25 Cdo 431/2020

25 Cdo 431/2020-323

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců

JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobce: MILNEA státní

podnik v likvidaci, IČO 00016187, se sídlem Třanovského 622/11, 163 04 Praha 6

- Řepy, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Na příkopě

853/12, 110 00 Praha, proti žalovaným: 1. J. F., narozený XY, bytem XY,

zastoupený Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, 702 00

Ostrava, 2. M. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Tomášem Gureckým,

advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, 708 00 Ostrava a 3. FOCUS - METAL,

s.r.o., IČO 62303414, se sídlem Jiráskova 399/11, 757 01, Krásno nad Bečvou,

Valašské Meziříčí, zastoupená Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní

39/2, 702 00 Ostrava, o zaplacení 2 494 356,56 Kč, vedené u Okresního soudu ve

Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 113 C 26/2015, o dovolání

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2019, č. j. 57

Co 189/2019-269, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. a 3. žalovanému náhradu nákladů

dovolacího řízení ve výši 35 792 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí

k rukám advokáta Mgr. René Gemmela.

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů

dovolacího řízení ve výši 22 506 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí

k rukám advokáta Mgr. Tomáše Gureckého.

výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že 1. a 2. žalovaní se dopustili pokusu zvlášť závažného

zločinu podvodu mimo jiné i tím, že na podkladě rozhodčí smlouvy, uzavřené mezi

1. žalovaným a žalobcem, bylo zinscenováno rozhodčí řízení, v němž 2. žalovaný

jako rozhodce vydal dne 24. 7. 2006 pod sp. zn. RN 102/2006 rozhodčí nález, na

základě něhož byla k návrhu 3. žalované, za kterou jednal 1. žalovaný v

postavení jednatele, ve dnech 7. 7. 2008 a 15. 7. 2008 provedena exekuce na

majetek žalobce přikázáním pohledávky v celkové částce 23 362 021,74 Kč (z níž

část byla vrácena jako přeplatek a zbývající část, kromě částky 2 494 356,56

Kč, byla vrácena v průběhu trestního řízení). Mimo jiné i za toto jednání byli

1. a 2. žalovaní rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2012, č. j. 54 T 3/2010-7393, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2013, č. j. 4 To 22/2013-7667, které nabyly právní moci 24. 9. 2013,

odsouzeni. Trestní stíhání bylo zahájeno i z podnětu trestního oznámení žalobce

ze dne 3. 8. 2007, v němž popsal skutkové okolnosti uvedené následně v usnesení

o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 11. 2008. V trestním řízení uplatnil

žalobce podáním doručeným dne 4. 2. 2010 Vrchnímu státnímu zastupitelství v

Olomouci – pobočce v Ostravě proti 1. a 2. žalovanému nárok na náhradu škody v

částce 16 509 282,30 Kč, s nímž byl v trestním řízení odkázán na řízení ve

věcech občanskoprávních. Na majetek žalobce byl prohlášen konkurs, přičemž do

majetkové podstaty dlužníka (žalobce) byly sepsány pouze pohledávky za 1. a 2. žalovaným, za 3. žalovanou nikoliv. Po splnění rozvrhového usnesení byl konkurs

prohlášený na majetek žalobce zrušen [§ 308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006

Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Odvolací soud věc

po právní stránce posoudil podle § 106 a § 112 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) se závěrem, že nárok žalobce je promlčen. Subjektivní i objektivní

promlčecí doba začala běžet dnem 7. 7. 2008 (eventuálně dnem následujícím) ve

vztahu k částce převedené z účtu žalobce tohoto dne a dnem 15. 7. 2008

(eventuálně dnem následujícím) ve vztahu k částce převedené tohoto dne, neboť v

té době měl žalobce již informace o tom, že škoda vznikla (byly odčerpány

finanční prostředky z účtu žalobce) i kdo za ni odpovídá, neboť se jednání

žalovaných aktivně bránil již předtím a dne 3. 8. 2007 podal i trestní

oznámení. Promlčecí doba pak běžela do 4. 2. 2010, kdy žalobce uplatnil právo

na náhradu škody v trestním řízení vůči 1. a 2. žalovanému; tímto okamžikem

došlo ve vztahu k nim ke stavení promlčecí doby, jež neběžela až do právní moci

odsuzujícího trestního rozsudku dne 24. 9. 2013. Vzhledem k tomu, že poškozený

žalobce po skončení adhezního řízení řádně v řízení nepokračoval, došlo podle §

112 obč. zák. dnem právní moci rozhodnutí v trestním řízení k pokračování běhu

promlčecí doby. Do podání žaloby (10. 6. 2015) uběhlo, v případě finančních

prostředků odčerpaných z účtu žalobce dne 7. 7.

2008, 38 měsíců a 46 dnů a v

případě finančních prostředků odčerpaných dne 15. 7. 2008, 38 měsíců a 38 dnů;

žaloba tak byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Dovodil

rovněž, že insolvenční správkyně žalobce byla aktivně legitimována pouze k

podání žaloby proti 1. a 2. žalovanému, jelikož pohledávku za 3. žalovanou

nesepsala do majetkové podstaty.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v

odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v nepřípustném

zobecnění judikatorních závěrů. Jako dovolací důvod označil nesprávné právní

posouzení právního důvodu požadovaného plnění (sp. zn. 30 Cdo 4111/2009) a na

to navazující posouzení běhu promlčecí doby i posouzení rozporu uplatnění

námitky promlčení s dobrými mravy. Namítal, že odvolací soud měl po právní

stránce žalovaný nárok posoudit nikoliv jako nárok na náhradu škody, ale jako

nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V důsledku této právní kvalifikace měl

počátek běhu promlčecí doby vztáhnout ke dni 24. 9. 2013, kdy nabyl právní moci

odsuzující rozsudek v trestní věci, přičemž podle dovolatele se teprve tehdy

stalo plnění v exekuci vymožené na základě rozhodčího nálezu vydaného 2. žalovaným bezdůvodným obohacením. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3033/2009 a 30 Cdo 3810/2007, podle nichž

jestliže žalobce plnil na soudní rozhodnutí, byl dán právní titul plnění a

nemůže se jednat o bezdůvodné obohacení ani o škodu. Plnění přijaté na základě

vykonatelného rozhodnutí se může stát bezdůvodným obohacením až bylo-li

následně zrušeno, přičemž důvodnost požadavku závisí na tom, zda podle hmotného

práva plnil povinnost, kterou skutečně měl či nikoliv. Z toho podle dovolatele

vyplývá, že plnění vymožené v exekuci nebylo plněním bez právního důvodu až do

zrušení rozhodčího nálezu (vyslovení jeho neplatnosti), k němuž došlo až v

důsledku výroku o vině v trestním rozsudku, na základě něhož bylo možno učinit

závěr, že právní úkon (rozhodčí nález) je neplatný pro rozpor se zákonem podle

§ 39 obč. zák. (viz rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 5/2000 a 30 Cdo 2705/2006). Bezdůvodným obohacením se vymožené plnění proto stalo až po právní moci

trestního rozsudku, a až od té doby začala běžet promlčecí doba, která byla

podle § 107 obč. zák. zachována. Pasivně legitimováni pak jsou všichni

žalovaní, neboť jde o tzv. falešnou solidaritu. Dovolatel rovněž namítal, že od

ustálené judikatury se soud odchýlil i při posouzení rozpornosti námitky

promlčení s dobrými mravy a odkázal na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, 20

Cdo 42/2016, 31 Cdo 2307/2013. Poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci

sp. zn. 4 Cmo 89/2019, kde soud vyslovil, že ohledně platnosti rozhodčí doložky

a rozhodčího nálezu je nutno aplikovat § 49a obč. zák., přičemž žalobce se

relativní neplatnosti dovolal podáním žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a

trestním oznámením (odkázal na sp. zn. 31 Cdo 3620/10). Dovolatel napadl i

nákladový výrok. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil

tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná mu náklady řízení. Ve vyjádření k dovolání 1. a 3. žalovaní zdůraznili, že napadený rozsudek je

věcné správný a dovolání žalobce nedůvodné i nepřípustné. Žalobce po skutkové

stránce svůj nárok vymezuje tak, že žalovaní popisovaným protiprávním jednáním

způsobili žalobci škodu tím, že z jeho účtu trestnou činností odčerpali

finanční prostředky. Soud byl vázán žalobními tvrzeními o protiprávním jednání

žalovaných, příčinné souvislosti a způsobené škodě, a proto ani nemohl nárok

posoudit jako bezdůvodné obohacení.

Nejde pak o plnění na základě

autoritativního rozhodnutí - rozhodčího nálezu, který byl posléze soudem

zrušen. Soud je vázán výrokem o vině v trestním rozsudku, a proto musí

konstatovat, že neproběhlo žádné rozhodčí řízení a nebyl vydán žádný rozhodčí

nález, nýbrž jako součást trestného jednání bylo rozhodčí řízení pouze

zinscenováno (naoko sehráno) a listina označená jako rozhodčí nález je jen

produktem trestné činnosti, aniž by měla jakékoliv právní důsledky. Odčerpání

finančních prostředků z účtu žalobce proto nikdy nebylo plněním z právního

důvodu, který posléze odpadl. Soud správně stanovil počátek promlčecí doby k

datu odčerpání finančních prostředků, neboť žalobce v té době věděl, kdo za

škodu odpovídá. Navrhli, aby soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě

zamítl jako nedůvodné a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení. K dovolání se vyjádřil i 2. žalovaný s tím, že vydáním rozhodčího nálezu

žalobci nemohl způsobit škodu, neboť nemohl ovlivnit, zda 3. žalovaná podá

exekuční návrh, nebyl účastníkem exekučního řízení, a ani z něho nezískal žádné

plnění. Otázku promlčení posoudily soudy správně a uplatnění námitky promlčení

není v rozporu s dobrými mravy. Navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání a

požadoval přiznat náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, a jako

soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,

osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),

zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce

není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom,

že věc posoudil jako nárok na náhradu škody a nikoli jako bezdůvodné obohacení

(tuto námitku vznesl žalobce poprvé až v dovolání) a v důsledku tohoto

pochybení nesprávně právně posoudil otázku promlčení. Judikatura je ustálena v závěru, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní

uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj

nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo

jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že

budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě

ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného

žalobou, který je předmětem řízení.

Rozhoduje-li soud o nároku žalobce na

peněžité plnění, jež plyne ze skutkových tvrzení, umožňujících mu posoudit

uplatněný nárok z hlediska práva i podle jiných norem, než jak navrhuje

žalobce, popřípadě je možno podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní

ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok

posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění

uveden či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002,

sp. zn. 25 Cdo 643/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále

jen „Soubor“, C 962, nebo sp. zn. 32 Odo 873/2005). Žalobce v žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti tak, že první dva žalovaní se

dopustili trestného jednání, a to pokusu podvodu spočívajícího v tom, že v jimi

zinscenovaném rozhodčím řízení byl vydán rozhodčí nález sp. zn. RN 102/2006, na

jehož základě byla k návrhu 3. žalované nařízena exekuce na majetek žalobce,

přičemž z jeho účtu tak byly neoprávněně odčerpány finanční prostředky. Soudy

nižších stupňů tato skutková tvrzení správně posoudily jako nárok na náhradu

škody, neboť z nich zcela jasně vyplývá, že žalovaní se dopustili protiprávního

jednání a v příčinné souvislosti s tímto jednáním vznikla žalobci škoda. Podřazení skutkových tvrzení žalobce pod hypotézu právní normy - ustanovení o

povinnosti nahradit škodu podle § 420 obč. zák. tak nelze ničeho vytknout. K

tomu lze dodat, že předpokladem povinnosti vydat bezdůvodné obohacení není

protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý

stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (důvod plnění

neexistoval nebo odpadl, bylo plněno omylem apod.). Ze skutkových tvrzení

žalobce však nepochybně vyplývá, že příčinou zmenšení jeho majetku bylo

protiprávní jednání žalovaných, včetně 3. žalované, která (v rámci trestného

jednání prvních dvou žalovaných) podala návrh na exekuci, přestože žádný

zákonný nárok vůči žalobci neměla. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 30 Cdo 4111/2009 není případný, neboť v té věci odvolací soud vycházel

z rozporných skutkových zjištění, aniž by tyto rozpory odstranil. Avšak v

projednávané věci skutková zjištění rozporná nejsou, závěr o skutkovém stavu je

tak podkladem pro aplikační proces (posouzení, zda daný skutek je

subsumovatelný pod tu kterou právní normu), přičemž právní závěr, že prokázaný

skutek je podřaditelný pod ustanovení o náhradě škody (§ 420 obč. zák.), je

zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navíc právní teorie i soudní praxe (srov. zejména zprávu občanskoprávního

kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR o zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve

věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch, Cpj 37/78 ze dne 21. 12. 1978, publikovanou pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále

jen „Sbírka“, str. 79-80) dospěly k závěru, že ustanovení občanského zákoníku o

bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi týmiž subjekty aplikovat teprve v

situaci, nejsou-li splněny předpoklady odpovědnosti za škodu.

Jsou-li ve vztahu

dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání

neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu

aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení (srov. např. Švestka, J., Spáčil,

J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1324). Nedůvodná je i námitka, že žalobci nevznikla škoda, ale bezdůvodné obohacení, a

to až právní mocí trestního rozsudku. Judikatura, na niž žalobce odkazuje, na

projednávanou věc nedopadá, neboť v odkazovaných rozhodnutích šlo o zcela jinou

skutkovou situaci. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 3810/2007 bylo soudem po řádném

řízení vydáno pravomocné rozhodnutí, které bylo následně Nejvyšším soudem

zrušeno, avšak v mezičase (než došlo k jeho zrušení) byla přiznaná částka

posléze zrušeným rozhodnutím vymožena v exekuci. Bylo tedy plněno na základě

právního důvodu, který posléze odpadl. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 byla

uzavřena kupní smlouva (právní akt), avšak posléze bylo zjištěno, že žalovaný

žalobkyni podvedl, a proto byla smlouva shledána podle § 39 obč. zák. absolutně

neplatnou (obdobně ve věci sp. zn. 28 Cdo 3033/2009). Na rozdíl od odkazovaných

rozhodnutí bylo v projednávané věci trestným jednáním podvodně zinscenováno

rozhodčí řízení a v něm vydán „rozhodčí nález“, který však ve skutečnosti nebyl

úředním rozhodnutím, jež by posléze mohlo být případně zrušeno, ale výsledkem

předem, mezi prvními dvěma žalovanými dohodnuté trestné činnosti (což žalobce

od počátku věděl a čemuž se i bránil mimo jiné i podáním trestního oznámení, na

jehož základě bylo trestní řízení zahájeno). Je proto nadbytečné zabývat se

otázkou platnosti rozhodčí doložky, neboť řešení této právní otázky nemůže mít

na rozhodnutí soudu žádný vliv. V odkazované věci sp. zn. 25 Cdo 5/2000 se pak

dovolací soud zabýval vázaností účastníků i soudu rozhodnutím vydaným v řádném

řízení, proto ani odkaz žalobce na toto rozhodnutí není případný. Jestliže se majetek žalobce v příčinné souvislosti s protizákonným jednáním

žalovaných snížil, jedná se o škodu, která mu vznikla a na jejíž náhradu měl

podle § 420 obč. zák. právo. Závěr odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí

doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. začala běžet k okamžiku vzniku škody (o

odčerpání peněz z účtu žalobce věděl), neboť již předtím (vzhledem k podání

trestního oznámení) mu bylo známo, že za škodu odpovídají žalovaní, je v

souladu se skutkovými závěry i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,

podle níž škodní událost zahrnuje nejen porušení právní povinnosti -

protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, nýbrž i vznik škody

samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003,

sp. zn. 25 Cdo 325/2002, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005,

uveřejněný pod č. 38/2008 Sbírky, a ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo

2678/2015, uveřejněný pod č. 93/2017 Sbírky).

Jinak řečeno, od okamžiku

odčerpání peněz z jeho účtu, byly žalobci známy skutkové okolnosti, z nichž

mohl dovodit vznik škody, její rozsah i subjekty za vznik škody odpovědné,

neboť po poškozeném, který ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu

uplatnil, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, z

nichž lze usoudit, že určitá osoba za škodu odpovídá (srov. např. rozsudky

Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 1168 a C 2445, nebo ze dne 27. 6. 2012,

sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). V souladu s judikaturou je rovněž závěr, že ve

vztahu k prvním dvěma žalovaným se promlčecí doba okamžikem připojení se

žalobce s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení (4. 2. 2010) podle § 112

obč. zák. sice stavěla, avšak vzhledem k tomu, že po skončení trestního řízení,

v němž byl žalobce odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech

občanskoprávních, v řízení řádně nepokračoval podáním občanskoprávní žaloby

(žalobce podal žalobu až téměř po dvou letech od skončení trestního řízení),

běh promlčecí doby dále pokračoval (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sbírky, ze dne

19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, Soubor C 12278, nebo ze dne 30. 3. 2016,

sp. zn. 25 Cdo 3795/2014). Lze tedy uzavřít, že byla-li žaloba podána až 10. 6. 2015, uplynula promlčecí doba ve vztahu ke všem žalovaným marně, a závěr

odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce je zcela v souladu s ustálenou

rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřoval dovolatel i v

závěru o nedůvodnosti posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení by však bylo možno posoudit jako rozporné s dobrými

mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo

výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí

doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v

důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s

rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo

včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik

výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní

jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006). O

takovou situaci se ale v projednávané věci nejedná. Žalobce uplatnil svůj nárok

téměř dva roky poté, kdy byl odkázán se svými nároky na náhradu škody vůči

prvním dvěma žalovaným na řízení ve věcech občanskoprávních, aniž by mu v

dřívějším uplatnění cokoli bránilo; vůči 3. žalované ještě s větším časovým

odstupem. Zjevně tím zavinil marné uplynutí promlčecí doby, přičemž za daných

okolností je nerozhodné, že ke vzniku škody došlo trestným jednáním prvních

dvou žalovaných.

Dovolací soud tedy uzavírá, že ani v posouzení rozpornosti

uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy se odvolací soud od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena

ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolací soud uzavírá, že dovolací námitky nesplňují zákonné předpoklady

přípustnosti dovolání ani nezakládají jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci. Proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, mají žalovaní právo na náhradu

účelně vynaložených nákladů (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 146

odst. 3 o. s. ř.). Ty jsou u 1. a 3. žalované tvořeny náklady na právní

zastoupení, a to odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) při

zastoupení dvou osob (§ 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu

– dále jen „AT“) v částce 29 280 Kč (§ 7 bod 6 AT), jednou paušální náhradou

hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a DPH z těchto částek

(6 212 Kč); celkem 35 792 Kč. Účelně vynaložené náklady 2. žalovaného na právní

zastoupení představují odměnu za jeden úkon právní služby [odměnu za poradu s

klientem dovolací soud nepřiznal, neboť vzhledem k dovolacím námitkám nemohla

přesáhnout jednu hodinu (§ 11 odst. 1 písm. c) AT] v částce 18 300 Kč, paušální

odměnu hotových výdajů ve výši 300 Kč a DPH z těchto částek (3 906 Kč); celkem

22 506 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo

plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může

oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon