USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka
Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci
žalobkyně: M. P., nar. XY, bytem v XY, zastoupená JUDr. Martinem Purkytem,
advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká
republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově
nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 196/2018, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019, č. j. 19 Co
341/2019-816, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 7. 2019, č. j. 12 C 196/2018-711, jímž byl
nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném
převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY
a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY
a bylo rozhodnuto a nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu);
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího
soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním. Splnění
předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení
aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo
liknavosti a svévole žalované, a vhodnosti požadovaných pozemků k převodu na
oprávněnou osobu, coby pozemků náhradních. Odkázala zejména na nálezy Ústavního
soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 28. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne
27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném
od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby
na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem
chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Důvodnost
žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond
ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není
třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí
těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle § 11a zákona o půdě (jenž
zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných
nabídek) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu
náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování
náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované,
přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní
parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná
nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované
uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu
vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve
veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za
diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že
každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt, srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, cit. výše, a ze dne
30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem,
jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je
přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru,
že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku
převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je pak namístě i tehdy, kdy se
oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba
až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního
předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu
ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem
(tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku,
tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat
další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je
především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších
stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím,
nejsou-li úvahy soudu
– o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle
či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich
vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s
přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při
uspokojování restitučního nároku žalobkyně v posuzovaném případě nejsou
nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci, a odpovídají tak výše citované
judikatuře. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním
posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení
najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu
prvního stupně), přitom vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k
uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobkyně, navzdory její
aktivitě, resp. aktivitě její právní předchůdkyně, jež svůj restituční nárok
uplatnila již v roce 1992, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce –
Pozemkový fond ČR) o něm rozhodovala postupně, a to rozhodnutími ze dne 30. 9. 1993, č. j. PÚ 9953/93, ze dne 27. 10. 1993, č. j. PÚ 3515/92, ze dne 1. 7. 1999, č. j. PÚ 1524/99, a ze dne 9. 3. 2005, č. j. PÚ 682/05, s tím, že teprve
v roce 2017 byl restituční nárok přeceněn z částky 1 988,20 Kč na částku 557
135,60 Kč. Liknavost žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně se
tak podává nejen z mimořádně dlouhé doby, jež uplynula od uplatnění
restitučního nároku, ale též z dlouhodobého bezdůvodného lpění na jeho
nesprávném ocenění. Namítá-li pak dovolatelka, že převodu pozemku parc. č. XY v k. ú.
XY na
oprávněnou osobu za účelem uspokojení jejího restitučního nároku brání jeho
omezené zemědělské využití, když jím prochází vydlážděná pěšina, dlužno uvést,
že v individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy je předmětný
pozemek o výměře 1 719 m?, využívaný jako orná půda, přeťat svépomocně zřízenou
pěšinou (pozemní komunikací pro pěší), zpevněnou pokládkou betonových dlaždic,
jež se zřetelem k celkové výměře pozemku a ploše, kterou z něho zabírá,
nikterak neznemožňuje jeho zemědělské využití a která nadto není nezbytnou k
uspokojování komunikačních potřeb veřejnosti (není jedinou přístupovou
komunikací k objektům, k nimž směřuje), poukazovaná cesta zjevně není překážkou
zemědělského obhospodařování pozemku a jeho vydání neodporuje ani zásadě
proporcionality mezi zájmem na uspokojení restitučního nároku žalobkyně a
veřejným zájmem na zajištění přístupu k jednotlivým nemovitostem. K námitkám dovolatelky, že vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, coby pozemku
náhradního, vylučuje překážka dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů, spočívající v jeho plánovaném zastavění veřejně prospěšnými stavbami,
konečně nezbývá než dodat, že dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně tento
pozemek překážkou zastavění ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. dotčen zjevně není (z mapového výseku územního plánu obce XY dle
závěrů soudů nižšího stupně vyplývá, že na předmětném pozemku budoucí cesta
zakreslena není). Z uvedeného je zřejmé, že se soudy nižšího stupně svými konkluzemi o vhodnosti
předmětných pozemků k převodu na oprávněnou osobu, coby pozemků náhradních, od
ustálené judikatury nikterak neodchýlily (srov. k tomu např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28
Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Kritika závěrů odvolacího soudu o stavu a charakteru či způsobu využití
předmětných pozemků představuje ostatně polemiku se skutkovými závěry, jimiž je
však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu
dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí
proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici
žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech
do 31. 12.
2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 1515/2019 či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z výše uvedeného tak vyplývá, že dovolatelkou předestírané předpoklady
přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky –
Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří
odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4
písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže
vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.