28 Cdo 2524/2025-1065
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti 1) K. K., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, 2) D. H. M., t. č. neznámého pobytu, zastoupené opatrovníkem Mgr. Ing. Petrem Ivancem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova 761/42, 3) K. M., t. č. neznámého pobytu, zastoupené opatrovníkem Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze 9, Lihovarská 1060/12, 4) J. S., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 417/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 29 Co 468/2024-1003, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit dalšímu účastníkovi řízení 1) náklady dovolacího řízení ve výši 6.134,70 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Luboše Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Opatrovníkovi další účastnice řízení 3), Mgr. Hynku Švarcovi, advokátovi se sídlem v Praze 9, Lihovarská 1060/12, se za zastupování další účastnice řízení 3) v dovolacím řízení přiznává částka 6.134,70 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 9 po právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na náhradě nákladů další účastnice řízení 3) v dovolacím řízení částku 6.134,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V. Žalobce je povinen nahradit další účastnici řízení 4) náklady dovolacího řízení ve výši 6.134,70 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Františka Steidla, advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. VI. Ve vztahu mezi žalobcem a další účastnicí řízení 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2024, č. j. 52 C 417/2017-942, zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že další účastníci řízení nejsou vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na - ve výroku - specifikovaných pozemcích v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I), dále zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval ohledně předmětných pozemků nahrazení výroku I rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 23. 10. 2017, č. j. SPU 482776/2017Kav (PÚ 99/91) (výrok II), žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to dalšímu účastníkovi řízení 1) k rukám jeho zástupce ve výši 32.912 Kč a další účastnici řízení 4) k rukám jejího zástupce ve výši 32.912 Kč (výroky III a VI), a dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a dalšími účastnicemi řízení 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV a V).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 29 Co 468/2024-1003, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III a VI potvrdil (výrok I), ve výrocích IV a V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen nahradit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši odměny, která bude samostatným usnesením přiznána opatrovníkům dalších účastnic řízení 2) a 3) (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady odvolacího řízení, a to dalšímu účastníkovi řízení 1) k rukám jeho zástupce ve výši 10.248,70 Kč a další účastnici řízení 4) k rukám jejího zástupce ve výši 10.248,70 Kč (výroky III a IV).
3. Soudy nižších stupňů rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobce domáhal projednání věci v občanském soudním řízení (§ 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“), o níž bylo dříve rozhodnuto shora označeným správním rozhodnutím tak, že další účastníci řízení jsou ve vymezených podílech vlastníky předmětných pozemků. Soudy nižších stupňů dospěly k témuž závěru jako správní orgán (jehož rozhodnutí jako správné aprobovaly), že všechny podmínky pro restituci majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), jsou naplněny (další účastníci řízení mají postavení osob oprávněných, přičemž jejich restituční nárok vůči osobě povinné byl uplatněn včas), a to včetně té, že vydání předmětných pozemků nebrání žádná z překážek dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě.
Vycházeje ze zjištění, že předmětné pozemky ke dni rozhodování o uplatněném restitučním nároku ani ke dni účinnosti zákona o půdě nebyly zastavěny, netvoří s jinými stavbami či pozemky funkční celek a nebylo prokázáno, že by byly zatíženy veřejným užíváním do takové míry, jež by vylučovala jejich vydání oprávněným osobám, podepřely soudy nižších instancí své konkluze i poukazem na legitimní očekávání dalších účastníků řízení, že o jejich spoluvlastnickém podílu na předmětných pozemcích bude rozhodnuto tak, jako o zbývajícím spoluvlastnickém podílu na těchto pozemcích ve výši ideálních 5/6, jenž byl již dříve právním nástupcům původního vlastníka rozhodnutím pozemkového úřadu vydán.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůrazňuje, že předmětné pozemky jsou částečně zastavěné pozemními komunikacemi a parkovacími plochami, částečně jsou užívány jako veřejná zeleň s parkovými chodníky. Domnívá se proto, že předmětné pozemky slouží jako veřejné prostranství, a tudíž je nelze oprávněným osobám vydat pro překážku dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Dále namítá, že pozemní komunikace, parkovací plochy a chodníky představují samostatné stavby v soukromoprávním smyslu, a tudíž převodu pozemků dotčených těmito stavbami na oprávněné osoby brání též jejich zastavěnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Upozorňuje rovněž na funkční souvislost předmětných pozemků se sídlištním celkem Černý Most II – 4. etapa. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a tedy taktéž zakládající přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř., pak pokládá otázku, zda lze vydat pozemky, které oprávněná osoba nemůže fakticky využívat, v situaci, kdy oprávněná osoba chce tyto pozemky následně prodat zpět osobě povinné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Další účastník řízení 1) ve svém vyjádření označil dovolání žalobce za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
6. Nesouhlasně se k dovolání žalobce vyjádřila také další účastnice řízení 3) a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
7. Ani další účastnice řízení 4) se ve svém vyjádření s dovoláním žalobce neztotožnila, přičemž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
8. Další účastnice řízení 2) se k dovolání žalobce nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.
12. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu – jde-li o řešení relevantní otázky hmotného práva týkající se výkladu a aplikace výše citovaného „výlukového“ ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě – je ustálena v tom, že překážkou pro vydání pozemků dle tohoto ustanovení může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek; pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4989/2017 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
14. Ani existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, přitom bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, jenž je přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
15. Posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality), je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, nikoliv Nejvyššího
soudu, jenž není instancí skutkovou a jenž by právní posouzení věci odvolacím soudem mohl přezkoumat toliko v případě, kdyby úvaha odvolacího soudu (o funkční spjatosti nemovitostí) byla zjevně nepřiměřená, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.28 Cdo 2101/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).
16. Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, uzavřel, že vydání předmětných pozemků (respektive požadovaného spoluvlastnického podílu na předmětných pozemcích) oprávněným osobám nebrání výluka ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Odvolací soud se u každého z předmětných pozemků zvlášť zabýval jeho využitím a významem pro fungování areálu (sídliště), přičemž přesvědčivě odůvodnil závěr, že předmětné pozemky netvoří nedělitelný celek (areál) s jinými pozemky a stavbami, konkrétně že by šlo o pozemky funkčně nerozlučně spojené se sídlištěm XY.
V tomto směru se jeví vhodným zejména podotknout, že stavební práce na výstavbě sídliště XY – 4. etapa byly zahájeny dne 3. 12. 1990, na předmětných pozemcích však byla provedena pouze skrývka zeminy a k parkovým či jiným úpravám (některých) předmětných pozemků došlo až se značným časovým odstupem (převážně v průběhu roku 2022 – k tomu viz bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). I z uvedeného časového aspektu je tak patrné, že mezi předmětnými pozemky a sousedními nemovitostmi vztah funkční závislosti (ať již jednostranné či oboustranné, kdy by pozemek či stavba nemohly plnit svou funkci samostatně, tedy že by samostatné užívání stavby či pozemku bylo nemožné či redukované nad únosnou míru) není.
Opodstatnění přitom nemá námitka žalobce, že předmětné pozemky spolu s dalšími pozemky byly zahrnuty na základě stavebního povolení do výstavby obytného souboru XY – 4. etapa, neboť samotná stavebnětechnická dokumentace bez dalšího nevypovídá o existenci funkční souvislosti konkrétního pozemku se stavbou.
17. Konkluze vyslovené v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1651/2005, nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné, neboť vychází z odlišných skutkových okolností (zastavěné pozemky situované uvnitř areálu sídliště) se situací v přítomné právní věci (pozemky na okraji sídliště, na nichž nebyla realizována výstavba) nesouměřitelných.
18. Přiléhavost postrádá též námitka dovolatele, že některé z předmětných pozemků (konkrétně pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY) jsou zastavěny. Z hlediska ustanovení zákona o půdě je totiž rozhodující, zda ke dni 24. 6. 1991 byla konkrétní stavba vybudována na předmětných pozemcích, respektive zda bylo s touto stavbou reálně započato. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se přitom nepodává, že by některá ze staveb zmiňovaných žalobcem (parkovací plochy či parkové chodníky) byla zahájena před datem 24.
6. 1991. Počátek výstavby sídlištního komplexu XY – 4. etapa jako celku se sice váže k datu 3. 12. 1990, nicméně v řízení nebylo prokázáno, že by v rámci takto započaté stavby došlo k vybudování konkrétních staveb i na předmětných pozemcích (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Jestliže tak ke stavebním úpravám některých předmětných pozemků (vyjma toliko skrývky zeminy) došlo až s časovým odstupem, bezprokazatelné souvislosti se stavebním povolením, na jehož základě započaly stavební práce na dotčeném sídlištním komplexu jako celku dne 3. 12. 1990, není nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že důvodem nevydání předmětných pozemků není okolnost, že se na některých z nich nachází stavba, pokud ke stavební činnosti došlo až po 24. 6. 1991.
19. Napadené rozhodnutí pak není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku z naturální restituce dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř.
dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, nález ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). Zjištění, zda určitý pozemek je veřejným statkem, musí být učiněno s ohledem na individuální poměry konkrétní projednávané věci ke každému z nárokovaných pozemků, a to ke dni účinnosti zákona o půdě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1088/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 685/2022).
20. Odvolací soud se výše citované judikatuře nezprotivil, pokud ohledně předmětných pozemků podle skutkových zjištění, z nichž vycházel, dovodil, že nebyly ke dni účinnosti zákona o půdě součástí veřejného prostranství a ani nebyly zatíženy jiným obdobným způsobem.
21. Odvolací soud se nadto dále zabýval rovněž otázkou, zda jsou (některé) předmětné pozemky užívány jako veřejný statek ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Ani v tomto směru nelze jeho úvahám vytýkat nepřiměřenost, dovodil-li, že v posuzované věci nepřevažuje veřejný zájem nad zájmy dalších účastníků řízení jako osob oprávněných. Nelze totiž přehlédnout, že předmětné pozemky nebyly dotčeny veřejným užíváním nejen ke dni účinnosti zákona, ale ani ke dni uplatnění výzvy k jejich vydání ze strany K.
K., právního předchůdce dalších účastníků řízení, jakož i dalších oprávněných osob. Spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích o velikosti ideálních 5/6 byl následně rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 3. 3. 2006, č. j. PÚ 651/06, vydán dalším oprávněným osobám a pouze K. K. jemu příslušející spoluvlastnický podíl o velikosti 1/6 neobdržel, neboť dne XY zemřel. Současně bylo ve zmíněném rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 3. 3.
2006, č. j. PÚ 651/06, konstatováno, že o nároku K. K. bude rozhodnuto následným samostatným rozhodnutím, jelikož dědické řízení bylo přerušeno do skončení řízení o žalobě na určení dědiců. Sluší se taktéž vyzdvihnout, že v poměrech přítomné kauzy nemůže jít k tíži dalších účastníků řízení okolnost, že až po podání žaloby v nyní projednávané věci dne 20. 12. 2017 žalobce přistoupil k realizaci parkových či jiných úprav na části předmětných pozemků. Lze proto uzavřít, že se v posuzované věci jedná o konkrétní specifickou situaci, v níž je dán intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání týkajícího se vydání předmětných (původních) pozemků a důvěry dalších účastníků řízení ve stabilitu právního řádu a jednotnosti rozhodování orgánů státu v porovnání s případným veřejným zájmem (veřejným užíváním předmětných pozemků).
22. Na řešení dovolatelem předkládaných otázek týkajících se zájmu oprávněných osob prodat předmětné pozemky následně zpět osobě povinné pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož v přítomném řízení nevyšly najevo jakékoli skutečnosti, jež by svědčily o nezájmu dalších účastníků řízení nabýt vlastnické právo ke spornému spoluvlastnickému podílu na předmětných pozemcích či o jejich spekulativních úmyslech (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
23. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a dalším účastníkům řízení 1), 3) a 4) vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti se zastoupením advokátem, respektive ustanoveným opatrovníkem, je žalobce povinen tyto náklady dalším účastníkům řízení 1), 3) a 4) nahradit. Ve vztahu mezi žalobcem a další účastnicí řízení 2) odpovídá přijatý výrok tomu, že další účastnici řízení 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
25. Ve vztahu mezi žalobcem a dalším účastníkem řízení 1) je žalobce povinen nahradit dalšímu účastníkovi řízení 1) náklady v celkové částce 6.134,70 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 4.620 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce dalšího účastníka řízení 1) je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.064,70 Kč.
26. Ve vztahu mezi žalobcem a další účastnicí řízení 3) je žalobce povinen nahradit další účastnici řízení 3) náklady v celkové částce 6.134,70 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 4.620 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu, a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože opatrovník další účastnice řízení 3) je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.064,70 Kč.
27. O odměně a hotových výdajích ustanoveného opatrovníka další účastnice řízení 3) z řad advokátů, jež v průběhu dovolacího řízení vznikly a jejichž výše je specifikována shora, rozhodl dovolací soud dle § 140 odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k § 243b část věty před středníkem o. s. ř.).
28. Ve vztahu mezi žalobcem a další účastnicí řízení 4) je žalobce povinen nahradit další účastnici řízení 4) náklady v celkové částce 6.134,70 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 4.620 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu, a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce další účastnice řízení 4) je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.064,70 Kč.
29. Místem splnění náhradové povinnosti žalobce vůči dalšímu účastníkovi řízení 1) a vůči další účastnici řízení 4) jsou jejich zástupci, kteří jsou advokáty (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). S přihlédnutím k tomu, že další účastnici řízení 3) zastupoval v řízení advokát coby soudem ustanovený opatrovník, jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty platí stát (srovnej § 140 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 2 o. s. ř. uložil žalobci povinnost zaplatit tuto náhradu nákladů dovolacího řízení ve prospěch státu (srovnej shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 109, ročník 2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 588/2011. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se další účastníci řízení 1), 3) a 4) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu