28 Cdo 2410/2025-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: J. F., zastoupená JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno, Na Riviéře 123, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o 18 393 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 83/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2025, č. j. 72 Co 74/2025-172, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63 053,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Košťála do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 14. 5. 2025, č. j. 72 Co 74/2025-172, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 11. 2024, č. j. 17 C 83/2022-142, potvrzen ve výroku I, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila částku 18 393 720 Kč, s tím, že jej odvolací soud změnil toliko ve lhůtě k plnění; současně odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda restitučním důvodem mohlo být převzetí věci bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), byl-li odňatý pozemek později dotčen i jiným restitučním důvodem [vyvlastnění (§ 6 odst. 1 písm. m, n/ zákona o půdě) či kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě)], a zda pozdější naplnění restitučního důvodu (v době, kdy pozemek byl již zastavěn) nevylučuje působnost zákona o půdě na posuzovaný případ. Měla za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě vztahuje působnost tohoto zákona, je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil- li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě. Pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř.
v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu. Takto vymezenou působnost zákona o půdě pak rozšiřuje pro účely restitučních procesů pravidlo obsažené v jeho ustanovení § 30 na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1; postačuje, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství. Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2108/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ústavní stížnost proti němuž odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I.ÚS 242/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ústavní stížnost proti němuž odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 841/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12.
2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný pod č. 24/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Zákon o půdě se tudíž kupř. vztahuje i na pozemky vedené v pozemkové knize jako parifikát role, jež byly v době jejich odnětí původním vlastníkům užívány k jiným než zemědělským účelům, byly však nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2623/2023, či jeho usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019).
6. Ve vztahu k restituční skutkové podstatě převzetí nemovitosti bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě] pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak plyne, že z provedení změn na věci (například zastavění pozemku) je možné usuzovat na převzetí držby státem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 860/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 232/2021). Judikatura již přitom dovodila, že pod skutkovou podstatu majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě lze podřadit i ty situace, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že stát na do té doby zemědělsky využívaných pozemcích právních předchůdců žalobkyně parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY – evidovaných jako role (parcela č. XY v k. ú. XY byla dokonce obhospodařována Zemědělským družstvem XY) – započal výstavbu (pozemní komunikace – ulice XY na parcele č. XY v k. ú. XY a komplexu obytných domů tvořících součást sídliště Jihozápadní město – XY na parc. č. XY v k. ú. XY) dříve než byl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY vyvlastněn rozhodnutím Odboru výstavby ONV Praha – západ ze dne 6. 5. 1972 a dříve než byla uzavřena kupní smlouva ze dne 21. 1. 1984, na jejímž základě byl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v tísni za nápadně nevýhodných podmínek převeden na podnik Výstavba hl. m. Prahy, dovodil, že restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě byl naplněn již v okamžiku započetí výstavby (v důsledku bezdůvodné okupace pozemků) a k tomuto okamžiku vzal za naplněné též předpoklady působnosti zákona o půdě (pozemky k okamžiku přechodu na stát – naplnění restitučního důvodu – byly užívány k zemědělské výrobě), nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Jeho závěry přitom korespondují konkluzím vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2826/2023, vyhlášeném v projednávaném sporu, dle nichž k restitučním právem odškodňovanému aktu státu mohlo dojít též v důsledku výstavby realizované na cizím pozemku již před uzavřením převodní smlouvy či vyvlastněním, a respektují též význam pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 4. 1999, jehož prostřednictvím se stát již před 26 lety přihlásil k povinnosti poskytnout žalující straně v režimu zákona o půdě náhradu za dotčené nevydané pozemky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3396/2024). Judikatura dovolacího soudu pak přijala a odůvodnila závěr, dle něhož ani případný pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim odňatého majetku nemění ničeho na naplnění případného časově předcházejícího restitučního důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020). Tyto závěry byly pak rozhodovací praxí Ústavního soudu označeny za ústavně konformní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, bod 34. odůvodnění; či aprobace uvedených závěrů v usneseních Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22).
8. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
9. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání patří odměna advokáta ve výši 51 660 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 63 053,10 Kč.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu