského
soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. účinným od 1. 1.
2013. Jinak řečeno, od účinnosti této novely v judikátech uvedený dovolací
důvod přípustnost dovolání nezakládá, což dopadá na první a třetí otázku
položenou dovolateli, neboť jimi napadali závěry odvolacího soudu týkající se
posouzení věrohodnosti svědků, vedení dokazování a hodnocení důkazů. Ani námitka, že odvolací soud měl řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c)
či § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 109
odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na
otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. V ustanovení § 109 odst. 1
jsou pod písmeny a) až d) vyjmenovány případy, kdy soud musí přerušit řízení,
jestliže se v řízení vyskytla otázka, která dočasně brání jeho pokračování. Otázkami, které jako předběžné (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) soud nesmí podle § 109
odst. 1 písm. b) o. s. ř. sám řešit, jsou jednak otázky, kdy úprava rozhodování
soudu o určitém právním vztahu obsahově vylučuje možnost řešit rozhodující
otázky v jiném řízení (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru,
nezákonnost stávky a jiné). Dalším případem pak jsou otázky, kdy povinnost
soudu řízení přerušit vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1957/2014). Otázka pravdivosti tvrzení
svědků není otázkou, kterou by nemohl soud řešit v tomto řízení, ani přímo ze
zákona povinnost přerušit řízení nevyplývá, tudíž se odvolací soud od
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V případě fakultativního
přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom
smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací
soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by
soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně
irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
572/2014). Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení,
tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Není
věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní
otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti
bylo namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Pokud by dovolací soud přehodnocoval v
rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci závěr nižších soudů, že k
fakultativnímu přerušení řízení nebyl důvod, byl by zcela popřen smysl tohoto
institutu. Ani druhá dovolateli položená právní otázka proto nemůže založit
přípustnost dovolání. O tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 věta první
o. s. ř.).
Rozsah provedeného dokazování je dán hmotněprávními normami a
tvrzeními, jejichž pravdivost je třeba dokazovat a která jsou významná pro
rozhodnutí soudu. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti
fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem
je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem,
tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016,
sp. zn 30 Cdo 464/2016). Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany
osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o
vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) přitom bez
dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným
čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. Beck,
str. 113, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či
nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu
základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života
je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého
případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před
právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného
případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na
ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě
preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit
právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit,
zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící (hodnotový) soud, neboť
podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové
tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná
pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že
uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud
tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že
by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud
naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá
určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to
na základě vlastních (subjektivních) kritérií.
Hodnotící soud proto nelze
jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci,
zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv
je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem
kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze
dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek
hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem) je
nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda
nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž
je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (viz nálezy
Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/04 , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v
nich citovaná). Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování z uvedených zásad vycházel. V souladu s judikaturou Ústavního
soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva rozčlenil výrok na
skutková tvrzení, hodnotové soudy a tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se
skutkovým základem. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně,
která odvolací soud pro své rozhodnutí ve věci převzal a která nejsou a nemohou
být předmětem dovolacího přezkumu, vyplývá, že pravdivost skutkových tvrzení a
skutkového základu hybridních výroků byla v řízení prokázána. Odvolací soud i
soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí odvolací soud odkazuje, přesvědčivě
odůvodnily svůj závěr, že se výroky žalovaného v části, ve kterých byly
hodnotícími soudy, zakládaly na pravdivé informaci a forma jejich veřejné
prezentace byla přiměřená. V daném případě byla předmětem dokazování především pravdivost výroků
žalovaného, tj. jeho skutkových tvrzení, popřípadě skutkového základu
hodnotových soudů, za něž se domáhali žalobci omluvy. Provedené dokazování
dostatečně postihlo i okolnosti, za nichž byly výroky proneseny, a to způsobem
postačujícím pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Z judikatury citované
dovolateli nevyplývá, že by soudy byly povinny vést dokazování nad uvedený
rámec. Přípustnost dovolání tedy nezakládá ani čtvrtá otázka formulovaná
dovolateli. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky směřující proti provedenému testu
proporcionality. Při řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu
osobnosti vyšel odvolací soud z hledisek definovaných v nálezu Ústavního soudu
ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, když hodnotil povahu, obsah a formu
výroků, postavení kritizované osoby, zda se výrok dotýká soukromé či veřejné
sféry kritizovaného, chování kritizované osoby, kdo výrok pronáší, a kdy tak
učiní. Své závěry opět přesvědčivě odůvodnil a dovolací soud nemá pochybnosti o
ústavní konformitě napadeného rozhodnutí.
Lze připomenout, že ochrany osobnosti
se mohou samozřejmě domáhat i politici a ostatní veřejně činné osoby; měřítka
posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech
mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že
osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně
známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní,
tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu,
která spravuje veřejné záležitosti. Soudy je proto obecně volen benevolentnější
přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a
hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na tyto osoby kladeny náročnější
požadavky. Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována pro možnost
posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat a náležitě obstarávat
věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí
souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Lze proto
konstatovat, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než
u soukromé osoby. Konečně je třeba uvést, že za osoby veřejného zájmu se podle
Nejvyššího soudu považují nejen osoby přímo veřejně činné, ale i osoby, které
se nominálně neřadí mezi politiky, ale vstupují do obchodních či jiných
kontaktů s osobami, které se v politice oficiálně angažují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005). Také
podle Ústavního soudu jsou věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí,
jakož i činnost osob působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe
upoutává veřejnou pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). Lze souhlasit s odvolacím soudem, že kopaná a fotbalová
politika bezesporu patří mezi věci veřejné, tj. mezi oblasti, jež na sebe
poutají mimořádně silnou pozornost. Odvolací soud správně přihlédl i k
postavení obou žalobců zastávajících v době zveřejnění výroků vrcholné funkce
místopředsedy XY a předsedkyně komise XY. Zbývající námitky mají charakter nesouhlasu se skutkovými závěry. Dovolatelé na
odlišném skutkovém stavu budují své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní
posouzení a uplatňují tím jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému
skutkovému stavu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli
namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 2500 Kč podle § 1 odst. 2, §
6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2
odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšeno o 21% náhradu daně z
přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 3 388 Kč. S ohledem
na skutečnost, že žalobci v řízení o ochranu osobnosti nemají postavení
nerozlučných společníků, neboť každý z nich v řízení uplatňuje ochranu
vlastního osobnostního práva, rozhodl dovolací soud o náhradě nákladů
dovolacího řízení ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť, a to tak, že každý ze
žalobců je povinen žalovanému na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 1 694
Kč, která představuje polovinu ze soudem vypočtených nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.