26 Cdo 2843/2025-281
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Keramika CZ s.r.o., se sídlem v Liberci, Břetislavova 307/7, IČO 28699033, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalovanému Ing. Jiřímu Ježkovi, IČO 86809156, zastoupenému Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o 270 756,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 295/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2025, č. j. 30 Co 407/2024-236, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2025, č. j. 30 Co 407/2024-236, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 5. 2024, č. j. 19 C 295/2022-199, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 270 756,90 Kč s (blíže vymezeným) úrokem z prodlení s odůvodněním, že po skončení nájemního vztahu založeného mezi účastníky nájemní smlouvou ze dne 1. 8. 2014 jí byl jeho předmět vrácen poškozený, a to konkrétně tvarovaný plášť skladovací haly (dále též jen „předmětný plášť“ a „skladovací hala“), který byl „deformován, obsahoval vrypy, promáčkliny a obdobná narušení“; peněžní náhrady tohoto poškození se proto domáhá žalobou.
2. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. 5. 2024, č. j. 19 C 295/2022-199, žalobu o 270 756,90 Kč s (blíže vymezeným) úrokem z prodlení („v celém rozsahu“) zamítl (výrok I), a
3. Na základě odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 30 Co 407/2024-236 (jako v pořadí druhým rozhodnutím o věci samé) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel z toho, že soud prvního stupně (v souladu s pokynem obsaženým v jeho předcházejícím usnesení ze dne 8. 1. 2024, č. j. 30 Co 195/2023-165, jímž byl předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2023, č. j. 19 C 295/2022-139, jímž soud prvního stupně rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je plně opodstatněný, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) při svém jednání dne 22. 3. 2024 vyzval žalobkyni podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) k doplnění skutkových tvrzení, „jaký byl původní stav pláště skladovací haly v částech, které byly dle jejího tvrzení žalovaným poškozeny, jaká konkrétní, individuálně určená a nezaměnitelným způsobem popsaná poškození měl žalovaný na plášti skladovací haly způsobit, s výší jaké škody a kde konkrétně se taková poškození na plášti skladovací haly nacházejí, jakým konkrétním jednám žalovaného byla tato individuálně určení poškození způsobena a jak dospěla žalobkyně ke stanovení výše škody za jednotlivá poškození a k celkové výši požadované částky“; současně ji poučil o následcích nevyhovění poskytnuté výzvy „v podobě neúspěchu ve sporu“. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 19. 4. 2024, v němž označila části skladovací haly – západní část o délce 54 m pod písmenem A a jižní část haly o délce 13 m pod písmenem D – a uvedla, že tvrzená poškození byla způsobena v uvedených částech předmětného pláště, obě byly původně nepoškozené (jen na jižní části haly byla patrna mírná koroze, avšak nikoliv tvrzená poškození). Připojila „k prokázání těchto tvrzení“ řadu fotografií a rovněž videozáznam. Uvedla též, že oprava předmětného pláště nebyla dosud uskutečněna a že současný nájemce skladuje pouze uvnitř haly, proto nemohl způsobit poškození jejího pláště. Způsobená poškození specifikovala tak, že se nacházejí na západní a jižní části haly, jedná se o deformace, vrypy, promáčkliny a obdobná narušení, „což zcela koresponduje s tím, co je jako laik schopna na fotografiích a v daném místě pozorovat“.
5. Při právním posouzení věci odvolací soud uvedl, že povinnost tvrzení a důkazní ohledně naplnění předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody spočívá na žalobkyni a že obecná tvrzení žalobkyně, že byl plášť skladovací haly „deformován, obsahoval vrypy, promáčkliny a obdobná narušení“, jsou nedostatečná. Žalobkyně neuvádí, o jaká, alespoň částečně individualizovaná (například přibližným počtem a umístěním), poškození se v projednávané věci jedná. Není tak ani zřejmé, kde konkrétně se na západní části haly dlouhé 54 m a jižní části haly dlouhé 13 m tato poškození mají nacházet.
K požadovanému doplnění není třeba žádných odborných znalostí, jedná se naopak o rozhodné skutečnosti, které je žalobkyně povinna tvrdit a následně též prokazovat. Předloženými fotografiemi (na kterých jsou dle žalobkyně poškození patrná) žalobkyně svoji povinnost tvrzení neplní. Vylíčení rozhodujících skutečností může mít sice (zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz – připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, tento závěr je však nutno aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci a je pouze výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě).
Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě. Soud není povinen (ba ani oprávněn) provádět analýzu jednotlivých fotografií, ze kterých by měl dohledávat (a to například i pro účely zpracování znaleckého posudku) netvrzená poškození na západní a jižní části skladovací haly. Není přípustné, aby žalobkyně tímto způsobem přenášela aktivitu a odpovědnost, která jí z hlediska procesních povinností přísluší, na soud. Na základě uvedeného se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně i přes poskytnutou výzvu řádně nesplnila povinnost tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a že bylo namístě žalobu pro neunesení břemene tvrzení žalobkyní zamítnout.
Za této situace také soud prvního stupně správně neprováděl ve věci (další) dokazování.
6. Proti výroku I a „navazujícímu výroku II“ rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3560/2023, či jeho usnesení ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5184/2015, nebo nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS 100/2000, ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v řízení nesplnila svou povinnost tvrzení ohledně poškození předmětného pláště skladovací haly. Charakter způsobených poškození na předmětném plášti vylučuje jejich individualizaci. Plášť je „v některých částech zkroucen, v některých deformován, v některých obsahuje škrábance, boule, vrypy, ohnutí“, která byla způsobena v různé intenzitě a náhodně se překrývají, tvoří „shluky“ apod. Proto není schopna poškození individualizovat s mírou přesnosti vyžadované odvolacím soudem. Jeho požadavek směřuje k tomu, „aby jednotlivé škrábance či vrypy byly kvantifikovány, aby byl namodelován náklon jejich promáčknutí a zaměřena jejich poloha“. Považuje jej proto za formalistický a nesplnitelný, za projev „svévolného odepření nároku ze strany soudu“. Účastník je povinen tvrdit skutečnosti, jež svými smysly vnímal nebo poznal; tak přitom ona učinila. Zdůraznila, že tak činila i odkazem na připojené fotografie, „které podávají nesporný obraz o povaze a rozsahu škody“, které popsala a které zachycující původní, průběžný a konečný stav předmětného pláště. Zdůraznila, že jeho oprava též dosud nebyla provedena. Vymezení břemene tvrzení ze strany odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) bylo „nejasné, nesplnitelné a natolik formalistické, že mu účastník řízení ani s vynaložením náležitého úsilí není schopen dostát, neboť tomu odporuje samotná povaha věci“. Dále namítla překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a nedostatek „přesvědčivého odůvodnění odklonu od právních závěrů“ obsažených v jí odkazovaných rozhodnutích, jakož to, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy, k čemuž odvolací soud „pouze stručně konstatoval, že nelze prokazovat skutečnosti, které údajně nebyly tvrzeny“. Navrhla proto zrušení rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný ve svém vyjádření považuje (z blíže vylíčených důvodů) rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
10. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (je založen) na řešení (procesní) otázky (vytčené žalobkyní v dovolání), za jakých podmínek žalobce (žalobkyně v dané věci) dostojí své povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti – splní povinnost (či unese břemeno) tvrzení [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto je dovolání přípustné; je též opodstatněné.
11. K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (mají tzv. břemeno tvrzení); neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení [srov. § 101 odst.1 písm. a) o. s. ř.]. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (srov. § 118a odst.1 o. s. ř.); obdobně se postupuje, má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, a vyzve-li proto účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (srov. § 118a odst. 2 o. s. ř.).
12. Žalobce je již ve své žalobě povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a povinnost tvrzení má – jak vyplývá z výše uvedeného – rovněž v průběhu řízení. Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uvedená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem; jaké skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 13/2014).
13. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena.
14. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.
15. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
16. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti, na základě nichž bude moci soud rozhodnout v její prospěch.
17. Pro unesení břemene tvrzení je tedy podstatné vyjádření konkrétních skutečností odpovídajících abstraktním znakům skutkové podstaty právní normy, na níž se zakládá uplatňovaný nárok, přičemž žádný další požadavek na doplnění tvrzení být kladen nemůže. Neuvedení jiných informací nemůže mít za následek zamítnutí žaloby z důvodu neunesení břemene tvrzení. Testem, zda jsou tvrzení (v užším slova smyslu – tedy z hlediska břemene tvrzení) dostatečná, je zodpovězení otázek, zda na základě těchto tvrzení lze dovodit, podle které právní normy má být věc posuzována, a zda jsou všechny skutkové znaky dané právní normy pokryty skutkovými tvrzeními. Právní hodnocení přesahující vyhodnocení otázky, jaká skutková tvrzení jsou nezbytná pro naplnění právní normy, a stejně tak posouzení, zda tvrzené okolnosti bude možné prokázat, přesahují rámec hodnocení nesení břemene tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3751/2020, ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2969/2021, či ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3560/2023).
18. V projednávané věci žalobkyně poškození předmětného pláště skladovací haly popsala (se zohledněním doplnění žaloby ze dne 19. 4. 2024) tím způsobem, že se nachází na jeho západní a jižní části (označené na připojeném schématu písmeny A a D), že obě tyto části byly původně nepoškozené (jen na jižní části haly byla patrna mírná koroze, avšak nikoliv tvrzená poškození). Způsobená poškození specifikovala tak, že jde o „deformace, vrypy, promáčkliny a obdobná narušení“. Současně připojila fotografie, na které konkrétně odkázala a které rozčlenila do tří skupin, zachycujících tvrzený stav skladovací haly před započetím jejího užívání žalovaným, v průběhu tohoto užívání a po jeho skončení, a současně tu kterou z nich „přiřadila“ (vztáhla) k oněm jednotlivým částem předmětného pláště. Současně tvrdila, že oprava předmětného pláště dosud nebyla provedena a že následný nájemce nemohl způsobit poškození pláště.
19. Z uvedeného je zjevné, že žalobkyně coby poškození předmětného pláště v uvedených jeho částech žalovaným, za které se domáhá odškodnění, tvrdí všechny „deformace, vrypy, promáčkliny a obdobná narušení“ (odchylky od jejich normálního, standardního technického stavu), které se na nich nacházejí a které též současně „dokumentuje“ přiloženými fotografiemi, na něž konkrétně odkazuje.
20. Soudní praxe přitom připouští, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít (zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz – připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003).
21. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, jestliže po poučení soudu prvního stupně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce nedoplnil vylíčení rozhodných skutečností opisem údajů z listin, které navrhl jako důkaz a které byly oběma účastníkům známy, jeho nečinnost v tomto směru nezakládá důvod k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení. Ve vztahu k těmto skutečnostem účastník splní svou povinnost tvrzení, kterou mu ukládá § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., již tím, že navrhne, aby tyto listiny byly provedeny jako důkaz k prokázání jeho tvrzení; není třeba, aby jednotlivé údaje z těchto listin opakoval, případně je opisoval (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018).
22. Povahu takových listin mají též fotografie obou částí předmětného pláště skladovací haly, na něž žalobkyně při popisu jejich poškození konkrétně v žalobě (jejím doplnění) odkázala.
23. Je pravdou, že vylíčení rozhodujících skutečností odkazem na připojenou listinu je výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě) a jako každá výjimka musí být vykládána restriktivně; to však dopadá především na situace, kdy takový odkaz je učiněn souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2017/2011).
24. To však není případ dané věci (žalobkyně zde konkrétně odkázala na jednotlivé fotografie dokumentující poškození obou částí předmětného pláště) a – především – vyjádřila své tvrzení (viz výše), že žádá odškodnění za všechna jejich poškození (typově výše specifikovaná jako „deformace, vrypy, promáčkliny a obdobná narušení“), jež se na nich nachází (neboť jejich stav před zahájením užívání žalovaným byl v tomto směru bez poškození a nedošlo ani k takovému poškození po skončení tohoto užívání), neboť všechna taková poškození měla být způsobena v době užívání skladovací haly (na základě nájemní smlouvy) žalovaným.
25. Bylo by nad rámec povinnosti tvrzení žalobkyně v dané věci (a nelze po ní spravedlivě žádat), aby snad popsala každou jednotlivou „deformaci, vryp, promáčklinu a obdobné narušení“ uvedením jejich přesného umístění na příslušné částí předmětného pláště, velikosti, tvaru, hloubky apod. (provedení jakéhosi jejich zaměření, vztaženo k ploše dané části pláště) či je vyznačila na jakémsi „polohopisném plánu“. Takový požadavek soudu je nepřiměřený, odporuje potřebám praktického života a je projevem přílišného formalismu. Plně postačuje, jak uvedeno výše, popis tvrzené škody (vyjádření poškození) výše uvedeným způsobem.
26. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Dovolatelkou namítanou překvapivost rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal. To již jen proto, že předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno právě pro závěr, že žalobkyně ve vztahu k tvrzením o poškození předmětného pláště neunáší břemeno tvrzení, a že soud prvního stupně – vycházeje v dalším průběhu řízení z těchto závěrů – vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení v uvedeném směru. Dovolatelce tak bylo umožněno k této otázce uplatnit v řízení její právní argumentaci; ostatně tak v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně učinila.
Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/12). V dané věci tak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na žádných skutkových okolnostech či právní argumentaci, ohledně kterých by dovolatelka neměla možnost se v řízení vyjádřit.
28. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka použila opodstatněně. 29. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 30. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). 31. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu