28 Cdo 2517/2024-1934
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) M. N. N., b) M. S., c) V. S., a d) P. N., všichni zastoupeni Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o uložení povinnosti uzavřít smlouvy o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 261/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2024, č. j. 17 Co 167/2023-1856, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 25 066,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
1. Rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 11 C 261/2019-1643, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 7. 2023, č. j. 11 C 261/2019-1684, Okresní soud v Jičíně, poté, co výrokem I zastavil řízení v části o převodu tam označených pozemků, nahradil projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku blíže konkretizovaných pozemků z vlastnictví státu, jako náhradních k uspokojení restitučních nároků žalobců, plynoucích z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok II), dále zamítl žalobu v části o převodu pozemku parc. č. XY (jeho geometrickým plánem oddělené části) v katastrálním území XY (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
2. K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 17 Co 167/2023-1856, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v dotčených výrocích II a III, změnil ve výroku IV tak, že se žalované ukládá nahradit žalobcům specifikované náklady řízení (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (jímž bylo žalobě na převod tam označených pozemků do vlastnictví žalobců vyhověno) – podala dovolání žalovaná; přípustnost dovolání vymezuje argumentem, že se odvolací soud napadeným rozsudkem při řešení relevantních otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že napadený rozsudek závisí i na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených. Dovolatelka považuje za nesprávné odvolacím soudem aprobované ocenění odňatých pozemků (za něž přísluší oprávněným osobám náhrada) jako stavebních, namítajíc, že ocenění nereflektuje jejich zemědělský charakter ke dni odnětí. Táže se, lze-li jako určené k zástavbě oceňovat i pozemky stavbami (ve smyslu občanskoprávním) později přímo nezastavěné, fakticky představující sportovně-rekreační plochy (hřiště). Vytýká zjištěný nepoměr mezi výměrou odňatých pozemků a pozemků náhradních, jež nepovažuje za ekvivalentní. Za nesprávný označuje i odvolacím soudem učiněný závěr o vhodnosti některých žalobcům vydaných pozemků, namítajíc, že jako náhradní nelze v restituci vydat pozemky, jež jsou veřejným prostranstvím (veřejným statkem), stejně tak jako pozemky, které nelze zemědělsky obhospodařovat. Konkrétně uvádí, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY tvoří rezervu státních pozemků dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, ve znění pozdějších předpisů, a že jde o zahradu přiléhající k sousednímu domu nevhodnou k zemědělskému obhospodařování. K pozemku parc. č. XY v k. ú. XY namítá, že je zastavěn stavbami, jež představují překážku jeho vydání oprávněné osobě. U převáděných pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY, jež jsou dotčeny biokoridorem, odvolací soud podle mínění dovolatelky dostatečně nevyhodnotil všechna relevantní hlediska, jak byla zformulována i judikaturou (z níž dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2445/2020).
4. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu výroku I, tak i rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části výroku II, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
5. Žalobci podali k dovolání a s ním současně spojenému návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí nesouhlasné vyjádření.
6. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
7. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (Českou republikou jako účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
8. V situaci, kdy dovolání nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustnost dovolání třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky), když pro ně současně neplatí ani žádná z výluk uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. K nastolené problematice oceňování odňatých, pro zákonem stanovené překážky oprávněným osobám nevydaných pozemků, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi reflektuje závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně odebraného pozemku; pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3579/2023, bod 5); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem.
11. K otázce týkající se ocenění odňatých pozemků lze pak dále odkázat na ustálenou rozhodovací praxí formulované (a odůvodněné) závěry, podle nichž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Ustálena je pak judikatura i v tom, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 14 zákona č. 229/1991 Sb.) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
12. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi také aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
13. Na ocenění odňatých pozemků jako stavebních ničeho nemění ani okolnost, že na nich bylo vybudováno tenisové, ragbyové, dětské a fotbalové hřiště či zastavění pozemku dočasnou stavbou (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 914/2024, bod 10). Dále se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovanou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, například spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022, bod 10).
14. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil; své závěry o nutnosti ocenit odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opírá o zjištění, že tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města Prahy (Smíchov, Košíře), jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Vycházel-li i ze znaleckého posudku, z nějž zjistil, že znalkyně využila směrný regulační plán města Prahy z roku 1964 a regulační plány „Smíchov a Košíře“, podle nichž bylo předmětné území určeno k zastavění, že v rozhodné době pro dané území jiná platná územně plánovací dokumentace neexistovala a že jediným skutečným účelem odnětí daných pozemků byla výstavba domů, popřípadě průmyslové zástavby nebo sportovního zázemí, hřišť a s tím spojené infrastruktury, a že k odnětí předmětných pozemků nedošlo za účelem jejich zemědělského využití (srov. hodnotící závěry obsažené v bodech 19 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak jeho závěry o stavebním charakteru odňatých pozemků plně korespondují s výše uvedenou judikaturou.
15. Ke stejným závěrům soudy dospěly i v předchozích, skutkově a právně obdobných věcech týchž účastníků, jde-li o dovolatelkou v nich opakovaně vznášené námitky o charakteru odňatých pozemků a jejich ocenění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3359/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1834/2024) a přijaté řešení coby ústavně konformní stvrdil i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1694/23, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dovolatelkou podaná ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů v jím posuzované věci, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023).
16. Namítá-li pak nyní dovolatelka, že oprávněné osobě nelze vydat náhradní pozemky o větší výměře, než jakou měly pozemky odňaté (pro překážku nevydané), lze pak znovu odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž vyplývá, že ekvivalence mezi hodnotou pozemků odňatých a hodnotou pozemků náhradních je zajišťována zejména na základě shodné metody ocenění (§ 28a zákona č. 229/1991 Sb.); podstatná je tedy cena statků odňatých a cena statků nabývaných jako náhradní pozemky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3599/2022). Není tudíž vyloučeno, aby za hodnotnější pozemky (odňaté za účelem výstavby a takto i oceněné) obdržela oprávněná osoba jako náhradu i pozemky o větší výměře, nežli měly pozemky odňaté, je-li náhrada představována méně hodnotnými pozemky (dle jejich ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
17. Ustálené rozhodovací praxi se pak odvolací soud nezpronevěřil ani při posouzení, jsou-li převáděné pozemky vhodné k tomu, aby byly použity k náhradní naturální restituci. Vhodnými náhradními pozemky, jimiž lze uspokojit restituční nárok oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., jest rozumět pozemky, jež by byly zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zdali jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li pozemek reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s ním, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest potřeba hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
18. Namítá-li konkrétně dovolatelka, že z vlastnictví státu není převoditelný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, neboť tvoří rezervu státních pozemků podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (což by představovalo překážku převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu podle § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 503/2012 Sb.), jde o argumentaci vycházející z jiných než odvolacím soudem učiněných zjištění (k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud). Odkazuje-li dovolatelka ve prospěch uvedeného závěru na zprávu ze dne 4. 7. 2024 o zahájení správního řízení podle § 3 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 2024), ve vazbě na usnesení vlády č. 248 ze dne 17. 4. 2024, o schválení rozvojového programu státu, jde jednak o argumentaci založenou na nových skutečnostech a důkazech, které v dovolání nelze uplatnit (srov. § 241 odst. 6 o. s. ř.), nadto v dovolacím řízení nezávažnou i proto, že se jí zde namítá změna skutkového stavu, k níž došlo až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu (ačkoliv pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydaní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). Uvedený postup státu je navíc o to překvapivější, mělo-li být odkazované řízení zahájeno až poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (coby rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem nabytí jeho právní moci; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
19. Poukazuje-li dovolatelka dále na možnou funkční souvislost pozemku parc. č. XY v k. ú. XY se sousedními nemovitostmi (stavbou č. p. XY stojící na sousedním pozemku parc. č. XY) a jeho ztížené využití, coby další možné překážky jeho vydání oprávněné osobě, jež jej činí nevhodným i k náhradní naturální restituci, lze i zde odkázat na přesvědčivé důvody rozhodnutí odvolacího soudu, podložené relevantními skutkovými zjištěními, z nichž se podává, že označený pozemek se sousedními nemovitostmi funkčně nesouvisí, že mezi ním a sousedními nemovitostmi vztah funkční závislosti (ať již jednostranné či oboustranné) není (srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vyvrácena pak byla i argumentace, že jde o pozemek nevhodný (nezpůsobilý) k zemědělskému obhospodařování, uplatňovaná navzdory tomu, že jde o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu (naplňující znak formální i faktický).
20. Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelkou vznášené námitky vůči odvolacím soudem učiněnému závěru o vhodnosti (převoditelnosti) pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, při němž odvolací soud zvažoval všechna výše nastíněná kritéria, včetně případné zastavěnosti pozemku, jestliže se žalobcům dostává k náhradní restituci právě ta část pozemku, geometrickým plánem oddělená z původního pozemku, jež zastavěna stavbou není (a kdy se „stavba bez č. p. /č. ev.“ nachází na sousedním pozemku parc. č. st. XY, s nímž – dle soudy učiněných skutkových zjištění – pozemek parc. č. ani funkčně nesouvisí). Dovolatelkou uplatněné tvrzení o zatížení pozemku jinou (další) stavbou nemá oporu v soudy učiněných zjištěních, kdy lze nadto odkázat i na zákonnou úpravu a jí interpretující judikaturu, podle níž ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nezapovídá převod pozemku, je-li zastavěn stavbou jednoduchou nebo drobnou (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2658/2022). Ani v případě tohoto pozemku (patřícího do zemědělského půdního fondu) dle soudem učiněných zjištění není vyloučeno jeho zemědělské využití a toliko v rovině hypotézy zůstává i tvrzení dovolatelky o problematičnosti užívání se zřetelem na potencialitu sporů s vlastníkem stavby na sousedním pozemku.
21. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se neprotiví ani odvolacím soudem učiněný závěr o převoditelnosti pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (k němuž dovolatelka namítá, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2445/2020, nebyla vyhodnocena všechna hlediska relevantní pro posouzení převoditelnosti takového pozemku). I podle odkazované judikatury jen sama okolnost, že jde o pozemek dotčený lokálním biokoridorem, bez dalšího nepředstavuje překážku jeho převoditelnosti (dle § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2019). Navzdory tomu (v souladu s judikaturou; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018) se odvolací soud v přítomné věci zabýval i konkrétní povahou tohoto ekologického opatření (jeho smyslem a účelem) a s ním souvisejícím omezením vlastnického práva (viz bod 27 odůvodnění), uzavíraje, že daný lokální biokoridor (nadto postihují jen část předmětných pozemků) nevylučuje zemědělské obhospodařování pozemků (a že zásadní omezení vlastníka v daném případě týká se zejména umísťování staveb v dotčeném území).
22. Rozpor s dovolatelkou odkazovanou judikaturou týkající se téže problematiky (vhodnosti a převoditelnosti pozemků k uspokojení restitučního nároku), reflektující odlišné skutkové okolnosti, při použití stejných měřítek, z nichž vychází i rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci, dán není.
23. Nepřípadné v přítomné věci jsou i odkazy dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu, podle níž nelze oprávněným osobám vydat pozemky dotčené veřejným užíváním, typicky pozemky představující veřejné prostranství. O takovou situaci v přítomné věci nejde a ani dovolatelka žádné další konkrétní skutečnosti v tomto směru netvrdí (neuvádí, že by některý z předmětných pozemků představoval veřejné prostranství a byl takto dotčen veřejným užíváním, a že by žalobci v případě jeho vydání k náhradní naturální restituci objektivně nemohli realizovat své vlastnické právo a užívat pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí; k tomu srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014).
24. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v posuzované věci nejsou naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
25. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
26. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta [z tarifní hodnoty 131 609,37 Kč u každého z žalobců, odpovídající ceně podílu na jim vydaných pozemcích (v hodnotě 526 437,47 Kč)] ve výši 5 104 Kč za každého ze zastupovaných žalobců [§ 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 4 350,40 Kč, to je celkem 25 066,40 Kč. 27. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu