28 Cdo 4024/2017-160
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Turkovice u Přelouče,
se sídlem v Přelouči, Masarykovo náměstí 48, IČ 64243389, zastoupené Mgr.
Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti
České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 01312774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 C
18/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2017, č. j. 4 Co 45/2016-135, t a k t o
:
I. Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 9. února 2017, č. j. 4 Co 45/2016-135, kterou byl potvrzen výrok I.
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30.
listopadu 2015, č. j. 50 C 18/2015-92, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2017, č. j. 4 Co
45/2016-135, se v části výroku I., v kterémžto rozsahu byl ve výroku I. změněn
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30.
listopadu 2015, č. j. 50 C 18/2015-92, tak, že se žalobkyni vydávají pozemky
parc. č.– ostatní plocha a parc. č.– orná půda, v obci Turkovice a katastrálním
území Turkovice u Přelouče, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze
dne 21. 1. 2015, č. j. 392237/2013/544344/R3009, SPU 033497/2015/544102/Kl, a
dále ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech
odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 11.
2015, č. j. 50 C 18/2015-92, vydal žalobkyni pozemek označený jako pozemková
parcela č. v obci Turkovice a katastrálním území T., a v tomto rozsahu nahradil
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Pardubický kraj ze dne 21. 1. 2015, č. j. 392237/2013/544344/R3009, SPU
033497/2015/544102/Kl (výrok I.). Dále zamítl žalobu v rozsahu, v němž se
žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 21. 1. 2015, č. j.
392237/2013/544344/R3009, SPU 033497/2015/544102/Kl, rozhodnutím soudu tak, že
se žalobkyni vydávají pozemky evidované v katastru nemovitostí jako pozemková
parcela č., pozemková parcela č. , pozemková parcela č. a pozemková parcela č.,
vše v obci T. a katastrálním území T.(výrok II.). Rozhodl dále o nákladech
řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III.).
Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Pardubický kraj ze dne 21. 1. 2015, č. j. 392237/2013/544344/R3009, SPU
033497/2015/544102/Kl, nebyly žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č.
428/2012 Sb.“), vydány shora označené pozemky z důvodu výluky uvedené v § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Soud prvního stupně v řízení podle části páté občanského soudního řádu vycházel
z obsahu listin ze spisu správního orgánu (zejména z fotodokumentace a ze
zápisu z místního šetření), dále z výpisu z katastru nemovitostí a z
ortofotomapy, z nichž je patrno, že pozemek parc. č. 164/11 je součástí
výrobního a zemědělského areálu (tvoří s objekty v něm jeden funkční celek). Navíc je pozemek „pozemní komunikací v uzavřeném a oploceném areálu“, neboť
slouží jako přístupová komunikace k objektům stojícím v tomto areálu, jež jsou
ve vlastnictví třetích osob. Proto – s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu
k § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“), která je vzhledem k podobnosti s úpravou obsaženou v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. použitelná a z níž citoval řadu rozhodnutí - uzavřel,
že pozemek je jednak součástí průmyslového areálu (tvoří s objekty v něm jeden
funkční celek, přičemž i při zohlednění práv restituenta a prioritě restituce
obnovením vlastnictví je nutno respektovat nedělitelnost areálu tvořícího jeden
funkční celek), jednak se jedná „o pozemní komunikaci, kterou má každý právo v
mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za
podmínek stanovených zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon č. 13/1997 Sb.“), bezplatně užívat obvyklým
způsobem a k účelu, ke kterému je určena (§ 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). Za těchto okolností by žalobkyně objektivně nemohla realizovat své vlastnické
právo a užívat označený pozemek způsobem odpovídajícím účelu restituce [soud
prvního stupně odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci
pozemků, jež jsou veřejným statkem - zejména nález ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (tyto nálezy
jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz
), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k
situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické
právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí]. V
případě pozemků parc. č. a parc. č. dospěl soud prvního stupně na základě
totožných skutkových podkladů k závěru, že pozemek parc. č. slouží nezbytně k
užívání objektu postaveného na stavební parcele č. a do pozemku parc. č. označený objekt zasahuje (rozděluje jej) a tento pozemek je tudíž třeba
považovat za zastavěný ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Pokud jde o
pozemek parc. č., soud prvního stupně zjistil, že se na něm nachází obecní
studna a velkoobjemové kontejnery, pročež je užíván veřejností, jež má na něj
neomezený přístup a voda je čerpána obyvateli blízkého domu č. p. Dospěl k
závěru, že pozemek je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000
Sb., o obcích, a má povahu veřejného statku, u nějž je ve smyslu judikatury
Ústavního soudu (soud prvního stupně odkázal opět na nálezy ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1.
2015, sp. zn. II. ÚS 536/14) naturální
restituce vyloučena. Restituent objektivně nemůže realizovat své vlastnické
právo a užívat pozemek způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Soud prvního
stupně uzavřel, že správní orgán nepochybil, pokud pozemky parc. č., parc. č.,
parc. č. a parc. č. žalobkyni s odkazem na § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nevydal. Naopak v případě pozemku parc. č. o výměře 913 m2
(zahrada) soud prvního stupně s ohledem na posouzení individuálních okolností
případu dospěl k závěru, že jeho vydání nic nebrání. Zjistil, že pozemek ve
vlastnictví státu užívá na základě nájemní smlouvy vlastník domu č. p. paní M. P., která má přístup k domu zajištěn i z jiného pozemku. Na jejím právním
postavení se po vydání pozemku přitom nic nezmění, neboť práva a povinnosti z
nájemního poměru přejdou ve smyslu § 2221 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, na nového vlastníka pozemku parc. č. Soud prvního stupně v návaznosti
na závěry o tom, že naturální restituce církevního majetku není možná ve všech
případech, poukázal na § 15 odst. 2 písm. g) zákona č. 428/2012 Sb., podle
kterého náleží církvi Římskokatolické finanční náhrada ve výši 47 200 000 000
Kč.
K odvolání žalobkyně, jež nesouhlasila se zamítnutím žaloby, pokud jde o
požadavek na vydání pozemků parc. č. a parc. č., a k odvolání účastnice řízení,
jež nesouhlasila s vydáním pozemku parc. č., Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 9. 2. 2017, č. j. 4 Co 45/2016-135, rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části výroku II. změnil tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc.
č.– ostatní plocha, a parc. č.– orná půda, nacházející se v obci Turkovice a
katastrálním území T. a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 21.
1. 2015, č. j. 392237/2013/544344/R3009, SPU 033497/2015/544102/Kl. Ve výroku
I. pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o tom,
že účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 2.468,40 Kč k rukám Mgr. Stanislava Hykyše,
advokáta (výrok II.), a že účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.385,24 Kč k rukám Mgr. Stanislava
Hykyše, advokáta (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal
„učiněnými v dostatečném rozsahu a kvalitě.“ Po vymezení rozsahu odvolacího
přezkumu, jenž se týká pouze pozemků parc. č., parc. č. a parc. č. dospěl
oproti soudu prvního stupně k částečně odlišným právním závěrům. V případě
pozemku parc. č. se ztotožnil se soudem prvního stupně, že se jedná o pozemek
nezastavěný, jehož vydání nebrání zařízení na něm se nacházející, tj. venkovní
bazén a posezení, jež jsou vybavením zahrady a nikoliv stavbou trvalé povahy.
Souhlasil i s tím, že pozemek má vlastní oplocení a není funkčně spjat s domem
č. p. 3 ve vlastnictví paní M. P. Dům může jeho vlastník nadále nerušeně
užívat, neboť i přes vydání předmětného pozemku je vlastnici domu zachován
přístup k objektu přes jiný pozemek. Pokud jde o pozemek parc. č. využívaný
jako parkoviště a přístupová a obslužná komunikace, pak odvolací soud dospěl k
závěru, že jeho vydání nic nebrání. Uvedl, že se nejedná o komunikaci ve smyslu
stavby, ale pouze o zpevněnou část zemského povrchu. Přístup z komunikace k
objektům ve vlastnictví třetích osob není důvodem pro jeho nevydání ve smyslu §
8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (navíc jeden z těchto vlastníků má
přístup zajištěn z jiného místa). I v případě pozemku parc. č. odvolací soud
neshledal žádný důvod pro zamítnutí naturální restituce. Uvedl, že se jedná o
pozemek přiléhající k místnímu hřbitovu, jenž je ve vlastnictví obce Turkovice,
a žalobkyně má k pozemku, na němž se hřbitov nachází, zřízeno právo věcného
břemene. Na pozemku, k němuž byl uplatněn restituční nárok, se nachází studna a
velkoobjemové kontejnery na odpad ze hřbitova. Odvolací soud se neztotožnil s
úvahou soudu prvního stupně, že by povaha pozemku jako veřejného prostranství
cokoliv měnila na možnosti pozemek vydat, neboť i prostor takto užívaný si svůj
účel zachová bez ohledu na osobu vlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání. Má za to, že
je naplněn důvod přípustnosti dovolání upravený v ustanovení § 237 o. s. ř.,
jenž spočívá v odchýlení se rozsudku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího, a to v otázce užití pravidel při výkladu výlukových
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, potažmo ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jak jsou vymezena v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 (tento rozsudek, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dále namítala, že odvolací soud
nerespektoval závěry judikatury dovolacího soudu zabývající se problematikou
areálů a vyplývajícími například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 240/2013, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1649/2014, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012. Účastnice řízení dále namítala, že rozsudek odvolacího soudu je v
rozporu i s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, a to se závěry o vyloučení
naturální restituce v případech, kdy by restituent po vydání věci nemohl
objektivně realizovat své vlastnické právo a užívat věc způsobem odpovídajícím
účelu restitucí (dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), a se závěry o překážce naturální restituce v
případech, kdy věc, na níž byl uplatněn restituční nárok, je svou povahou
veřejným statkem (dovolatelka odkázala v této otázce na nálezy Ústavního soudu
ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS
536/14). Ve vztahu k vydanému pozemku parc. č. namítala, že společně s domem č. p. 3 na pozemku parc. č. st. 108 a st. 6 ve vlastnictví třetí osoby tvoří
jeden funkční celek. Nesouhlasila tak se závěrem odvolacího soudu, že pozemek
není zastavěn stavbami, jež by bránily jeho vydání. Připomněla, že stav pozemku
nebyl v řízení před odvolacím soudem objasněn, a to i v důsledku toho, že
nebyly provedeny důkazy, jež byly dovolatelkou navrženy již v řízení před
soudem prvního stupně. Soud se spokojil s informacemi sdělenými žalobkyní až v
odvolacím řízení, jakož i s důkazy provedenými v rozporu se zásadou koncentrace
řízení. Pozemek tak nesplňuje podmínky pro naturální restituci, neboť jeho
využití je v praxi jen obtížně představitelné. Žalobkyni by tak pozemku vzniklo
pouze tzv. holé vlastnictví. Ve vztahu k pozemku parc. č. namítala, že je
součástí areálu a slouží jako obslužná a přístupová komunikace k objektům
truhlárny ve vlastnictví třetí osoby. Odvolacímu soudu vytýkala, že se zaměřil
pouze na způsob zpracování povrchu pozemku a nesprávně dovodil, že je pro věc
právně významné, že se nejedná o komunikaci I., II. nebo III. třídy ve smyslu
zákona č. 13/1997 Sb. Ve vztahu k pozemku parc. č.
uvedla, že jako zázemí
hřbitova je svou povahou veřejným statkem a slouží třetím osobám k čerpání vody
z obecní studny, která je na něm umístěna, jakož je využíván i jako stanoviště
velkoobjemových kontejnerů. Pozemek neměl být vydán, neboť pro takový postup
svědčí test proporcionality mezi omezením nároku na naturální restituci a
konkrétním veřejným zájmem. Dovolatelka rovněž namítala, že se odvolací soud
při svých úvahách o naplnění podmínek pro naturální restituci pozemků, jež jsou
součástí funkčního areálu (při volném spojení pozemku se stavbou), nezabýval
alternativou vydání pouze oddělené části nárokovaného pozemku. Účastnice řízení
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu
soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno dne 9. 2. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č.
296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu a že bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1
věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba
s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím,
zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve vztahu k pozemku parc. č.– zahrada, jenž byl žalobkyni vydán již
rozsudkem soudu prvního stupně, v kterémžto rozsahu odvolací soud v části
dovoláním napadeného výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, namítá,
že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, rozhodl na základě neúplně
zjištěného skutkového stavu, neboť nevyhověl důkazním návrhům dovolatelky,
jimiž měla být prokázána povaha staveb na pozemku se nacházejících. Teprve na
základě doplněného dokazování mohlo být postaveno najisto, zda pozemek parc. č.
může být předmětem naturální restituce, přičemž ovšem dovolatelka má za to, že
vydáním pozemku by vzniklo žalobkyni pouze tzv. holé vlastnictví.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelka se domáhá
odlišného právního posouzení věci [podmínek aplikace ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký
byl zjištěn v nalézacím řízení. Otázka, zda je určitý pozemek zastavěn, jakými
stavbami a jaké jsou tyto stavby povahy, je otázkou skutkovou, z níž se odvíjí
právní posouzení, zda lze pozemek ve smyslu shora citovaného ustanovení vydat
či nikoliv. Pro věc rozhodná skutková zjištění přitom vycházejí z výsledků
provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 nepodléhají. Ostatně v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu je pevně ukotven závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10.
2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012,
ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3938/2015). Sluší se dále s akcentem na individuálně dané okolnosti případu
připomenout, že stav „zastavěnosti“ pozemku byl popsán samotnou dovolatelkou v
jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a odpovídá zjištěním soudu
prvního stupně, které odvolací soud pro potřeby svého rozhodování převzal a
podrobil právnímu posouzení věci, tj. že na pozemku parc. č. se nachází
venkovní bazén a venkovní posezení, dále vzrostlé stromy a keře a pozemek je
pod samostatným oplocením. Vzhledem k těmto zjištěním se proto dovolacímu soudu
nejeví zcela srozumitelnou námitka dovolatelky (s odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), že žalobkyni zůstane v
případě naturální restituce zachováno k pozemku parc. č. pouze tzv. holé
vlastnictví. Stav tzv. holého vlastnictví, jenž je v citovaném nálezu vymezen,
však byl v posuzované věci spojen se zcela odlišným skutkovým stavem, kdy
restituent uplatnit nárok na vydání pozemků náležících k tzv. veřejnému statku
(travnaté plochy částečně porostlé veřejnou zelení v městské zástavbě užívané
výhradně pro veřejné účely a částečně sloužící jako sídlištní parkové plochy –
srov. zejména body 19. a 21. citovaného nálezu).
Dovolatelka dále – usuzováno z obsahu dovolání – namítala, že se odvolací soud
odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení hmotně-právní otázky
vydání nezastavěného pozemku (v projednávané věci se jednalo o pozemek parc.
č.), který tvoří s přilehlými objekty výstavby jeden celek, a jeho vydání je
proto ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vyloučeno.
Předestřená otázka přípustnost dovolání zakládá a v tomto rozsahu činí dovolání
i důvodným, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od dále uvedené
judikatury Nejvyššího soudu a rozsudek založil prostřednictvím aplikace
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. na nesprávném právním
posouzení věci.
Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých
majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a
náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona
státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného
právního předpisu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a vypořádání
majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými
společnostmi.
Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že
se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku,
která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze
skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou
samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a
je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a
nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část
pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo
oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k užívání stavby.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu je dlouhodobě ukotven závěr, že i při
aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované při
výkladu obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Jestliže § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že se za
zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část
pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria
a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného
ustanovení zákona o půdě dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci
majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří
součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (mutatis mutandis srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014).
V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud
podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval
některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl,
že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní
určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a
jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či
naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v
areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku nemají kumulativní ani taxativní charakter
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho
usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní
výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k
jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru
nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srovnej kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014).
I když revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků
k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28
Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jejich funkční vazby na
tento celek (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a ze dne 26.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná
o problematiku skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována
toliko na otázky právní (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016), nemůže v poměrech projednávané věci
dovolací soud nepřipomenout, že se odvolací soud pro závěr o vydání pozemku
parc. č. vyjádřil toliko na základě stavebně-technického provedení obslužné a
manipulační komunikace, jež se na něm nachází a z něho vyplývajícího úsudku, že
se nejedná o žádnou z kategorií komunikace ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., a
na skutkově nijak nepodloženém závěru, že pro užívání domu č. p. ve vlastnictví
třetí osoby není přístup z tohoto pozemku nezbytný. Stejný úsudek pak použil i
ve vztahu k užívání pozemku parc. č. dalším subjektem provozujícím v areálu
truhlárnu (v objektu stojícím na pozemcích parc. č. st a st. ). V kontextu
posuzované věci odvolací soud shora naznačená kritéria neposoudil v jejich
úplnosti (judikaturou dovolacího soudu jsou přitom uvedená kritéria vymezena
alternativně), neboť se zaměřil pouze na jediné z nich (posouzení režimu
areálové komunikace) a z něho usuzoval na případné naplnění kritéria dalšího
(prostorové a účelové vázanosti pozemku parc. č. na objekty v areálu).
Posouzení překážek pro naturální restituci ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. odvolacím soudem tak bylo neúplné, a tudíž
nesprávné.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí soudu
dovolacího, potažmo Ústavního soudu, rozhodl o vydání pozemku, jenž je součástí
tzv. veřejného statku. Dovolatelka přitom namítá, že pozemek parc. č., na němž
se nachází obecní studna a velkobjemové kontejnery, představuje zázemí pro
sousední pozemek, na němž je umístěn v obci Turkovice hřbitov, pozemek je
neomezeně užíván obyvateli obce a návštěvníky hřbitova. Tato námitka, ač z ní
lze dovodit vymezení právní otázky, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího
soudu založeno, pouze obsahově, zakládá přípustnost dovolání a činí dovolání
rovněž důvodným, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od dále
uvedené judikatury Nejvyššího soudu, jež se opírá o nálezovou judikaturu
Ústavního soudu, na níž dovolatelka odkazuje. I v tomto případě založil
odvolací soud rozsudek prostřednictvím aplikace ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. na nesprávném právním posouzení věci.
Výše citované ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
představuje reflexi veřejného zájmu, kterým se modifikuje vůle zákonodárce
zmírňovat křivdy nastalé skutečnostmi vypočtenými v § 5. Jedná se o stanovení
skutečností, které zohledňují současný faktický či právní stav věci, jejímž
odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc
oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona o majetkovém vyrovnání
jsou splněny. Obecně platí, že v případě restitučního zákonodárství musí
zákonodárce zohledňovat změny, které na věci v právním či faktickém smyslu
nastaly v průběhu rozhodného období (resp. v době před účinností zákona). Shora
bylo zmíněno základní judikaturou Nejvyššího soudu petrifikované východisko, že
i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyjádřené
při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 3938/2015). To se nepochybně týká i posouzení překážky pro naturální
restituci takového církevního majetku, který se po odnětí stal součástí tzv.
veřejného statku, a je podroben režimu veřejného užívání (obdobně v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).
Ústavní soud již v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vyložil,
že důvodem výluk podle § 11 zákona o půdě je působení konkrétního veřejného
zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad
účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a
které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití
pozemku v jiném soukromém vlastnictví, nicméně zdůraznil, že i při zohlednění
restituční úpravy je třeba volit takovou interpretaci citovaného ustanovení,
která nebude opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Koliduje-li
restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností
permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba
respektovat maximy obsažené v preambuli a v § 1 zákona o půdě a neopomíjet, že
zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu
s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního
prostředí, a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní
fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a
lesní výrobě.
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného, lze v režimu zákona o
půdě odkázat rovněž na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou
např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo
220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo
v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17.
1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci
obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS
581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud
aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS
1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného
zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je
vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent
objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky
způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona
o půdě).
Ze závěrů uvedených v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03,
vycházel Ústavní soud i v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, v
němž taktéž odmítl vydání takové věci (veřejně přístupné travnaté plochy s
porostem), která podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje realizovat
kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. V tomto nálezu Ústavní soud (mimo
jiné) dovodil, že „realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu
vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody,
nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi,
possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu však restituentovi
brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání
veřejně přístupné travnaté plochy s porostem nepřipadá v úvahu. Totéž platí o
držbě pozemku – ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně
rušena. Jako relevantní se může jevit možnost s pozemkem disponovat, což by se
dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
747/2000. Není však reálné ani právně přípustné, kdyby měl restituent využívat
pozemek, který by mu byl vydán ve výše popsaném stavu, k právnímu obchodu. Pak
by nezbývalo než dovodit, že v případě převodu pozemku z restituenta na jinou
osobu by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat
majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné
užívání pozemku garantuje. Převod pozemku by se ocitl v rozporu s dobrými
mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení § 2 odst. 3 občanského
zákoníku. Takto vytyčené premisy platí tím spíše, že ani po případné naturální
restituci, ale ani po případném převodu pozemku by se nedala očekávat změna
jeho účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, pak je vysoce
nepravděpodobné, že by restituent či jiný vlastník pozemku dosáhl v budoucnu
změny územního plánu, která by jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal
skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění. Shrnuto: rozhodnutím ve
prospěch oprávněné osoby s následnou restitucí předmětného pozemku by došlo ke
vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního
procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových
křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Pro
vyprázdněný obsah konkrétního vlastnického práva vede analýza prvního kroku
testu proporcionality k závěru o výlučném naplnění funkce veřejného statku a
nemožnosti výkonu vlastnických oprávnění jednotlivce. Jak ke kolizi základního
práva a veřejného statku uvádí plenární nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96, je nutné stanovit podmínky, při jejichž splnění má
prioritu buď základní právo, nebo veřejný statek. Základem je tedy maxima,
podle níž lze omezit základní právo pouze v zájmu jiného základního práva či
svobody nebo - což je relevantní nyní - v zájmu veřejného statku jako hodnoty.
Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku tedy nezbývá než vyhodnotit
tak, že účel omezení základního práva, jehož předpokladem je nabytí
vlastnického práva k pozemku formou restituce, nemůže být naplněn. Zjištěné
skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného
statku a užívání pozemku dosavadním způsobem“. Z judikatury Nejvyššího soudu k
dané problematice srovnej např. usnesení ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1583/2007, či rozsudek ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015.
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil
mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu
užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem
vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s
účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 zákona o půdě;
vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu,
jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd
způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
V posuzované věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci
ohledně pozemku parc. č., na němž je umístěna obecní studna a velkoobjemové
kontejnery na uložení odpadů ze sousedního hřbitova, nesouhlasil se soudem
prvního stupně, pokud jde o závěr, že vymezení předmětného pozemku jako
veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., brání jeho
naturální restituci. Argumentoval tím, že ani změnou vlastníka pozemku, se jeho
povaha nezmění, tj. bude podroben režimu veřejného užívání.
Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu však odvolací
soud v dané věci nevzal v úvahu případný veřejný zájem na nevydání pozemku
(který je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu) a neposoudil, zda pro tuto (případnou) překážku (spočívající v
realizaci veřejného zájmu) lze či nikoliv restituci v naturální formě
uskutečnit v situaci, v níž by žalobkyně objektivně nemohla plně realizovat své
vlastnické právo a užívat označený pozemek způsobem odpovídajícím účelu
restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je napravení majetkové křivdy v
důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona, a nikoliv navracení
holého vlastnictví k pozemku), a to přesto, že taková situace není přímo v § 8
odst. 1 tohoto zákona mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena
(obdobně srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14,
bod 36.). Veřejné prostranství, jak stanoví § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, je přístupné každému bez omezení, a to bez ohledu na vlastnictví k
tomuto prostoru, což ve svém důsledku znamená i příslušné omezení práv
vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho
vlastnictví) nemůže být např. vlastníkem oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak
by ztratil svoji funkci veřejného prostranství, takže vlastník takového
prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství
strpět. Právní názor odvolacího soudu, že změnou vlastníka pozemku jakožto
veřejného prostranství se charakter tohoto prostoru nezmění, je sice správný,
nicméně v této souvislosti je také nutno připomenout závěr uvedený např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004,
podle nějž „není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného
prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí
osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním
bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného
prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby
takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo
poskytnuto bezplatně“ (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4543/2016). Právě stran poskytování náhrady za takovéto omezení
vlastnického práva dochází v řadě případů ke sporům mezi vlastníkem pozemku a
obcí (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
3624/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo
332/2015). I v případě pozemku parc. č. bylo posouzení překážek pro naturální
restituci ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
Z výše uvedeného plyne, že dovolání směřující proti napadené části výroku I.
rozsudku odvolacího soudu, v níž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně (o vydání pozemku parc. č. 164/2), není ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu dovolání odmítl (§ 243c
odst. 1 věty první o. s. ř.).
Protože v dovoláním napadené části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž
byl ohledně vydání pozemků parc. č. 164/11 a parc. č. 174/6 ve výroku I. změněn
rozsudek soudu prvního stupně (a tím nahrazeno rozhodnutí správního orgánu),
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v uvedeném rozsahu, jakož i v závislých
výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.
s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu (§ 243g odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu