USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce I. W., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované P. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 1346/6, o zaplacení částky 2.697.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 14/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2022, č. j. 23 Co 302/2020-996, 23 Co 303/2020, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 23.474,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 15 C 14/2016-725, ve spojení s usnesením ze dne 2. 4. 2020, č. j. 15 C 14/2016-745 (dále „samostatné usnesení“), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 730.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 730.000,- Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 2.697.700,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.427.700,- Kč od 4. 11. 2016 do 14. 12. 2016 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.697.700,- Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 547.905,70 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši 29.620,87 Kč (výrok IV.) Žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši 10.532,13 Kč (výrok V.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná v době, kdy společně žili v družském poměru, koupili komplex nemovitých věcí na adrese XY (dále „předmětné nemovitosti“ či „nemovitosti“), jejichž výlučným vlastníkem se stala žalovaná a jež následně rekonstruovali. Žalobce se podanou žalobou domáhá vrácení peněžních prostředků jím vynaložených na pořízení a rekonstrukci předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně provedeným dokazováním postavil najisto, že žalobce poskytl žalované částku 430.000,- Kč na úhradu kupní ceny části předmětných nemovitostí a ze svých finančních prostředků zaplatil opravu střechy; u dalších investic spojených s předmětnými nemovitostmi žalobce neprokázal, že byly hrazeny z jeho výlučných prostředků. Konstatoval, že dne 29. 12. 2015 došlo k ukončení společného soužití a užívání předmětných nemovitostí účastníky řízení, pročež tímto okamžikem přestal existovat právní důvod, pro který se žalobce finančně podílel na koupi předmětných nemovitostí a na opravě střechy. Uzavřel proto, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), o částku 730.000,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobní žádání zamítl.
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 1. 11. 2022, č. j. 23 Co 302/2020-996, 23 Co 303/2020, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením ve výroku II., v části, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2.697.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 581.048,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 251.602,- Kč (výrok IV.). Žalované dále uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 20.077,- Kč na účet Okresního soudu v Příbrami (výrok III.) a na účet Krajského soudu v Praze ve výši 1.131,- Kč (výrok V.).
4. Odvolací soud po zrušení svého předchozího rozhodnutí (rozsudku ze dne 30. 3. 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, č. j. 28 Cdo 1792/2021-923 (tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že v intencích skutkové podstaty bezdůvodného obohacení přijetím plněním z právního důvodu, který odpadl (v posuzované věci ukončením družského poměru a společného soužití účastníků řízení), vzniká majetkový prospěch investicí vynaloženou z výlučného vlastnictví jednoho z účastníků do majetku ve výlučném vlastnictví druhého z účastníků i v případě zhodnocení nemovitosti, přičemž výše obohacení odpovídá zjištěnému rozdílu mezi obvyklou cenou věci před vynaložením investovaných prostředků bezdůvodně ochuzeným a obvyklou cenou po provedené investici a že tudíž nemohlo být posouzeno jako správné takové vypořádání mezi bezdůvodně obohaceným a ochuzeným založené na úvaze o rovnodílném podílu účastníků na provedených investicích a zhodnocení věci (konstruované na konkludentním jednání demonstrujícím úmysl účastníků řízení společně žít a nemovitosti využívat k bydlení a v případě žalobce i k podnikání), doplnil dokazování listinami (faktury, výdajové a příjmové doklady v rozsahu vložených investic žalobcem v letech 2006 až 2015, výpisy z účtů žalobce) a dospěl k závěru - na rozdíl od soudu prvního stupně - o důvodnosti žaloby i co do zbylé částky
2.697.700,- Kč. Právní posouzení věci v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (s přihlédnutím k přechodnému ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů), založil na závěru o skutkovém stavu, dle něhož z listinných důkazů ve spojení s výpověďmi svědků, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, má odvolací soud za prokázané, že žalobce vložil do rekonstrukce nemovitosti žalované finanční prostředky ve výši minimálně 4.000.000,- Kč, které měl v průběhu let k dispozici.
Procesní obranu žalované, jež zpochybňovala užití finančních prostředků k rekonstrukci, a tvrdila, že jimi žalobce mohl hradit exekučně vymáhané pohledávky, označil za spekulativní a účelovou nesenou pouze obecně formulovanými námitkami. V situaci, kdy znaleckým posudkem bylo zhodnocení nemovitosti žalované určeno částkou přesahující 8.000.000,- Kč, měl odvolací soud za nepochybné, že žalobce se na něm podílel částkou vyšší, než činí jím vynaložené investice. Respektuje pravidlo sporného řízení o vázanosti soudu žalobním návrhem tak odvolací soud žalobci přiznal žalobou požadovanou částku.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, majíc je za přípustné pro vyřešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Namítala, že dovoláním dotčeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, kterýžto stav spatřovala ve vydání nepřezkoumatelného, a proto i nezákonného rozhodnutí [dovozuje v tomto směru rozpor se závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013, a ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, a se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezech ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 (tyto nálezy jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), z nichž cituje], jakož i rozhodnutí překvapivého (odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17, ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16, z nichž rovněž cituje).
6. Dovolatelka spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu ve velmi obecně formulovaném závěru o zjištěném skutkovém stavu založeném pouze na výčtu listinných důkazů, které odvolací soud provedl, bez jejich náležitého zhodnocení a bez vyjádření k námitkám žalované, jak je v dosavadním průběhu řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím uplatnila. Dle mínění dovolatelky, odvolací soud nijak neobjasnil, z jakých důkazů vzal za prokázané, že žalobce vložil do nemovitostí investice ve výši 4 miliónů Kč, a z jakých důvodů označil za spekulativní či účelové námitky žalované, jež v průběhu celého dosavadního řízení konzistentně tvrdila, že žalobce byl zatížen řadou exekucí a prostředky, o nichž tvrdil, že je použil na rekonstrukci nemovitosti, mohl použít na úhradu exekučně vymáhaných pohledávek.
Ostatně uvedené námitky uznal i soud prvního stupně, který žalobu v rozsahu nyní projednávané části nároku pro neunesení důkazního břemene žalobcem zamítl. Dovolatelka dále nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu shledává v absenci jednoznačného zjištění, jaký materiál použitý na rekonstrukci nemovitostí žalobce hradil. Dovozuje, že většina faktur zní na nákup materiálu určeného na rekonstrukci střechy, nicméně o investicích do rekonstrukce střechy a o odpovídajícím zhodnocení nemovitostí žalované již bylo dříve pravomocně rozhodnuto.
Není tudíž zřejmé, zda do nyní přiznané částky zhodnocení nezahrnul odvolací soud i plnění již jednou žalobci pravomocně přiznané. Dále žalovaná namítala, že odvolací soud nevzal v potaz její námitky, jimiž zpochybnila věrohodnost a pravost některých účetních dokladů, kterážto skutečnost vyústila v její návrh na ustanovení znalce, jenž by vyhodnotil podle obsahu, zda se jedná o materiál, který mohl být skutečně použit při rekonstrukci nemovitosti žalované. Dále dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, jenž se nezaobíral věcným obsahem znaleckého posudku a jeho dodatků, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, soud nemá povinnost závěry znaleckého zkoumání bez dalšího převzít. Zdůrazňuje, že v dodatku č. 5 znaleckého posudku, zpracovaného dle zadání odvolacího soudu, se znalec nezabýval tím, jak se rekonstrukce promítla do obvyklé ceny předmětných nemovitostí, ale tím, jaká je obvyklá cena rekonstrukce. Namítá nesprávně použitou znaleckou metodiku a nepřezkoumatelnost znaleckého závěru o výši zhodnocení nemovitosti. Připomíná, že z tohoto důvodu také navrhovala vypracování revizního znaleckého posudku.
Kritizuje, že z obsahu dovoláním dotčeného rozsudku není zřejmé, jak byly tyto skutečnosti hodnoceny a upozorňuje na to, že odvolací soud založil své rozhodnutí toliko na důkazech provedených v odvolacím řízení bez ohledu na hodnocení jejich souvztažnosti k důkazům provedeným před soudem prvního stupně. V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobce v podaném vyjádření k odvolání žalované upozornil na to, že dovolacímu přezkumu není otevřena kritika skutkových závěrů odvolacího soudu a ani metodiky použité znalcem při zjišťování právně významné skutečnosti o výši zhodnocení nemovitosti ve výlučné vlastnictví žalované. Kvitoval postup odvolacího soudu, který v dalším řízení po kasaci předchozího rozsudku provedl potřebné dokazování, důkazy náležitě hodnotil a učinil skutkové a právní závěry, které s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu plně obstojí. Uzavřel, že dovolání žalované není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 8 Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. 11. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalované není přípustné.
13. Podle třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., je námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“ (srovnej též bod 44. odůvodnění plenárního stanoviska Ústavního soudu).
14. Dovolací soud dospívá k závěru, že v poměrech projednávané věci uplatněnou argumentací – posuzovanou dovolacím soudem z obsahového hlediska – dovolatelka vyhověla požadavku na řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu garantující ochranu základní práv a svobod, mezi něž patří právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jehož porušení je dovolatelkou v rovině nesplněného požadavku na vydání přezkoumatelného soudního rozhodnutí tvrzeno. Z dovolání současně vyplývá, že k tvrzenému porušení základního práva mělo dojít při nerespektování principu vyjádřeného v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., tj. povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.
15. I když v poměrech projednávané věci zohlednil Nejvyšší soud v intencích výrokové věty třetí shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu, že námitka o porušení práva na spravedlivý proces zakládá přípustnost dovolání a neposuzoval tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu jako vadu řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné, nemůže důvodnosti tvrzené námitky přisvědčit.
16. V souvislosti s uplatněnou námitkou o ústavním deficitu odůvodnění odvolacího soudu je třeba vzít v úvahu závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž tak z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
17. Se zřetelem na nastíněné judikatorní konkluze vážící se k požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí (na jeho přezkoumatelnost) odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu obstojí. Z argumentace vztahující se ke skutkovému závěru o výši investic, které žalobce do nemovitosti žalované investoval, vyplývá, z jakých důkazů provedených před odvolacím soudem takový závěr učinil, přičemž shodné lze konstatovat i o skutkovém závěru, že žalobce v průběhu let soužití se žalovanou disponoval finančními prostředky, jež podle výsledků provedeného dokazování nákupem materiálu a úhradou práce jednotlivým řemeslníkům do nemovitosti vložil.
Dovolací soud sice bere v úvahu, že odvolacím soudem prezentované závěry jsou formulovány poněkud stručněji, nicméně použitá formulace o jednoznačném zjištění právně významných skutečností lze dát do souvislosti s tím, že žalovaná a její právní zástupce byli provedení důkazů u jednání odvolacího soudu dne 25. 10. 2022 přítomni, k jednotlivých důkazům se podle svého uvážení a výběru vyjádřili a zpochybnili věrohodnost pouze čtyř faktur, které ovšem měly prokazovat investice do střechy domu, o nichž již byly pravomocně rozhodnuto, a dále fakturu na nákup dlažby, která nebyla při rekonstrukci náhradou za dlažbu jinou použita.
K důkazům, jimiž žalobce prokazoval výši finančních prostředků, jimiž v průběhu rozhodné doby disponoval (tzv. šanon č. 2), žalovaná prostřednictvím svého zástupce u inkriminovaného jednání nevznesla žádné připomínky. Skutková zjištění učiněná již před soudem prvního stupně o pracovním zapojení jednotlivých svědků, kteří se jako řemeslníci na rekonstrukci podíleli, o tom, kdo jim práci zadával a následně je vyplácel, nebyla ani v řízení před soudem prvního stupně a ani v odvolacím řízení zpochybněna, a proto je mohl odvolací soud učinit součástí i vlastního závěru o skutkovém stavu.
Námitky zpochybňující výši investic do rekonstrukce nemovitosti žalobcem, jež žalovaná uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud vypořádal způsobem korespondujícím určitosti a konkrétnosti těchto námitek nesených z pohledu žalované hypotetickým předpokladem, že finanční prostředky mohl žalobce použít na umoření exekučně vymáhaných pohledávek v situaci, kdy jich byl větší počet.
18. Poměřovala-li žalovaná kvalitu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s judikatorními závěry jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (připomenutých v bodě 5. odůvodnění tohoto usnesení shora), z nichž v dovolání citovala, pak přehlíží, že prezentované konkluze se v odkazovaných věcech vztahovaly k problematice přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí v individuálních poměrech toho kterého řízení (v řízení o náhradu škody proti státu způsobenou nesprávným úředním postupem, v řízení o vypořádání SJM, problematika nepřípustného opisu přednesů svědků a účastníků v řízení o určení vlastnického práva, a v řízení vedeném podle zákona o zaměstnanosti), kdy požadavek přezkoumatelnosti, respektive jeho nenaplnění, byl odvislý od charakteru a komplexity předmětu řízení, šíře provedeného dokazování, procesní aktivity účastníků řízení zahrnující i obsah, rozsah a závažnost vznesených námitek a různou míru a intenzitu argumentace potřebnou ze strany soudu k jejich vypořádání.
Konkluze žádného z odkazovaných rozhodnutí, z nichž dovolatelka cituje vždy pouze část představující obecné judikatorní východisko, nelze pro jejich skutkovou i procesní nesouměřitelnost do poměrů nyní posuzovanou věci promítnout.
19. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky, jež žalovaná uplatnila proti dodatku 5. znaleckého posudku znaleckého ústavu PROFI-TEN. Jelikož tyto námitky byly Nejvyšším soudem již vypořádány v předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 19. 10. 2021, č. j. 28 Cdo 1792/2021-923 (v bodech 28. až 32. odůvodnění), připomíná dovolací soud jejich znění doslovnou reprodukcí přijaté
argumentace:
K uplatněné argumentaci žalované Nejvyšší soud předesílá, že mu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a tedy ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3680/2018), a ani prověřování odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018), pročež samotná polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku, resp. se závěry odvolacího soudu stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotí soud přesvědčivost posudku mimo jiné co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, přičemž zjistí-li, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017). V přítomné právní věci soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 15 C 14/2016-346, ustanovil k podání znaleckého posudku znalcem z oborů ekonomika a stavebnictví znalecký ústav PROFI-TEN, a.s. (dále „znalec“). Úkolem znalce bylo ocenit, o kolik se zhodnotil majetek žalované koupí objektu bydlení č. p. XY na pozemku st. p. č. XY, pozemku st. p. č. XY (se všemi součástmi a příslušenstvím a dalších v usnesení specifikovaných pozemků (dále „předmět ocenění“), a investicemi vynaloženými na rekonstrukci provedenou dle výpovědí označených svědků, a to dle stavu ke dni 29.
12. 2015. Znalec za použití výnosové, věcné a porovnávací metody určil obvyklou cenu nemovitostí ke dni 29. 12. 2015 částkou 7.000.000,- Kč, přičemž odůvodnil použití uvedených metod a podíl jejich uplatnění na celkovém výsledku. Závěry uvedeného posudku, na rozdíl od dodatku č. 4 (o zhodnocení nemovitosti investicemi do rekonstrukce střechy objektu č. p. XY), soud prvního stupně do rozhodování o výši žalobcem uplatněného nároku nijak nepromítl. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j.
23 Co 302/2020-820, vyzval znalce k doplnění znaleckého posudku (o dodatek č. 5), přičemž mu uložil, aby ke dni 29. 12. 2015 určil výši zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalované v závislosti na provedených rekonstrukcích. Znalec v doplňku posudku určil věcnou cenu staveb před rekonstrukcí částkou 9.617.784,- Kč a tutéž cenu po rekonstrukcích částkou 17.935.745,- Kč (zhodnocení nemovitostí tak bylo zjištěno jako rozdíl obou výše uvedených hodnot, tedy částkou 8.318.000,- Kč). I když odvolací soud při jednání konaném dne 12.
1. 2021 nepředestřel přítomné žalované a zástupcům účastníků řízení důvody, pro které posléze vyzval znalce k doplnění původního znaleckého posudku, je ze závěrů původního posudku odpovídajících dosti nepřesnému zadání ze strany soudu prvního stupně zřejmé, že by nemohly být podkladem pro určení zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalované (daného rozdílem obvyklé ceny před a po rekonstrukci), a tím stanovení výše náhrady bezdůvodného obohacení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu výše připomenuté.
Postup odvolacího soudu, jenž za této situace nevycházel z původního znění znaleckého posudku, respektive ani dodatků č. 2 až č. 4, jejichž závěry rovněž nereflektovaly (vyjma stanovení zhodnocení investicemi do střechy objektu) požadavek na zjištění hodnotového navýšení nemovitého majetku žalované, ale zohlednil jeho doplněk č. 5, proto obstojí. Argumentace žalované, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu akceptoval závěry dodatku č. 5 znaleckého posudku založené na použití metody věcné a nikoliv porovnávací (tržní), kdy zhodnocení předmětných nemovitostí bylo stanoveno jako rozdíl v její nákladové ceně před a po rekonstrukci, pomíjí vysvětlení, které znalec (zástupce znaleckého ústavu) adresoval přítomným zástupcům účastníkům na jednání odvolacího soudu dne 23.
3. 2021 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 862). Toto vysvětlení implikuje závěr o použití věcné metody jako – s přihlédnutím ke specifičnosti předmětu ocenění - jedině možné s tím, že právě ona nejvěrněji vystihuje navýšení hodnoty nemovitostí ve vlastnictví žalované. Ostatně, přítomná zástupkyně žalované neuplatnila při jednání žádné námitky ani k závěrům doplňku znaleckého posudku a ani k obsahu výpovědi jeho zpracovatele. Nenavrhla ani vypracování revizního znaleckého posudku, ač tak nepochybně i za stavu, kdy se mohla s obsahem doplňku znaleckého posudku seznámit až při jednání před odvolacím soudem, učinit mohla.
Změna ve zvolené metodě ocenění (oproti kombinaci tří metod ocenění použitých při zpracování původního znaleckého posudku) byla z doplňku č. 5 znaleckého posudku na první pohled zřejmá a zástupkyně žalované se s posudkem (usuzováno z kladených dotazů na jeho zpracovatele) v průběhu jednání odvolacího soudu seznámila. V neposlední řadě je potřeba uvést, že volba metody (metodologie) ocenění je vždy odbornou otázkou, jež je záležitostí znalce, a soud při absenci odborné kompetence a oponentního znaleckého stanoviska by měl správnost takové volby prověřovat s nejvyšší obezřetností.
Odkazovala-li dovolatelka na závěr citovaný z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, pak i přes určitou skutkovou podobnost obou případů (výše nároku byla zjišťována v závislosti na zhodnocení nemovitosti provedenými rekonstrukčními pracemi) věcná metoda ocenění použitá v odkazované věci soudem ustanoveným znalcem nebyla dostatečně odborně obhájena ve světle závěrů účastníkem předloženého (vlastního) znaleckého posudku a při absenci údajů o tržních vlivech (informace o prodejích obdobných nemovitostí v daném místě a čase), jež ustanovený znalec vůbec nezjišťoval.
Cituje-li pak dovolatelka z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, pak pravidelné použití věcné (nákladové) metody při ocenění provedených stavebních prací, jež byly sjednány neplatnou, popřípadě zrušenou, smlouvou (o dílo), ještě nevylučuje její užití i v jiných případech ocenění, jestliže jsou náležitě objasněny důvody, pro které je znalcem některá z pravidelně aplikovaných metod s ohledem na specifický předmět ocenění označena za nevhodnou.
20. Důvodná pak není ani výtka žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé.
21. Při vymezení překvapivého rozhodnutí dovolací soud vychází z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
22. K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: „Za prvé, soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Za druhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A za třetí, předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy.“
23. V projednávané věci nemůže jít v případě dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud pouze doplnil dokazování listinami předloženými žalobcem již v řízení před soudem prvního stupně a zabýval se věcí z pohledu tvrzení uplatněných účastníky řízení již před soudem prvního stupně; v případě žalobce pak tvrzenými investicemi, jež požadoval žalobce po žalované nahradit. Skutečnost, že pro právní posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení je v intencích skutkové podstaty „plnění z právního důvodu, který později odpadl“ významné posouzení, o kolik v důsledku investic jednoho z účastníků byla zhodnocena věc ve výlučném vlastnictví druhého z nich, byla účastníkům řízení rovněž známa již za řízení před soudem prvního stupně, přičemž validitu takového posouzení potvrdil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2021, č. j. 28 Cdo 1792/2021-923. Dovolací soud tudíž v postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí neshledal nic, co by zakládalo jejich nepředvídatelnost.
24. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Protože dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Proti těmto výrokům ovšem není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., účinného od 30. 9. 2017].
26. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 23.474,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 19.100,- Kč (z hodnoty předmětu dovolacího řízení ve výši 2.697.700,- Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 4.074,- Kč.
27. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobce, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu