28 Cdo 1653/2025-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: J. K., zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 88/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2025, č. j. 5 Co 2082/2024-141, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 475,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 3. 2025, č. j. 5 Co 2082/2024-141, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 9. 2024, č. j. 9 C 88/2024-97, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posuzování otázky liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobkyně. Předestřela také otázku ocenění odňatého a posléze nevydaného pozemku jako stavebního. Upozorňovala též, že odvolací soud učinil nesprávné závěry o absenci podmínek aplikace cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Odkazovala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/19, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021. Kritizovala rovněž hodnocení znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., o ceně odňatého pozemku a neprovedení revizního znaleckého posudku.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení restitučního nároku žalobkyně, jež svůj nárok uplatnila již před 30 lety (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. Namístě je též zohlednit soudy nižšího stupně zjištěnou aktivitu žalobkyně při uspokojování restitučního nároku, kdy dovolatelka bránila žalobkyni v účasti na veřejné nabídce pozemků, setrvávajíc na nesprávné kvantifikaci restitučního nároku.
9. Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že výše restitučního nároku (náhrady) dle zákona o půdě – ať již přichází do úvahy náhrada finanční dle § 16 odst. 1 zákona o půdě či náhrada pozemková dle § 11a zákona o půdě – se odvozuje od ceny odňatých pozemků, již je nutno – s ohledem na ustanovení § 28a zákona o půdě – určit v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). Cena náhradního pozemku má být přitom ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř.
na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015).
10. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že odňatý pozemek parc. č. XY v k. ú. XY přešel na stát již za účelem výstavby sídliště Nové Butovice (viz kupní smlouva ze dne 4. 8. 1983 uzavřená mezi žalobkyní a Československou socialistickou republikou – Výstavba hl. m. Prahy, Výstavba sídlišť Praha 1), jež byla v té době v dané lokalitě plánována na základě směrného územního plánu z roku 1976 (pozemek byl určen k výstavbě typu bydlení – vysoká /nad 8 podlaží/ – a výroba a sklady: průmysl, stavebnictví, výrobní služby) a posléze i realizována (na pozemku byla realizována výstavba sídliště, jehož součástí jsou i s areálem bytových domů funkčně spjaté plochy – komunikace, veřejná zeleň apod.), uzavřel, že je třeba jej ocenit jako pozemek stavební (a nikoliv zemědělský), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
11. Aplikaci srážek z ceny stavebních pozemků dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pak implikují individuální skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatých pozemků (jež budou typicky výsledkem znaleckého dokazování; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3474/2024), které právními předpisy předvídanou cenovou redukci umožňují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1790/2021). Dovolací soud setrvale zdůrazňuje, že dokazováním zjištěný charakter a stav odňatých pozemků odůvodňující dle právních předpisů korekci ceny (dle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) nemůže být bez dalšího upozaděn úvahou soudu, jež by aplikaci právním předpisem stanovených cenových srážek „a priori“ vylučovala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021), a že naplnění podmínek pro užití ustanovení cenového předpisu o srážkách ceny ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. je nutno posuzovat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům toho kterého případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018).
12. Odvolací soud se neodchýlil ani od této (shora citované) judikatury, čerpal-li své skutkové závěry o takovém charakteru a stavu odňatého pozemku, jež aplikaci srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. neodůvodňují, z výsledků znaleckého dokazování. V odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil důvody, pro něž při posuzování ceny odňatého pozemku vycházel z písemného znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., která při ocenění srážky ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. neaplikovala, a z jeho ústního doplnění před Okresním soudem ve Svitavách ze dne 23. 1. 2025. Z jejích znaleckých závěrů totiž vyplývá absence (skutkových) předpokladů aplikace řečených srážek. Znalkyně přitom podrobně vyložila, v čem spatřovala stavební srostlost pozemku parc. č. XY v k. ú. XY se zastavěným územím – patrnou i z fotografií pořízených v letech 1975, 1988 a 1989; zjištěný charakter a stav odňatého pozemku vylučoval pak dle jejích konkluzí též aplikaci srážek z důvodu nemožnosti napojení na vodovod a kanalizaci či vzdálenosti elektrické přípojky a komunikačních sítí (v bezprostřední blízkosti se v době odnětí pozemku nacházela průmyslová zástavba).
13. Kritizuje-li dovolatelka konečně hodnocení provedeného znaleckého dokazování odvolacím soudem, napadá tím najmě skutkové, a nikoliv právní konkluze. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tedy na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
14. Odvolací soud ostatně respektoval judikaturní závěry, dle nichž znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená pak, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jejž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon pak nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je na místě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde o hodnocení důkazu – znaleckého posudku). Podaří-li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit (viz odstavce 5 a 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), není zapotřebí nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory tomu, že o jeho správnosti účastník nadále pochybuje; důkazy totiž hodnotí výhradně soud.
15. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nebyly.
16. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání patří odměna advokáta ve výši 9 860 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a daní z přidané hodnoty, dohromady ve výši 12 475,10 Kč.
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu