28 Cdo 1284/2023

28 Cdo 1284/2023-631

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. J. O., narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému Z. O., narozenému XY, zastoupenému JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, o zaplacení částky 87.353,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 12 C 25/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. května 2022, č. j. 21 Co 19/2022-456, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300, Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 12 C 25/2019-372, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 94.512,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 94.512,- Kč za období od 4. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 117.120,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 117.120,- Kč za období od 4. 6. 2019 do zaplacení, a úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 211.632,- Kč za období od 1. 5. 2019 do 3. 6. 2019 (výrok II.) a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení (nákladech řízení státu).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky celkem ve výši 211.632, - Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 1. 5. 2019 do zaplacení, přičemž uplatněný nárok se sestával z částky 57.000, - Kč z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení za faktické užívání pozemku par. č. XY v obci XY, katastrální území XY žalovaným za období od 1. 3. 2016 do 30. 4. 2019 a dále z částky 54.632,- Kč z téhož důvodu za faktické užívání rodinného domu stojícího na výše označeném pozemku žalovaným, a to za období od 1. 3. 2016 do 31. 7. 2018 v rozsahu podílu ? a poté za období od 1. 8. 2018 do 30. 4. 2019 v rozsahu celku. Dále se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 100.000,- Kč z titulu náhrady škody za odstranění vedlejších staveb - účelových staveb, sklípku, chléva a kolny. Žalovaný s žalobními tvrzeními uvedenými nesouhlasil a namítal, že žalobkyně nikdy nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti, a nebyla tedy aktivně legitimována k podání žaloby. Dále uvedl, že se v případě užívané budovy jedná o rozestavěnou a nezkolaudovanou stavbu, a proto tuto stavbu nelze užívat, v důsledku čehož nelze ani žádat vydání bezdůvodné obohacení.

3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval pro

právní posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“). Dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, a proto je tedy aktivně legitimována k podání projednávané žaloby. Dále vyšel ze zjištění, že žalovanému nesvědčí k předmětné nemovitosti vlastnické a ani jiné právo, které by ho opravňovalo tyto nemovitosti užívat. Přesto bylo v řízení prokázáno, že je žalovaný minimálně do 22.

8. 2019 užíval; proto soud prvního stupně uzavřel že mu vzniklo bezdůvodné obohacení, za které je povinen žalobkyni poskytnout peněžitou náhradu. Ta byla stanovena s odkazem na znalecký posudek znalce Ing. Jaroslava Semeráka a v závislosti na období, kdy byla předmětná nemovitost v rovnodílném spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného a došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení nadužíváním podílu a období, kdy byla nemovitost již ve výlučném vlastnictví žalobkyně a k bezdůvodnému obohacení došlo v důsledku jejího užívání bez právního důvodu.

K námitce žalovaného vyzdvihující fakt, že dům nebyl zkolaudován, soud prvního stupně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dle kterých vzniku a ani kvantifikaci bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu či z neplatného právního důvodu nikterak nebrání sama o sobě okolnost, že užívaná nemovitost nebyla zkolaudována.

V této souvislosti ovšem soud prvního stupně při stanovení nároku žalobkyně přihlédl ke skutečnosti, že absence kolaudace stavby je vadou, která by dle znaleckého posudku snižovala obvyklé nájemné odhadem o 20–30%, a proto nárok žalobkyně dle vypočteného tržního nájmu na základě výše uvedeného znaleckého posudku ponížil o 25 %. V části žaloby, ve které žalobkyně požadovala náhradu za odstranění vedlejších staveb – účelových staveb, sklípku, chléva a kolny, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně příklepem v roce 2018 nemohla nabýt do svého vlastnictví vedlejší stavby, které již fakticky od roku 2015 neexistovaly; proto se žalobkyně nikdy nemohla stát jejich výlučným vlastníkem a nemohla jí jejich demolicí vzniknout žádná škoda.

4. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 Co 19/2022-456, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 87.353,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% za dobu od 4. 6. 2019 do zaplacení, a výrok II. potvrdil (výrok I.), a dále rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 7.159,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % za období od 4. 6. 2019 do zaplacení, zamítá (výrok II.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (nákladech řízení státu) před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.)

5. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a doplnil dokazování dodatkem znaleckého posudku a výslechem znalce Ing. Jaroslava Semeráka; po provedeném dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné a odvolání žalovaného je důvodné pouze z části.

6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry a od nich se odvíjejícími právními konkluzemi v otázkách vlastnictví nemovitosti a aktivní legitimace žalobkyně, namítaného vydržení vlastnického práva žalovaným a náhrady škody za odstraněné vedlejší stavby. Dále uvedl, že za jedinou důvodnou považuje námitku žalovaného proti postupu soudu prvního stupně při stanovení výše bezdůvodného obohacení, kdy soud prvního stupně vycházel z nájemného za celou výměru pozemku par. č. XY a současně z nájemného za stavbu rodinného domu stojící na předmětném pozemku.

Podstatná část pozemku parc. č. XY je ovšem zastavěna stavbou rozestavěného domu a je tedy vyloučeno, aby za této situace žalovaný mohl pozemek v tomto rozsahu samostatně užívat. Odvolací soud proto v souladu s námitkami žalovaného provedl důkaz dodatkem č. 1 znaleckého posudku č. 3/3668/21 ze dne 13. 4. 2022 a vzal za prokázané, že po odečtení výměry zastavěné plochy podle geometrického plánu představuje zbývající část pozemku parc. č. XY v k.ú. XY výměru 649 m2 a obvyklé roční nájemné za obdobné pozemky činilo v r.

2016 částku 8.762, -Kč, v r. 2017 částku 9.735,- Kč, v r. 2018 částku 11.358,- Kč a v roce 2019 částku 4.327,- Kč. Protože žalobkyně uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku par. č. XY žalovaným v období od 1. 3. 2016 do 30. 4. 2019 vyčíslil odvolací soud výši bezdůvodného obohacení celkem na částku 32.721,- Kč. V otázce bezdůvodného obohacení za užívání rozestavěné stavby považoval odvolací soud postup soudu prvního stupně za správný a vycházel tak z částky 54.632,- Kč.; dospěl tedy k závěru, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil celkem o částku 87.353,- Kč.

7. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které bylo doplněno ze strany ustanoveného právního zástupce podáním ze dne 1. 11. 2022; má je ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení právních otázek, které jsou - dle mínění dovolatele - dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a sice otázky důkazní síly veřejných listin a důkazního břemene z tohoto důkazního prostředku vyplývající a otázky možnosti vydržení pozemku.

Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v nutnosti přezkumu právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a sice otázky výkladu ustanovení § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni 4. 6. 1970 (dále ,,obč. zák.“), a otázky možnosti vzniku bezdůvodného obohacení při užívání nezkolaudované stavby. Jakožto dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že s argumentací obsaženou v dovolání nesouhlasí. Dovolání považuje za nedůvodné a neúčelné, neboť mezi účastníky panují dlouhodobě špatné vztahy a probíhají mezi nimi mnohá soudní řízení, v nichž žalovaný vždy zpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně s tím, že její vlastnictví k nemovitosti bylo již dříve posouzeno celou soustavou soudů tak, že jej řádně nabyla, respektive vydržela.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolání žalovaného není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky „důkazní síly veřejných listiny a důkazního břemene z toho vyplývajícího“, kterážto má být Nejvyšším soudem řešena rozdílně, a sice v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, již jen proto, že na této otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Ve vztahu k vlastnictví pozemku parc. č. XY je totiž rozsudek odvolacího soudu založen na závěru o platnosti darovací smlouvy, kterou žalobkyně pozemek nabyla, neboť (na základě volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, i s přihlédnutím k závěrům, které soudy ve vztahu k této otázce zaujaly v dalších rozhodnutích k tomuto pozemku se vztahujících, vedených i mezi účastníky tohoto řízení) nebylo prokázáno, že nabylo právní moci územní rozhodnutí o určení pozemku k zastavění (ze dne 14. 5. 1970), a že se tedy na jeho převod vztahoval § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v jeho znění účinném ke dni uzavření darovací smlouvy (4. 6. 1970) a její registrace státním notářstvím (5. 6. 1970).

13. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Smyslem uplatněného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v poukazu na rozdílné řešení určité právní otázky je nepochybně snaha o přijetí takového jejího judikatorního řešení, které objektivně daný rozpor v poměrech aktuálně vedeného řízení o dovolání odstraní.

Z povahy věci ovšem vyplývá, že dovolatelem označená rozhodnutí dovolacímu soudu musí (odlišně) řešit jednu a tutéž právní otázku. Tak tomu ovšem v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, na straně jedné a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, na straně druhé není.

14. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 [ve věci určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY vedené mezi právním nástupcem převodce (dárce) a obdarovanou L. O. (v tomto řízení žalobkyní)], Nejvyšší soud vyslovil závěr, že „pokud původní pramen – správní spis neobsahuje právně relevantní doklad o doručení předmětného správního rozhodnutí (v daném případě rozhodnutí o vymezení převáděného pozemku k zastavění), pak je třeba vycházet z toho, že takové rozhodnutí nebylo v souladu s tehdy platným správním řádem účastníkům řízení vůbec doručeno, není-li právně relevantním způsobem prokázán opak; takovou absenci doručení pak nelze vyvozovat z následně učiněných úkonů příslušných státních orgánů, neboť takové úkony či vydané správní akty samy o sobě nevytěsňují a ani vytěsnit nemohou z původního pramene – správního spisu zjištěnou esenciální informaci, že u příslušného správního rozhodnutí absentují doklady (doručenky) prokazující jeho doručení účastníkům správního řízení.“ Poukázal přitom na skutečnost, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vedeném mezi L.

O. (zde žalobkyní) a Z. O. (zde žalovaným) byla otázka druhu předmětného pozemku parc. č. XY ke dni uzavření darovací smlouvy a její registrace vyřešena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 1998, č. j. 18 Co 8/98-188, v němž bylo konstatováno, že spis referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v Náchodě (který se týká územního rozhodnutí č. j. Výst./1406/1970-Ma Okresního národního výboru v Náchodě – odboru výstavby ze dne 14. 5. 1970), neobsahuje doklady o doručení citovaného územního rozhodnutí účastníkům řízení.

Vydané územní rozhodnutí bylo nezbytné doručit každému z účastníků do vlastních rukou zvlášť (nikoli jako manželům na společnou adresu, jak je uvedeno na rozhodnutí), a bylo možné do něj podat do 15 dnů ode dne doručení odvolání. Ze správního spisu není patrné, kdy (a zda vůbec) bylo uvedené rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 účastníkům řízení takto doručeno. Uzavřel proto, že nepodařilo-li se dohledat doklady prokazující, zda a kdy nabylo územní rozhodnutí právní moci, nebylo možné k závěru o charakteru druhu nezastavěného stavebního pozemku dospět na základě předpokladu, že k tomu v oné době byly splněny zákonem předvídané podmínky, a to s ohledem na navazující rozhodnutí a postupy příslušných státních orgánů i samotné dovolatelky.

15. V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006 (s nímž se podle dovolatele má v řešení otázky důkazní síly veřejné listiny rozcházet výše uvedené rozhodnutí dovolacího soudu), řešil Nejvyšší soud otázku důkazního břemene ohledně pravosti podpisu na soukromé listině (uznání závazku). Zdůraznil, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. V odůvodnění rozhodnutí sice citoval i § 134 o. s. ř. To ovšem jen proto, aby poukázal na skutečnost, že (naopak) hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje, a proto je třeba postupovat podle § 132 o. s. ř. vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů. Řešil tedy otázku důkazního břemene ohledně pravosti a správnosti listiny soukromé a nikoli veřejné. Na takových závěrech přitom v přítomné právní věci dovoláním napadený rozsudek a ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 nejsou založeny.

16. Přípustnost dovolání pro rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obou označených rozhodnutích dovolacího soudu nelze proto (i nebýt výše uvedené absence obecného předpokladu přípustnosti dovolání – viz bod 12. odůvodnění tohoto usnesení) dovodit, neboť v nich dovolací soud posuzoval otázky odlišné. Navíc ani v jednom z nich výslovně neřešil otázku důkazní síly a důkazního břemene u veřejné listiny.

17. Přípustnosti dovolání žalovaného ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nelze dále přisvědčit ani pro rozdílné řešení otázky vydržení vlastnického práva dovolatele k pozemku parc. č. XY. Žalovaný při vymezení tohoto důvodu přípustnosti dovolání pominul, co již bylo výše dovolacím soudem uvedeno, tj. že v jeho intencích je třeba označit minimálně dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž je jedna a tatáž právní otázka řešena rozdílným způsobem. Jak se však podává ze zkratkovité argumentace v odůvodnění dovolání, ve skutečnosti žalovaný brojí proti tomu, jakým způsobem otázku vydržení vlastnického práva k označenému pozemku posoudily soudy ve vztahu k jeho osobě v minulosti.

Dovolatel ovšem přehlíží, že ani jeho nesouhlas a ani subjektivní přesvědčení, že se stal právě on na základě vydržení vlastníkem předmětného pozemku, nemohou ničeho změnit na subjektivní závaznosti pravomocného rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2006, č. j. 6 C 104/2006-75, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2007, č. j. 20 Co 91/2007-100 (dovolání žalovaného v odkazovaném řízení žalobce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8.

2009, sp. zn. 22 Cdo 169/2008), a zamítnuta dovolatelova žaloba o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku založená právě na argumentaci o vydržení vlastnického práva. Naznačuje-li tak současně žalovaný, že by o této otázce mělo být v přítomném řízení (jako o otázce prejudiciální) znovu rozhodnuto jinak (ve prospěch dovolatele), pak přehlíží, že takovému postupu brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), s níž je spojen stav závaznosti dřívějšího rozhodnutí nejen pro totožné účastníky řízení (žalobkyni a žalovaného, byť nyní v opačném procesním postavení), ale i pro všechny orgány (tedy i soudy), a sice v rozsahu výroku pravomocného rozsudku (§ 159a odst. 1 a 3 o.

s. ř.). Přiléhavou proto Nejvyšší soud v tomto směru shledává argumentaci podávající se z bodu 12. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu, včetně odkazu na rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil tento závěr: „V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta.

Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci.“ (tento rozsudek je bezezbytku aprobován i novější rozhodovací praxí dovolacího soudu; srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23.

4. 2003, sp. zn.

22 Cdo 1875/2002, nebo ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015, nebo ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2017).

18. Dovolání žalovaného není rovněž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení právní otázky výkladu ustanovení § 490 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 4. 6. 1970, a ani otázky možnosti vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení při užívání nezkolaudované stavby, které by měl dovolací soud oproti řešením přijatým v dřívějších jeho rozhodnutích posoudit jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka již v minulosti dovolacím soudem řešená má být (dovolacím soudem) znovu posouzena jinak, musí dovolatel současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Nezbytným předpokladem pro tzv. overruling (překonání dříve přijatého právního názoru na řešení určité otázky) je náležité vysvětlení důvodů ze strany dovolatele, pro které by již jednou dříve přijatý právní závěr za existence zásadně stejných skutkových, popřípadě procesních, okolností měl být revidován [k materiálním podmínkám tzv. overrulingu srovnej přiměřeně z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.

4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, nebo z dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10; tyto nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud v citovaných nálezech připomíná, že „judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti.

Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.“ Dlužno dodat, že důvodem pro změnu dříve přijatého právního názoru může být i předestření nové argumentace účastníkem řízení, jež skýtá potenciál prostor pro revidování dříve přijatého právního názoru otevřít.

19. Dovolatel výslovně právní otázku týkající se výkladu ustanovení § 490 odst. 2 obč. zák., ve výše označeném znění, neformuluje, nicméně je z dovolání zřejmé, že nesouhlasí s tím, jakým způsobem bylo v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, označené ustanovení interpretováno. Argumentuje ovšem zcela shodně jako v řízení o dovolání, jimž napadl ve věci vyklizení rozestavěného domu na pozemku parc. č. XY rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2019, č. j. 17 Co 129/2019-156, a sice že v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 (s nímž se i v aktuálně posuzované věci odvolací soud ztotožnil), přisoudil dovolací soud význam doručenkám k územnímu rozhodnutí (a jeho právní moci), když podle dovolatele bylo rozhodující „faktické určení k využití“ pozemku. Touto argumentací se však již Nejvyšší soud v označené právní věci zabýval a v usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, vysvětlil, že v intencích důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v požadavku na jiné posouzení právní otázky, jež již byla dovolacím soudem řešena, neshledal dovolání přípustným. Protože v přítomné právní věci žalovaný ve vztahu k dovolacímu požadavku na jiné posouzení právní otázky výkladu ustanovení § 490 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 4. 6. 1970, neuplatnil v individuálně (jedinečně) daných skutkových poměrech argumentaci jinou, nemůže být ani nyní závěr o přípustnosti dovolání jiný.

20. Bez vlivu na závěr o (ne)přípustnosti dovolání v otázce výkladu ustanovení § 490 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 4. 6. 1970, dovolací soud připomíná, že v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, Nejvyšší soud dále dovodil, „že uplatnil-li by se v daném případě závěr, že předmětná darovací smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (§ 490 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění), neznamenalo by to ještě, že u žalobkyně v takovém případě absentovala její dobrá víra, že se po právu stala vlastnicí předmětného pozemku, a že tudíž není vyloučeno, aby uvedený pozemek nabyla vydržením ve smyslu § 134 obč. zák.“ Relevanci tohoto názoru, který Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku odůvodňuje, však žalovaný nijak nenapadl.

21. Obdobný přístup k posouzení přípustnosti dovolání, jak je Nejvyšším soudem předestřen v bodě 18. odůvodnění tohoto usnesení, lze uplatnit i k požadavku dovolatele na jiné řešení právní otázky vzniku bezdůvodného obohacení užíváním nezkolaudované stavby, kterážto byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Určitá ustálená rozhodovací praxe (v posuzovaných poměrech založená například na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.

12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020) nemůže být měněna pouze na základě nesouhlasného stanoviska dovolatele. Důvody, pro které by měla být dosavadní rozhodovací praxe překonána, musí dovolatel náležitým způsobem předestřít; k tomu ovšem prostý nesouhlas dovolatele (jako v projednávané věci) s dříve přijatými judikatorními konkluzemi nestačí. V odkazovaných rozhodnutí (a rovněž v rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, jenž ve stejné věci předcházel rozsudku ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014) Nejvyšší soud zdůraznil objektivní charakter bezdůvodného obohacení, jenž „vzniká v zákonem předvídaných situacích bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí.

Nejeví se přitom případným za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího vkládat do tohoto vztahu prvky, které jeho výslovná právní úprava neobsahuje, a negovat tak do jisté míry jeho podstatu směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu.“ Postulát o povinnosti vydat prospěch, o nějž na úkor ochuzeného obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.

4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018), se pochopitelně uplatní i tehdy, spočívá-li obohacení v protiprávním užití cizí hodnoty ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. (k tomu srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019.

Zjišťování majetkového prospěchu v případě takového užívání je pak odvozováno od obvyklé ceny nájemného, do níž se promítá aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018). Kvalitativní aspekty užívání věci přitom nelze mít za dotčené tím, že je nebylo možno s ohledem na absenci příslušného kolaudačního rozhodnutí řádně užívat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014).

Z uvedeného nástinu judikatury Nejvyššího soudu v otázce možnosti žádat vydání bezdůvodného obohacení i za užívání nezkolaudované stavby (bytu) vyplývá zřejmá vazba mezi faktickým stavem věci, jíž lze užívat k určitému účelu bez ohledu na její administrativně licencovaný právní status, a vznikem majetkového prospěchu, jenž musí být v případě, je-li získán protiprávně, vydán. Nedostatek případné kolaudace pak lze řešit (jako ve věci nyní projednávané) redukcí výše náhrady bezdůvodného obohacení (v závislosti na zjištěném vlivu právního nedostatku na obvyklou cenu nájemného). Jak vidno, judikatura Nejvyššího soudu při řešení otázky předestřené dovolatelem je konzistentně a logicky ustavena, je v rozhodovací praxi dovolacího soudu (i soudů nižších stupňů) nerozporně aplikována, a není tudíž žádného důvodu se od ní odklánět a otázku vzniku bezdůvodného obohacení užívání nezkolaudované stavby, bytu či jiného prostoru nově posuzovat jinak.

22. Protože dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

23. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř.

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. 6. 2023

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu