USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: P. A. L., zastoupený JUDr. Jaroslavem Horkým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 6/85, proti žalované: P. B., zastoupená JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze, Voršilská 130/10, o zaplacení 1 439 767,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 163/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2024, č. j. 17 Co 44/2024-309, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Horkého.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 12. 2023, č. j. 7 C 163/2019-285, potvrdil ve výroku I, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobci zaplatila 1 439 767,29 Kč s 9,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 8. 3. 2019 do zaplacení, a změnil jej ve výroku III tak, že žádnému z účastníků řízení nepříznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Měla za to, že jde o otázku v poměrech odpovídajících posuzovanému případu dovolacím soudem dosud neřešenou.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu se konstantně hlásí k názoru, podle něhož je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020); k využitelnosti judikatury vztahující se k institutu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, též za aktuální právní úpravy viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021.
6. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že se žalobce (žijící v USA) o tom, že dovolatelka z bankovního účtu jeho otce (P. J. H. L., zemřelého dne XY) vedeného u České spořitelny, a.s., po jeho úmrtí vybrala v období do 27. 10. 2015 sumu 578 974,15 Kč (z níž po odečtení 135 321 Kč, jež dovolatelka žalobci již vydala, a započtení mezi otcem žalobce a dovolatelkou sjednané odměny za správu jeho majetku ve výši 90 635,86 Kč zůstává předmětem řízení částka 353 017,29 Kč), dozvěděl až v průběhu řízení o pozůstalosti po svém otci (zahájeného dne 30.
4. 2018 u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 33 D 1321/2018), dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vrácení předmětné částky (353 017,29 Kč) – vybrané dovolatelkou z bankovního účtu žalobcova otce bez právního důvodu – počala běžet nejdříve po zahájení pozůstalostního řízení v České republice (30. 4. 2018), v němž se ochuzený žalobce (dědic po svém otci) dozvěděl (mohl dozvědět) o existenci bankovního účtu svého otce v České republice a o transakcích realizovaných z něj dovolatelkou, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Ustálené judikatuře pak plně koresponduje i závěr odvolacího soudu, že žalobcův nárok na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení ve výši 353 017,29 Kč s příslušenstvím (§ 2991 o. z.) uplatněný u soudu v tříleté promlčecí lhůtě (dne 29. 5. 2019) promlčen není (§ 629 odst. 1 o. z.).
8. Zpochybňuje-li dovolatelka též závěry soudů nižšího stupně o tom, v jakém okamžiku žalobce nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (o existenci bankovního účtu svého otce v České republice a transakcích realizovaných z něj dovolatelkou), polemizuje tím se skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi těchto soudů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
9. Spočívá-li pak rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Jestliže tedy dovolatelka podaným dovoláním zpochybňuje dále toliko závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání sumy 1 186 750 Kč s příslušenstvím, představující část kupní ceny z prodeje nemovitostí žalobcova otce v k. ú. XY, již dle skutkových konkluzí odvolacího soudu deponovala na základě dohody s žalobcem do skončení pozůstalostního řízení, aniž by brojila vůči závěru odvolacího soudu o rozporu jí vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (§ 8 o. z.), jenž obstojí jako samostatný důvod k zamítnutí žaloby, není dovolání v uvedeném rozsahu ve světle výše uvedené judikatury přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž v posuzovaném případě naplněny nejsou (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2, § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 14 060 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 14 360 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu