28 Cdo 2518/2025-361
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného,
Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců:
a) F. V., b) P. K., c) S. V., všech zastoupených JUDr. Štěpánem Kratěnou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovaným: 1) Lesy
České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19,
identifikační číslo osoby: 42196451, 2) Česká republika – Státní pozemkový
úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby:
01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.
zn. 8 C 285/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 4. 6. 2025, č. j. 26 Co 5/2024-339, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. 7. 2023, č. j. 8 C 285/2022-165, nahradil projev vůle žalovaného 1) uzavřít
se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY (dále „pozemek parc. č. XY“), který je ve vlastnictví České republiky,
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok
I). Zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud nahradil projev vůle
žalovaných uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II
specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok II). Dále žalobcům
uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalovanému
1) ve výši 516 Kč, žalované 2) ve výši 774 Kč a České republice – Okresnímu
soudu v Nymburce ve výši 4 020,92 Kč (výroky III, IV a V). Rozhodl rovněž o
povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně České republice –
Okresnímu soudu v Nymburce náklady řízení státu ve výši 365,65 Kč (výrok VI).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti
výrokům II, III, IV a V a žalovaných proti výrokům I a VI – v pořadí druhým –
rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 26 Co 5/2024-339, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích II, III, IV a V potvrdil (výrok I) a žalobcům uložil
povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení, a to
žalovanému 1) ve výši 600 Kč a žalované 2) ve výši 2 400 Kč (výroky II a III).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami
oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání
náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem
o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly
dosavadní postup žalované 2) ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným,
vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem
předpokládaný postup. Uvedly přitom, že pasivně legitimováni jsou oba žalovaní,
neboť žalobci požadují k převodu lesní pozemky coby pozemky náhradní. Dále pak
konstatovaly, že toliko pozemek parc. č. XY, vklíněný mezi pozemky jiných
vlastníků než státu a nenavazující na komplex státních lesů, je vhodný k
převodu na žalobce, neboť se jedná – na rozdíl od dalších žalobci vymezených
pozemků jako pozemků náhradních – o odloučený lesní pozemek ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění
některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „lesní
zákon“); možnost žádat vydání lesního pozemku přitom upravuje ustanovení § 11
odst. 2 zákona o půdě. Jelikož hodnota pozemku parc. č. XY vybraného žalobci
jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době
rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily
žalovanému 1) jakožto osobě povinné dle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona
povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují
za přípustné pro naplnění (jimi dále konkretizovaných) kritérií dle ustanovení
§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§
241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Namítají, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nezjišťoval, jaké pozemky by
byly vhodné k uspokojení restitučního nároku žalobců v situaci, kdy žalobou
specifikované pozemky nejsou na žalobce převoditelné, žalobci na převodu
pozemků označených v žalobě nelpí, avšak trvají na situování pozemků v oblasti
mezi XY a XY. Za nedostatečnou v tomto směru považují výzvu odvolacího soudu k
označení jiných náhradních pozemků. Současně upozorňují, že touto výzvou
odvolací soud nedostál povinnosti poučit žalobce dle ustanovení § 118a odst. 3
o. s. ř. v případě, že nedisponoval skutkovými zjištěními ohledně toho, jaké
pozemky by bylo možno na žalobce převést namísto pozemků jimi požadovaných.
Poukazují rovněž na jedinečný procesní charakter řízení o nahrazení projevu
vůle s bezúplatným převodem pozemku a požadují, aby dovolací soud podal jeho
explicitní charakteristiku, a to zejména s akcentem na uplatňování projednací
zásady a principu kontradiktornosti, rozsah prováděného dokazování a ediční
povinnost žalované 2) v tomto řízení, jakož i povahu a účel daného řízení. Dále
mají za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena
otázka vztahu restitučního řízení a koncentrace řízení. Domnívají se, že
ustanovení § 205a o. s. ř. je třeba aplikovat bez ohledu na to, zda se navržený
důkaz týká pozemků označených až v odvolacím řízení nebo pozemků vyjmenovaných
již v žalobě. Nesouhlasí též s aplikací ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona
na projednávanou věc a v této souvislosti předkládají jakožto doposud neřešenou
otázku, zda lze restituční nárok oprávněných osob vypořádat vydáním komplexu
státního lesa, jestliže výše nároku oprávněných osob přesahuje jeho hodnotu.
Vydání komplexu státního lesa dle názoru žalobců umožňuje ustanovení § 4 odst.
2 lesního zákona, přičemž klíčovým kritériem pro možnost vydání lesních pozemků
oprávněným osobám má být výhradně zbytnost dotčeného pozemku z hlediska potřeb
státu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání žalobců podle ustanovení § 237 o. s. ř. není
způsobilá založit otázka procesního postupu odvolacího soudu při zjišťování
okruhu pozemků potenciálně převoditelných na oprávněné osoby v řízení o vydání
náhradního pozemku podle zákona o půdě, v němž soud není vázán petitem žaloby.
11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o převod
náhradního pozemku podle ustanovení § 11a zákona o půdě je řízením o určitém
způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není
soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a
nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11.
2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, a
ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 – tato rozhodnutí, stejně jako dále
označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud
vyslovil opakovaně závěr, že v situaci, kdy soudy dovodily nemožnost převodu v
žalobě označeného pozemku k uspokojení práva na náhradní pozemek, porušily
ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. tím, že nezjistily, zda žalobce souhlasí s
převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. V rozsudku ze dne
10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2423/2008, Nejvyšší soud zmínil, že ukáže-li se v
průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý,
lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku za předpokladu, že s
takovým plněním oprávněná osoba souhlasí. V usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn.
28 Cdo 3648/2018, ve věci, v níž soudy shledaly, že v žalobě označený pozemek
nelze převést, Nejvyšší soud zmínil, že soudy postupovaly správně, když vedly
účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných
vhodných pozemků vlastněných žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku
převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu
vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.
Tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobce odmítl, tj.
odmítl by jiné plnění, než převodem jím označených pozemků. Bez toho by ostatně
ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup soudu potřebný pro
jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o povinnosti převést
konkrétní pozemky.
12. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by o
uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno
toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího
soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo v řízení odvolacím, byly-li
původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1.
2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).
13. Uvedeným právním názorům dovolacího soudu přisvědčil Ústavní soud v
nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20 (zmíněný nález, stejně jako
dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), v němž vyslovil, že v řízení
o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě dojde k porušení ústavně
zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných
vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok. V bodě 38
odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že „po případném zjištění, že
žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu,
bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy
ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti
s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a
případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly
nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím,
že soud uloží vedlejší účastnici (povinné osobě) předložit seznam vhodných
pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008
ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto
seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky
žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného
restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s
jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě
zmíněnými způsoby“.
14. V projednávané věci námitce žalobců o nesprávnosti postupu
odvolacího soudu, jejíž podstatou je argumentace o potřebě splnění poučovací
povinnosti soudem ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. v řízení o
uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem
náhradního pozemku oprávněné osobě, přisvědčit nelze. Z obsahu spisu vyplývá,
že žalobci trvají na uspokojení jimi uplatňovaného restitučního nároku právě
převodem pozemků specifikovaných v petitu žaloby, a to i poté, kdy odvolací
soud postavil najisto, že tyto pozemky nejsou vhodné k převodu na žalobce, a
vyzval je k označení jiných pozemků. K výzvě soudu totiž žalobci vyjádřili svůj
negativní postoj k převodu jiných než žalobou zvolených náhradních pozemků,
nebudou-li žalobou požadované pozemky vhodné k převodu jako pozemky náhradní
(viz vyjádření ze dne 25. 4. 2025 na č. l. 292, v němž žalobci uvádí, že
„představu žalobců, vedenou výše uvedenými motivy, bohužel nelze naplnit tak,
že namísto nemovitého majetku v podobě lesních pozemků v k. ú. XY těmto budou
vydány roztroušené lesní pozemky kdesi v XY či jiné pozemky na nahodilých
místech kdekoli v České republice“ a „žalobci tak jsou nuceni nadále trvat na
okruhu pozemků tak, jak tento je vymezen v petitu Žaloby“). Za souhlas s
převodem pozemků odlišných oproti pozemkům označeným v žalobě přitom nelze
pokládat ani sdělení žalobců obsažené taktéž ve vyjádření ze dne 25. 4. 2025,
dle něhož dané podání směřuje k tomu, aby žalovaná 2) „soudu komunikovala“ své
povědomí o alternativních náhradních pozemcích v lokalitě mezi XY a XY, neboť
žalobcům se takové pozemky ve zmíněné lokalitě identifikovat nepodařilo. Hodlají-li žalobci dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku toliko
prostřednictvím pozemků v lokalitě mezi XY a XY a s převodem pozemků v jiných
lokalitách nesouhlasí, není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací
praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, jež soudu jinak ukládá vést
neúspěšného žadatele k označení jiných pozemků způsobilých uspokojit jím
uplatněný nárok. Důvody, pro které žalobci trvají na vydání pozemků, jež
konkretizovali v žalobě, popřípadě na vydání pozemků v téže (jediné jimi
akceptovatelné) lokalitě, nejsou rozhodující. Účelem řízení o nahrazení projevu
vůle není vyhledávání náhradních pozemků odpovídajících subjektivním kritériím
a preferencím žalobců. Judikatura a ani aktuální právní úprava nevyžaduje, aby
byl jako náhradní pozemek oprávněné osobě převeden výhradně pozemek situovaný v
téže oblasti, v níž se rozprostíraly pozemky odňaté, popřípadě v oblasti,
kterou si oprávněná osoba zvolí dle vlastní úvahy. Sluší se rovněž podotknout,
že požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, aby soud zjistil, zda
žalobce souhlasí s převodem i jiného vhodného pozemku podle rozhodnutí soudu, a
projeví-li žalobce takový souhlas, aby soud zvolil takový postup, jehož cílem
bude nalézt jiný vhodný pozemek, se nutně nepojí s výzvou dle ustanovení § 118a
odst. 2 a 3 o. s. ř., byť jiný vhodný pozemek lze identifikovat i k výzvě podle
ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.
15. Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka žalobců, že výzvou k
označení náhradních pozemků odvolací soud nedostál povinnosti poučit účastníky
podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., v níž dovolatelé spatřují rozpor s
rozsudkem Nejvyššího soud ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, není-li
v daném případě napadené rozhodnutí založeno na závěru o neunesení důkazního
břemene, jemuž by žalobci postrádané poučení mělo předcházet, nýbrž vychází-li
z prokázaného charakteru žalobou nárokovaných pozemků. Rozhodnutí soudu
vystavěné na zjištěném skutkovém stavu věci přitom nevyžaduje poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018).
16. Přiléhavost postrádá rovněž námitka žalobců, že povinností
odvolacího soudu bylo učinit ex offo skutkové poznatky o tom, jaké jiné vhodné náhradní pozemky může stát k
uspokojení restitučního nároku žalobců poskytnout, neboť žalobci, ačkoli si
byli vědomi názoru odvolacího soudu o nemožnosti převést v žalobě
konkretizované pozemky (vyjma pozemku parc. č. XY) jako pozemky náhradní,
setrvali – jak již bylo výše uvedeno – na svém požadavku převést pozemky
specifikované v žalobě.
17. Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka obsahově vymezující
důvod přípustnosti dovolání prostřednictvím otázky procesního práva, dle mínění
žalobců v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to účinků
koncentrace řízení.
18. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí
zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je
zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí
o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech
významných pro rozhodnutí o věci samé (srovnej § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o.
s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem
na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze
sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na
hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a
označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud
rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který
netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé,
nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech
významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v
podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu
zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej např. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace
řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o
koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že
účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení
související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových
tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že
„od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování
důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci
samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje
svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní
námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k
dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor,
jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k
plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží
k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv.
koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl
prezentován ve vztahu ke znění ustanovení § 118b o. s. ř. účinnému do 31. 12.
2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž jsou koncentrace řízení a její
účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům
koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je
naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo.
20. Dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy
jen za podmínek uvedených v ustanovení § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a
po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání
a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř.
Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v
ustanovení § 205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové
skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají.
V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání
účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).
21. Uvedené principy, jimiž se řídí posuzování procesních přednesů či
podání účastníků řízení z hlediska zachování takových zásad civilního
(sporného) řízení, jakými jsou koncentrace řízení a neúplná apelace, se prosadí
i v řízení podle části páté občanského soudního řádu, v níž je zásada
koncentrace řízení explicitně vyjádřena v ustanovení § 250d o. s. ř., a zásada
neúplné apelace je aplikovatelná skrze ustanovení § 245 o. s. ř. Uplatnitelné
jsou tak i závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež potřebu
rozlišovat mezi procesní aktivitou účastníka řízení spočívající v přednesu
skutkových tvrzení a plnění důkazní povinnosti na straně jedné a aktivitou
obsahově definovatelnou jako vyjádření či námitky ke skutkovým či právním
závěrům na straně druhé reflektují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1320/2022; k povaze řízení o nahrazení projevu
vůle s bezúplatným převodem pozemku coby řízení podléhající zákonné koncentraci
viz dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3818/2019, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019).
22. Pokud tedy v poměrech projednávané věci po nastoupení účinků
koncentrace řízení žalobci uvedli nové důkazy stran převoditelnosti v žalobě
specifikovaných pozemků, pak odvolací soud k tomu nemohl přihlédnout, neboť v
opačném případě by sám účinky koncentrace řízení (nepřípustně) prolomil. V
řízení podléhajícím zákonné koncentraci (v řízení podle části páté občanského
soudního řádu ve smyslu ustanovení § 250d o. s. ř.) sice není vyloučeno, aby
soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich
provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. do
skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově
totožného ustanovení § 118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.
2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006), nicméně již v řízení před soudem prvního stupně
byla řešena otázka, zda existují překážky pro vydání žalobci požadovaných
pozemků, a ve vztahu k této otázce soud prvního stupně rovněž vedl dokazování
(viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pročež žalobcům musel
být charakter jimi nárokovaných pozemků dostatečně znám již před nastoupením
účinků koncentrace řízení. Z obsahu spisu přitom nevyplynula nutnost provést
důkazy i k potencionálnímu souhlasu Ministerstva zemědělství ve smyslu
ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona, či k otázce, zda žalovaná 2) v minulosti
rozhodla o vydání komplexu státního lesa jiným oprávněným osobám [ostatně ani
případná skutečnost, že snad v jiném případě povinná osoba rozhodla o vydání
komplexu státního lesa oprávněné osobě, nemohla založit legitimní očekávání
žalobců, že i v jejich případě dojde k převodu pozemků tvořících komplex
státního lesa, neboť legitimní očekávání zpravidla nemůže založit ojedinělé
rozhodnutí, obzvlášť nejedná-li se o rozhodnutí některého z vrcholných orgánů
veřejné moci – k tomu srovnej PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a
kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024,
komentář k § 13].
23. K výtce, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud nevyhověl
návrhu žalobců na vyžádání zprávy od Ministerstva zemědělství a žalované 2) dle
ustanovení § 128 o. s. ř., jeví se vhodným uvést, že k žádosti podle ustanovení
§ 128 o. s. ř. lze přistoupit jen tehdy, je-li se zřetelem k dosavadnímu
průběhu řízení zřejmé, že skutečnosti, jejichž sdělení se vyžaduje, mohou
přispět (ve smyslu, že mají význam) pro postup soudu v řízení, respektive pro
samotné rozhodnutí (srovnej DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský
soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 902, marg. č. 1). V
přítomné kauze přitom není nikterak nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že
skutečnosti, jejichž sdělení žalobci navrhují, nejsou pro rozhodnutí ve věci
relevantní (na výsledek probíhajícího řízení nemá vliv míra hospodářského
přínosu sporných pozemků pro stát ani výčet, respektive počet, lesních pozemků
v katastrálním území XY využitých k uspokojení restitučních nároků, jakož i
výčet (počet) pozemků, které tvoří komplex státního lesa a které současně byly
zcizeny v období od 18. 11. 1989 do okamžiku zahájení nynějšího řízení). Nelze
si sice nevšimnout odvolacím soudem poněkud nešťastně zvolené formulace, že
návrhy žalobců na vyžádání výše uvedených zpráv nejsou návrhy na doplnění
dokazování a že sdělení takových skutečností soud nezavazuje, je však třeba
zdůraznit, že toto jeho konstatování, nikoliv zcela přesné, se s ohledem na
shora uvedené bezpochyby neprojevilo na správnosti rozhodnutí.
24. Na vyřešení dovolateli kladené otázky, zda a popřípadě jakým
způsobem může soud v restitučním řízení požádat Ministerstvo zemědělství o
souhlas ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona, pak rozhodnutí
odvolacího soudu zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na
nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž
bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí
odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že
žalobci nárokované pozemky (vyjma pozemku parc. č. XY) nenaplňují zákonem
stanovená kritéria odloučeného lesního pozemku, pročež toliko z uvedeného
důvodu odvolací soud žalobnímu žádání nevyhověl. Odpověď na předkládanou otázku
by tak byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatele
příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014).
25. Odpovědi na otázky předestřené žalobci týkající se uplatňování
projednací zásady a principu kontradiktornosti v řízení o nahrazení projevu
vůle s bezúplatným převodem pozemku oprávněným osobám, rozsahu prováděného
dokazování a ediční povinnosti žalované 2) v takovém řízení, jakož i povahy a
účelu tohoto řízení, by taktéž byly toliko hypotetickou a pro výsledek věci
nerozhodnou polemikou, jež není smyslem dovolacího řízení. Podle závěrů
Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení
právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť
Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením
pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele)
je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej opětovně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Proto ani v tomto směru nelze na dovolání žalobců nahlížet jako na přípustné ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
26. Dovolání žalobců je ovšem přípustné pro řešení otázky, jež v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud posuzována, a sice otázky
výkladu a aplikace ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona.
IV.
Důvodnost dovolání
27. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst.
1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců není
v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným (viz bod 26 odůvodnění tohoto
rozsudku), důvodné.
28. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen,
nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších
úvahách vychází.
29. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
30. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
31. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě v případech uvedených v
odstavci 1 může být oprávněné osobě na její žádost převeden lesní pozemek
přiměřené výměry a kvality, to vše v cenách ke dni 24. června 1991 a za
podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.
32. Podle ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona státní lesy nelze
zcizit, pokud tento zákon nestanoví jinak. Zákaz zcizení státních lesů se
nevztahuje na směnu, prodej spoluvlastnického podílu státu, prodej odloučeného
lesního pozemku, zcizení ve veřejném zájmu chráněném tímto zákonem nebo jinými
právními předpisy, vydání věci podle právních předpisů upravujících restituci
majetku nebo převod podle odstavců 3, 6 a 9. Právní jednání, kterým se nakládá
se státními lesy, vyžaduje ke své platnosti předchozí souhlas Ministerstva
zemědělství (dále jen „ministerstvo“). Ustanovení jiných právních předpisů tím
nejsou dotčena.
33. Podle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona právnická osoba, které
je svěřeno nakládání se státními lesy, na základě písemné smlouvy uzavřené
podle zvláštních právních předpisů převádí pozemky oprávněné osobě podle § 11
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; k takovému
převodu však mohou být použity jen odloučené lesní pozemky podle odstavce 4.
34. Podle ustanovení § 4 odst. 4 lesního zákona odloučenými lesními
pozemky jsou pozemky, které jsou vklíněné mezi lesní pozemky jiných vlastníků
než státu, nebo jsou to samostatné lesní pozemky obklopené pozemky, které
nejsou určeny k plnění funkcí lesa, za předpokladu, že takový pozemek při
výměře do 1 ha je vzdálen od komplexu státních lesů více než 100 m, při výměře
do 5 ha více než 500 m a při výměře do 10 ha více než 1000 m; za odloučené
lesní pozemky se považují rovněž lesní pozemky do celkové výměry 10 ha oddělené
od komplexu státních lesů vodními toky, dálnicemi, silnicemi dálničního typu,
přehradami, letišti se zpevněnými plochami nebo jinými pozemkovými pruhy, které
znemožňují jejich přímé spojení s komplexem státních lesů při lesní dopravě.
Vzdáleností se rozumí nejkratší z mapy zjištěná vzdálenost mezi hranicí
komplexu státních lesů a k převodu navrženého odloučeného lesního pozemku.
Komplexem státních lesů se rozumí souvislé pozemky určené k plnění funkcí lesa
o výměře větší než 10 ha.
35. Z výše uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 4 odst. 2 i ustanovení §
4 odst. 3 lesního zákona stanoví ve vztahu k restitučním řízením výjimku ze
zákazu zcizování státních lesů. V obou případech totiž lze státní lesní pozemky
převádět na osoby oprávněné podle restitučních právních předpisů. V případě
ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona jsou účinky právní normy omezeny na
oprávněné osoby, jímž jsou pozemky převáděny podle ustanovení § 11 odst. 2
zákona o půdě. Naproti tomu norma obsažená v ustanovení § 4 odst. 2 lesního
zákona své účinky vztahuje obecně na vydání věci podle jakéhokoli právního
předpisu upravujícího restituci majetku [s tím, že v poznámce pod čarou jako
příklad výslovně zmiňuje zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb.] a dopadá proto na
širší okruh situací. Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky (vynětí ze zákazu
zcizování), které se pro vydávání věcí podle restitučních předpisů dostavily na
základě ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona ke dni 29. 11. 2019 (kdy nabylo
účinnosti uvedené ustanovení), nastaly pro restituční nároky uspokojované na
podkladě ustanovení § 11a zákona o půdě, respektive § 11 odst. 2 zákona o půdě
již účinností § 4 odst. 3 lesního zákona (tj. již ke dni 1. 1. 2013, respektive
ke dni 1. 10. 2013). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je
dán vztah speciality (§ 4 odst. 3 lesního zákona) a obecnosti (§ 4 odst. 2
lesního zákona). Ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona (ve znění účinném od 29.
11. 2019) je obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících možností
uspokojení restitučních nároků, tedy i ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona.
Na základě pravidla „lex generalis non derogat legi priori speciali“ (obecný
zákon neruší dřívější speciální zákon, viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08), se tak ustanovení § 4 odst. 2
lesního zákona (ve znění účinném od 29. 11. 2019) nijak nedotklo ustanovení § 4
odst. 3 lesního zákona.
36. Smyslem ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona přitom není poskytovat
oprávněným osobám v režimu zákona o půdě jiné než odloučené lesní pozemky.
Samotný lesní zákon v ustanovení § 1 totiž označuje les za národní bohatství, z
čehož je patrná snaha zákonodárce akcentovat společenský význam lesa, a dále
také za nenahraditelnou složku životního prostředí, což sebou přináší i
ústavněprávní konsekvence. Právě označení lesa za nenahraditelnou složku
životního prostředí zákonodárci umožňuje, aby v zákoně zakotvil ustanovení
přímo omezující základní práva, zejména právo vlastnit majetek a pokojně jej
užívat ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod. Ostatně i v důvodové zprávě k lesnímu zákonu se uvádí, že „zákonná
ustanovení jsou zaměřena na dosažení souladu mezi zájmy vlastníků lesů a
veřejnými zájmy“ (srovnej FLORA, Martin, STANĚK, Jiří, PRŮCHOVÁ, Ivana. Lesní
zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 3–4, marg. č. 4–5).
37. V nyní projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na
závěru, že žádný z žalobci vybraných pozemků (vyjma pozemku parc. č. XY)
nesplňuje kritéria odloučeného lesního pozemku stanovená v ustanovení § 4 odst.
4 lesního zákona, neboť u těchto pozemků není dodržena zákonem vyžadovaná
vzdálenost od komplexu státního lesa, popřípadě se jedná o pozemky vklíněné do
komplexu státního lesa.
38. Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, jestliže dospěl k závěru, že
na základě zjištěného skutkového stavu nelze na žalobce k uspokojení jejich
restitučního nároku převést jako pozemky náhradní pozemky jimi požadované
(vyjma pozemku parc. č. XY), jestliže se nejedná o odloučené lesní pozemky.
Nesouhlasí-li žalobci se zákonem vyžadovanými předpoklady pro vznik a existenci
odloučeného lesního pozemku s tím, že namísto geografické polohy pozemku by
měla být výhradním kritériem zbytnost daného pozemku z hlediska potřeb státu,
předkládají tak otázku de lege ferenda příslušející k řešení zákonodárci.
Ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona umožňuje uspokojení restitučního nároku
osoby oprávněné podle zákona o půdě prostřednictvím převodu toliko odloučeného
lesního pozemku. Lesní zákon s případnou alternativou převádět oprávněným
osobám podle zákona o půdě jako pozemky náhradní pozemky tvořící komplex
státního lesa expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž komplex státního lesa
nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii odloučeného lesního
pozemku ve smyslu lesního zákona. Opačný závěr by proto představoval zřetelnou
libovůli soudu při aplikaci a použití zákonných norem nezakládajících se na
racionální argumentaci a porušující (svrchované) rozhodnutí zákonodárce o tom,
zda vůbec a případně za jakých podmínek má docházet k vypořádávání restitučních
nároků. Ostatně lze poznamenat, že žádnou racionální argumentaci v opačném
smyslu nepředkládají ve svém dovolání ani žalobci, neboť pouze snáší důvody
svého subjektivního právně politického názoru na stav účinné zákonné úpravy.
Důvody jejich nesouhlasu se zákonem vymezenými předpoklady pro uspokojování
restitučních nároků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve spojení
s ustanovením § 4 odst. 3 lesního zákona tak mohou mít relevanci jen právně
politickou (de lege ferenda). Nemohou však být pro dovolací soud podkladem pro
výklad platného práva, neboť Nejvyšší soud je povinen respektovat platnou
právní úpravu. Proto dovolateli uváděný odlišný způsob řešení předmětné právní
otázky by, oproti mínění dovolatelů, představoval libovůli soudu a jeho
zpronevěření se ústavním zásadám svrchovanosti zákona (srovnej preambuli
Listiny základních práv a svobod) a vázanosti soudu zákonem (srovnej čl. 95
Ústavy České republiky), a tedy i základním principům právního státu, na nichž
právní řád demokratického státu stojí (srovnej preambuli Ústavy České
republiky).
39. Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (při aplikaci
ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona) obstojí. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobců podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
40. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci sice
nebyli v dovolacím řízení procesně úspěšní (jejich dovolání bylo zamítnuto),
nicméně žalovaným žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu