USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti: Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 7. 12. 2022, č. j. SPU 328787/2022, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 4/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2025, č. j. 5 Co 9/2024-149, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit Lesům České republiky, s.p. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 9.1. 2025, č. j. 5 Co 9/2024-149, byl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 9. 2024, č. j. 23 C 4/2023-117, potvrzen v části výroku IV, v níž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemků parc. č. 562/23, parc. č. 562/24, parc. č. 562/26, parc. č. 562/28, parc. č. 562/30, parc. č. 562/32, parc. č. 562/34, parc. č. 562/35, parc. č. 562/37, parc. č. 562/39, parc. č. 562/40, parc. č. 562/41, parc. č. 562/43, parc. č. 562/44, parc. č. 562/47, parc. č. 562/48, parc. č. 562/49, parc. č. 562/51, parc. č. 562/52, parc. č. 562/54, parc. č. 562/55, parc. č. 562/58, parc. č. 562/61, parc. č. 562/63, parc. č. 562/66, parc. č. 562/68, parc. č. 562/69, parc. č. 562/75, parc. č. 562/77, parc. č. 562/79 a parc. č. 562/81, vše v k. ú. Bezkov, vymezených geometrickým plánem č. 292-27/2023 ze dne 26. 1. 2024, tvořícím součást rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a změněn v nákladovém výroku VI (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda vydání předmětných pozemků brání okolnost, že tvoří součást funkčně propojeného souboru nemovitostí (areálu staveb a pozemků) – Lesní školky Milíčovice – ve vlastnictví třetí osoby. Mínil, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního a dovolacího soudu. Odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2366/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2965/2019. Vytýkal odvolacímu soudu též hodnocení výpovědi svědka M. C., vedoucího střediska Milíčovice, poukazuje na jeho nevěrohodnost.
3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu (dle občanskoprávních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013), tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, nikoliv součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Považuje-li se nicméně dle uvedeného ustanovení za zastavěnou také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze – podobně jako při výkladu a aplikaci § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; u nárokovaného pozemku je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017).
5. Ovšem sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
6. Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že sporné pozemky představují pěstební plochy lesní sadby a nezbytné přístupové polní cesty tvořící součást funkčního areálu Lesní školky Milíčovice, propojeného se stavbami nacházejícími se na pozemcích parc. č. 562/5 a parc. č. 562/6 v k. ú. Bezkov ve vlastnictví obchodní korporace LST a.s. (stavby o půdorysné ploše 700 m?), jenž by se v případě vydání dotčených pozemků stal hospodářsky a funkčně zcela bezcenným (lesní školka svou konstrukcí a uskupením těží z benefitu okolních stromů tvořících „obkružující les“ a zatemňujících pěstební plochu nacházející se v dominantním rozsahu na sporných pozemcích), uzavřel, že vydání nárokovaných pozemků brání výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť tyto pozemky tvoří součást nedělitelného, funkčního souboru staveb a pozemků (areálu), když k porušení jeho produkčních funkcí došlo by i v důsledku vydání i jen některých (okrajových) pozemků, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené. Závěry odvolacího soudu se tudíž od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchylují. Přitom ani dovolatelem nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).
8. Zpochybňuje-li pak dovolatel konkluze odvolacího soudu o charakteru a stavu předmětných pozemků, případně kritizuje-li hodnocení výpovědi svědka M. C., představují jeho výtky polemiku se skutkovými, a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nebyly. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a Lesům České republiky, s.p., který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
11. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu